Ochotnický divadelní spolek J. K. Tyla v Lomnici nad Popelkou

Ochotnický divadelní spolek J. K. Tyla v Lomnici nad Popelkou
někdejší seminárky studentů LG

Národní obrození – podmínka vzniku ochotnických divadel

Doba národního obrození je spojována se vznikem prvních ochotnických divadelních představení. Bylo to období přibližně od poslední třetiny 18. století do poloviny 19. století.

Národní obrození znamenalo především vzkříšení a obrodu českého jazyka, jemuž bylo po staletí odpíráno právo přirozeného vývoje. Nejen jazyk, ale i česká jazyková kultura byla omezena vlastně jen na lidové vrstvy, jejichž hlavním snažením a cílem bylo vymanit se z nesnesitelných podmínek. Odpor venkovského lidu po staletí vedený si vynutil zrušení nevolnictví v roce 1781 a potom v roce 1848 rušení roboty. Tento společenský a sociální vývoj byl ovšem velmi složitý. Souběžně s ním nastává vzestup českého živlu na venkově a hlavně ve městech, který formuje novou společnost jako základ národního obrození. Proto první generace národních buditelů klade důraz na rozšíření českého jazyka, buduje základy české kultury jako hlavního zdroje k uplatnění národního uvědomění do všech vrstev národa.

Prostředkem se staly literární besedy, jejichž náplní byly básně, deklamace a národní písně. Postupně se do jejich pořadů dostávaly básně Kicperovy, Erbenovy, Macháčkovy a zejména zábavné deklamovánky Rubešovy. A to byl vlastně základ k prvním českým dramatickým pokusům a k ochotnickým divadelním představením. Měly také své předchůdce v polovině 18. století. Byly to biblické hry, které provozoval obecný lid, zejména na mnohých místech horního Pojizeří – na Vysocku a Železnobrodsku. I do historie Lomnice nad Popelkou se takové hry zapsaly okolo roku 1756, kdy asi po tři léta provozovali občané hry „na nákladných a skvostných lešeních, což tak slavné bylo, že lid mnoho mil ke slavnostem přicházel.“

První divadelní hry v Lomnici nad Popelkou

O prvních světských divadelních hrách informuje divadelní kronika Josefa Petráka. Autor kroniky uvádí, že „získal spolehlivou“ zprávu od stařenky Anny Křížkové, která si pamatovala na první vystoupení lomnických ochotníků asi v letech 1815-1817. Tehdejší přítomnosti německé divadelní společnosti využili studenti a sehráli hru Jana Nepomuka Štěpánka „Štěkavec“ (vyšla poprvé tiskem v roce 1915). Tenkrát se hrálo v přízemí radnice, hostující společnosti byly vesměs německé.

Rok 1825

Tento rok označují kronikáři jubilejním rokem lomnického ochotnického divadla. Tehdy bylo uspořádáno několik představení, která znamenají počátek organizované ochotnické divadelní činnosti u nás. Byli to opět studenti, kteří pro účinkování na jevišti nadchli ostatní občany. Hrálo se v sále Františka Šlechty, jehož hostinec stál na náměstí v místě nynějšího obchodu s domácími potřebami a železářstvím. Šlechtův syn měl největší zásluhu na počátcích této ochotnické divadelní činnosti.

První významní kronikáři

Velké nadšení minulých generací pro ochotnické divadlo nejlépe vystihují úvodní slova prvního kronikáře Josefa Františka Vlčka, jimiž zahajuje své „Paměti divadla v Lomnici nad Popelkou“ a která jsou platná dodnes. „Že divadlo jest školou života, v níž ostří se rozum a mysl, šlechtí srdce a krášlí duše, musí každý vzdělaný člověk uznati a to pochopili naši občané již dříve.“

Již v tomto úvodu Pamětí se setkáváme s kronikářem zaníceným pro počátky ochotnického divadla v našem krkonošském podhůří.

Josef František Vlček – byl městským tajemníkem ve druhé polovině 19. století. Jeho divadelní Paměti nesou stopy stáří, zažloutlé a otřepané listy jsou plné klidného rukopisu úhledného písma. Vliv tehdy vládnoucí němčiny se projevuje v tom, že ženská jména uvádí bez skloňování, např. Barbora Černý. S jeho jménem jako herce a člena výboru se setkáváme již před rokem 1866 a potom v roce 1878 do roku 1895 ve funkci ředitele Spolku divadelních ochotníků. Po dobu téměř 62 let nás vedou jeho Paměti, tyto nejstarší zachované záznamy, životem a prací, ale i starostmi lomnických divadelních ochotníků. Záznamy ve svých Pamětech ukončil rokem 1886.

Pokračovatelem práce prvního kronikáře byl Josef Petrák, který tak jako jeho předchůdce zpracoval svou kroniku od počátku lomnického ochotnického divadla. Převzal mnohdy doslova nejen Vlčkovy zápisky a myšlenky, ale doplnil je i bohatstvím vzácných údajů z vlastního zjištění a vzpomínkami pamětníků, osobním zhodnocením situací a bohatstvím podrobností ze života divadla a jeho členů, nyní již zcela neznámých fotografií členů a význačných ochotníků druhé poloviny 19. století a jevištních scén divadla v radnici.

