Osudy 10… / Petruška Šustrová, Dana Němcová
22.05.2024 19:47Osudy 10… / Petruška Šustrová, Dana Němcová
Petruška Šustrová
Petruška Šustrová je jedna z těch osobností, které vyprávějí své osudy v pořadu Českého rozhlasu Vltava, ale které již nejsou mezi námi. Vídal jsem ji v posledních letech na kulturních pořadech na zahradě Šrámkova domu na festivalu Šrámkova Sobotka, hodně kouřila a já jsem si říkal, že v tom věku už by tolik kouřit neměla. Potom, když zemřela, jsem hovořil s Hynkem Zlatníkem, jenž s ní byl ve velmi blízkém styku, říkal mně, že si často telefonovali. To říkám také proto, že Hynek je původem Jičíňák, můj někdejší student na jičínském gymnáziu, a do Sobotky vozí svou matku, pro niž coby překladatelku to byl velký kus jejího života.
Narodila se v Praze na Vinohradech a také tam prožila celý život. Narodila se jako nemanželské dítě, matka pracovala v rozhlase, pak dělala redaktorku Státního nakladatelství dětské knihy. Názorově žila rodina v prostředí, které Petruška Šustrová později nazývá „skleník komunisticko-intelektuální“, tzn. že všichni byli v komunistické straně jako v jakési bublině, v níž neviděli realitu takovou, jaká je, například snad ani netušili nic o tehdejších represích, ona se domnívala například, že procesy se Slánským nebo Horákovou byly záležitostí jednotlivců a nikoli postižení statisíců. V souvislosti s pozdějšími postoji se nicméně domnívám, že to možná byla zaslepenost, ale zároveň určitá poctivost, a porovnávám její způsob vyjadřování a názory s těmi Jaroslava Hutky, narozeného takřka ve stejnou dobu (Hutka duben 1947, Šustrová květen 1947, tedy rozdíl jeden měsíc), pro nějž jsou jednoznačně „policajti“ nepřátelé a „komunisti“ zločinci.
Dozvídáme se, že ráda četla, první knížka byla Lidé, roky, život Ilji Erenburga, ve škole se pak lišila právě od svých spolužáků, protože ji zajímaly jen knihy. Později četla prokleté básníky, Baudelaira, , Jana Skácela, Ivana Wernische, hovoří o Klubu přátel poezie (což byl unikátní knižní projekt), byla „produktem šedesátých let“, matka znala Ivana Vyskočila, ještě později se vyznává z okouzlení románem Michaila Bulgakova Mistr a Markéta.Je tu zmínka o kamarádovi, jímž byl Radek Pilař, což nemůžu coby Jičíňák přehlédnout. O létech střední školy nehovoří, takřka je přeskočí, a dostává se ke škole vysoké, tedy ke studiu češtiny a dějepisu na Filozofické fakultě UK. A už tady je rok 1968 a okupační stávka na fakultě, přičemž perspektiva studentky je zároveň ovlivněna, že se brzy vdala a měla již dítě (první manžel Jiří Hrůša), se svým prvním mužem se nicméně rozešla, matka a sestra Ivana emigrovaly, takže zůstala sama se synem Ivanem a babičkou.
Zajímavé je nyní sledovat její postoje, je pro mě obtížné je pregnantně vystihnout, uvědomuju si určité většinové myšlenkové šablony, které jsou s tou dobou spojeny, tenkrát jsme tzv. Pražské jaro vnímali jako „obrodný proces“ i ti z nás, kteří jsme nebyli horliví svazáci (to já jsem tedy opravdu nebyl). Pokusím se alespoň rámcově to, co Petruška Šustrová říká. Předtím v létě pracovala na brigádě, v Městské poradně a studovně marxismu-leninismu, což bylo jedno z hnízd obrodného procesu, byla tajemnicí Klementa Lukeše, tam poznala Ladislava Lise, Jaroslava Šabatu, Otku Bednářovou a další, poté členka Akademické rady studentů, přišla již zmíněná stávka, je řeč o Petru Uhlovi a Hnutí revoluční mládeže. Nyní (na rozdíl od předešlé doby, kdy nevěděla nic o procesech atd., jak zmíněno, se nyní o těchto věcech na fakultě hovořilo) zastává menšinové názory (třeba pro ostatní byl Dubček ikona, pro ni selhání), říká například, že svoboda by byla vedla ke smetení režimu, tak daleko ještě nedovedli přemýšlet.
