Ostrovy Sangihe

Ostrovy Sangihe
virtuální cesta po Indonésii

Sangihe nebo Sangir, v indonéštině Kepulauan Sangihe je skupina asi padesáti hornatých a sopečných ostrovů v severní Indonésii, severovýchodně od Celebesu (Sulawesi) na hranici dvou moří, Celebeského a Mulukského, přibližně v půli cesty mezi ostrovy Celebes a Mindanao, druhým největším ostrovem Filipín. Společně s Talaudskými ostrovy tvoří jeden celek, nazývaný Sangihe-Talaud-Archipel. Ostrovy zaujímají plochu 1056 km². Řada ze sopek, které se na ostrovech nacházejí, patří k nejaktivnějším vulkánům v Indonésii. To znamená také velmi úrodnou půdu.

Hlavní ostrovy souostroví jsou Sangihe Besar, Siau, Tahulandanag a Biaro. První jmenovaný je 45 km dlouhý a 15 kilometrů široký, nachází se zde nejvyšší bod celého souostroví, sopka Awu (komentář k ní zde v jednom z příspěvků o sopkách v Indonésii). Výbuch 2. března 1856 stál život více než 6 000 domorodců. Jižně od hory leží na západním pobřeží přístav Tahuna, největší v celém souostroví. Mezi Sangihe Besar a Siau se nachází podmořský vulkán Banua Wuhu, který byl aktivní naposledy v roce 1919. Nejjižněji položená sopka se nachází na stejnojmenném ostrově Ruang.

Vrchol sopky Banua Wuhu se skrývá pouhých pět metrů pod hladinou moře, celý masiv se nicméně zvedá čtyřista metrů od mořského dna. Při explozi v dubnu 1835 se vytvořil devadesát metrů vysoký ostrov, který byl ovšem během času mořskou vodou kompletně erodován. Při dalších erupcích od roku 1899 se do roku 1894 se znovu vytvořil padesát metrů vysoký ostrov, a později vzniklo pět kráterů. Další ostrov, vzniklý v letech 1918 a 1919 opět do roku 1935 zanikl. Ostrov dostal název Mahengetang. Po nějaký čas na něm žili i lidé, při explozích ovšem žhavý popel zničil jejich domovy. Obyvatelé ovšem včas ostrov opustili.

Z ostrova Siau máme dochovány historické fotografie domorodců. Ostrov se nachází asi 130 kilometrů od severního cípu ostrova Sulawesi (Celebes), je hustě osídlen (v roce 2005 měl přes 38 tisíc obyvatel, tj. 311 ob./km²). Kromě turismu je považováno jako hlavní hospodářské odvětví export muškátových oříšků. Dalšími vývozními artikly jsou kopra, hřebíček a kalmáry. Symbolem ostrova je sopka Karangetang (též Api Siau), 1784 metrů vysoký stratovulkán (severní vrchol, u jižního je uváděna výše 1827 m), nacházející se v severní části ostrova, který se svými 40 explozemi od roku 1675 patří k nejaktivnějším sopkám Indonésie. Při výbuchu v roce 1974 byla zničena podstatná část infrastruktury ostrova, v roce 1992 přišlo o život sedm lidí, v roce 1997 zemřeli tři lidé. Během výbuchu v roce 2007 bylo 564 obyvatel třech vesnic evakuováno.

Ostrov je zajímavý, jak už naznačeno zmínkou o fotografiích, i kulturně. V roce 1584 zde portugalští jezuité otevřeli v bývalém království Siau svou misi. Od roku 1587 často ostrov napadali nájezdníci z blízkého ostrova Ternate, rádža se tedy vydal do Manily a požádal Španělsko o ochranu. V roce 1605 však Portugalce z ostrova vypudila Nizozemská východoindická společnost, založená v roce 1602 v Amsterodamu (ve hře byly obchodní zájmy dvou evropských velmocí v celé oblasti). Alarmováni holandským úspěchem si vybudovali Španělé na Ternatu svou vlastní pevnost a Siau si zvolili jako regulérní zastávku na obchodní cestě do Maluku. V roce 1607 utvořili Holanďané a obyvatelé Ternate alianci, která v roce 1612 přepadala vesnice na Siau. Španělé se zde udrželi do roku 1677, než se Holanďanům podařilo definitivně území dobýt. Zajatý král Siao se poté podřídil sultánovi z Ternate a stal se vazalem Nizozemské východoindické společnosti.  Siau byl prvním z celého souostroví, který byl plně christianizován během 19. století. V roce 1945 zdejší nadvláda Holanďanů skončila.

Nejvýznamnějším hospodářským odvětvím je pěstování banánovníku textilního (slovo „manila“ má právě i tento význam) a tkaní. Další oblastí je rybolov a turismus. Lokalita je považována za potápěčský ráj. 

https://de.wikipedia.org/wiki/Sangihe-Inseln (zdroj)
https://de.wikipedia.org/wiki/Banua_Wuhu (zdroj)
https://de.wikipedia.org/wiki/Siau (zdroj)