Josef Petrák – narodil se v Horní Branné. Do Lomnice přišel jako „podučitel“ v roce 1870 a působil plných 39 let. Z toho 36 roků pracoval ve Spolku divadelních ochotníků jako kronikář a jednatel. Byl členem městského zastupitelstva, zástupcem učitelstva v okresní školní radě, jednatelem lomnické Tělocvičné jednoty Sokol, psal mnohé články do Vlastivědného sborníku Lomnicka, redigovaného 20 let J. J. Fučíkem, lomnickým rodákem a řídícím učitelem ve Lhotě Bradlecké. Vedle Petrákovy divadelní kroniky jsou pro nás důležité zejména jeho Letopisy divadel na Lomnicku, uveřejňované ve zmíněném Vlastivědném sborníku. Od roku 1909 do roku 1919 působil Josef Petrák jako řídicí učitel v Libuni, kde se opět ujal práce v divadle.

František Mizera – byl třetím kronikářem, narodil se na Ploužnici. Byl učitelem a později okresním školním inspektorem. Navázal na zápisy Petrákovy kroniky, ukončené rokem 1908 a pokračoval v nich až do roku 1928. na rozdíl od svých dvou předchůdců jsou jeho zápisy stručné, postrádají fotografickou nebo jinak důležitou dokumentaci a ponejvíce se omezují na podrobný výčet představení. Ale i tak jsou cenným obrazem činnosti po první světové válce.

Jan Konopáč – lomnický rodák a úředník peněžních ústavů ve svém rodišti. Velmi důkladným způsobem, zajímavým vyprávěním a bohatstvím údajů nás v kronice seznamuje s obdobím, které dalo vznik stavbě dnešního Tylova divadla. Od roku 1932 se setkáváme s režisérem a jednatelem Janem Konopáčem také jako autorem divadelních her. Soubor uvedl premiéru jeho první hry „Neklamný cit“, kterou pak několikráte hrálo Vinohradské i Komorní divadlo v Praze. Bylo tomu i v roce 1936, kdy naši ochotníci sehráli další jeho hru „Mladí vpřed“.

V roce 1967 se Jan Konopáč dočkal ocenění za svou dramatickou práci pozváním na Večer vítězů Šrámkovy Sobotky, v němž byla vyhodnocena jeho hra „Předsedo“. Byla pak s úspěchem hrána ochotnickými soubory na různých místech našeho kraje.

Jan Konopáč byl dlouholetý činovník v různých funkcích. Byl příkladně obětavý a zároveň skromný, do posledních chvil svého života dovedl nezištně rozdávat své srdce a schopnosti ve prospěch rozvoje kultury našeho města. Byl členem kulturní komise rady ONV v Semilech a členem téhož odboru rady bývalého NV v Liberci.

Zemřel v roce 1971.

Pokračovatelem těchto pánů byla žena (i když za vydatné pomoci svého manžela Vladimíra Cermana) – Libuše Cermanová, která se věnovala moderní historii spolku mezi léty 1932 – 1999. Její práce byla vskutku úctyhodná, neboť se pokusila doplnit údaje, které chyběly od roku 1932.

Zatím posledním kronikářem je od roku 2000 Josef Šimek, učitel na lomnické základní škole.

 

Exkurze do historie ochotnické divadelní činnosti

Začátky pravidelné ochotnické divadelní činnosti v Lomnici nad Popelkou (tehdy ještě Lomnici u Jičína) se datují od roku 1825. Tenkrát pouhý rok po zahájení pravidelných českých představení ve Stavovském divadle v Praze začíná medik Antonín Šlechta, pozdější zakladatel Lázní Sedmihorky, spolu s dalšími studenty v hostinci svého otce na náměstí (nynějším železářství) uvádět hry Václava Klimenta Klicpery, Jana Nepomuka Štěpánka, Václava Tháma a dalších autorů a vedle poskytování zábavy pomáhat posilovat český jazyk, národní vědomí a kultivovat vkus diváků. V dalších letech divadlo nadšeně pěstují také kulturně vyspělejší měšťané, kteří svou činností manifestují vlastenecké a protifeudální cítění. Poté několikrát stěhují svou scénu, až po velkém požáru města roku 1862 zakotvují v sále nové radnice. Jejich repertoár vychází z dramaturgie pražských profesionálních divadel a putujících kočovných společností, uváděním historických a rytířských her, jevištních báchorek i současných veseloher od J. K. Tyla, J. Nerudy, L. Stroupežnického, A. Jiráska i světových autorů, Moliéra, H. Sienkiewicze, J. N. Nestroye, N. V. Gogola a celé řady dalších autorů. Nadšení vlastenci uvádějí až 18 premiér ročně a jejich herečka Mařenka Pštrossová-Nosková se stává úspěšnou členkou Národního divadla v Praze. V roce 1889 poprvé používají elektrické osvětlení továrníka a vynálezce Josefa Horáka a vyšší aktivitu vykazují znovu po vzniku ČSR a zejména po roce 1930, kdy po velikém úsilí a s obrovským nadšením za podpory dalších spolků, institucí a občanů otevírají moderní Tylovo divadlo, které se stává kulturním centrem pro široké okolí. Desítky účinkujících potom vystupuje v celé řadě českých i světových klasických her doma, na zájezdech i v divadlech v přírodě a nejvíce úspěchů sklízejí s režisérem Josefem Škodou v operetách Na svatou Annu (uvedena 14 krát), Lojzička (17 krát) a Na tý louce zelený (15 krát). V budově také provozují kino a usilovně pomáhají snižovat zadlužení. Autorsky se zároveň prosazuje jednatel a režisér spolku Jan Konopáč, jehož hry uvádějí záhy pražská profesionální divadla.

Přes mnohá omezení pokračuje divadlo i kino během německé okupace a snaží se podporovat české národní cítění. K tomu se připojuje i organizace divadelních soutěž ochotníků Riegrova okrsku.