Nakonec ale můžeme říci, že – jak jsem připomínal rozdílnost postojů Jaroslava Hutky a Petrušky Šustrové vůči režimu – nyní jsou takřečeno na téže straně barikády. Zatímco o zmíněném Hutkovi jsme ovšem o jeho postojích přinejmenším v posledních letech před listopadovým převratem věděli, o Petrušce Šustrové se ten, kdo se nacházel mimo prostor disentu, dozvěděl nejspíš až po roce 1989. A nyní čteme dále: Nebyli ochotni se smířit s okupací, angažuje se v koordinačním svazu či výboru odborů, uvádí jméno Josefa Čechala, agenta StB, ve 22, a Petruška Šustrová líčí, jak ji spolu s ostatními zavřeli. V tu dobu nastoupila na poštu, tam ji sebrali, následovala domovní prohlídka, formální výslech na Ruzyni, nepřiznala se a nic jim neřekla, působilo to „kafkovsky“, tepláky atd. podezřelí z „podvracení republiky“, nejdříve na tři neděle, pak to bylo „dlouhý“, vazbu vnímala jako dobu která se vlekla více než vlastní vězení, odsouzena na dva roky, hovoří o tom, že výslechy byly „korektní“ (nahlížím, jak to popisuje v Paměti národa).
U soudu podal Uhl námitku, že jsou soudci podjatí, to bylo zamítnuto, nicméně se tím celý proces ještě protáhl. Pak je řeč o výkonu trestu, tam na nic není čas, vykonávala jej ve Všehrdech u Chomutova a Ostrově nad Ohří, pak ji převezli do ženské věznice v Opavě, kde byly „politické“. Zmíněněna je Jana Kuralová, sekretářka politika Lenárta, zajímavá epizoda s vychovatelkou, která byla slušná, komentuje pobyt ostatních, například prostitutek (zavírat je s pokryteckým paragrafem, který se jmenuje příživnictví), a já chápu, že věnuje tématu vězení vlastně tolik pozornosti, celý ten dlouhý popis věznění, od něhož by se, jak bych si představoval, snažila co nejdříve posunout, i ona sama se diví, proč to tak prožívá i teď (mně se mihne hlavou, jak se někteří muži vracejí k „vojně“, přestože to byla „pakárna“ a prostředí „zelenejch mozků“, alespoň v té době, o které bych mluvil já, a ten důvod si vysvětluju v tom, že ta existence tam byla nějak až fyzicky intenzívní, přestože v mnohém nesmyslná).
Petruška Šustrová říká, že dnes je za vězení vděčná, protože pro ni přestaly platit všecky ideologické poučky, vyšla z toho „skleníku“, v němž byla dosud, a velice zajímavě (na začátku 3. části) vysvětluje svoje proměněné názorové postavení i mezi svými přáteli. Další výslech, vezli ji do kachlíkárny – kvůli matce, která emigrovala – a neřekla nic. A opět stojí za to si přečíst komentář k tomu rozhovoru, k jazyku těch bachařů a jejich specifické, absurdní taktice. Hovoří o tom až s humorem, svědčícím o její vyrovnanosti. Charta 77, ty roky předtím trochu přeskočila, slyšela hudbu prvních Plastiků, což byly Bondyho básně, Sbírečka, věnovaná Magorovi. Silný dojem, pak Pašije „pyramidální“, na Hrádečku, biblický příběh „svlečenej do tý syrový rockový hudby“, to byl zážitek. Překvapivě hovoří o tom, že předchozí protesty byly formulované oproti Chartě ostřeji. O domácím provozu v této době.
A nyní se vrací zpět. Od roku 1972 přepisovala samizdaty, líčí tu situaci opět s humorem, když vypráví, jak její muž Vavřinec Korčiš pracoval v tiskárně, a přišli „dva chlapi“, jeden byl „tak jako vod kolotočů“, a pak se ukázalo, že to jsou Ivan Klíma a Ludvík Vaculík, kteří přišli za jejím mužem, zda by mohl vázat vydané knihy. Hrabalovo Obsluhoval jsem anglického krále, edice Petlice, Karol Sidon nosil k vázání materiál a odnášel hotové výtisky. Knížky vznikaly dříve než časopisy, to byla doba čtvrtečního čekání před knihkupectvími na knihy, jejichž vydání bylo událostí (sám vzpomínám na Joyceova Odyssea).
