Orhan Pamuk / Sníh [2]

Román tureckého spisovatele Orhana Pamuka Sníh jsem před (nepříliš mnoha) lety, v souvislosti s rozšířením pohledu na jeho zemi (jejím počátkem byla moje návštěva Istanbulu, vlastně ještě předtím půlroční studium mé dcery v Turecku) spolu s dalšími jeho knihami přečetl a dokonce i již okomentoval na těchto stránkách. Nyní jsem čtyřsetstránkovou knihu, vydanou, stejně jako některé další Pamukovy knihy (zřejmě nejproslulejší Jmenuji se Červená, Bílá pevnost , v češtině ale Pamukovo dílo vychází soustavně, romány Tichý dům, Černá kniha, Nový život, Muzeum nevinnosti, eseje Jiné barvy, ikonický Istanbul ad.) v Argu v roce 2009, přečetl znovu, zjistil, že mi mnohé za ten čas vypadlo z paměti, ale zároveň, možná určitým dnešním zaměřením, možná větším soustředěním nebo prostě tím, že jsem četl podruhé, dokážu snad pregnantněji pojmenovat některé momenty v textu. Nechci nicméně tyto novější poznámky implementovat do tehdejšího textu, i když vím, že tím tak trochu ztrácím onen původní záměr, zařadit dnešní příspěvek do projektu „sto románů“ prostě proto, že takto to bude „jen“ určitý dodatek. Možná ale právě tohle (že nebudu dělat mrtvého brouka, psát jakýsi integrovaný nový text – což se možná časem stejně stane – a nechám nyní oba texty vedle sebe) ukáže ve výsledku jeden z aspektů, o nějž v těchto příspěvcích usiluji, totiž ukázat, že každé čtení knížky je jiné, i když se zároveň vždy snaží postihnout podstatu věci.

Nejvýrazněji se mi nyní v poznámkách při čtení jeví dva momenty (v prvním textu již rovněž načrtnuté): za prvé komplexnost místa motivu „sněhu“, jenž se nachází již v názvu knihy a v průběhu textu nabývá celé řady dalších významů, za druhé pak narativní perspektiva, zahrnující podání příběhu z určitých časových úhlů a zvláštní postavu vypravěče/autora. Čtenář orientovaný na příběh (fabuli), jímž jsou osudy hlavního protagonisty, básníka Ka, jenž přijede z Evropy do místa vzdáleného civilizaci a uzavřeného sněhovou kalamitou za svou vysněnou ženou, jakkoli deklaruje jako důvod pátrání po sebevraždách mladých dívek, může namítat, že je vcelku lhostejné, „jak“ se příběh vypráví, nejspíš ale i on potvrdí, že jestliže se dozví o jeho smrti už „v polovině knihy“, zážitek z čtení se podstatným způsobem promění. A zde oba řečené momenty nejsou samoúčelnou literární technikou, nýbrž jsou zásadní součástí smyslu příběhu.

Hned od počátku knihy můžeme tušit, že jejími klíčovými dvěma slovy jsou sníh a báseň, nacházející se již v první větě a usouvztažňující tak svůj význam (jen ještě nevíme jak). Jisté nicméně je, že motiv „sněhu“ nebude teprve posléze odhalován, neboť je od počátku až urputně přítomen svým neustálým opakováním jakožto přírodní jev (slovy „zasypáván přívaly sněhu, jenž nebral konce,“ s. 19, je zmiňován už poněkolikáté), jenž rámuje (i svou uzavřeností ostrova, jenž vytváří) celý příběh – s opadnutím sněhových přívalů se znovu otevřou cesty z města Kars. Jeho název je zvukově propojen se slovem pro sníh v turečtině – „kar“ i jménem básníka, uměle vzniklým zkrácením občanského jména Kerim Alakuşoğlu na „Ka“, v druhém významovém plánu tu tedy vzniká jakási „osudová“ metonymie: jako by se Ka svým rozhodnutím dát si toto básnické jméno vnořil do příběhu, propůjčil mu jakousi větší vnitřní pravdivost a opodstatněnost.