Novým impulsem k práci se stává poválečné nadšení a velkolepé oslavy 120. výročí spolku, spojené s pořádáním „Staročeských poutí“ pro tisíce návštěvníků města S Čapkovou Bílou nemocí pak spolek postupuje do oblastní soutěže v Mladé Boleslavi a s „Věcí Makropulos“ získává 2. místo na krajské soutěži v Doksech. Řada dalších inscenací i pro divadla v přírodě získává v 50. letech příznivý ohlas spíše u diváků než u tendenčních porot. Po roce 1968 jsou aktivní noví mladí členové, kteří se prosazují muzikálem P. Dostála „Výtečníci“ a spolu se zkušenými herci získávají ocenění s Věcí Makropulos na rajské přehlídce v Týništi nad Orlicí a s českou premiérou „Hra na Otóna“ postupují do krajské soutěže v Holicích a do výběru pro Jiráskův Hronov.

Dále se podílejí na generální opravě svého divadla, pořádají okresní, krajské a oblastní přehlídky a soutěže hereckých monologů „Cyranův kord“ a natáčejí pro Československou televizi pořad „Neděle v klubu“.

V Roce českého divadla 1983 postupují s hrou J. Zeyera „Stará historie“ na krajskou přehlídku do Světlé nad Sázavou a další rok jejich hra „Než kohout zazpívá“ je doporučena na Jiráskův Hronov. Velká zájezdová činnost a časté reprízy jsou osnovány úspěchy na vrcholných národních přehlídkách. S českou premiérou hry Císařovy úplně nové šaty získávají cenu „Znojemský strom pohádek“ a s inscenacemi her „Turecká kavárna“ a „Hrajeme si na Sachse“ získávají ocenění na Jiráskově Hronově.

 

MUDr. Antonín Šlechta

MUDr. Antonín Šlechta, rytíř Sedmihorský, c. k. vládní rada, zakladatel Lázní Sedmihorky, se narodil 14. března 1810 v Lomnici n. Pop., zemřel 2. ledna 1886 a pochován je v rodinné hrobce na lomnickém hřbitově.

Jeho otec František Šlechta byl hostinským. Jeho hostinec stával na lomnickém náměstí. Starším bratrem Františka byl Petr August Šlechta, zakladatel známé továrny.

MUDr. Antonín Šlechta získal základní vzdělání v Lomnici n. Pop., gymnázium vystudoval v Jičíně a lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Jako patnáctiletý student měl v roce 1825 největší zásluhu na založení Spolku divadelních ochotníků, kteří zpočátku hráli v sále hostince jeho otce.

Po skončení studia a promoci na lékařské fakultě působil A. Šlechta nejdříve jako domácí lékař v rodině hrabat Desfoursů na Hrubém Rohozci, zakrátko ale přešel do funkce městského lékaře v Turnově, kde působil do roku 1839.

V té době se pozornost lékařů obracela k novátorským léčebným metodám – léčbě přírodními prostředky, tj. studenou vodou, koupelemi, masážemi, zábaly apod. Propagátorem těchto metod byli v Gräfenberku (dnešním Jeseníku) Vincenc Priessnitz a současně s ním v Bavorsku Sebastian Kneip. MUDr. A. Šlechta patřil ke stoupencům těchto metod a podrobně se s nimi seznámil při svém dlouhodobém pobytu u V. Priessnitze v roce 1939.

Protože si byl dobře vědom unikátních přírodních podmínek tvořených pískovcovým podložím s hraniční jílovou vrstvou, smíšeným lesem a množstvím vydatných pramenů vody prvotřídní kvality v krajině u Turnova, usiloval o založení vodoléčebného ústavu. U turnovských radních pochopení nenašel, kladně se však k jeho úsilí postavil tehdejší majitel hruboskalského panství hrabě z Aehrenthalu. Ten dal pro zřízení lázní k dispozici několik budov, které na své náklady opravil a zakoupil i veškerý potřebný inventář. Na zlomku června a července roku 1841 se mohl dr. Šlechta definitivně přesídlit do nov zřízených objektů. Lázně dostaly oficiální název Lázně Sedmihorky, a to podle nejvydatnějšího pramene „Sedmihorka“.

Zájem o pobyty v Sedmihorkách rychle rostl, přibývalo i zájemců ze zahraničí. Jezdili sem pacienti nejen z Rakouska-Uherska, ale i Německa, Ruska, Švédska a dokonce i z Turecka. Počet hostů se pohyboval mezi 400 až 600 za sezónu, což byl na tehdejší dobu počet velmi značný. V sedmdesátých letech 19. století se Sedmihorky staly místem setkávání předních osobností českého kulturního života – básníků, spisovatelů, herců, malířů, dramatiků i zpěváků (K. J. Erben, E. Krásnohorská, A. Šmilovský, J. V. Sládek, J. Vrchlický, K. Liebscher, E. Vojan, M. Hübnerová, H. Kvapilová, J. Mošna, R. Ondříček, J. Neruda, S. Čech ad.). Právě oni jsou původci krásného a výstižného názvu Český ráj. Významní hosté zde pobývali i později a byl mezi nimi i T. G. Masaryk.

MUDr. Antonín Šlechta byl nositelem významných řádů a titulů. Na jeho náhrobku na lomnickém hřbitově je nápis: MED Dr. Antonín Šlechta, rytíř Sedmihorský, c. k. vládní rada a zakladatel Lázní Sedmihorek, rytíř c. k. Rak. řádu železné koruny III. tř., c. k. řádu Františka Josefa, král. švédského řádu hvězdy severní a velkovévodného oldenburského řádu domového atd.

Autorem busty Antonína Šlechty byl významný český sochař J. V. Myslbek. Samotný Antonín Šlechta věnoval originál busty Národní galerii v Praze. Byly zhotoveny i dvě repliky, z nichž jedna je v Sedmihorkách a druhá byla součástí pomníku na lomnickém hřbitově. Ta byla později přenesena do městského muzea v Lomnici n. P, aby byla uchráněna před zloději.

