Osobnosti kultury v Libuni a okolí

Osobnosti kultury v Libuni a okolí
někdejší seminárky studentů LG

První písemné zprávy o obci jsou již z poloviny 124. století, v té době byla i fara. Zajímavé je, že sousední osada Čimyšl byla v té době městečkem. V tomto období patřila Libuň pánům z Vartenberka, trosecké vrchnosti. Ke konci 15. století měli panství v držení kostečtí Zajícové z Házenburka, později Šelmberkové a Bibrštejnové. Roku 1559 prodal Kryštof z Lobkovic Trosky Jindřichovi ze Smiřic a od té doby patřily i s Libuní k panství hruboskalskému.

V okolí bylo několik malých tvrzí a hranice panství se často měnily. Např. Libunec náležel od konce 16. století k panství velšskému. V samotné Libuni býval dvůr, který patřil roku 1587 Semínovi ze Semína, v 17. století rodině rytířů Matyášovských. V husitských obdobích byl celý kraj protestantský. Po bitvě na B9lé hoře nastala tuhá rekatolizace. Fara nebyla obsazena, služby boží vykonávali kněží z Turnova a Lomnice. Na obracení lidu na katolickou víru se podíleli i jičínští jezuité. Ti však často užívali násilných metod za vojenské asistence. To vyvolalo v roce 1629 na hruboskalském panství ozbrojené selské povstání, které skončilo zavražděním jezuity Matěje Burnatia a jeho žáky Rokyty rozlícenými sedláky na farské zahradě v Libuni. Následovalo potlačení rebelie vojskem. V roce 1689 byl Burnatiovi postaven pískovcový sloup (významná arch. památka).

Hruboskalské panství vlastnil po Smiřických Albrecht z Valdštejna až do roku 1621, kdy bylo prodáno Lexům z Aehrenthalu. Libuň se v této době pomalu rozrůstala. Od roku 1680 byla znovu obsazena fara, roku 1765 byl postaven kostel sv. Martina v barokním slohu. Nejvýznamnější osobností libuňského života v 19. století byl Páter Antonín Marek, zvaný „libuňský jemnostpán“. Narodil se v Turnově (1785), ale převážnou část života strávil v Libuni (57 let). Jeho působením se stala Libuň jedním z nejznámějších středisek vlasteneckého života a na faře vznikla velmi bohatá knihovna. Marek sem zval české i slovenské spisovatele a učence. Byl přítelem a blízkým spolupracovním Josefa Jungmanna (na Slovníku s ním pracoval 35 let). Finančně podporoval B. Němcovou, P. J. Šafaříka, a jiné české obrozence. Byl dobrým hospodářem (sadař, včelař). Staral se o rozvoj školství a vzdělanosti v Libuni a okolí. Roku 1830 založil farskou Pamětnici, do které psal česky všechny významné události své farnosti, obce i doby.

Tragické události prusko-rakouské války roku 1866 přežil na Lhotě Pařezské, kde však onemocněl zápalem plic a musel být převezen na libuňskou faru, která v té době sloužila jako pruský lazaret. Po svém uzdravení Marek pomáhal trpícím vojákům, katolíkům i protestantům 1. října 1876 se páter Antonín Marek rozloučil s Libuní, aby se již jen na krátkou dobu přestěhoval do Prahy, kde roku 187 ve věku 92 let zemřel. Pochován je na Vyšehradě. V roce 1896 mu byl před libuňským kostelem odhalen pomník od jičínského sochaře Stuchlíka.

Rozvoj obce nezpomalil ani velký požár v roce 1791 (vyhořelo 18 stavení), ani útrapy, prusko-rakouské války v roce 1866. Na začátku 20. století se obec stala důležitou křižovatkou trati Jičín – Turnov (1903) a Mladá Boleslav – Stará Paka (1908), v sedmdesátých letech byla přivedena vlečka z lomu sklářských písků v Hrdoňovicích. 5. února 1926 zazářila v Libuni elektrická světla. Rok 1713 měla Libuň školu dřevěnou, 1809 místo ní vystavěna kamenná, postupně rozšířená a modernizovaná. V současné době má škola tři třídy (1.- 5. ročník) školní družinu a jídelnu. Na hřbitově jsou dva pomníky mrtvých vojáků z války 1866 (jeden saský a jeden pruský). Je zde i pomník padlých z druhé světové války (zajatci z pochodů smrti, které prošly Libuní). V roce 1949 byl před školou postaven pomník padlých libuňských občanů v 1. a 2. světové válce.

