Osudy 12 … / Jan Schmid
24.05.2024 02:52Osudy 12 … / Jan Schmid
Jan Schmid
Začíná dětskými vzpomínkami na Strkov, kde bydlela rodina Schmidových, tatínek, který vystudoval v Písku lesnickou školu, se staral o harrachovský areál (letní sídlo Otto Nepomuka z Harrachu, syna možná známějšího „jilemnického“ Harracha, dnes součást Plané nad Lužnicí). Vše možné, také psi, příhoda s jedním z nich, který za ním skočil do rybníka, další rybníky směrem k Soběslavi, naučil se plavat atd. (slovo „pes“ uměl dříve než táta a máma, jak vypráví dále, a k bytosti psa se vrací vlastně během celého pořadu několikrát), návštěvy dalších příbuzných, úvaha o tom, jak má dítě svůj uzavřený okruh. Názvy kytek uměl latinsky, vzpomíná na knihu Mánesových kreseb květin. Jména jako byl Alois Jirásek (našel dokonce fotku svého otce, kde byl slavný spisovatel), později téma husitství, o kterém hovořil jeho dědeček v Táboře, a k němuž se Jan Schmid vrací jako k výjimečnému období, na které bychom měli být hrdí, přes ty hrůzy, které se děly, a které představovalo historický skok dopředu, a které jsme si zprofanovali nebo odsoudili.
Později učeň a sklářská průmyslovka, v Praze se octli v Praze v domě, kde Mánes bydlel, a tak ten jeho impuls pro herce je až do dneška. Otec uměl základní akordy na „piáno“, také on se učil a chtěl to také na těch psech, aby s ním hráli, takže „věděl“ o dívadle ještě dříve, než věděl, co je divadlo. Později udělali (trochu přeskakuje, čekal jsem, jak to souvisí s těmi psy, ale nesouvisí, jen s tím raným věkem, kdy uvažoval o divadle, ale znal jen loutkové divadlo) inscenaci Outsider, s jeho ženou se Zdeňkem Hořínkem, s Mirkem Kořínkem a Ewaldem Schormem, popisuje podrobně, o co v ní šlo.
A tak Jan Schmid hovoří o začátcích uvažování o divadle, a já si už uvědomuju ten způsob jeho myšlení, totiž přeskakování v určitých souvislostech, zde vzápětí hovoří o jedné skladbě Oskara Nedbala (Valse triste, ta melodie se opakuje v hudebním doprovodu na elektrofonické varhany, vzpomínám si na tu dobovou nahrávku v rozhlase), kterou zpívala babička (a o Dvořákově Humoresce). Pak hovoří o jazycích, o tom, jak přijeli vlasovci, děsivé příběhy, babička promluvila na toho vojáka plynule rusky. Neuvěřitelné příběhy. Zároveň je sebekritický, říká si, že nic neumí, přesto ve čtrnácti letech určité věci ví. A zase smutná událost, jak Němec zastřelil psa.
Další seznamování s přírodou. Výr Kubík, pak včely, zajímá ho i „všelijaká havěť“, „pochody mravenců v krajině“, pak příhody s koněm, kterého dostal, … Sestra Majka, přestěhování do Krkonoš, kůň zůstal u Harracha. V novém prostředí rušno, odsuny, návaly lidí, co se chtěli mstít a kteří chtěli majetek po Němcích, „nakrást si“, lesy byly „zaneřáděný“ kůrovcem, bydleli ve Vítkovicích, otec pracuje dále v lesnictví. Pro něj trochu nešťastné období, pak tam byla Řekyně, a zase příběhy o zvířatech, kráva šla s ním až do školy „jako pes“. Jazykový labyrint, ta Řekyně se naučila rychle česky, do toho podkrkošský dialekt. Posteskne si nad komerčním uměním a nad tím, co „zasvinilo“ určité hodnoty, a lidi si myslí, že umění nerozumějí a nepotřebují jej. A opět – Jan Schmid zde přemýšlí a uvažuje v širších souvislostech.