Petr Uhl se rozhodl vydávat Informace o Chartě 77, sdělení o VONSu, informace o hladovkách, protestních dopisech, rozpis o jedenácti kopiích, celkový náklad tak sto dvacet kusů, pak založila vlastní časopis jakožto „diskusní fórum“, Fórum, rozsáhlejší než v Infochu, čtyři čísla, potom represe zesílily. Vznik VONSu, scházel se u Bendů na Karlově náměstí. Když VONS skončil, sešli se u Rumlů, byl tam Zbyněk Hejda, Andrej Stankovič, Martin Hybler, Karel Freund, Václav Malý a další, a pracovali dál, a bylo to lepší než vysoká škola, další setkání bylo v kavárnách, padají jména jak Jiří Němec, Jiří Daníček, Jan Lopatka a opět další.
Nyní charakterizuje výstupy obou organizací, Charta 77 vydávala Dokumenty, VONS Sdělení, jednak souhrnná, jednak běžná, popisuje podrobně jejich charakter. Celkem jich bylo asi dvanáct set.
Telefonovali také do zahraničí, Ivanu Medkovi do Vídně, zveřejňovány byly na Svobodné Evropě.
Novinařina, na konci 5. dílu překládání, zmínka o tom, že byla kritická k Václavu Klausovi, a dostala 1800 normostran, kniha Johnsona Zrození moderní civilizace? – tím to končí
Předtím je ještě spousta informací
Odkazy
https://www.pametnaroda.cz/cs/sustrova-petruska-20181112-0
https://cs.wikipedia.org/wiki/Petru%C5%A1ka_%C5%A0ustrov%C3%A1
Dana Němcová
Je docela logické, že když jsem na stránkách pořadu Osudy narazil na Danu Němcovou, že jsem se k ní poté, co jsem si poslechl Osudy Petrušky Šustrové, která o ní na několika místech hovoří, vrátil. Také tato výrazná osobnost disentu již není mezi námi, zemřela ve věku osmdesáti devíti let, a Český rozhlas Vltava při této příležitosti vydal pořad natočený před Vánoci roku 1917. Po krátké úvaze o tom, jak vzpomínky přetvářejí minulost, vzpomíná na svůj život od raného věku.
Po úvaze o proměnách hodnocení vzpomínek začíná Dana Němcová hovoří o raném dětství v Chomutově (narodila se v Mostě, který dnes už neexistuje) a spojuje detailní obrazy, jako je „povívající bílá záclona v okně“ či obrázek prezidenta Masaryka, a předválečné události, které vedly k dalšímu stěhování, protože Chomutov byly Sudety, a odstěhovali se k vzdáleným příbuzným otce, jenž byl školský pracovník, do Brandýska, bydleli provizorně v Kladně, poté do Náchoda, kde otce zaměstnali jako školského tajemníka, a získali ubytování v Novém Městě nad Metují. Maminka ji vedle k přírodě, kromě krásy také i trochu obživa, sbírali lesní plody a houby, zná každou kytičku, obdivovala je „s radostí a obdivem“, dnes některé z nich už nejsou.
Zdálky viděla bombardování Pardubic, ve škole sbírali chrousty (po čtyřech letech je „chroustoúrodný rok“, to byl rok 1944). Měla ráda školu i pana učitele, napsal mu básničku. Jedináček, nešika – dnes děti nejsou na ulici. Otec sledoval pln vlasteneckého nadšení postupy fronty, pak přišlo v roce 1945 zklamání, kdy čekali na spravedlivý nový začátek, který ovšem nepřišel, proto se vždy bála převratů – a to sdílel později také Václav Havel (to nasvěcuje onen postup „sametovosti“, vyhlašované jako ideál, který měl zabránit mstě za předchozí příkoří). Hovoří o „poválečném řádění“ a divokém odsunu, který pro ně byl depresívní, nebyli tam nadšenci, kteří by chtěli něco budovat, ale lidé „kdoví s jakými ambicemi a kdoví s jakými hříchy“, lidé „nespravedliví, mám-li to říci velmi mírně“ a chovali se brutálně, „tam bylo možné cokoliv“.