V obci se narodil vlastenecký lékař MUDr. Václav Pařík (1839 – 1901), zachránce Českých Třebenic od poněmčení, malíř a překladatel Viktor Šuman (1882 – 1933), žil zde a tvořil akademický malíř František Kaván (1866 – 1940), který je pohřben na zdejším hřbitově (pomník s bustou dala vybudovat obec v r. 1960). Na faře, v tzv. Markově modrém pokoji, se nachází malá galerie jeho obrazů a písemnosti. Před kostelem sv. Martina se nacházejí dvě krásné sochy: součástí sousoší sv. Josefa s Ježíškem (1819) a sv. Jan Nepomucký (1786). U hřbitova je trojboký obelisk sv. Trojice (1771). Sloup jezuity Burnatia, sv. Trojice, pomník z války 1866, pomník padlých ze světových válek a pomník Františka Kavána byly v roce 1996 na náklady obce zrestaurovány. Z Libunce pocházel literární historik Jan Jakubec (1862 – 1945) a tvořil zde akademický malíř Oldřich Oplt.

Antonín Marek

Antonín Marek byl kněz, obrozenecký buditel, literát, vědec – určitě by bylo možné nalézt ještě další oblasti jeho působení. Antonín Marek rozdával své vědomosti a nadšení pro českou věc a vytvořil tak z celého kraje významné centrum národního obrození.

5. září se v turnovské kamenářské rodině Antonína Marka v domě na Sboře v dnešní Skálově ulici narodil prvorozený syn Antonín. Když ukončil docházku zdejší české školy, učil se jako desetiletý na jednoročním „handlu“ v Lučanech u Smržovky německému jazyku. Ještě po smrti otce mu matka dokázala zajistit vzdělání na gymnáziu ve Slezsku (Krzeszow-Grüssau), pak studoval filozofii v Praze. I když rodina neoplývala bohatstvím, snažila se nadanému nejstaršímu synovi i dalším dětem poskytnout co možná nejlepší vzdělání. Přesto se však po smrti otce dostavily takové existenční problémy, že v roce 1804 vstoupil Antonín Marek, tak jako tehdy mnoho mladých hochů toužících po vzdělání, do bohosloveckého semináře v Litoměřicích. Zde při nepovinných seminářích českého jazyka došlo k osudovému setkání s Josefem Jungmannem, který zde jako gymnaziální profesor vyučoval také tento předmět. Dokázal v mladých studentech probudit živý zájem o mateřský jazyk, historii a kulturu českého národa. Tehdy vzniklo jejich věrné celoživotní přátelství naplněné neutuchající vlasteneckou činností, jak o tom svědčí např. bohatá korespondence (uložená v literárním archivu ve Starých Hradech u Libáně).

Antonín Marek se zpočátku necítil povolán ke kněžskému poslání. Byl tu ale opět Josef Jungmann, který mu pomohl v tomto životně důležitém rozhodování. Kněžské povolání mohlo totiž Markovi napomoci k zajištěné existenci, která by mu pak umožnila cele se věnovat službě nejen Bohu, ale především českému národu. A tak byl Marek v roce 1808 vysvěcen na kněze. Vrátil se do rodného kraje, shodou okolností nejdříve do Libuně. Pak byl v roce 1813 ustanoven administrátorem v Tatobitech, kde prožil dva roky. Následovala Hrubá Skála a Rovensko pod Troskami. V roce 1823 se Marek vrací do Libuně, a to na celých padesát let.

Mladá léta znamenají především vrchol v Markově básnické tvorbě. V této oblasti se na přední místo řadí „Poslání Josefu Jungmannovi“, kam vložil všechny své obavy i naděje, spojené s budoucností českého národa. Některé básně věnoval rodnému kraj. Ódu na Trosky, Ódu na Veliš a další. Již roku 1809 se opět pod vlivem Jungmanna věnoval i překladatelské tvorbě. Záhy se k Markově literární tvorbě připojila i činnost vědecká, která se dělila především na dvě zájmové oblasti. Významné místo zaujímala spolupráce na Jungmannově pětidílném „Slovníku česko-německém“ (1835-1839). Ta trvala dvacet let. Během této doby nejednou Marek povzbuzoval svého staršího přítele k další činnosti. Slovník shrnul nejen českou slovní zásobu prokazující svébytnost jazyka ve vztahu k němčině, ale zároveň se stal také slovní základnou češtiny básnické i učené, autoři mnohdy tvořili nová slova, přinášeli úpravy pravopisné. Tato spolupráce s Jungmannem přivedla Marka k další péči o český jazyk. Chystal mluvnici českou, ale nakonec vydal jen drobnější statě – „Něco o jménech vlastních“, „Lovec anebo správce prohřešků proti duchu mluvy české“.

