Obrat k historii

To, že čas není jen „kalendářní“ sekvence, ale komplikovaně strukturovaná záležitost, jsem pochopil (začal chápat) po nějaké té původní jednoduché představě o vztahování se k tužbám (budoucnost) a světě vzpomínek (minulost), až někdy po studiích především četbou příslušných (především filozofických či psychologických) knih/děl.

Jedním z takových přeryvů či trhnutí času se událo v posledních měsících (kolem mých pětasedmdesátin), kdy byla moje pozornost u různých motivů obrácena k minulosti, kdy jsem si tato témata uvědomoval spolu se „zadáním“ jako historii. Čas od času mně někteří známí, přátelé, nabádají, abych se pustil do nějakého bližšího shrnutí důležitých událostí v mém životě, nyní těch impulsů nějak podezřele narůstá. Jsou tu ale i některé konkrétní příhody, které z odstupu let nabývají nejen pro mě na zajímavosti.

Před týdnem mi zavolal Miloš Šejn a domluvili jsme se na čase návštěvy Ládi Materny (ve skutečnosti Vládi, Vladimíra, všichni jsme jej ale oslovovali Láďo), o níž jsme hovořili již předtím, v souvislosti se změnou jeho rodinných poměrů a návratu do Jičína do rodného domu v Denisově ulici, který si dobře pamatuju z dětství, můj táta se přátelil s Láďovým, oba byli „řemeslně“ zdatní a orientovaní, táta, křestním jménem Ladislav, byl učitel zvl. fyziky a v posledních letech „dílen“, František Materna byl ředitel školy „u kina“, tedy tenkrát 1. ZDŠ, s nadšením spolu vzájemně malovali byty, tedy náš na Komenského nám. 90 a jejich právě v Denisově ulici, paní Maternová nám dětem mazala neuvěřitelně dlouhé krajíce chleba (přes celý bochník, tak já jsem to z domu neznal).

„Předmětem“ nynější návštěvy byly tzv. „chlazené“ večírky (také „modré“), které spočívaly v tom, že se na gramofonu na ještě černých dlouhohrajících deskách pouštěla vážná hudba, k tomu svítily na šestiramenném lustru a stojací lampě obrácené světlem ke stropu modré žárovky a jedla se zmrzlina. Fascinující je, že gramofon se sice nedochoval, originální modré žárovky po padesáti letech ano. Já mám tyto večírky, které pořádal Láďa a jichž jsem se účastnil já s Milošem (ne třeba Mirek Filsak či Olda Suchý, třebaže bydleli „vedle“ nebo „naproti“ ve stejné ulici a byli generačně spříznění hudbou, nicméně poněkud jiných žánrů, jak jsme si na tomto setkání také potvrdili).

Mně se dnes vybavuje především vzpomínka na varhanní hudbu J. S. Bacha, nahrávky na Silbermannovy varhany v Lipsku (nejen ikonická Toccata a fuga d moll, op. BWV 565, dnes jsou na internetu k dispozici např. „Complete Organ Works“, např. v hodinu a půl dlouhém streamu CD 15–19, na portále Bachovi věnovaném: Miguel Zampedri) v propojení právě s oním „chladným“ tématem modré barvy a fyzického doteku chladu pojídané zmrzliny, totiž onen přesah bachovské poetiky, odlišné zásadně od charakteru romantického pojetí rytmu a melodiky (agogiky, tedy rozvolněného rytmu spojeného s vypjatými emocemi), u Bacha naopak přísně a neúprosně plynoucího, vlastně fyzicky vnímaného času, jehož absolutní přítomnost se protínala s věčností (tak jako v baroku pozemské ukotvení s nebeskými, duchovními sférami). A mám pocit, že – ve srovnání s tím, co bylo běžné v té době, jakkoli byla šedesátá léta opravdu progresívní – byly tyto večírky, které se společnou intencí vzájemně se umocňujících složek staly něčím předjímajícím pozdější dobu jakožto crossoverový event, jak bych je nazval dnes, či hudební performancí, jak to ze svého pohledu nazývá Miloš. A nepochybuji o tom, že to byly události svého druhu zcela jedinečné.