 

Marie Pštrossová-Nosková

Marie Pštrossová, rozená Nosková, herečka, členka Národního divadla v Praze, se narodila 8. prosince 1855 v Lomnici n. Pop., kde byl její otec sládkem. Zemřela ve vinohradské nemocnici v Praze 28. listopadu 1927.

Vtipná, veselá a šprýmová Mařenka Nosková byla všude dobrou společnicí. Už od mládí milovala divadlo a hrála s lomnickými ochotníky. Poprvé to bylo v roce 1879, kdy vystoupila ve hře „Nehas, co tě nepálí“. Objevuje se pak mezi účinkujícími jako roztomilá naivka a její přirozené herecké nadání se plně rozvinulo především zásluhou paní Elišky Peškové.

Pravděpodobně v roce 1875 získala angažmá ve Švandově divadle v Praze, kde i nadále hrála naivky a vystupovala pod jménem Marie Táborská. Seznámila se tu s dalším členem souboru Adolfem Pštrosem, který se do ní zamiloval a 4. září 1878 si ji odvedl od oltáře. Ladislav Novák v knize „Stará garda Národního divadla“ píše, že s ním později prožila více starostí nežli radostí.

Švanda angažoval Marii Noskovou z počátku jen do sboru, ale když rozpoznal její talent, povýšil ji na sólistu a přidělil jí úlohy naivek. Když pak v roce 1883 Národní divadlo doplňovalo svůj herecký soubor, vzpomnělo si i na manžele Pštrosovy a Marii se tak naplnil dávný sen. Adolf Pštros, narozený 15. listopadu 1851, vystoupil poprvé v Národním divadle 10. 8. 1883 jako Romeo, jeho choť pak 4. 9. 1883 jako Ludmila v Pippichově aktovce „Z české domácnosti“. Oba se však záhy přesvědčili, že na jevišti Národního divadla nikdy nedospějí k vůdčím úlohám, které hrávali u Švandy.

Zklamané naděje pak vypudily předčasně Adolfa Pštrosa a jeho choť z divadla, které opustili s trpkostí v srdci. V roce 1888 zakoupili od Josefa Kulhánka statek č. 7 v Dolní Lomnici a začali „sedlačit“. Adolf Pštros přinášel do nového působení teoretické znalosti, neboť byl původně absolventem chrudimské hospodářské školy. Oba tu dva roky žili životem venkovanů. I nadále se věnovali divadlu, i když jen ochotnickému. V roce 1889 si oba zahráli v představení „Manžel bez ženy“, jehož výtěžek byl věnován na stavbu rozhledny na Táboře. Patrně se jim však zastesklo po profesionálním divadle, možná že i hospodářství jim nešlo tak, jak si představovali, a tak v roce 1890 statek prodali rolníku Josefu Pekárkovi ze Stružince a vrátili se do Prahy do Národního divadla. Ze statku jim zbyl jen lovecký pes, se kterým se pak Adolf Pštros procházel denně pražskými ulicemi.

Správa Národního divadla uvítala návrat Adolfa Pštrose s povděkem, neboť právě hledala náhradu za nemocného Frankovského. Jeho temperamentní choť stržila hned po svém návratu hodně potlesku a smíchu jako komická tchyně v Bissonově frašce „Překvapení z rozvodu“. Osvědčila se nejen v rolích komických, ale i vážných. Upoutala jako Kaťa v „Dubrovnické trilogii“, čarodějnice ve „Faustovi“ či matka Černá ve „Směrech života“.

V březnu roku 1901 Adolf Pštros vážně onemocněl a vystupoval pak už jen v menších úlohách, naposledy ve Štolbově „Mořské panně“. Až duševní choroba přervala jeho další činnost definitivně a 11. března 1903 zemřel.

Vdova po nešťastném herci hrála pak své ustarané stařenky až do počátku světové války, kdy odešla do penze. V roce 1919 se ale opět na jeviště Národního divadla vrátila a úplně se s ním rozloučila až roku 1925. Dva roky poté zemřela.

Marie Pštrossová sloužila Národnímu divadlu většinu svého života. I když se v něm dožila mnohého zklamání, nikdy nezoufala, ale milovala je až do poslední chvíle života.

 

Historie Tylova divadla

Historie budovy divadla sahá překvapivě až do roku 1895. Tehdy byl založen fond na stavbu vlastní budovy.

V roce 1885 proběhla kompletní rekonstrukce divadla na radnici. Posléze se ale zdá, že vše není úplně tak, jak má být. Jeviště se stalo nedostatečné svou malou hloubkou, velmi omezenými prostorami v zákulisí, v šatně se herci doslova tísnili, nevyhovoval ani prostor hlediště. Proto koncem r. 1895 vznikla myšlenka založit fond pro stavbu vlastní divadelní budovy. J

Jeho jmění však rostlo velmi pomalu. V následujících 11 letech (do r. 1906) dostoupilo jmění fondu „závratné výše 92 korun. Na kolik cihel by to asi stačilo?“ posteskl si kronikář. Situace by byla příznivější, kdyby spolek nebyl „úředně nucen“ odvádět část hrubého příjmu z každého představení různým účelům a mohl finančně více pamatovat na své životní potřeby.

Na další kapitolu si museli lomničtí ochotníci počkat až do roku 1925. Tehdy se uskutečnila velkolepá oslava 100 let ochotnického divadelnictví v Lomnici nad Popelkou. Během těchto oslav byl překvapivě darován lomnickým ochotníkům pozemek na stavbu divadla. Výměra tohoto pozemku činila 2064 m2.