Znovu se vrací k dědovi do Tábora, kde rok bydlel. Dialog s jedním kamarádem starých rodičů. A vrací se zajímavě také o odsunu Němců (ve čtvrté části), a rovněž k přírodě a ekologii, tedy zneužití přírody člověkem. O lese, potřeba dřeva v Jizerských horách v souvislosti se sklárnami, a kůrovcové kalamitě až v šedesátých letech, protože tam smrk byl odolnější než v Krkonoších. Jizerské hory byly hodně jiné než Krkonoše, František Vláčil měl nedaleko nich chalupu, tam byl jeden moudrý člověk, jenž hovořil o lidskosti v krajině. O Vláčilovi. Doporučoval mu, ať nechá být výtvarnou práci a dělá divadlo, chodil do Ypsilonky, i tam bydlel, když se Schmid oženil s Janou Synkovou, kousek od něj. O skautství a klubu, který měli, a chození po přírodě ne po silnicích.
A o důležitosti poznání, které k člověku přijde mimo knižní vzdělání. V Novém Boru spolu s šedesáti dětmi u rybníka, výlet do sklářského muzea jej nadchnul. Na sklářské průmyslovce, hrál na piáno, na internátě, jistý učitel Hospodka měl také pěvecký sbor, ten ho přiměl, aby napsal nějaké písničky, které pak poslali do časopisu a byly oceněny. A pak dělali vystoupení nejdříve své hudby, pak šlágry z písniček od příbuzného a baroka, které bylo na vysoké škole zakázané (a zase skáče k Jaromíru Pečírkovi a dějinám umění). Naučil se na další nástroje, například na harmoniku. Moudrost učitele pana Roubíčka o čase (v polovině páté části), jeho trvání, čase krátkém a překračujícím míru lidského života… Schmid se v myšlenkách rozbíhá až po určité hranice srozumitelnosti. Podivné příběhy se vznikem a rozpadem zemědělského družstva, říká to vše až překotně.
O psaní a o umělecké pravdě v poznámkách než ve stylizovaných textech, o lecčems, také o vznikající kapele, také z „vážné muziky“, o jejich propojování. O Stanislavu Libenském (mimochodem rovněž absolventu uměleckoprůmyslové sklářské školy v Novém Boru) a jeho filozofii, neuzavřenosti struktury a proměnách času (Schmid měl pocit, že uvažuje podobně), nakonec u něj nestudoval na vysoké škole, ale považoval Schmida za svého žáka. Na vysoké škole ještě víc hrál na piáno, dělali takové večery, „masopusty“, happening, přičemž toto slovo ještě nebylo ustálené, rezonance s art brut (ten termín ještě neužívá), naivním uměním či vnímáním dítěte. Vliv školy a některých profesorů, z nich některé legendy. Padnou také jména jako Jan Bauch, Adolf Hoffmeister, E. F. Burian, Jan Kaplický, Antonín Strnadel, František Muzika, Bedřich Štefan, Jaromír Pečírka, V. V. Štech, Dušan Šindelář, tedy i lidé z jiných oblastí a škol, krátké zajímavé charakteristiky. Tzv. inspiromaty.
A také přicházely rány i v rodině, už strejček za války, který zemřel na slepé střevo, které už uměli operovat, ale byl nálet, a on zemřel. A znovu o happeningu, v souvislosti s krizí, která nebyla jen u nás, ale i na Západě, hovoří o některých zemích, sousedních i jiných. A „improvizace“ (a „náhoda“) byla společným jmenovatelem, je to i způsob vnímání světa. A zajímavé poznámky opět o čase, jejich vrstvení, návratech, zpomalení a zrychlení (opakuje v různých souvislostech na různých místech). Na konci sedmé části už hovoří také o divadle, hudba byla v něm silným prvkem. Své divadlo založil, ještě bez jména, „na vojně“, a začal si dělat encyklopedii 20. století, v němž žijeme, a hráli takovou koláž, asambláž. A přemýšlí o povaze divadla, jak si ho představuje, „úplně jinej obsah komunikace“, a začínali zpíváním. Otázka postav. Začali s tím v roce 1964, byla tam mystifikace, výstava, „která tam nebyla“ atd.