Právě tento druhý plán nabývá klíčového významu v okamžiku, kdy zjistíme – prostřednictvím novinového článku, informujícího o „triumfálním večeru souboru Sunaye Zaima v Lidovém divadle“ (s. 35), jenž se pak odhalí jakožto krvavý puč, vojenský převrat, uskutečnitelný právě díky uzavřenosti oblasti sněhem –, že „slavný turecký básník“ Ka má přednést báseň s názvem „Sníh“. Nic na tom nemění skutečnost, že Ka zatím žádnou takovou báseň nevytvořil (to je téma oněch časových posunů a anticipací, o nichž bude ještě řeč), v tento okamžik se v každém případě spojí čtenáři název knihy právě s tímto významem. Ještě dále se tato rovina posune v okamžiku, kdy básně, které při pobytu v Karsu na Ka „přišly“, básník uspořádává do určité kompoziční podoby sbírky, určené tvarem sněhové vločky, o jejímž tvaru si přečetl v knihovně v Encyklopedii života („Kněz Olaus Magnus ze švédské Uppsaly jakok první v roce 1555 zjistil, že každá vločka má šest ramen, a jak je vidět na ilustraci…,“ cituje knihu úryvek hesla na s. 207) a jejími základními osami šestiúhelníku (Ka na jednom místě informuje o zkoumání jevu přírodovědci), jimž přiřadil jako základní významy fantazii, rozum a paměť, a na jednotlivé konce ledových krystalů pak, aby byl básnický koncept jakéhosi skrytého řádu, reprezentovaného právě symetrií organizace tvaru vločky (viz i recenze v Respektu) naplněn, umístil v nákresu názvy jednotlivých básní, které vytvořil (grafická podoba je otištěna na s. 251).

Byť tato organizace textu nenabývá nejspíš takového dosahu jako třeba ve Jménu růže Umberta Eca, v němž propojenost tajemného tvaru, v tomto případě labyrintu spoluvytváří syžet románu, a o Kaových básních se vlastně píše zprostředkovaně, zatímco jejich podobu vlastně neznáme (zelený sešit, do něhož si je zapisoval, byl zřejmě ukraden jeho vrahy ve Frankfurtu, jedinou, alespoň fragmentárně rozluštitelnou báseň z televizního záznamu, autor necituje), přesto má ve významové výstavbě románu význam (že se nejedná o náhodu, může posoudit ovšem i čtenář románu Mé jméno je Červená, kde je tento umělecký prostředek metatextového „vnoření“ snad ještě bližší U. Ecovi, označovanému rovněž jako spisovatel postmodernistický).

Jednak jako opozice průzračně dokonalého řádu vůči poněkud zmateného, nešťastného básníka na opuštěném místě („Ka je ekonomicky na lopatkách a Kars také,“ říká recenze v Respektu), zataženého do politických kotrmelců a zároveň do milostného dramatu, jednak – podíváme-li se znovu pozorně na tvar sněhové vločky, rezonuje se vždy dvěma protilehlými konci šestice os v krystalu, totiž v dalších opozicích dvou žen – İpek a její sestry Kadife, do jisté míry „zaměnitelných“, alespoň v určité pochybnosti, zda se Ka nezamilovává kromě İpek i do Kadife, zasahujících ovšem i do jejich osudů (obě byly, chvílemi současně, milenkami ikonické postavy Lápise), dvou chlapců, studentů a blízkých přátel, Fazıla a zastřeleného Necipa (jsou rovněž až magicky zaměňováni v různých významech toho slova), ale také třeba dvojhrannosti Kaova dvojího života coby tureckého politického exulanta v německém Frankfurtu, a konečně (i když tato vrstva je ještě složitější a rozehrává se ve značné komplikované spleti, v níž se může vyznat vlastně nejspíš jen ten, kdo je trochu obeznámen s historií ideologických a politických hnutí v Turecku; zmíněná recenze označuje Sníh za „nejpoetičtější román Orhana Pamuka) i základní dvojí směřování Turecka – ono kemalistické (podle Mustafy Kemala, známého jako Atatürka, zakladatele moderního Turecka) a konzervativní náboženské, islamistické (zásadní i pro směřování země – dodnes, např. její snahy o přijetí do Evropské unie, a se starší evropskou historií možná srovnatelné jen někdejším sporem latinského-západního směřování oproti východní staroslověnské kultuře).

A dvojí je vlastně i základní východisko příběhu, totiž postavy Kaa a vypravěče, jenž se teprve v průběhu knihy dostává do popředí jakožto Orhan – zatímco na začátku vnímáme vypravěče jako pouze „sledujícího“ děj (přihlížejícího), na druhé straně textu už pak komentujícího („využijme jeho spánku a tiše si o něm prozraďme pár informací,“ s. 12), tedy aktivního vyprávějícího subjektu, teprve později se označujícího coby „přítel“. To, že zaujímá mnohem aktivnější roli, jednak jako „dvojník“ básníka Kaa (na určitých místech srovnává jeho a svoji povahu či povahu tvorby, jež u psaní románu vyžaduje i jiný životní styl), se projeví – s překvapením (vzhledem k tomu, že zprvu příběh působí jako vcelku tradiční, včetně členění na přímé řeči a autorskou řeč), teprve později, když nejdříve vypravěč prozradí letitý časový odstup od vyprávěného příběhu, a poté postupně jednak začne pracovat s intertextualitou – jako když např. na s. 75 odkazuje „dopředu“ na stranu 306, kde se čtenář může dozvědět více o Lápisovi v kapitole Já nejsem ničí agent s podtitulem „Ka s Lápisem v cele“, jednak se posléze sám vydá po stopách svého přítele, když chce, podobně jako on chtěl „vyšetřit“ podivné okolnosti smrti mladých dívek, nyní přijít na souvislosti osudu Kaa, totiž proč s ním nakonec İpek neodjela z Turecka, kdo ho mohl zavraždit a kam se podělo Kaovo básnické dílo.

