Úvodní stránka | O pokušení aneb Anita Eckberg a Fontána di Trevi

O pokušení aneb Anita Eckberg a Fontána di Trevi

19.11.2010 00:09

I.
Onehdá jsem se o hudební výchově, myslím, že to bylo u studentů, kteří studují na gymnáziu už šestým rokem, zmínil o muzikálu My Fair Lady. Nulová reakce. Milí studenti, ale vím o nich, že ať ťuknu, do čeho chci, nemají o tom ani tušení. Nechci se teď ani pokoušet, proč to tak je, v tuto chvíli to beru jako fakt, stejně jako to, že v jiných třídách člověka čeká občas naopak milé překvapení. Tak co tedy West Side Story? Jak se dalo čekat. Nula bodov.

Kolegům jsem se zmiňoval, aniž bych si nějak obzvlášť stýskal či se nedejbože rozčiloval. Myslím si, že je to trochu kulturní ignorantství, ale beru to s odstupem, totiž s vědomím, že třeba já zase nevím ani náhodou výsledky poslední ligové tabulky. V tomto duchu jsem také dostal odpověď od jedné kolegyně. Ona to je prý už stará věc, s tím se už nemohli snad ani setkat. No dobře, na druhou stranu ale vždycky dám na svůj „nos“, protože už jsem si tisíckrát ověřil, že se nemám nechat zviklat. Dva dny na to jsem byl na koncertu pěveckého sboru Foerster. Poslední dvě čísla programu byly věci z – My Fair Lady a West Side Story. Kolik si myslíte, že na koncertu sboru, který má v hlavičce „při Lepařově gymnáziu v Jičíně“ a v němž zpívá rovněž několik jejich spolužáků, bylo lidí?

Jako obvykle, když se něco rozjede, kauza mívá pokračování. Zase jsem se, blbec, ptal, kdo by to tak mohl být Foerster. V dotyčné skupině, už víme, kdo jsou naši Pappenheimští, se jeden student nesměle ozval, že snad spisovatel. Pro sebe jsem si řekl se známou anekdotou: Ze by tygl? Možná, že Nejičíňákům to nepřijde, no dobrá. Mně ale nejde o to, jestli někdo něco ví nebo neví, ale o to, že chodí kolem věcí (možná každý den!) a prostě si toho nevšimne. Myslím si, že normální živá bytost to má nastavené tak, že věci kolem sebe registruje. Zvíře prostě už kvůli obživě. Když si nevšímá, co se kolem děje, tak nejenže nic nechytí a chcípne hlady, ale sežere ho něco jiného. Nechci být nějak obzvlášť jízlivý, ale prostě to nejsem schopen pochopit. Když se podívám z okna školy, tak nahoře pod vrcholem Čeřovky prakticky vidím jeden ze dvou pomníků – J. B. Foerstra, je tam Foerstrova ulice. Základní umělecká škola v Jičíně má přídomek J. B. Foerstra. Smíšený pěvecký sbor školy, kam studenti chodí, se jmenuje Foerster. Já už nevím, co k tomu dodat.

II.
Při vyučování zabrousíme leckam. Ovšemže to někdy může vypadat i jako „libovůle“, nicméně důvodem bývá nikoli „zkáza mravů“, ale snaha nalákat studenty, které už jen tak něco nevyvede z míry, natož aby to jimi pohnulo, přece jen na něco kultury. Mám teď na mysli jeden konkrétní případ. Na jedné hodině literatury v týdnu míváme k dispozici diaprojektor a připojení, takže – také často přes tyto stránky – čerpáme něco vědění z webu. V souvislosti s italským neorealismem jsem procházel také nějaké ukázky z filmů a narazil jsem na povídkový film Boccaccio ´70. Abych demonstroval několik věcí (dobové ikony a billboard jako signifikantní motiv začínající konzumní společnosti, posun kritérií společenského chování od té doby a srovnání s dneškem, italské puritánství a satira na něj atd.), pustil jsem onu známou scénu, kdy Anita Eckbergová sestupuje z plakátu a stává se v groteskně-erotické snové scéně vyzývavou obryní pro mravokárce, který chce chránit počestnost mravů zahalením této „obscénnosti“.
Zeptal jsem se studentů, zda jim něco říká téma „Pokušení svatého Antonína“ v dějinách kultury, na které filmová povídka naráží, jehož je parafrází, a bez něhož ji nelze v plnosti pochopit. Nulová reakce. Moje reakce: Zadal jsem do vyhledávače Googlu jméno pro obrázky, ihned jich vyskočilo na tucet. Mimo jiné také odkaz k jiné filmové scéně s touto švédskou sexbombou (pro nezasvěcené: dobový pojem pro ženu od přírody obdařenou, pzn.: silikonové poprsí tenkrát ještě bylo v začátcích, do Baywatch ještě schází tři desetiletí), totiž k proslulé koupeli v římské Fontáně di Trevi ze Sladkého života. Kromě toho, jak vlastně nevinná to scéna byla, mě napadla jedna věc.

Dnes se vede diskuse o úrovni vzdělání u nás. Vypuklo šílenství kolem státních maturit, připustilo se coby reálné, co se ví už dávno, že mnozí středoškoláci nespočítají učivo základní školy, že jsou – samozřejmě jako u všeho jiného jedinec od jedince – kulturní ignoranti, kteří si pletou Husa s Komenským, rok 1968 s rokem 1989 a neumějí bez hrubky napsat jednoduché souvětí. Někdy obracím oči vzhůru a zbytečně se divím, jindy se dám do smíchu, ačkoli na tom nic k smíchu není. Ale co mám dělat ve společnosti, v níž mám někdy pocit totálního chaosu, v němž takřka nic nefunguje, jak by mělo.

Tentokrát jsem si prostě řekl, kdyby studenti byli tak lační jako dr. Antonio ve Felliniho filmu, kdyby nebyli tak zahlceni všemi svody konzumní společnosti a vnímali pokušení jako ti eremiti na starých obrazech, nemuseli bychom mít pocit, že je nemůžeme stejně ničím překvapit.

Pzn. „eremita“ je poustevník – to pro ty ingnoranty, aby to nemuseli hledat na Wikipedii. Vzdělaný člověk to většinou ví.