Pozemek byl darován továrníkem Václavem Hornychem. Jde o pozemek, na němž je nyní dětské hřiště podél Smetanovy ulice. Na něm pak byla postavena velká tabule s nápisem „Místo pro postavení divadla“.

V roce 1927 se začíná myšlenka stavby divadla pomalu realizovat. Při velkých návštěvách divadla na radnici, kdy se obecenstvo dostávalo „do varu“, začala opadávat omítka stropu v kancelářích pod podlahou sálu, také jediné a přitom nikoli široké schodiště neposkytovalo bezpečnost při případném vzniku paniky. Stavba nového divadla se tudíž stávala velmi aktuální. Byl tedy ustaven výbor pro stavbu divadelní budovy ve složení:

Josef Tichý, předseda spolku a stavebního výboru, členové Jan Konopáč, Adolf Lachman, Fr. Matoušek, Mir. Matoušek, Boh. Navrátil, Jan Niesner st., Josef Nosek, Josef Ottmar, Břetislav Plíva, Karel Tišer. Pravidelně docházel do všech schůzí stavebního výboru Emil Voleský, prokurista firmy Šlechta, jako jediný ze zástupců závodů a podniků.

V průběhu tohoto roku byla sehrána dvě představení jičínskými ochotníky ve prospěch stavby lomnického divadla.

 

Příprava ke stavbě divadla

Delegovaní členové stavební komise nejprve shlédli nově postavené divadelní budovy v Žamberku, Kyšperku, Červeném Kostelci a ve Vysokém n. Jiz. Příprava na stavbu se stala předmětem zájmu celého města. Tak např. Řemeslnický spolek Svornost v Lomnici sehrál 22. dubna 1928 v sále K. Podlipného (nyní budova Elektro Turek) ve prospěch stavby divadla hru Jaroslava Hilberta „Vina“. Spolek divadelních ochotníků se obrátil písemnou výzvou k „občanstvu a rodákům města Lomnice n. Pop., a všem přátelům českého divadla“, aby pomohli stavbě v míře co nejhojnější buď dary, půjčkami bezúročnými nebo na mírný úrok. Výzva měla úspěch, nálada pro stavbu byla velmi příznivá. Různé spolky pořádaly sbírky ve městě, dokonce i výhry z karetních her v hostincích byly věnovány na stavbu. Na žádost spolku uvolnila Okresní správní komise v Lomnici ze svého rozpočtu 30 000 Kč pro stavební fond divadla.

Již v říjnu 1928 stavební komise informuje členskou schůzi, že stavba divadla pro 320 diváků by stála asi 600 000 Kč a zařízení asi 200 000 Kč. Mluvilo se o 15 metrů širokém a 13 metrů hlubokém jevišti. Při tomto nákladu bylo konstatováno, že by si spolek musel vypůjčit nejméně 500 000 Kč a ročně pak zajistit 50 000 Kč na splátky a úroky. Znamenalo by to každý týden sehrát jedno představení se zajištěným výtěžkem 1 000 Kč. To ovšem nebylo možné. Bylo proto usneseno požádat pro divadlo povolení na kino. V té době již několik roků provozovalo kino Družstvo invalidů (v dřívější dřevěné budově na místě nynějšího kina), poněvadž Lomnice měla již tehdy přes pět tisíc obyvatel, bylo možné žádat o zřízení druhého kina. Žádost o povolení licence na kino podala téměř současně také místní Tělocvičná jednota Sokol pro připravovanou přístavbu sokolovny. Oba spolky viděly v provozu kina určitý zdroj tak potřebných příjmů. Koncese na kino byla nakonec udělena divadlu.

V době příprav ke stavbě divadla chystala stavbu své budovy i Městská spořitelna na zavezené části rybníka, kde se všeobecně říkalo Na hrázi. Správa spořitelny nabídla divadelnímu spolku část pozemku vedle vyprojektované budovy spořitelny s návrhem, že by obě budovy mohly být řešeny v jednotném slohu a přispěly by tak k urbanistickému vzhledu města. Divadelní spolek měl již pozemek darovaný Václavem Hornychem, a tak rozhodnutí bylo těžké. Výhoda vlastního pozemku byla v jeho neomezeném prostoru s možností vkusné úpravy okolí divadla. Výhodou místa u spořitelny byla větší blízkost náměstí, tudíž středu města, ovšem nevýhodou byl prostor omezený na jedné straně ulicí, na druhé straně rybníkem, jehož zavezení nepovolilo Družstvo hostinských jako majitel pivovaru, pro jehož sklepy byl rybník v zimním období zásobárnou ledu. Ve prospěch stavby divadla u spořitelny přicházel v úvahu i odprodej darovaného pozemku a tím možnost získat 30 000 Kč. Ovšem darovací listina obsahovala ustanovení pro případ stavby divadla na jiném místě, že pozemek zůstává v majetku dárce nebo jeho dědičky. Když pak padlo konečné rozhodnutí ve prospěch stavby u spořitelny, dárcova dědička odkoupila pozemek zpět za celkem slušnou cenu.

Vypracování projektu bylo zadáno architektu Oldřichu Liskovi z Hradce Králové, který vypracoval také projekt na spořitelnu. Projekt počítal s nákladem 900 000 Kč pro 450 sedadel. S vnitřním zařízením by si divadlo vyžádalo 1 200 000 Kč, což uznáno za naprosto neúnosné. Projektant proto návrh přepracoval na náklady, které neměly překročit 700 000 Kč. Stavba byla zadána lomnickému staviteli ing. Václavu Slabovi, který nabídl její provedení za 667 554. 97 Kč. Pro vlastní stavbu byla přizvána součinnost další lomnické firmy stavitele Fr. Kováře.