Potřeba zpracovat teoretické základy jednotlivých vědních oborů v českém jazyce vedla Jungmanna také k tomu, aby i zde využil své vzdělané přátele. Antonín Marek měl vytvořit české vědecké příručky filozofické. Tento obor byl tehdy rozvíjen nejvíce v Německu (Fichte, Schelling, Kant) a převedení do češtiny bylo prvním Markovým úkolem a největším přínosem jeho filozofických prací. Své dílo nazval „Umnice a Metafysika neboli Základní filosofie“ (1844, zahrnulo i dílo předchozí). Marek sice přejímal termíny především z jiných jazyků, ale tvořil také slova zcela nová. Použitelnost mnohých z nich byla prověřena časem a dnes málokdo ví, že takové výrazy jako např. obsah, rozsah, představa, poznatek, jev, souřadný, názor obdoba aj. jsou dílem pátera Marka.

Antonín Marek stál u zrodu významných českých vědeckých institucí – především Českého (národního) muzea, byl dopisovatelem jeho časopisu. Byl členem Matice české, Umělecké besedy, Svatoboru a dalších spolků.

Do Markova života významně zasáhly i politické události roku 1848. Jako jeden z předních venkovských vlastenců se stal členem pražského Národního výboru. Aktivně se účastnil příprav a jednání květnového Slovanského sjezdu v Praze, po jeho rozehnání a rozpouštění Národního výboru patřil mezi první členy spolku Slovanská lípa. Nejdelší část svého života spojil Antonín Marek s libuňskou farou, která se spolu s jeho rodným Turnovem stala významným venkovským centrem obrozeneckých snah, kde se scházeli ze širokého okolí vlastenci, kněží, učitelé, profesoři, úředníci, vesničané. Přicházeli si pro noviny z Prahy, pro rady a poučení, pro povzbuzení v naší vlastenecké práci. Přijížděli sem i přední čeští a slovanští literáti. Mezi hosty libuňského jemnostpána se objevovaly takové osobnosti, jako byli Josef Jungmanna, František Ladislav Čelakovský, Pavel Josef Šafařík, Jan Arnold, Václav Hanka, ale i Jihoslovan Vuk Karadžič, Rus Srezněvský, Lužičané Smolér a Horník. Přijížděli přátelé z nedalekého okolí – Karel Vinařický z Kováně, děkan František Vetešník ze Sobotky, děkan Nigrin z Mnichova Hradiště, František Šír a Karel Josef Macháček, profesoři jičínského gymnázia, a další.

Zvláštní a zcela ojedinělý význam měla libuňská setkání učitelů na pravidelných poradách poté, co byl Marek v roce 1844 jmenován okresním školním školdozorcem. Hned na počátku svého působení v této funkci shledal, že tehdejší „základní“ školství a jeho neutěšený stav rozhodně k povznesení národa velkou měrou nepřispěje, proto se jeho zájem obrátil především k učitelům. Probíral s nimi výuku základních učebních předmětů – českého jazyka (který prý učitelé do dvou let celkem dobře ovládali), počtů a psaní, kde prosazoval latinku místo kurentu. Pozornost věnovali i zpěvu. Při těchto setkáních vyžadoval aktivní přístup učitelů. Připomínal, jak je důležité používat různé pomůcky, jako například globus, obrázky apod. Děti měly získávat i praktické znalosti z botaniky, zoologie a astronomie.

Velkou chloubou libuňské školy byla ohatá knihovna, jejíž ozdobou byl Jungmannův Slovník česko-německý. Marek se však v Libuni zasloužil i o zřízení obecní knihovny a farní knihovnu starých tisků rozšířil především o literaturu obrozeneckou.

Úřad školdozorce vykonával až do roku 1858, ale učitelským poradám předsedal ještě další tři roky.