Obojí (intertextualita i časová anticipace, prozrazení, „jak to dopadlo“) se spojuje v první větě 29. kapitoly nazvané Co mi chybí a s podtitulem Ve Frankfurtu: „Do malého frankfurtského bytu, kde Ka strávil posledních osm let svého života, jsem se vydal čtyři roky po jeho příjezdu do Karsu a čtyřicet dva dní po jeho smrti. Bylo to v únoru, padal déšť smíšený se sněhem…“ (s. 241, začátek další věty cituji kvůli opětovnému motivu sněhu, propojujícího Kaovy osudy i v Evropě). Při četbě této věty jsem si vzpomenul také na Márquezovu Kroniku ohlášené smrti (autor novely, kolumbijský spisovatel, je označován, podobně jako v jistém smyslu i Pamuk, za představitele tzv. magického realismu; „Pamuk je zároveň postmodernista, klasický evropský romanopisec i magický orientální vypravěč,“ říká už dvakrát zmíněný komentář v Respektu.) S časovou anticipací pak autor pracuje v několikerém významu, tím prvním je, hned zkraje, už zmíněné uveřejnění průběhu očekávaného večera v Lidovém divadle, zde ovšem dostává jiný význam, totiž politické manipulace s realitou.

Ačkoli právě toto je dost podstatný moment v románu (a politické názory, reflektující i protichůdná společenská směřování v Turecku hrají důležitou úlohu ostatně i ve spisovatelově životě samém), nebudu je v tomto komentáři příliš rozebírat. Ocituju výstižnou formulaci z recenze na iLiteratuře (Petr Kučera, 9. 4. 2009): čtenář může sledovat „střety islamistů, sekularistů, kurdských separatistů, levicových bojůvek a státní moci, vášnivé debaty o ateismu a náboženství, o Západu a Východu, revoluční dramata atatürkovského Turecka či historické obrazy mnohonárodnostní osmanské říše smetené nacionalismem 19. století a ožívající v chátrajících ruských palácích, arménských kostelících i osmanských památkách.“

Všechny v recenzi zmíněné (a především skutečně existující) názorové postoje, myšlenková a společenská hnutí mohou mít svou historickou legitimitu, pokud se probírají v diskursu logických úvah, debat i názorových střetů, vyhrocenou skutečnou realitu nicméně představují v okamžiku, kdy dochází k aktu agresívního násilí teroristické povahy. Tuto „logiku“ střetu zachycuje pátá kapitola Pane profesore, můžu se vás na něco zeptat? s podtitulem První a poslední rozhovor mezi vrahem a zavražděným, kde autor toto násilí neukazuje zachycením fyzického násilí, nýbrž alogické eskalace v rozhovoru, jehož původním východiskem jsou dva postoje, totiž profesora, jenž se řídil „sekulárním“ školským nařízením, které určovalo nevpustit do školy studentky v šátku, zatímco islám předepisuje nechat hlavu zahalenou a vlasy skryté.

Zprvu zdvořilé chování chlapce teroristy vůči profesorovi (vyká mu, viz i uvedený název kapitoly) se postupně mění (profesor zprvu reaguje poněkud nadřazeně a možná ironicky shovívavě) a my můžeme sledovat onu hranici, kdy přechází ve výhružky: „»Je víc nařízení Boží, anebo nařízení státu?« / »Tahle diskuze nikam nevede, chlapče. Ve kterém hotelu ses ubytoval? « – následující věta už má jiný tón – »Udáš mě na policii? Nemusíš se mě bát, profesore. « [Dalších několik stran už je v jiném tónu, plném protimluvů:] »Neřvi jako ženská a přečti to pěkně nahlas, ty mizero, nebo tě zastřelím hned. « […] Chlapče, ty mě chceš zastřelit, až to přečtu? « / »Zastřelím tě, když to nepřečteš. Dělej, čti. « / »Pod záminkou, že si neodhalily hlavu a nevzepřely se slovům Svatého Koránu, jsem já, nástroj tajného plánu učinit z muslimů sekulární Turecké republiky otroky Západ a zbavit je jejich cti a náboženství, utiskoval zbožné dívky věrné své víře natolik, že nakonec jedna věřící dívka bolest neunesla a spáchala sebevraždu.«“  (s. 47, 51) Jakékoli pokusy o rozumnou domluvu či vysvětlení selhávají v okamžiku, kdy (s pistolí u spánku) má platnost pouze ona teroristova řada, operující falešnou, excesívní výrokovou logikou: splnění nařízení = záměr ponížit a zbavit = stát se sluhou Západu = sebevražda jako jediné východisko.