 

1929 – 1930 Stavba divadla

V pondělí 23. září vyměřil „polír“ se dvěma dělníky staveniště, následující den šest dělníků odkopávalo na staveništi humus. Třetí den bylo započato s výkopem základů. V době největšího stavebního ruchu pracovalo na stavbě 47 lidí: 1 polír, 6 tesařů, 12 zedníků, 8 učňů a 20 dělníků. Stavba byla na zimní období přerušena 27. listopadu 1929 a ve středu 26. března 1930 byly práce znovu zahájeny. Jevištní dekorace včetně technického zařízení dodala firma Fert z Brna-Husovic, světelné zařízení jeviště firma Vohralík z Prahy.

Stavba Tylova divadla včetně vnitřního vybavení, divadelního a biografického zařízení byla dokončena 27. září 1930.

Divadlo bylo tudíž vybudováno za osm pracovních měsíců.

Do nového života vstoupil Spolek divadelních ochotníků s dluhem přesahujícím 600 000 Kč. Úvěr poskytla Občanská záložna v Lomnici n. P.

 

Oslava položení pamětního kamene do stavby divadla

V sobotu 31. května 1930 byla večer v divadle na radnici uvedena hra F. F. Šamberka „Josef Kajetán Tyl“ v režii Jaroslava Hlinky. Hra byla opakována následující den večer.

V neděli 1 června 1930 dopoledne zasedala slavnostní valná hromada Spolku divadelních ochotníků v divadle v radnici za účasti veřejnosti; po skončení valné hromady následoval odchod na staveniště, kde slavnost zahájil Zpěvácký spolek Bořivoj sborem Karla Bendla „Probuzení“. Pro projevu předsedy spolku Josefa Tichého byl přečten pamětní spis, který pak byl s přílohami vložen do pamětního kamene. Jak uvádí v kronice Jan Konopáč, je kámen uložen do zdi na pravé straně vchodu do vestibulu divadla. Pak následovaly poklepy na pamětní kámen a slavnost ukončil Smetanův sbor „Věno“.

 

Skutečně ve svém

Historický rok pro lomnické divadelnictví

Po důstojném a vzpomínkami naplněném rozloučení s jevištěm v radničním sále, který byl po dobu téměř 64 roků domovem velké rodiny Spolku divadelních ochotníků, nastala nyní chvíle nezměrné radosti. V 105. výročí svého vzniku dočkal se spolek své vytoužené budovy. V sobotu 4. října 1930 vstoupilo Tylovo divadlo v Lomnici n. Pop. v život stále přitažlivou báchorkou Josefa Kajetána Tyla „Strakonický dudák“ v režii Jana Niesnera a Josefa Ottmara. Hra byla opakována 12. října odpoledne a večer.

180. výročí ochotnické práce

Jubilejní rok začal 8. krajskou přehlídkou ochotnického divadla ve dnech 4. – 6. března 2005. Přehlídku zahájil domácí pořádající DS J. K. Tyl komedií Raye Cooneye „Rodina je základ státu“. Soubor se solidně vyrovnal se situační komedií z předvánočních dní v londýnské nemocnici a za herecké výkony si odnesli ocenění Renata Tomešová a Vladimír Cerman a čestné uznání získal Slávek Vejnar. Dále pokračoval DS Krakonoš z Vysokého nad Jizerou s představením „Dvojí hra“ od Roberta Thomase. Ceny za herecké výkony obdrželi Lucie Nesvadbová a Jiří Pošepný, čestné uznání Petra Čoubalíková. Soubor pak obdržel také hlavní cenu a diplom Jizerské oblasti SČDO. Netradiční pojetí předvedlo ve hře Martina Osifa „Mráz a kopřiva“ DS Pódio ze Semil, DS /A/ maťák z Pardubic zápasil v detektivce Agáty Christie „Neočekávaný host“ s dlouhým textem i s výpadky elektrické sítě ve městě, a hořkou komedii „Portugálie“ uvedl DS v Rostocké z Jilemnice. Příjemným zážitkem pro znovu zaplněné hlediště bylo vystoupení mladých adeptů herectví muzikálu „Výtečníci“. Jejich inscenace byla doporučena na přehlídku „Dospělí dětem“ do Havlíčkova Brodu, celý kolektiv divadelní třídy 3. A získal diplom a cenu od sklářského výtvarníka Jiřího Ryby, stejně jako Pavel Hrdina za hudební a Renata Tomešová za pedagogicko-režijní nastudování inscenace. Čestné uznání za herecké výkony si odnesli také Olga Rezková a Ladislav Sezima. Velmi dobrou tečkou přehlídky bylo nesoutěžní ukázkové inspirativní představení komedie „Zelňačka“ v úpravě Alexandra Gregara a v provedení DS MěKS z Červeného Kostelce.

Jako hlavní akce k oslavám 180 let ochotnického divadla v Lomnici nad Popelkou byly pYũpravovány

Jako hlavní akce k oslavám 180 let ochotnického divadla v Lomnici nad Popelkou byly připravovány „Divadelní pouť“, výstava k 180 letům ochotnického divadla v Městském muzeu a srpnový 11. ročník hudebně dramatického festivalu „Lomnické kulturní léto“, kde vystoupili mimo jiné soubor Musica Bohemica, rodák z Lomnice nad Popelkou houslista Ivan Ženatý, Spirituál kvintet, Iva Bittová a řada dalších umělců.