Gymnázium v roce 1945, měla ráda jejich třídního profesora, vzal je na čtrnáct dní na výlet, hovoří o dalších učitelích. Ona byla introvert, v době dospívání se snažila orientovat v lidech a dále „hledala v náboženské oblasti“. Příhoda už v Novém Městě se sympatickým katechetou a zrádnou kamarádkou, které se svěřila. Zdravotní problémy před maturitou, bolesti břicha, a poslouchám tu v sérii Osudů další příběh, kdy vypravěčka málem přišla o život (1. část, cca 21:35). „Triumfující vítězství brutality“ té doby bylo skličující, otec měl „delikátní smysl pro spravedlnost a pro pravdu“, důležitý byl „čistý lidský rozum a soucit“, který souvisel s tím, že pocházeli „z prostého prostředí“. Otce zbavili (charakteristickým způsobem) inspektorského místa, protože odmítl dát výpověď věřícím učitelům, učit směl dál. Ona začala učit na základní škole.
Tzv. směrná čísla komplikovaly přání vypravěčky studovat na Filozofické fakultě, dali přednost Alexandru Stichovi, kterého také měli rádi (po listopadovém převratu profesor české literatury, v době mého studia jsem jej neznal, pracoval v Ústavu pro jazyk český a v roce 1974 ho vyhodili). Teologická fakulta Československé církve husitské jí nabízela studium, když nemohla studovat na Filozofické fakultě, ona si nebyla jistá, zda by byla schopná po ukončení studia kázat dle jejich představ (to je podle mého ona pro Němcovou příznačná poctivost), na fakultu nenastoupila. Zkusila psychologii kombinovanou s filozofií, profesor Stavěl, fenomenolog, druhý profesor Příhoda a třetí, vedoucí katedry profesor Doležal, ten musel být ve straně, aby mohl udržet fakultu v její vědecké serióznosti a nikoli prezentující pouhou neurofyziologii, jak ji provozoval Psychologický ústav. (To je pro mě opravdu zajímavé sdělení, o tom jsem nevěděl.)
Dětská psychologii vedle klinické psychologie (zmínka o prof. Tardym či dr. Čápovi), Dana Němcová hovoří o liberálním prostředí, ve vyšších ročnících byl např. Ivan Vyskočil, chodila si číst do Letenského zámečku. V druhém ročníku přistoupil k nim Jiří Němec, takřka anekdota s nedorozuměním, o něm pak více. Pokřtěná v katolické církvi, kmotrem byl slavný bohemista prof. Vašica, „neobyčejně milý starý pán“, ten je i oddával, když byla svatba a poté dítě. Osobnosti, které je obohacovaly a směřovaly „k záležitostem zásadním a podstatným“, hovoří o Jakubu Demlovi, čte dopis od něj. Přišly další děti. Já, ač nejsem praktikující věřící, sdílím s velkým porozuměním s Danou Němcovou její slova o „požehnání“ a o hodnotách života jako daru.
Přátelé ze starší generace, jmenovitě rodina Reynkových, která je mimořádná, hovoří v souvislosti s tím o Polsku a časopisech odtud, a jeli do Krakova (to už bylo riziko, tam nedosahovala přeshraniční propustka, kterou měli, pas neměli), zajímal je časopis Znak, našli kontakty a všechno se „s boží ochranou“ dařilo. Na zpáteční cestě se pak vydali do Petrkova, přijati Reynkovými, paní Suzanne Renaud, pan Reynek, synové, dům plný koček, „nedocenitelná vzpomínka“, „nádherná“, vraceli se tam. Obrovské vnitřní bohatství. Nejskvělejší provedení současné francouzské hudby na deskách. Měli svůj svět, ta atmosféra se nedá popsat.