Ojediněle vřelý vztah vznikl mezi Antonínem Markem a obyvateli Libuně i celého okolí. Kazatelna mu sloužila nejen k bohoslužbě, ale i k moudrým slovům, ve kterých nacházeli vesničané srdce, lásku a bohaté poučení. A tak si lidé ze vsi a z širokého okolí brzy našli cestu nejen do kostela, ale také na faru, aby si nechali od „jemnostpána“ poradit i ve věcech hospodářských.

V roce 1896 vydal tiskem bývalý Markův žák Fr. Zelinka své vzpomínky, kde na tato setkání vzpomíná: „Tu stával jarý kněz v kruhu jejich na rozsáhlém dvoře, po kterém vykračovala si přečetná havěť, tu uvedl je do svých stájí, v nichž po dlouhá léta choval vždy pěkný dobytek hovězí, jindy zavedl je na svůj vzorný včelín, a tu zase do veliké ovocné zahrady – všude vykládal a rady uděloval. V době jarní a podzimní setby i na pole za ním přicházeli, aby se přesvědčili, jak se pole pod jeho dozorem obdělávají. Z toho všeho měl Marek radost velikou, neboť seznal, že lid jeho osady mu důvěřuje a že jej miluje.

Však ještě větší radost způsobil Marek svým osadníkům, když on sám zavítal do jejich statků a chalup, by se osobně přesvědčil, jak jeho pokynů a rad se dbá. Při takových návštěvách pochvaloval, ale také i vlídně domlouval, když shledal, že radou jeho se řídí – neb že se nekoná tak, jak by se konati mělo.“

Zanedlouho tak Marek poznal, že zájem o takováto setkání je skutečně velký. Nalezl proto další zcela nový prostředek komunikace se svými sousedy. Byly to nedělní a sváteční besedy, které se konaly v těchto dnech vždy odpoledne v jedné ze tříd zdejší školy. Mladí i staří přicházeli v tak hojném počtu, že se někdy nemohli do místnosti vtěsnat. Atmosféru těchto setkání nám přiblížil opět Fr. Zelinka:

„Tu předčítal Marek vhodné články z rozličných poučných i zábavných listů, jež v té době vycházely, doplňoval je svými pohledy, ano i posudků svých posluchačů se dovolával, čímž učil je zároveň souditi a řečniti.

Jako osmiletý hošík pamatuji se velmi dobře, jaký šum někdy při té schůzi býval, když ten nebo onen hospodář vystoupil a náhledy své pronášel. Nejčastěji tak činili Jan Kendík a Jan Pařík z Libuně, kteří vždy s duchem času kráčeli. Vidím tu milou tvář Markovu, jak radostí hořela, vidím to jeho modré oko, jak ohnivě zářilo, že jeho slova padla do půdy úrodné.“

Pro zimní čas, kdy den byl krátký a cesty pro velké množství stěnu špatně schůdné, vymyslel Marek další prostředek vzdělávání a poučné zábavy.

Tím bylo čtení knih a časopisů, které v hojné míře z Prahy do Libuně putovaly a které ochotně dychtivým čtenářům půjčoval. Nejvíce se četly Hospodářské letopisy, Jindy a nyní České květy, Světozor. Zásluhou Markovou se tak libostí osadníci mohli chlubit značnou šíří svých znalostí, rozhledem politickým a ti nejnemajetnější vlastními knihovnami.

Úctu a dík vzdávali Markovi nejen vesničané, všichni Markovi přátelé, ale i zástupci okolních měst, zvláště rodního Turnova, při každé vhodné příležitosti. K největším oslavám patřily vždy narozeniny, zvláště ty v pokročilém věku. Velká oslava se konala u příležitosti 50. výročí jeho kněžství, kdy mnoho libuňských domků bylo ozdobeno prapory a oslavnými nápisy. Marek všem gratulantům poděkoval slovy: „Byl jsem vždy přítelem vás všech, a tím, doufám, zůstanu vám i nadále. To, co jsem až posud ve prospěch vašeho blaha konal, chci svorně s vámi i dále konati.“

Svou drahou Libuň opustil Antonín Marek koncem září 1876, aby poslední léta svého života strávil v Praze. 15. února 1977 se s tímto světem rozloučil. Se všemi poctami byl o tři dny později pohřben na staroslavném Vyšehradě. Rodný Turnov uctil později jeho památku pamětní deskou, v Libuni pak dodnes připomíná Antonína Marka pomník v těsné blízkosti tamního kostela.