 

Jubilejní Lomnické kulturní léto

Hudebně-dramatický festival „Lomnické kulturní léto“ vznikl v roce 1995 při příležitosti oslav 170 let ochotnické činnost v Lomnici nad Popelkou. Již v prvním ročníku zde vystupovali velmi vzácní a vážení umělci, např. Ivan Ženatý, Gabriela Krčková, Alfréd Strejček, soubor Musica Bohemica.

Každoroční ohlas letního festivalu potvrdil, že výběr co nejkvalitnějších pořadů přináší do našeho města takové umění, které by se jinak získávalo s velkými obtížemi. To, že dospěl již ke svému jubilejnímu 10. ročníku, je nejen zásluhou pořadatelů, ale i díky podpoře města a četných příznivců a sponzorů. Velkou zásluhu má dramaturg festivalu, čestný občan města, skladatel Jaroslav Krček, který k Roku české hudby obdržel Cenu České hudební rady za svoje celoživotní dílo. Při sestavování dramaturgie jubilejního desátého ročníku zařadil i několik zcela výjimečných pořadů.

Na současnou anglickou dramatiku se v úvodním představení zaměřil DS J. K. Tyl, když si vybral situační komedii Raye Coonye „Rodina je základ státu anebo Sladké tajemství“, čímž si získal zaslouženou odezvu zcela zaplněného Tylova divadla. Jedním z vrcholů bylo nejslavnější barokní oratorium G. F. Händla „Mesiáš“, přednesené souborem Musica Bohemica, všemi sólisty a zpěváky a padesátičlenným pěveckým sborem Vox Iuvenalis z Brna. Pokračoval koncert „Barokní vigilie“ s Přemyslem Vackem (loutna) a Annou Hlavenkovou (zpěv), dále „Rudolfinské tance“ v podání souboru Chorea Historica a Collegium Marianum. Následovalo představení „Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho“ od divadla Tramtarie z Olomouce a „Pohádky z Krakonošovy zahrádky“ od Jiřího Tibitanzla a domácích ochotníků, z nichž děti nejvíce obdivovaly Čarodějnici Jarmilu Barancovou a Čerta Josefa Šimka mladšího. Festival pokračoval pořadem „Italské nešpory“, provedeného Sociateas Incignitorum z Brna a Komorního souboru staré hudby, příznivce velkokapelového jazzu„Šňůra perel Glenna Milera“ v podání Big bandu Českého rozhlasu Praha ke stému výročí narození a šedesátému výročí tragické smrti legendárního skladatele. Tři další pořady byly uspořádány k Roku české hudby. K 65. výročí narození Jaroslav Krčka byla uvedena elektroakustická opera „Nevěstka Raab“ jako pohybové divadlo odrážející rok 1968 na pozadí příběhu o pádu Jericha. „Lidové písně a tance Moravy“ představili Gajdoši z Brna spolu s výběrem písní největšího sběratele Františka Sušila (200 let od narození). Před koncertem rodáků převzal významný entomolog a hudebník Dr. Jiří Zahradník čestné občanství našeho města a poté koncertoval spolu se svým bratrem Zdeňkem, souborem Martinů Collegiium a dalším sólisty. Následovala vernisáž výstavy Luboše Bucka a Poutní koncert na hoře Tábor s Ivo Sedláčkem a jeho hosty a manžely Havlovými z Prahy.

Ochotníci pak uspořádali vystoupení Městského divadla z Mladé Boleslavi s hrou J. K. Tyla „Tvrdohlavá žena“ a opakovali hru „Rodina je základ státu“ v Nové Pace, Harrachově a další rok na přehlídce v Lomnici, dále na Košově, Jablonci nad Nisou a Nové Vsi nad Popelku. „Pohádky z Krakonošovy zahrádky“ pak opakovali dvakrát pro školy, po Novém roce ve Vrchlabí, Lázních Bělohradě, Jablonci nad Jizerou, Tanvaldu a Hořicích.

Současně šestnáct lomnických studentů spolu s pěti zkušenými ochotníky a v režii Renaty Tomešové nastudovalo znovu po třiceti letech muzikál Pavla Dostála „Výtečníci“. Nácvik písní a hudební doprovod obstaral učitel Pavel Hrdina, premiéra se uskutečnila 24. června 2004, následovalo několik repríz doma, v Chlumci nad Cidlinou, České Třebové a na přehlídce v Havlíčkově Brodě, je zájem o vystoupení v dalších místech.

 

Divadelní hry uvedené od r 1995 Divadelním spolkem J. K. Tyl
[v orig. textu je zařazena tabulka, zde zjednodušeně převedeno to lineárního textu]

J. K. Tyl, Tvrdohlavá žena, premiéra 25. 8. 1995, režie Vl. Cerman, předst. doma / zájezd 4/6

Jan Drda, Dalskabáty,hříšná ves, 9. 8. 1996, J. Konopáč, 5/5

R. Lošťák, Poněkud ztracená princezna, 7. 3. 1997, L. Sezima, 3/3

L. Stroupežnický, Naši furianti, 8. 8. 1997, Vl. Cerman, 5/3

J. K. Tyl, Středem země do Afriky, 7. 8. 1998, L. Novák, 5/6

N. V. Gogol, Ženitba, 27. 2. 1999, Vl. Cerman, 3/10

W. Shakespeare, Veselé paničky windsorské, 6. 8. 1999, Jar. Krček, P. Štěpán, 4/1

V. Čort, Čert Makrela, 8 2. 2000, L. Sezima, 4/1

A. Jirásek, Lucerna, 2. 8. 2000, L. Sezima, 6/10

A. Jirásek, Lucerna, 2. 8. 2000, L. Sezima, 6/10

K. Čapek, Věc Makropulos, 3. 8. 2001, Vl. Cerman, 4/9

M. Zinnerová, Rozmarná princezna, 6. 8. 2001, L. Sezima, 3/7

M. Zinnerová, Rozmarná princezna, 6. 8. 2001, L. Sezima, 3/7

Kozák, Balling, Zapeklitá komedie, 2. 8. 2002, L. Sezima, 3/2

Kozák, Balling, Zapeklitá komedie, 2. 8. 2002, L. Sezima, 3/2

Novák, Oubram, Pohádka o Jankovi a Cecilce ze zámku, 5. 8. 2002, J. Šimek ml. 3/3