Ocitáme se v síti verbální manipulace, je zřejmé, že samotný teroristický akt je jen součástí a prostředkem této mentální polohy, jejíž složitost Orhan Pamuk prostřednictvím Kaovy cesty do Karsu rozkrývá. Ve čtrnácté kapitole Jak píšete básně u večeře jedna z žen jménem Hande vypráví o postupu „přesvědčovatelky“, která přijela z Ankary s úkolem dívky přesvědčit, aby si odhalily vlasy, a klade otázky relevantní v tomto diskursu: „Kladla nám stovky otázek, jako třeba »Mlátil otec matku? Kolik je vás sourozenců? Kolik vydělává otec měsíčně? Co jsi nosila před závojem? Máš ráda Atatürka? Jaké obrázky máš pověšené doma na zdi? Kolikrát za měsíc chodíš do kina? Jsou si podle tebe muž a žena rovni? Je větší Bůh, nebo stát? Kolik chceš mít dětí? Byla jsi v rodině zneužívána?«“ (s. 121–122) Manipulativnost je zřejmá teprve v kontextu, v němž vzniká druhý významový plán, jaký se v jiné podobě uplatňuje (tam včetně mučení) při výsleších, které jsou rovněž součástí příběhu románu Sníh – tak například (explicitně nevyřčený) závěr, jestliže chodíš často do kina, bude to souviset s tvým postojem k politice.

Zakrývání hlavy šátkem ovšem není jen záležitostí splnění či nesplnění příkazu, Hande ukazuje, v jaké míře je součástí emocionálního a rozumového komplexu plného protikladů, jaké se projevují i u řady dalších osob v románu (nejrůznější zvraty v rozhodnutí čtenáře provázejí v celé ploše románu), jak je ikona šátku součástí kontextu postavení ženy ve společnosti – „Podvedené dívky, co přišly o panenství a panny, které mají být provdány za někoho, koho nemilují, si berou život z tohohle důvodu. Považují sebevraždu za výraz touhy po nevinnosti a čistotě.“ (s. 123), ale také zároveň otázkou vlastní identity (s použitím toposu zrcadla, klasického motivu pro tento význam v evropské literatuře): „[obraz dívky s nezahalenou hlavou:] Vtom uvidím tu dívku ve skle, které odděluje třídu od chodby, a rozpláču se, protože poznám, že ta dívka nejsem já, ale někdo jiný.“ (s. 123)

Motiv odhalení hlavy se pak opakuje/naplňuje v dramatické poslední čtvrtině románu, kde se jedná o to, zda si Kadife, sestra İpek, sundá či nesundá na divadelním představení Sunaye Zaima šátek. Zde je tento moment včleněn do napětí příběhu, neboť souvisí s přáním Lápise ohledně šátku a Kaovým (úspěšným) pokusem o jeho propuštění a zároveň nadějí v to, že pokud se vše podaří podle několikera sjednaných domluv (i tady je spousta kliček, ohledů, handrkování a pololží, které tu nebudu rozebírat), İpek odjede s Kaem do Frankfurtu. Ka se to v onom jediném zájmu, formulovaném úhrnně slovy „v životě je důležité jenom být šťastný“ (s. 316) pokouší vyřešit, jakkoli celou situaci považoval za šílenou a celý problém za nesmyslný – „nabulíkoval těmhle zoufalcům zabředlým až po krk do absurdních politických tahanic takovéhle lži“. (s. 316) Jméno Kadife, popř. Hicran (s. 109) je podle poznámek na konci knihy narážka na Gülay Pınarbaşivou, „bývalou modelku a herečku, která se na počátkem 80. let obrátila na islám, zahalila si vlasy a angažuje se v islamistickém hnutí“.