Další osobnosti Libuňska

Jan Hypolit Horák
1. 2. 1850 se v Libuni narodil český kantor Jan Hypolit Horák (Ippo). Po absolvování pražského učitelského ústavu působil na školách na Novopacku (Pecce, Vrchovině, Hřídelci, ve Žďáru u Nové Paky). Skládal školní, pohřební i kostelní písně a  sbory, někdy i na vlastní texty. Vydal „Sbírku dvou-, tří- a čtyřhlasých písní pro vyšší třídy obecných a nižší třídy středních škol“ (1875), „Kostelní zpěvník pro mládež na školách měšťanských, vyšít dívčích a středních“, „Pohřební zpěvy sborové s průvodem hudby“ a další. Snad je totožný s Janem H., který napsal roku 1876 hudbu na text K. Amerlinga „Budečské jesličky“ a vydal nejnovější „Kancionálek a modlitby pro katolickou mládež“. J. H. Horák zemřel 28. 7. 1881 ve Žďáru u Nové Paky.

Viktor Šuman
Libuň byla také rodištěm malíře, profesora a spisovatele Viktora Šumana (13. 7. 1882 – 20. 9. 1933). Autor monografií A. Kalvody, A. Pirnera, K. Špillara aj. studoval na Akademii výtvarného umění v Mnichově. Jako malíř byl krajinářem novoromantického směru a malíř zátiší. Byl spoluredaktorem uměleckého měsíčníku Dílo, stati o výtvarném umění psal i do Samostatnosti, časopisů Sokol a Jas. Roku 1932 byl tajemníkem sletové výstavy.

Václav Pařík
Václav Pařík, lékař a starosta Třebenic, se narodil v Libuni 8. 2. 1839. Jako praktický lékař působil v Třebenicích na Litoměřicku. Byl úspěšný jak ve svém povolání, tak ve veřejném životě. Dlouhou řadu let byl starostou Třebenic. Založil tamní Občanskou besedu, Občanskou záložnu, Krajinské museum a měl velký podíl na založení továrny na zužitkování ovoce. V publicistické činnosti bojoval za česká práva. Každoročně přijížděl do Libuně. Říkával:  „Kdykoli spatřím obrysy drahé rodné vísky, věže chrámu srdce mé okřeje, zapomínám v útulném místečku na veškeré trampoty…“ Zemřel v Třebenicích 9. 12. 1901.

Antonín Vávra
19. 11. 1876 se v Ústí u Staré Paky narodil Antonín Vávra. Roku 1897 byl jmenován učitelem v Libuni a učil zde až do svého odchodu do penze v roce 1928. Napsal četné články do Československé republiky, Hlasu našeho venkova, Zemědělských listů a Naší kampeličky. Samostatně vydal příručku pro pořádání besídek a veřejných slavností s názvem Besídky a lidové slavnosti a v r. 1933 knihu „Humanita skutkem“, v níž navrhl prostředky a cesty pro lepší budoucnost národního společenství, ve kterém by nebylo tolik zla, bolesti a chudoby, zejména na venkově. Zastával názor, že humanita se má stát skutkem i na poslední vesnici, protože venkované tvoří většinu národa.

Jan Šolc
Jan Šolc (25. 2. 1802, Leština u Sobotky – 17. – 6. 1874 Turnov) kaplanoval po svém vysvěcení v Libuni u P. Ant. Marka. Od r. 1833 byl farářem na Hrubé Skále r. 1836 ve Vyskři a r. 1846 v Turnově, kde zemřel. Podle J. M. Haubnera zpracoval a vydal tiskem v r. 1831 „Modlitby pro katolické křesťany“.

Vincenc Rameš
Libuňský farář a později děkan Vincenc Rameš se narodil 13. 4. 1824 ve Vyskři. Stal se farářem a později děkanem v Libuni. Napsal četné články do časopisů Čech (O křesťanské osvětě, 1888), Pražského týdeníků (Jak osvědčíme svou lásku k vlasti, 1886, Působení veřejného tisku na smýšlení našeho lidu, 1885), do Časopisu katolického duchovenstva (Dle jakých zásad má zpovědník nakládati s hříšníky hříchu navyklými, aneb v příležitosti hříchu žijícími, 1867), do časopisu Besídka zábavná a poučná (Kdy může býti věda lidstvu opravdu prospěšná, 1887) aj.

