Osmá symfonie Dmitrije Šostakoviče

Osmá symfonie Dmitrije Šostakoviče
díla ruské moderní hudby

Osmá symfonie, stejně jako už Čtvrtá, označená jako c moll, vznikla ve válečných letech, přesněji v létě 1943, a byla provedena v témže roce, 3. listopadu, Leningradskou filharmonií pod vedením Jevgenije Mravinského, rovněž stejně jako v řadě předchozích i pozdějších případů. Mravinskému byla tato symfonie i věnována. Spolu se Sedmou a Devátou se řadí k Šostakovičovým „válečným symfoniím“.

V tomto případě byl autor geniálně hbitý, celé pětidílné dílo, jehož provedení trvá zhruba pět minut nad hodinu, stihl napsat během čtyřiceti dní. Podle názorů muzikologa Ivana Solertinského má tato symfonie být reakcí na hrůzy války, což řekl před premiérami v Moskvě a Novosibirku, ovšem jen proto, aby zakryl, co si skutečně autor skladby myslel, a aby o tom režim neměl ani tušení. Dirigent Kurt Sanderling, který Šostakoviče osobně dobře znal, říkal, že Šostakovič chtěl tímto dílem vyjádřit „hrůzy životu intelektuála v této době“.

Dílo je o něco málo kratší než Sedmá symfonie a má pět částí:
   1. Adagio - Allegro non troppo
   2. Allegretto
   3. Allegro non troppo
   4. Largo
   5. Allegretto

Nejdelší je první část, Adagio - Allegro non troppo, má zhruba dvacet pět minut. Začíná ponuře dramaticky zahraným motivem.  Unisono hlubokých smyčců a od druhého taktu i violy a druhých houslí se vyznačuje nápadnou rytmizací dlouhé tečkované noty a šestnáctinky, přičemž oba použité hlasy pracují komplementárně. Hovoří se o inspirace Beethovenovým „motivem osudu“. Hudby plyne mezi vysokými a hlubokými barvami, místy unisono, jednu chvíli s rytmickou figurou v „doprovodu“, jindy se proplétají hlasy. Rytmus se mění s klesající dynamikou v pocit bolesti, utrpení a zoufalství. Obě témata věty koncipované v sonátové formě mají lyrický charakter. V provedení je výrazněji rytmizováno druhé téma, po „výkřiku“ v trojnásobném forte opět pokračuje jakýsi pochod. Pak zazní recitativ, sólo anglického rohu, a obě témata pokračují v obráceném pořadí. Šostakovič uvádí často pokyny „sul tasto“, „tenuto“, „poco più mosso“ a „morendo“, „molto erpressione“ aj.

Druhá věta allegro tvoří výrazný protiklad tragicko-lyrické první větě. Používá vlastní tónorody, které neodpovídají ani dur ani moll. Skladatel popisuje krátkou druhou větu jako „pochod s prvky scherza“, jednou ze zvukových dominant jsou ostré tóny pikoly. Hlavní téma je odvozeno ze začátečního motivu první věty.

Třetí věta, rovněž scherzo, je svou strojovou motorikou a brutální monotónií obrazem války a její nelidskosti. Autor používá barokní formy toccaty. Začíná masivním řazením čtvrťových not, počínaje v e moll, později nicméně i chromaticky, mimo jiné také v hlase violy. Rytmická jednoduchost je dodržována v průběhu celé věty a slouží jako základ pro montáž prvků, například viola je nahrazena houslemi, posléze první i druhé housle hrají unisono, pak pokračují dechy, rovněž unisono. Jednoduchá rytmizace (označená jako marcatissimo) symbolizuje mašinérii režimu. Bylo by možné rozebírat takt po taktu, jak to prakticky dělá text, který je předlohou pro tento (něm. Wikipedie), a který ukazuje, jak se střídají v určitých odstupech zmenšené akordy Cis, apod.. Dirigent Kurt Sanderling označuje třetí větu jako symbol „zadupávání a ponižování individua“. Tato tocata je příkladem toho, jak nejjednoduššími prostředky dosáhnout neuvěřitelného účinku.

Bez přerušení (attacca) následuje čtvrtá věta – largo – které přináší dvanáct různých myšlenek na totéž basové téma. Využívá formy barokního útvaru, který známe třeba u J. S. Bacha, a je oblíben i u Šostakoviče, nazývá se, jak ti, kteří jsou trochu obeznámeni s hudební teorií vědí,  passacaglia.

Pátá, poslední věta začíná lyrickým fagotovým sólem, je možné spatřovat určitou podobnost s Brahmsovými symfoniemi. Od taktu 37 v něm pokračují první housle, načež melodii, podobnou cvrlikání ptáků, přebírá v taktu 62 (v čase zhruba 1:36) flétna. První téma se znovu ozývá v houslích, posléze ve violoncellu, následuje další motiv hraný hobojem, později v sextách s druhým hobojem, atd. Celá věta je vnímána jako široká mozaika motivů, nápadů, nástrojových kombinací. Pozoruhodné je, že celá symfonie končí v pianissimu, výrazný je akord C dur (přes 35 taktů), ostatní smyčce k tomu pizzicato rovněž akord C dur, v některých taktech D dur, takže celek zní disonantně. To, že chybí „optimistický“ závěr jako v Leningradské, pravděpodobně způsobilo, že symfonie nebyla přijata tak nadšeně jako Leningradská.   

V každém případě, posloucháte-li dílo a pročítáte si tento komentář, bude zřejmé, že je schopen zachytit pouze zlomek toho, co ale nemá smysl kousek po kousku popisovat, od lyrických momentů až po erupce disonantních skrumáží ve fortissimech. Zajímavé je třeba houslové sólo čtyři minuty před koncem, které se několikrát opakuje, aby takřka minutu, za doprovodu ztišujících se dalších nástrojů, setrvalo na jediném tónu.

Text vznikl v podstatné míře překladem článku na adrese
https://de.wikipedia.org/wiki/8._Sinfonie_%28Schostakowitsch%29
(zajímavé je podívat se i na anglickou stránku, kde jsou notové příklady)

Jevgenij Mravinsky
https://www.youtube.com/watch?v=yGTneUj3Zv4
Bernard Haiting
https://www.youtube.com/watch?v=T6RwGIoms1Y

(týž orchestr nahrál s dirigentem Nikolajem Alexejevem o dva roky později 6. symfonii:)
https://www.youtube.com/watch?feature=endscreen&v=x30js64sfgM&NR=1

Gerard Schwarz
https://www.youtube.com/watch?v=hLVOJMg02BI