Motiv šátku, zprvu ve vztahu podivným sebevraždám dívek, je určitě tím ústředním motivem, přítomným po celé ploše knihy, ale je zdaleka ne jediným. S názorem na prvoplánově aktuální věc se samozřejmě setkáváme vlastně u všech postav, které v příběhu vystoupí, u obou sester, jejich otce   Turguta beye, všech úředníků, policistů, vojáků či islamistů, důležitá je zde nicméně postava dvou  studentů Fazıla a Necipa, u nichž kromě dvojnického momentu (jeden ví přesně, co si myslí druhý, když Necip zemře, Kaovi se zdá, že se znovu zjevil, neboť ho zaměnil za jeho přítele), narážky na skutečného slavného tureckého básníka Necipa Fazıla (1904–1983, jak prozrazují poznámky na konci knihy, tak trochu – i když v jiném duchu – jako je v Bulgakovově Mistrovi a Markétce dvojice Rimského a Korsakova, ve skutečnosti ruského romantického skladatele N. Rimského-Korsakova) sehrávají úlohu dychtivých mladých mužů, s nimiž lze otevřít diskusi o koránu, víře a ateismu, která – v různých podobách probíhá v řadě kapitol (vypsal jsem si kap. 9. 12., 13. 14., ale jistě i dalších, symptomatické jsou už názvy kapitol: Promiňte, vy jste ateista? [9], Jestliže Bůh neexistuje, jaký smysl má všechno to utrpení, které musejí chudí snášet? [12], O své víře s ateistou diskutovat nebudu [13] ad.). Podobně v tomto ohledu významnou postavou je šejch efendi, jenž je jedním z místních vlivných mužů, jenž Kaa k sobě pozve a ve skupině věřících pak probírá tyto základní otázky života muslimů (v kap. 11 s názvem Mají snad v Evropě jiného Boha?).

Spisovatel si k tomu účelu vybral snad nejvhodnější lokalitu v zemi s nejvyšší možnou citlivostí k těmto otázkám vzhledem ke komplikovanosti historie tohoto místa. Kars je, jak se dočteme v příspěvku ke knize na německé Wikipedii, hraniční region, v jehož dějinách se objevilo v různých údobích Rusko, Irán, Arménie, Gruzie. Multikulturní dějiny se svými střety jsou ale vysoce aktuální i dnes, například hranice s Arménií jsou uzavřeny vzhledem ke konfliktu Arménie s Ázerbájdžánem, je tu téma tureckého tabu, totiž arménská genocida, tedy vyvraždění osmanskými vojáky 1,5 mil.  Arménců Turky (podobně v Řecku, v Íránu). V románu jsou zmínky o starých ruských či arménských stavbách, složitá situace je v řadě aspektů ovšem jen načrtnuta, vedle historické zátěže a vnitropolitických konfliktů je tematizovaná jako jedna z příčin komplikací i vzhledem k Západu nezaměstnanost.  V dalších úvahách čtenáře pak může být Kars, tedy na jedné straně zapadlé místo, na druhé lokalita, kde se problematicky kříží historie kultur, vnímán – vzhledem k tomu, jak se dnes hovoří o nejrůznějších ohniscích nepokojů a svárů po celém světě (na rozdíl od někdejší naivní Fukuyamovy představy o konci dějin) jako prototyp problematického místa nejen v Turecku, jakkoli vnímá příběh i na pozadí zvratů v historii novodobého Turecka, tedy Atatürkova poevropštění, návrat islamistů a vyvažování těchto tendencí..

Ovšemže můžeme Sníh číst i jako v podstatě dobrodružnou knihu s prvky, které mají detektivky či špionážní romány (moment tajemství, pátrání, moment zločinu atd.), byť samozřejmě Ka, jenž musel před léty jít kvůli politice do exilu a který přijíždí z Frankfurtu po smrti matky do Karsu v době, kdy zde zavraždili starostu, před obecními volbami a i jako politickým vnímaným problémem žen, které páchají sebevraždy (s. 13), přijíždí coby dvaačtyřicetiletý (s. 12), je kromě toho, že je v Turecku uznávaný básník, také novinář pověřený napsat pro levicový deník Republika v Istanbulu napsat o této situaci článek, jeho skutečným cílem je nicméně se znovu setkat s İpek, někdejší spolužačkou ze studií, a protože je s bývalým mužem Muhtarem rozvedená (s oběma byl za studií v přátelském vztahu), navázat s ní partnerský vztah a žít s ní ve Frankfurtu.

Pobyt Kaa v Karsu začíná defilé místních postav, s nimiž se setkává, sněhové podmínky, které znemožňují komunikaci s vnějším světem, umožní trochu podivný lokální vojenský převrat, maskovaný vystoupením s kemalistickou didaktickou hrou o dívce, která spálí svůj šátek (kap. 17), po němž nicméně na zemi zůstává takřka třicet mrtvých (obětí je též Necip), události eskalují, islamisté a kurdští nacionalisté jsou zadrženi, je zákaz vycházení, vojáci obsadí televizní studio atd.