V souvislosti s oslavami výročí 400 let založení jičínského gymnázia se po téměř padesáti letech sešli všichni členové někdejší hudební skupiny Horalé, jejichž převážná většina (kromě jediného Romana Sedláčka, který studoval v Mladé Boleslavi, nicméně bydlel jako ostatní včetně mě, jenž dobíhal na první hodiny vyučování tak, aby stihl jejich začátek, z rodného domu na Komenském náměstí, v dosahu maximálně několika ulic) byli studenti tehdejšího gymnázia, kterému v této době ještě nebyl vrácen čestný titul Lepařovo. Zcela unikátní byla skutečnost, že se v této country & western kapele, jak se tenkrát říkalo, sešli opravdu všichni hudebníci a zpěváci, v případě Jardy Jiřičky opravdu po osmačtyřiceti letech, na dvou zkouškách u Mazáčků na terase jeho domu v Holíně (kolika proměnami prošel za ta desetiletí třeba Olympic či kolik původních členů vystupovalo pod původním jménem při návratech slavných rockových kapel ve chvíli, kdy jim došlo, že budou mít, po předchozích samostatných kariérách, právě takto plné stadiony). Samozřejmě to bylo dáno také tím, že původní formace „usnula“ či stala se podzemním rhizomem po odchodech některých členů do Prahy, Liberce, Náchoda či jinam, a došlo rozplynutí či rozvolnění této energie do širšího, ale volnějšího společenství muzikantů, kteří se čas od času na určitých místech a určitých příležitostech scházeli. A to také vedlo k tomu, že – například na rozdíl od pozdějších Smradlavých hraček, které byly „vidět“ po celých dvacetpět třicet let na jičínské hudební scéně, na jméno Horalé málem pořadatelé instituce, která byla jejich „zřizovatelem“, jak se tenkrát říkalo, zapomněla (přestože to byla první doložená kapela gymnázia, na panelu gymnazijních kapel, kde jsou uvedeny vedle „Smradlavek“ slavní Chinaski či První hoře, není o nich zmínka).

Na vystoupení dnes již zralých mužů se skvělými životními kariérami profesionálních hudebníků, fotografů, pedagogů, kardiologů či manažerů na zahradě gymnázia, které má úspěšné ohlasy, při dnešních možnostech kolují fotografie momentky, kdy hudebníci po hraní sestoupili z pódia a postavili se, každý na své místo, před historickou fotografii „Bédi“ Neumana, kterou nechal Jarda Jiřička zvětšit na takřka životní velikost, a pózovali pro dva tucty přítomných někdejších spolužáků a dalších fotografů. Dnes jsem si otevřel v mejlu první várku těchto snímků, sám jsem se pokusil přispět krátkým psaným komentářem, který Zdeněk Mazáček, na němž byla největší organizační zátěž (vystoupení nejen moderoval, ale nabídl pohostinnost při zkouškách u něj, dával dohromady dramaturgii, mejloval, teď posílá sady fotek atd.) nakopíroval pro účastníky oslav, posluchače na zahradě a fanoušky (!), připadalo mně to zajímavější a nějak adekvátnější či „kontaktnější“ než posílat něco novinám, i když tuto možnost apriori nevylučuju.

