Operní recitál Evy Urbanové
31.07.2017 12:25Operní recitál Evy Urbanové
Eva Urbanová – soprán
David Švec – klavír
Tylovo divadlo / Středa 26. 7. v 19.30
Lomnické kulturní léto 2017
Recitál Evy Urbanové je v položkách festivalu Lomnické kulturní léto 2017 večerem s jeho největší hvězdou, samozřejmě vedle Ivana Ženatého – přičemž ona nejvyšší příčka je v obou případech trochu jiného charakteru, u Urbanové popularita v jejím oboru, ať již jako sólistka Národního divadla, či jako hvězda Metropolitní opery v roli Santuzy v Mascaniho opeře Sedlák kavalír (koncertní provedení), jejíž árii zazpívala i na tomto večeru, u Ivana Ženatého dráha našeho nejlepšího houslisty své generace, profesora v Drážďanech a nyní po několik let ve Spojených státech, ale ze zorného úhlu pohledu Lomničáků zároveň zdejší rodák. V prvním případě bylo Tylovo divadlo ve středu večer do posledního místa vyprodáno.
Dramaturgie recitálu byla vystavěna na obvyklém formátu střídání dvou čísel zpěvu a jednoho čísla klavírního a koncertu s přestávkou. Mohu tedy převzít informaci z programové brožurky (uvádím ve znění tam):
Bedřich Smetana / Libuše, árie Libuše „Bohové věční“
Bedřich Smetana / Prodaná nevěsta, árie Mařenky „Ach jaký žal“
Bedřich Smetana / České tance, Hulán
Antonín Dvořák / Rusalka, árie Rusalky „O Měsíčku“
Antonín Dvořák / Jakobín, árie Julie „Synáčku můj květe“
Leoš Janáček / Po zarostlém chodníčku
Lístek odvanutý, Sýček neodletěl
Antonín Dvořák / Rusalka, árie Rusalky „Necitelná vodní moci“
Leoš Janáček / Její pastorkyňa, árie Kostelničky „Co chvíla“
přestávka
Giuseppe Verdi / Otello, árie Desdemony „Ave Maria“
Francesco Cilea / Adriana Lecouvreur, árie Adriany „Io son l´umile ancella“
Johannes Brahms / Intermezzo es moll
Petro Mascagni / Sedlák kavalír, árie Santuzzy „Voi lo sapete, o mamma“
Giuseppe Verdi / Trubadúr, árie Azuceny „Stride la vampa“
Franz Liszt / Consolation Des dur
Giuseppe Verdi / Mackbeth „La luce langue“
U prvního Verdiho titulu čtenáře katalogu napadne, zda nejde o překlep (Shakespearovo jméno známe s pravopisem Othello), nicméně v italském originálu se to píše opravdu takto. Je ale potom otázka, zda pak nenapsat u Mascagniho Cavalleria Rusticana a u druhého Verdiho díla Il trovatore, nebo naopak nesjednotit vše v českém úzu. To je samozřejmě zcela nepodstatný detail.
Důležitý je naopak kontext společného vystoupení sopranistky s Davidem Švecem u klavíru. Uznávaný dirigent a klavírista, vyhledávaný komorní hráč (zajímavá je u této osobnosti české kultury právě ona dvojí poloha, dvojí obor) je manželem Magdaleny, dcery Jaroslava Krčka, houslistky a operní režisérky (napadne nás, opět dvojí obor se skvělými výsledky). Posluchače by nejspíš napadlo, že tedy v Lomnici doprovází Evu Urbanovou právě proto. To, že je to jen naprosto nedostatečný zlomek skutečnosti (a bylo by to vlastně trochu pitomé vysvětlení) osvětlí teprve skutečnost, že David Švec spolupracuje s Evou Urbanovou nejen jako klavírista, ale právě i jako dirigent: „v Národním divadle moravskoslezském se uznávaná sopranistka ve středu večer představila pro změnu s Janáčkovou filharmonií [Ostrava],“ dozvídáme se z recenze Milana Bátora z 10. 11. 2016, tedy zhruba z doby před půl rokem, uveřejněné na stránkách ostravan.cz. Dirigentem večera byl David Švec a program byl v mnohém podobný, například prvním číslem sopranistky byla árie Libuše, mezi dalšími byla nejslavnější Dvořákova árie z Rusalky, poslední před přestávkou přišla na řadu árie Kostelničky, jedné ze tří životních kreací (vedle už řečené Libuše a Smetanovy Milady) pěvkyně, jak říkají jiné odborné zdroje (mohl bych pokračovat, nechť si ostatně čtenář porovná sám dle odkazu pod textem).
Takhle je ten kontext samozřejmě daleko zajímavější, především se pak David Švec, kromě bezvadné souhry se sólistkou, zaskvěl v několika klavírních číslech, v Janáčkovi, kterého tak posluchači festivalu mohli vnímat v několika polohách (kromě árie Kostelničky také v sobotu v podobě výběru z cyklu Po zarostlém chodníčku v podání Českého filharmonického kvarteta v úpravě pro toto obsazení), v Brahmsovi provedeném s precizností a suverenitou i skladbě Lisztově, v níž zase vynikly minuciózní pasáže a až dojemný výraz.
„K tomu není co říkat,“ odpověděl mi Jaroslav Krček o přestávce na mou otázku, „co tomu říká“ (myslel jsem vystoupení Evy Urbanové, a byla to otázka tak trochu řečnická). To bezpochyby, od dokonale propracované stavby každé skladby, přesvědčivě suverénního provedení atd. atd., necítím se příliš kompetentní v tomto hudebním oboru, abych to jakkoli rozebíral (přísný hudební kritik by možná měl nějaké výtky). Nicméně si myslím, že Eva Urbanová je v současnosti nejsilnější v dramatickém podání takových skladeb, jako je už dvakrát zmíněná árie Kostelničky (fortissimo před přestávkou pak vytvořilo působivý kontrast s pianissimem počátečních tónů árie Desdemony), či – vedle několika dalších, rovněž závěrečné – árie Lady Mackbeth, v níž „první dáma české opery“ uplatnila nejvýrazněji všechny své hlasové rejstříky a strhla publikum k ovacím vestoje.
Závěr recitálu Evy Urbanové byl v každém případě nejpůsobivější. Prvním přídavkem bylo vlastenecké Libušino proroctví v závěru Smetanovy opery s verši „můj drahý národ český neskoná“, druhým jímavá duchovní píseň Beránku Boží (v podtitulu se uvádí „modlitba za vlast“) lékaře a skladatele Jaroslava Máchy, a když přišla po dalším standing ovation na jeviště Tylova divadla potřetí, vtipně poznamenala, že toto číslo je poslední, neboť udělá přesně to, co zpívá představitelka árie. Vyslechli jsme árií Čarodějnice „Čury mury fuk“ z prvního dějství Dvořákovy Rusalky, která končí slovy „už ani muk.“
———
Zpět