Nyní Jan Schmid hovoří o genezi prvních her, Encyklopedické heslo XX. století, či Carmen nejen podle Bizeta. Hovoří o „živém divadle“, vycházející z přítomnosti, zmiňuje se o Jiřím Lábusovi, který skáče z jednoho překladu Mackbetha do druhého. Šedesátá léta byla velmi zajímavá, a vysvětluje proč. A to už dnes zmizelo do nenávratna. Souvislost s loutkovým divadlem, připomíná, jak jako dítě hrál a chodil před oponu, aby tam byl zároveň jako divák. A v Liberci bylo také loutkové divadlo, také o tom dvojení (i komentáře atd., jiná struktura myšlení), srovnává s rubem a lícem na minci. A nechtěl být primárně komikem (a já už delší dobu přemýšlím, jak se to lišilo od Cimrmanů, zde byla také třeba i absurdita, kdežto u Svěráka a Smoljaka si myslím, že humor, tedy cíl rozesmát publikum, byl určující rovinou, byť na začátku byly i hlubší momenty, tedy v rozhlasové Vinárně U Pavouka).
A pak byly také takové hry jako Matěj Poctivý podle Ladislava Klímy. Také hovoří o svých předcích, podle babičky byl jeho dávným předkem Adam Michna z Otradovic nebo také malíř Adam Husník, vynálezce světlotisku (Schmid hovoří nepřesně o knihtisku) či průsvitky (obvykle říkáme „vodoznak“). Pak je řeč o zvláštním oboru na ZUŠ, kde vedle sebe jsou žáci od třetí třídy až po maturanty, to je zajímavá konfrontace různých způsobů myšlení, a zároveň to byla multimediální tvorba. (pěkná krátká ukázka Věrné milování v Ypsilonce) A nyní přichází otázka, jak dělat divadlo profesionálně, celá řadě věcí, třeba jak a co děti vnímají, čili je tu celé široké spektrum toho, co vlastně Jana Schmida zajímá a čeho všeho se týká jeho tvorba, jak říká na jednom místě, „napříč řezy toho, co děláte“.
Řada poznámek o poetice divadla, třeba také přizvání historika na scénu. O Zdeňkovi Hořínkovi, také o Bohumilu Nuskovi, o náhodě v životě, poté o tom, že hudba je pro něj to nejsilnější (také nejrůznější druhy hudby) a rozběhne se do dalších souvislostí, také o spolupráci s řadou dalších tvůrců. V závěru je to přehršel nejrůznějších myšlenek, například o improvizaci, o níž říká, že to je „o způsobu myšlení“, nejen, že si něco můžu vymyslet a říci či o týmu jako způsobu vzájemného oživování, či o ženském myšlení. Je otázka, zda pro to jde najít společného jmenovatele, ale myslím, že by to nemělo vyšší smysl. Z doprovodných ukázek je zřejmé, že v Ypsilonce se jedná o svébytnou poetiku, a v tuto chvíli je snad jediná cesta odkázat k tomuto divadlu jako divadlu „živému“, jak na jednom místě jeho tvůrce říká.
https://www.ypsilonka.cz/o-divadle/historie
https://cs.wikipedia.org/wiki/Studio_Ypsilon
https://www.ypsilonka.cz/public/files/userfiles/media/%C4%8CRo%20Vltava%20J.%20Schmid.pdf
Určitě bych měl ještě zmínit, jak zmiňuje i jeden z odkazů, že Jan Schmid je známý také televizní magazín Literární revue 333, který od roku 1999 společně s Janem Lukešem scénáristicky připravuje a moderuj (za pořad byla oběma udělena audiovizuální cena Trilobit 2004).
https://www.ypsilonka.cz/lide/vedeni/jan-schmid
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1093836883-na-plovarne/206522160100008/
———
Zpět