Už předtím v kavárně Ka sleduje, jak islamista zastřelí ředitele pedagogické školy, pachatelem nicméně není Lápis (v němčině přeloženo jako Lapislazuli, v angličtině – vzhledem k barvě vzácného kamene jako Blue), jak se někteří domnívali, ale chlapec, který vaří čaj v čajovně U Veselých v Tokatu. Následující den je pak Ka dovezen k Sunay Zaimovi, a vyslýchán pro styky s islamisty (žádné nepoznal), identifikuje mrtvého Necipa jako kontakt k Lápisovi a zjistí , že právě Sunay byl ten, kdo s teroristou Z. Demirkolem zinscenovali se speciálním týmem puč.

Ka je znechucen brutalitou, Kadife Yıldiz ho (kap. 25) dovede k Lápisovi, ten na něm chce, aby předal západním (německým) žurnalistům stanovisko, posléze dospěje ale k názoru, že ho mají  podepsat i další osobnosti opozice, zveřejněno má býti ve Frankfurter Rundschau (kap. 26). Ka se zaplétá, ačkoli Turgut beyovi řekl, že se o politiku nezajímá, stále více do konfliktu, následující den jde opět k Sunayovi, ten navrhuje, že Lapise pustí, když Kadife sejme šátek ve hře Thomase Kydse Španělská tragédie (autor je jedním z tvůrců tzv. tragedie pomsty, inspiroval i Shakespeara a další alžbětinské básníky, v podání Sunay je to ovšem splácanina všeho možného, toho, co kdy kde hráli, včetně Brechta a nejrůznějších improvizací), to Kadife ovšem zprvu neakceptuje, nakonec však (pod vlivem dalších osobních událostí, které už nebudu rozepisovat) změní stanovisko, na jevišti pak v průběhu ještě dále se dramatizující situace (Kaovy další cesty k Lápisovi a zpět, nejrůznější vyjednávání, spojené s předstíráním proměněných stanovisek) opravdu dojde k odhalení šátku a výstřelu z pistole, který usmrtil Sunaye (ačkoli se publikum přesvědčilo, že zásobník je prázdný).

Kadife, odsouzená pak za zabití Sunaye, si vezme o čtyři roky mladšího Fazıla, jenž nyní pracuje v televizi, Ka odjíždí z Karsu přes ještě nedávné ujištění İpek o tom, že ho miluje a odjede s ním, sám. Zadržen policií, aniž mu bylo dovoleno se do hotelu, kde İpek zamkl v pokoji, vrátit, zvrat v rozhodnutí dívky, s níž se ještě nedlouho předtím miloval, je oním posledním v celé předchozí sérii.

Přestože se čtenář již dlouho předtím dozvěděl o zastřelení Kaa ve Frankfurtu (v kapitole 29 Co mi chybí s podtitulem Ve Frankfurtu, následující milostnému naplnění v kapitole předchozí – soumeznost láska/smrt, což je další možný interpretační klíč k celé knize, zcela jistě stejně silný jako ten „politický“ – líčí spisovatel Orhan na s. 245 podrobnosti Kaovy smrti po návratu z večeru čtení poezie, jak je zjistí při návštěvě německého města), neubírá tato skutečnost dramatičnost příběhu, které se stále stupňuje (dokonce se v jedné z následujících kapitol, 33, hovoří, jak říká název, o Strachu ze zastřelení). Je tu napětí jiného druhu – víme, jak to dopadlo, přesto má děj naopak větší spád, zvraty atd., což je způsobeno rovněž tím, že právě akcelerací děje a neočekávatelností dalších obratů v něm není nic jistého, čtenář je kromě toho udržován v napětí domněnkami a nejistotou ohledně dalších souvislostí.

V posledních kapitolách Orhan přebírá Kaovu úlohu, když se vrací na místa jeho života, rozmlouvá s účastníky příběhu a zjišťuje okolnosti jeho smrti, ale i podivného zvratu na konci příběhu, kdy Ka ve svém úsilí ztroskotal – můžeme si položit i otázku, zda k oněm důvodům patří i Kaova výlučnost a tedy (ne)schopnosti integrace, kdy odpovědí by bylo: jakkoli je tento svět v lecčem zastaralý a absurdní, existující struktury jsou předpokladem přežití v rozervaném, násilném světě (jak o tom uvažuje článek na německé Wikipedii). Nejspíš ale patří k poetice příběhu právě ony neostré hrany,