Uvolnění v šedesátých letech, přestože i tehdy se zavíralo, vzpomíná na Otu Mádra, Jaroslava Vrbenského (editor ve Vyšehradu), důležitý byl ekumenismus, který přinášel Druhý vatikánský koncil a který měl i u nás veřejné pódium, seminář Evangelické bohoslovecké fakulty (tam byla relativní svoboda, inicioval to profesor Hromádka), spojené se jmény jako Ladislav Hejdánek, profesor Machovec, z těch pracovních kroužků se vygenerovala skupina, která se věnovala překladům Teilharda de Chardin či Heideggera. Další uvolnění v oblasti kulturní, ve filmu, dokonce si zahráli v jednom filmu Jiřího Němce (O slavnosti a hostech, 1965, pro méně znalé pozor: v oblasti filmu, tedy nové vlny, je ještě jméno Jan Němec, v době normalizace definitivně zakázaný, manžel Ester Krumbachové a Marty Kubišové), v literatuře, vycházela Tvář, literární večery, koncerty Nové hudby (např. Marek Kopelent).
Rok šedesát osm. Jiřího otec, který byl odsouzen nevinně na pět let, pak rehabilitován, hovoří o tancích v Praze. Odjeli trabantem se sedmi dětmi (!) přes hranice Rakouska.
Jan Palach, šok, obrovský hrdinský čin, šok, „veliká lítost“ a bylo to „i hrdost“, „vyrůstala z čistoty srdce“ a každá taková oběť „je vkladem do budoucnosti národa“ a oslavy a vzpomínky na smrt Jana Palacha předznamenaly změnu v roce 1989. Dana Němcová se poznala s rodinou Jana Zajíce, dalšího, kdo se upálil. Seznámili se s rodinou Martina a Věry Jirousových, kteří byli průvodci do světa undergroundu a hudebníků, kteří byli skutečně nezávislí, „nenormalizovatelní“. Učili se odolávat strachu, intelektuálové si všimli, že tady existuje určitá rezistence. Hovoří o masakru v Rudolfově, „soudruzi“ si mysleli, že za tím je tajná organizace, nikoli spontánní zájem. (Dohledávám v Paměti národa, v hostinci Na Americe v Rudolfově u Českých Budějovic malý hudební festival, měli hrát Plastici a DG 307, odehrál se zde brutální policejní zásah proti čtyřem stům „mániček“, které byly ostříhány, mladí lidé byli mláceni, hnáni desítkami policistů se psy hnáni do Budějovic, nacpáni do vagonu, který odjel do Prahy. Byl to ten koncert, který byl předobrazem onoho filmu Mimikry z Třiceti případů majora Zemana.)
A oni (intelektuálové jako Petruška ad.) měli obavy z procesů, jako byly v 50. letech, ten fenomén sledovali, celá věc, tedy proces s undergroundovým hudebníky, pak vedla k Chartě 77. V té době byly v platnosti tzv. Ženevské dohody, dodržování lidských a občanských práv byla základem velice pluralitní společnosti, je řeč o průběhu všech těch událostí. Z chartistů vznikl VONS, Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, doba je naučila pluralitně myslet, to chtěli v roce 1989 vnést do společnosti. A Petruška Šustrová hovoří o solidaritě ohrožených, o tom, že ten tlak „bucharu“, o kterém mluvila předtím, a o této době paradoxně jako době šťastné. O soudržnosti generací. Ona nepodlehla nenávisti, a byli až příliš „slušňáci“. A zkušenost z vězení, také s těmi, kteří jím také procházeli.
Také hovoří o práci psychologa, o osobním životě, dalším společenském vývoji, represe se míjely účinkem, byly tu Společnost za veselejší společnost, petice Několik vět. S inženýrem Tomášem Hradílkem a Sašou Vondrou byli mluvčí Charty, požadavek „Konec vlády jedné strany“ na Albertově 17. listopadu, a události se daly do pohybu, na jaký „fakticky nebyli připraveni“. A hovoří o té době ze své perspektivy. V Parlamentu (Federální shromáždění), první požadavek byl zrušení vedoucí úlohy komunistické strany. Hovoří o důležitosti hodnot, zvláště těch evropských. Ona nevstoupila do žádné z formujících stran, hovoří o svém místě a o své práci, např. o centru pro uprchlíky, humanitárních střediscích. Končí tím, že vždy měla ráda to, co dávalo lidi dohromady.
———
Zpět