Josef Symon
Další libuňský farář Josef Symon se narodil 11. 7. 1861 v Novém Dvoře. Uveřejnil několik prací v Kazateli (I všedních hříchů bedlivě varovati se máme, 1894, Dlouhý věk jest dobrem žádoucím, ale ne vždy, 1894, aj.) a v Rádci duchovním (Falešné proroky poznati lze ze slov a skutků, 1894, Promluva k vojínům skládajícím přísahu v měsíci listopadu, 1897).

B. Plíva
Žurnalista B. Plíva zemřel 4. 10. 1937 ve věku 35 let v Praze, ale byl pochován v Libuni. Po středoškolském vzdělání studoval pražskou filozofickou fakultu. Horlivě se účastnil práce v Ústředním svazu čsl. studentstva a věnoval se práci kulturní a publicistické. Redigoval knihu, v níž se akademická mládež rozloučila s prof. Drtinou.

Marie Kavánová
Marie Kavánová žila se svým bratrem, malířem F. Kavánem, v Libuni ve společné domácnosti. Své literární práce uveřejňovala v časopise Nový Život, vydávaném jako orgán hnutí tzv. Katolické moderny Karlem Dostálem-Lutinovem v letech 1896-1907.

František Kaván, malíř domova

František Kaván, narozen 10. září 1866 ve Víchovské Lhotě u Jilemnice, maturoval na gymnáziu v Hradci Králové v roce 1888, v letech 1889-96 byl žákem Julia Mařáka na Malířské akademii v Praze. Byl řádným členem České akademie věd a umění, čestným členem Jednoty umělců výtvarných a čestným občanem Jilemnice, Libuně, Vítanova, Svobodných Hamrů a Hlinska. Zemřel 16. prosince 1941 v Libuni, kde je pochován. Jeho talent píle a pracovní svědomitost mu získaly přízeň jeho profesora a také stipendium a školní podpory. Namaloval mnoho malých formátů krajinných motivů na kousky kartonu nebo na malá prkénka. V září 1939 mu byla udělena národní cena za výtvarné umění a za malířské dílo posledního roku „Český ráj“. Kaván osnoval ve vlastním pokolení základy realismu, ovlivnil a strhnul jeho směrem mnoho jiných malířů a vykonal pro tradici českého krajinářství podstatný kus práce.

Kdysi se hodnotil rozhled člověka vzdáleností, jak daleko dojel nebo došel od rodné vesnice. Většina z těch, co seděli doma za pecí a nejdál byli v okresním městě, je se shovívavým úsměvem považována za lidi, když ne zaostalé či omezené, tak alespoň pohodlné, ba přímo líné. Jsou však výjimky, lidé, kteří silou své vůle a charakteru odolají světu a zůstanou na rodné hroudě a zároveň se výsledky jejich práce stanou široko daleko známými a oceňovanými. A právě takový je František Kaván, velký malý muž českého výtvarného umění. Podepisoval se a nechával se oslovovat lidově Franta, aby tím nenápadně naznačoval, že není malířem pařížských salonů, v dlouhém plášti, s baretem na hlavě a navoskovanými kníry, ale že je skromným malým venkovským človíčkem, který tak miluje svou rodnou zemi, že ani párem volů by ho nikdo nedostal za hranice.

Jeho talentu si ještě v době studií na pražské akademii všiml známý mecenáš Hlávka a udělil mu cestovní stipendium. Téměř každý, kdo tohle stipendium dostal, jej plně využil k pobytům v Paříži, ve Florencii, v Dalmácii nebo na ostrově Capri. Ne však kaván. Ten požádal o výjimku a se svolením svého učitele Julia Mařáka odjel malovat do Krkonoš. Rád maloval to, co důvěrně znal, a Krkonoše, ty znal dokonale. Právě tady vytvořil svůj první velký obraz, rozměrný olej „Podmrak“, kterým se okamžitě zařadil mezi největší krajináře své doby. Trio Slavíček, Kaván, Lebeda skutečně znal každý milovník českého umění. Kavánův „Podmrak“ se pak již jako majetek státu stal zlatým hřebem rakouské účasti na Světové výstavě v Paříži v roce 1900. Franta Kaván se samozřejmě o výstavu vůbec nezajímal, a když poštou obdržel diplom z ní, tak jej snad ani nepřečetl.