například Ipek je přesvědčená, ačkoli to nemůže spolehlivě dokázat („cítím v srdci tak pevně…“, s. 379), že Ka udal Lápise a Hande (s. 378), tedy muže, kterého hluboce milovala (stejně ostatně jako Kadife, to je celá jedna vrstva příběhu, jak už ostatně shora naznačeno). Což byl důvod, proč s Ka nakonec neodjela. Ostatně Kaa nicméně vypravěč od počátku nelíčí jako hrdinu, naopak jej, zvláště při řadě příležitostí ke konci knihy v rozhovorech s těmi, kdo jej dobře znali, líčí jako člověka komplikovaného, v závěru knihy vyslechl i jiné ženy, které s Ka žily či ho znaly, říkaly, jak to bylo problematické soužití. Ona nejednoznačnost zasahuje ovšem i třeba rodinu Ipek, jejíž otec měl dříve jasné a ostré politické názory, nyní se dívají na televizní mexickou telenovelu Marianna. Je to podvolení se situaci, nebo naopak výraz oné kýžené pospolitosti, která Kaovi (a „Západu“) chybí?

V posledních kapitolách sílí, jak je už z řečeného nejspíš zřejmé, úloha spisovatele Orhana coby osoby participující na příběhu, ale i coby vypravěče, jak znovu stvrzuje například přímý autorský komentář k textu, když na s. 323 uvádí, že o tématu štěstí svého „drahého přítele“ bude vyprávět až v následující kapitole. Ovšem, zdánlivá drobnost, kromě toho jsme o tom už mluvili.

Román Sníh je, podle toho co už bylo řečeno, i podle toho, co se ještě pokusím doplnit, něco víc než jedna kniha jedné národní literatury, popřípadě ovlivněná některou dobovou literární tendencí, stylem či školou. Nemusí to znamenat, že by byla jakkoli převratná, je možné, že historie vyhodnotí jako „důležitější“ některý jiný z Pamukových románů, nicméně je symptomatická jakožto literární dílo příslušníka národa/země, který/která se ocitá na hranici kultur (ve smyslu přináležitosti k nějakému světu, který zde zjednodušeně označujeme jako Východ a Západ). Neumím s hlubším náhledem posoudit Pamukovo místo v turecké literatuře, nicméně skutečnost, že je prvním Turkem, jenž je nositelem Nobelovy ceny, je dost silným argumentem.

Skutečnost, že v Turecku je velice silné pnutí mezi směřováním k tradičnímu světu a k příklonu k Západu, se bezprostředně promítá nejen do Kaova příběhu, ale i proniká do základů struktury textu. Skutečnost, že hlavní hrdina si zvolil zkratku „Ka“ (tedy vysloveno ká) stejně jako hrdinové knih Franze Kafky (hlavní hrdina v článku symptomaticky opravuje chybné psaní KA, tedy zkratky, právě na Ka), není pouhou shodou, článek o knize na německé Wikipedii (uvědomme si, že Německo, v němž žilo už po první přistěhovalecké vlně na čtyři miliony Turků, s místy tímto etnikem pověstnými, například v berlínském Kreuzbergu, a tedy téma vnímají výrazněji než my nejen proto, že Ka žil ve Frankfurtu), jenž je podrobnou interpretací Sněhu, uvádí shodu prvních vět Kafkova Zámku (zde se hlavní protagonista jmenuje „K.“, v posthumním Procesu pak „Josef K.“, tam můžeme pomýšlet na jinou shodu, totiž s Haškovým [Josefem] Švejkem) a Pamukova románu. Našel jsem na internetu první věty českého překladu Zámku:

Bylo už pozdě večer, když K. dorazil na místo. Vesnice ležela pod hlubokým sněhem. Zámecké návrší nebylo vidět, obklopovala je mlha a tma, ani nepatrný záblesk světla nepřipomínal velký zámek. Dlouho stál K. na dřevěném mostě vedoucím od silnice ke vsi a díval se nahoru do zdánlivé prázdnoty.