V každém případě mě tato událost rovněž vtáhla do „historického módu“, v němž jsem přičinil zmíněný alespoň stručný komentář k tomuto výročí, zatímco by si Horalé samozřejmě zasloužili nějaké zevrubnější pojednání, odborný článek nebo knížku, jaké ostatně tvoří jeden z nich, Milan Poutník, jenž s náchodskou skupinou 6 NaChodníku vydal několik cédéček a několik básnických sbírek. A to, že Horalé vlastně ještě nic takového nemají, souvisí úzce s tím, že v oněch uplynulých padesáti letech existovali spíše jako jedna z větví širšího společenství, jak ostatně dokládá záznam vystoupení při jiné jubilejní příležitosti na zahradě gymnázia někdy před patnácti lety, tedy v době, kdy já jsem ještě v jednom z posledních roků svého pedagogického působení učil na této škole, a kdy se na pódiu sešla neúplná sestava kapely, která sice vystoupila pod názvem Horalé, nicméně za dva nepřítomné členy (nemohli přijet Jéňa Novotný a Jarda Jiřička) účinkovali dva jiní muzikanti právě z tohoto společenství (Karel Buriánek a Milan Bakeš). Je tedy třeba znovu akcentovat skutečnost, že v září 2024 vystoupili po půl století Horalé v originální kompletní sestavě, dokonce včetně Miloše Neumana, který byl v oné studentské době v partě Horalů, ačkoli tenkrát na jevišti nevystupoval (paradoxně se hře na kytaru intenzívně věnoval později, dnes hraje s partou hudebníků pravidelně na pražské náplavce) a působil jako zvukař, k tomuto vystoupení Horalů nicméně přispěl úžasným způsobem, když jeho historická fotografie, kterou nyní Jarda Jiřička nechal zvětšit do takřka životní velikosti, stála pod pódiem a po vystoupení mohla vzniknout konfrontace dvou okamžiků, když se jednotlivé členové postavili po vystoupení za fotografii na příslušné místo a  kompletní Horalé se, jak už shora zmíněno, ocitli před  trsem objektivů jako hvězdy někde na Karlovarském filmovém festivalu.

Podobným způsobem jako v tomto případě, tedy v onom „historickém módu“ jsem okomentoval i návrat Miroslava Matějky do Jičína, jak jsem nazval pokus o obnovení někdejších Jičínských nokturn po letech před prvním koncertem v chrámu sv. Jakuba jako Varhanní koncert – Staré árie s flétnou, tedy v onom shluku událostí (drn po vystoupení Horalů, v neděli 22. září), přičemž jeden z podtitulů Setkávání – odcházení odkazuje nejen k tehdejšímu cyklu v Porotním sále jičínského zámku (iniciátorem či pořadatelem byl tenkrát kontrabasista pan Borovička), vzhledem k tomu, že tento prostor, kde má Mirek Matějka namyšlenou strukturu vystoupení umělců, s nimiž spolupracoval jako flétnista hudební manažer jednak na řadě zahraničních zájezdů, jednak při projektech několika festivalů, z nichž nejúspěšnější byl regionální Dvořákův festival (mezi městy tří krajů byl rovněž Jičín) či pražský MHF České doteky hudby v období od adventu a Vánoc po Tři krále, je nyní v rekonstrukci a k dispozici má být až příští rok v létě, budou se první koncerty konat v jiných přístupných prostorách. Moment Setkávání – odcházení, což je název jednoho Matějkova (resp. společnosti EM-Art) CD (Ensemble Martinů / Meeting Departing, Triga 2006, jsou to vlastně dva disky, naplněné hudbou současných českých skladatelů) je jiný výraz pro slovo podobného významu, tedy „doteky“, které se ocitá již v názvu jednoho festivalu, Doteky hudby a poezie, poté pak v názvu zmíněného pražského festivalu, také v produkci souboru Ensemble Martinů najdeme mezi dalšími cédéčky název Rande-vouz, rovněž z díla současných autorů. Nu a nyní nastává pozoruhodné setkávání s těmito umělci v Jičíně.

Zdá se, že tedy těchto momentů návratů a setkávání po letech se takřka v jednu chvíli nahromadila až neuvěřitelná řada, a jestliže to mám nějak shrnout, musím říci, že si uvědomuju, že to jsou příběhy, v jejichž story se ocitám i já sám, přičemž pro mě tím nejdůležitějším je ona reflexe času, plynoucího v životě jako v těch Bachových fugách, přičemž – nadneseně řečeno – ty zde zaznamenané (na některé jsem možná zapomněl, další možná přijdou) představují jakousi „starou sonátu“, v jejíž jednotlivých větách zazní vždy nový motiv, ale ona hudba – ve všech třech větách je to hudba, která je tím motivem – je ta jedna fuga, v níž se jednotlivá vlákna významů prostupují v jediné intenci.