Z trojice největších českých krajinářů brzy zůstal Kaván sám. Lebeda zemřel jako první ve věku 24 let, hned za ním Antonín Slavíček. Pouze Kaván mohl svou malířskou pouť dovést až do konce. A konec to byl velkolepý. Několik měsíců před smrtí byla v Praze k jeho 75. narozeninám uspořádaná retrospektivní výstava jeho 120 nejlepších obrazů.

Franta Kaván patří mezi nejplodnější české autory. Namaloval více než čtyři tisíce olejů a nejzajímavější na tom je, že většinu z nich rozdal. Dobře věděl, že jeho obrázky se v Praze prodávají za tisícové částky, vůbec ho to však nevyvádělo z míry. Dokonce i za obrazy malované na objednávku se zdráhal přijmout honorář. Dokonce s humorem prosazoval „levicový“ názor, že stát by měl platit výtvarníky, aby tito mohli svá díla rozdávat.

Takový byl a zůstane, skromný, zemitý, samorostlý, ale přitom osobitý a nezávislý malíř domova František Kaván.

Zatímco se Kavánovy obrazy staly velice známé, jeho vzácné verše zapadly. I když nás dělí od jejich vzniku velký časový odstup, zaslouží si, aby byly připomenuty.

Podzimní

Všade je pouhá trpká pravda,
není čím oči potěšit.
Stromy se příliš rozednily,
zcuchaná hnízda se nemohou skrýt.
Všecko je samá obloha.
Stěny se tuze vynořily,
den a vzduch vadne na pláních,
zelená vesla v řece hnijí,
po kopcích vyčkává pravdivý sníh.
Bude už brzo na mně řád:
Už se mně všecko ustaralo,
co mělo mě rádo, co jsem měl rád.

PhDr. Jan Jakubec

K významným osobnostem, které spatřily světlo světa na Libuňsku, patří i univerzitní profesor PhDr. Jan Jakubec (11. 5. 1862 – 4. 7. 1936). Narodil se v rolnické rodině v Libunci (v Rankově Příručním slovníku všeobecných vědomostí z r. 1887 se uvádí, že Libunec má 41 domů a 251 obyvatel, dnes patří k obci Libuň). Nejprve chodil do obecné školy v Libuni, potom navštěvoval hlavní školu v Jičíně. Ve věku 13 let odešel na gymnázium do Hradce Králové, zde také jako jednadvacetiletý maturoval.

Po maturitě vykonal vojenskou službu, a to jako jednoroční dobrovolník. Jeho další kroky vedly na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity v Praze – volba právě této vysoké školy nás nemůže překvapit. Ve svém dětství totiž Jan Jakubec poznal osobnost „libuňského jemnostpána“ P. Antonína Marka, který byl proslulý svými literárními snahami a každodenním zájmem o český jazyk. V Hradci Králové působil na studenta Jakubce i gymnaziální profesor J. Černý, jenž vyučoval českému jazyku a literatuře. Na pražské filozofii studoval Jan Jakubec češtinu a němčinu a také klasickou filologii (šlo o tehdy velmi oblíbené a rozšířené studium latiny a řečtiny). Mladý posluchač měl štěstí, že k jeho učitelům patřili profesor Jan Gebauer, výborný znalec naší staré literatury a české historické mluvnice, rodák z Úbislavic u Nové Paky, a profesor Tomáš Masaryk, jenž přednášel filozofii a sociologii.

Ve svých 27 letech absolvoval rigorózní zkoušky, obhájil disertační práci a byl mu udělen titul doktora filozofie. První pedagogické zkušenosti získával jako středoškolský profesor na pražských školách – krátce na gymnáziu a na reálce, téměř tři desetiletí na vyšší dívčí škole (1891 – 1919). Mezitím se ale habilitoval na Filozofické fakultě UK v Praze, v roce 1903 se stal docentem a v roce 1919 řádným profesorem české literární historie.

PhDr. Jan Jakubec získal od svého univerzitního učitele Jana Gebauera důkladné znalosti o vývoji starších fází českého jazyka i o soudobém nářečí (dialektu). Proto nás nemůže překvapit, že se – sám venkovského původu – aktivně zapojil do příprav významné společenské, kulturní a odborné události, která se odehrála v roce 1895 – Národopisné výstavy českoslovanské. Řada jeho článků s národopisnou tematikou vyšla v časopisech (např. v Českém lidu). Tam byla také uveřejněna stať „České tkalcovství rukodělné“, jež vznikla ve spolupráci s jeho bratrem Aloisem, studujícím práv. Hodnota tohoto článku tkví v tom, že zde byla zachycena názvoslovná stránka ruční tkalcovské výroby, tehdy velmi rozšířeného řemeslného odvětví v Podkrkonoší. Termíny jsou uváděny i v lidové, dialektové podobě. Při psaní této studie oba bratři jistě vyučili i své vlastní zkušenosti a pozorovatelské schopnosti.