A jeden z odstavců na čtvrté straně textu Pamukova příběhu (po dvouřádkové úvaze o vztahu sněhu a poezie, jíž následuje už popis cesty autobusem chyceným na poslední chvíli a pochmurné krajiny, v níž už je sníh dominantním motivem), uvedený v němčině ve Wikipedii:

Když autobus s tříhodinovým zpožděním vjel v deset hodin do sněhem zavátého Karsu, Ka město vůbec nepoznával. Nedokázal určit, kde stojí budova nádraží, jež se proti němu vynořila v onen jarní den, kdy sem před dvaceti lety přijel parní lokomotivou, […]. Všechno jako by se pod sněhovýim závějemi smazalo, zmizelo.“ (s. 14)

S Kafkou je v tomto místě shoda v neschopnosti orientace v místech, která jsou nám přitom dokonce důvěrně známá, a která jsou i záležitostí nejen orientace ve fyzické krajině, nýbrž orientace ve významu smysluplnosti světa a vlastní identity v něm. Vlastně to nikdy nebylo „samozřejmé“ (Platonova anamnéze), v nové době dostávají ovšem staré motivy, jako je „bludiště“, nové významy. Německá Wikipedie hovoří o shodě „odysey“ v obou románech ve světě, jenž je cizí (když jsem zmiňoval Haška, pak bych přidal ještě v románu ironicky vyznívající slůvko „anabáze“): Téma odcizení pak je vlastní moderní evropské literatuře (Kierkegaard, Kafka, Sartre, Camus), v Pamukově případě je to nicméně položená otázka rozkročenosti do dvou světů, u níž je ovšem pokaždé problematická ona příslušnost někam, tedy i „domov“ (příznačné je, jak to říká i titul jedné kapitoly, že Ka nemá v Karsu nyní nikdo rád).

Ka ve svých snahách, ať se to týče jeho osobního štěstí, o něž tak usiloval, tak ve splnění společenského zadání, ztroskotá. A není to jen proto, že se jedná o zmíněné „absurdní politické tahanice“. Jedinec nemůže jít do sporu s těmi, kteří nejsou schopni dosáhnout onoho „oboustranného“ pohledu (neřku-li vyváznout z vlastních předsudků, ze svázanosti s nějakou ideologií, provázené navíc emocemi – nebo touhou po moci), navíc se v ten okamžik propadá do osamělosti, případně melancholie (ne nadarmo je právě melancholie už v historii kultury spojena s prozřením, poznáním, viz Dürer).

Přitom bychom se měli stříci jakýchkoli zjednodušení, Orhan Pamuk v řeči při udělení Mírové ceny německých knihkupců právě před tím varuje, když hovoří o tom, že nepsal politický román (jakkoli všude čteme, že Sníh je Pamukův nejpoetičtější román). Volně (a tedy bez všech komplikujících znaků, jak jsou vyznačeny na Wikipedii) překládám některá z vyjádření ve FAZ: Sníh není politický román v běžném slova smyslu, žádná propaganda, žádný melodram, žádné jednoduché dělení na dobré a zlé. Ke slovu v knize přijde každý, každé důležité hnutí: Turkové i Kurdi, nacionalisté, sekularisté, armáda, věřící a islamističtí fundamentalisté. Téma je sice polilitické, ale román pojednává o něčem jiném, snad o smyslu života v tomto zapadlém koutě východní Anatolie. Navštívil Kars někdy v sedmdesátých letech. Od té doby jej pronásledovaly obrázky zániku a melancholie. Po třicet let. Poté, co se rozhodl uchopit celou zemi v mikrokosmu této malé a odlehlé provincie, se tam musel vrátit. Řada detailů, které mohou připadat čtenářům surreálné, jsou exaktní popisy každodenního života v Karsu: noviny ve stopadesáti výtiscích, které spolu rozhořčeně konkurují, policisté v civilu, kteří sledují každého cizince a každý podezřelý pohyb ve městě. Skurilní vtip těchto okrajových pozorování jej zdržel od toho, aby místní chudobu popisoval příliš teatrálně a melodramaticky. Největší výzvou pro něj bylo, identifikovat se s každým ze zdejších obyvatelů.

Takto nám spisovatelovo vyjádření, jakkoli je samozřejmě nejdůležitější sám text, doplňují obraz toho, co si čtenář může nad Pamukovými knihami (bude v tom i něco obecněji platného) představit. A zdůrazní to i určitou cestu, kterou si turecký spisovatel zvolil. Je radikálně jiná, než třeba čínských spisovatelů (mám třeba na mysli Rozpukov Jen Lien-kche), spisovatelů země, která to „taky neměla úplně jednoduché“. Srovnání je nicméně už hodně daleko za hranicemi možností tohoto příspěvku.

Odkazy
https://cs.wikipedia.org/wiki/Orhan_Pamuk
https://de.wikipedia.org/wiki/Schnee_(Roman)

https://www.respekt.cz/tydenik/2009/24/ve-tvaru-snehove-vlocky
https://www.iliteratura.cz/Clanek/24163/pamuk-orhan-snih
https://www.cbdb.cz/kniha-5071-snih-kar
https://de.wikipedia.org/wiki/Schnee_(Roman)

Orhan Pamuk, Sníh, Argo 2009