Vl. Venclík, Domácí představení, 8. 8. 2003, L. Novák, 3/7

J. Tibitanzl, Císařovy úplně nové šaty, 11. 8. 2003, L. Sezima, 3/3

P. Dostál, Výtečníci, 24. 6. 2004, R. Tomešová, 6/3

Ray Cooney, Rodina je základ státu aneb Sladké tajemství, 6. 8. 2004, J. Zikmund, 2/6

J. Tibizanzl, Pohádky z Krakonošovy zahrádky, 11. 8. 2004, L. Sezima, 3/5

Vl. Štech, Třetí zvonění, 5. 8. 2005, Vl. Cerman

Seznam současných režisérů Divadelního spolku J. K. Tyl

Vladimír Cerman, režíruje od r. 1944, do r. 2005 režíroval 30 nastudování

Jan Konopáč, režíruje od r. 1975, 3

Ladislav Novák, režíruje od r. 1959, 5

Jiří Otmar, režíruje od r. 1955, 3

Ladislav Sezima, režíruje od r. 1970, 19

Josef Šimek ml., režíruje od r. 2002, 1

Petr Štěpán, režíruje od r. 1969, 2

Petr Štěpán a Jaroslav Krček, 1999, 1

Renata Tomešová, režíruje od r. 2004, 1

Jiří Zikmund, režíruje od r. 2004, 1

Seznam současných členů Divadelního spolku J. K. Tyl
[přepsán pouze seznam jmen]

Arciprete Santo, Barancová Jarmila, Benešová Eva, Cerman Vladimír, Cermanová Libuše,Dlouhý Miroslav, Dušta Ondej, Duštová Vladimíra, Forchová Martina, Hadinec Zdeněk, Hasman Rudolf, Hlavatý Miloš, Holan Miroslav, Holanová Miluše, Karlubík Štefan, Kola Pavel, Konopáč Jan, Kracík Miroslav, Kracíková Zdena, Krček Jaroslav, Krčková Gabriela, Kubát Ladislav, Mařan Vladimír, Matějka Pavel, Mazánkvá Monika, Mikešová Libuše,Nosková Ivana, Novák Ladislav,Nováková Věrfa, Otmar Jiří, Otmarová Ivana, Rezková Olga, Ryba Jiří, Ryšavý Radomír, Sacká Eva, Sezima Ladislav, Soukup Jaromír, Šimek Josef st. Šimek Josef ml., Šimek Radek,  Šimková Jarmila, Šimková Kateřina, Štěpán Petr, Tomešová Renata, Valenta Jiří Ing., Vejnar Bohuslav, Vejnar Luděk, Vejnarová Naděžda, Zikmund Jiří

Začínající herci, vystupující s Divadelním spolkem J. K. Tyl

Benšová Veronika, Bláhová Barbora, Bláhová Veronika, Dušta Roman, Hrdličková Iveta, Jezdínský Jakub, Khůnová Michaela, Kocourek Marek,Krejcar Jakub, Nožička Petr, Nosek Jakub,Novotný Milan, Pavelková Martina, Rakoušová Petra, Sehnal Ondřej, Sůvová Zuzana, Šimůnková Tereza, Šádková Kateřina, Tomeš Roman, Zavřel Vít

Závěr – zhodnocení

V období posledních deseti let DS J. K. Tyl v Lomnici nad Popelkou připravil pro občany mnoho uměleckých zážitků a uvedl nevídané množství kulturních pořadů. Zároveň prošel řadou změn, zejména ve své existenci v Tylově divadle, o jehož stavbu se velmi zasloužili jeho předchůdci. Měnilo se i jeho poslání – od převážně organizátora kulturního života ve městě po návrat k vlastní ochotnické práci, v níž navázal na všechny dobré výsledky ze své minulosti. Věřím, že i nadále bude na tak vysoké úrovni a neustále poskytovat kvalitní zábavu, poučení a nevšední umělecké zážitky.

Tato závěrečná práce mě velice bavila. Zjistila jsem mnoho zajímavých informací o počátcích ochotnické divadelní činnosti v Lomnici nad Popelkou. Také jsem mohla podrobněji nahlédnout do dob minulých, které byly tolik důležité pro dnešní Tylovo divadlo. Myslím si, že mě tato práce obohatila. Jen se získáváním informací byly zprvu problémy. Ovšem, co jsem požádala souseda – divadelního ochotníka a režiséra pana Ladislava Sezimu, zda-li nemá nějaké materiály pro mou práci, jsem většina informací sehnala. Jsem patřičně hrdá na úspěchy našich ochotníků, vážím si více i budovy Tylova divadla, v němž se každoročně pořádá několik koncertů, ale i vystoupení lomnické ZUŠ. Je také místem rozloučení absolventů základní devítileté školní docházky školy T. G. Masaryka. Je to centrum kultury v Lomnici, které po celý rok přivítá mnoho návštěvníků ze širokého okolí.

Zdroje
internetové stránky www.dstlomnice.wz.cz
divadelní almanachy k 160., 170., a 180. výročí ochotnického divadla v Lomnici nad Popelkou

Tereza Mikulová