Univerzitní profesor Jan Jakubec se ve své odborné práci věnoval především soustavnému zpracování české literární historie. Patřil ke generaci, jež se vyznačovala snahou o velmi přesné a detailní studium nejen životních osudů jednotlivých spisovatelů, ale i okolností vzniku a charakteru jejich literárních děl. Této vědecké škole, pro niž byla příznačná přirozená úcta k faktům, se říká škola pozitivistická, vedle filologie bylo takto ovlivněno i tehdejší dějepisectví.

Spolu s dalšími kolegy (např. prof. Jaroslavem Vlčkem a prof. Janem Máchalem) se autorsky podílel na dvojdílném spisu Literatura česká devatenáctého století (jeho druhé vydání vyšlo v Praze v r. 1911). Jan Jakubec věnoval výraznou pozornost těm osobnostem, jejich význam v českém národním obrození je nesporný, Josefu Dobrovskému, Josefu Jungmannovi, Františkovi Palackému, Janu Kollárovi a Františkku Ladislavu Čelakovskému. (Můžeme uvést jistě zajímavý fakt, že původem slovenský, ale charakterem své tvorby český básník Jan Kollár věnoval jednu ze svých znělek v poetickém díle Slávy dcera MUDr. Františku Cyrilu Kampelíkovi narozenému právě před 195 lety v Syřenově).

Každý člověk si v sobě nese výrazné vlivy prostředí, krajiny, kde byl zrozen. Třebaže se prof. Jakubec natrvalo usadil v hlavním městě, do svého rodiště se vracíval. Do rodného kraje se vlastně vrátil už svou první knižní monografií „Antonín Marek, jeho život a působení i význam v literatuře české“ (vyšlo v Praze v roce 1896). Jan Jakubec neopomněl zdůraznit, že P. Marek se stal pro svoje okolí vzorem hodným následování, a to i v hospodářských záležitostech: „Jinak z praktických oborů Marek měl učitelstvo k hlubšímu pronikání obzvláště polního hospodářství. Radil učitelům, aby s tímto předmětem seznamovali své svěřence zejména při odpoledním vyučování nedělním, při tzv. opakovacích hodinách, jež byly u nás zavedeny od roku 1826 pro dospělejší mládež. Aby podal učitelům vzor takového vyučování o hospodářství, vyučoval zpravidla v neděli dopoledne na škole libuňské sám tomuto předmětu. Poněvadž Marek na celém okolí znám byl jako výborný hospodář, brzy dostavovali se k jeho výkladům i dospělí sousedé, aby se poučili o svém zaměstnání i o jiných věcech k vyššímu životu se vztahujících. Opakovací hodiny měnily se tak v přednášky a besedování, při čemž Marek neopomenul povzbuzovati k uvědomění vlasteneckému, buditi ve svých osadnících chuť ke čtení. Potřebnými knihami opatřoval je sám z bohaté své i školní knihovny.“

Celoživotním dílem univerzitního profesora Jana Jakubce jsou obsáhlé Dějiny literatury české, jež zahrnuly dobu od 9. století až po sklonek první poloviny 19. století. Pro Jakubce je příznačné, že vytvořil dílo precizní, v němž nescházejí přesné odkazy na literaturu (bibliografické záznamy). Tím jeho spis umožňuje prohloubené studium i dalším badatelům. Musíme jistě ocenit, že tak rozsáhlé dílo vytvořil jeden učenec.

Pro profesora Jakubce bylo také charakteristické, že se soustředil na tvorbu lidovou (folklór, knížky lidového čtení, písmácká činnost – právě ta měla v našem kraji velmi hluboké kořeny a tradice).

Seznam použité literatury
Lomnické noviny
Muzejní noviny, OMAg Jičín
www.libun.unas.cz
www.rajnet.cz
Naučný slovník Diderot
Encyklopedie osobností

Jana Pavlíková, 2003