Novopacké uvedení knihy Jaromíra Typlta Jedna věta

Novopacké uvedení knihy Jaromíra Typlta Jedna věta
11. října 2024, kavárna Saky Paky

Mohl jsem tušit, že moji návštěvu Nové Paky na uvedení nové knihy Jaromíra Typlta Jedna věta, světa „opačného“, („za zrcadlem“), (nechť si laskavý čtenář sám rozhodne, zda vztáhnout tato slovo k samotnému místu či dílu básníkově) se bude odehrávat v kontextu příznačném/přízračném už „v punktu“ data jejího konání. Teprve nyní si vlastně dávám dohromady neuvěřitelnou skládačku, ještě s doznívající poznámkou Jaromíra Typlta (také autora knihy Opakem o překot) , o „bludišti“ v nově (od února) otevřené novopacké kavárně Saky Paky, kterou (tu poznámku) pochopí (ovšemže jen mužští) návštěvníci kavárny, a já ovšem nebudu prozrazovat, proč (proč ji pochopí jen návštěvníci, a proč jen muži, to je holt magie místa a kontextu, nicméně samotná realita a její příčina je vcelku jednoduchá a možná na to důvtipnější čtenář přijde).

S tím datem to byla taková zvláštní numerologie (a zase mi teď zableskla v mysli podobnost toho, když jsem mojí ženě před týdnem říkal, když mně tvrdila, že kamsi pojede „až za měsíc“, že ne, že je to u „tento pátek“, že mně to přece už před pár dny říkala, tj. dvojí vyvrácení téhož faktu s výsledkem toho původního), když jsem s trochou mne popohánějící nervozity odečítal kalendářní dny toho, co se má udát a na co se musím nějak připravit, že „příští pátek“ pojedu na návštěvu „na oplátku“ k přátelům na Vyskeř, po pohledu do kalendáře jsem nicméně zjstil že to je až ten pátek následující a budu tedy doma, a vzápětí, když jsem otevřel mejly, čtu v jednom z nich, že to tak nebude, protože jsem zván právě na uvedení knihy Jaromíra Typlta.

Dobrá, ale magie čísel, důstojná okultní pověsti místa, kde je nejznámější sbírka kreseb „blouznivců našich hor“ (Semily Antala Staška od Paky nejsou daleko a obory „seance“ a „kresby“ vyrůstají z kadlubu téhož světa) a nádherná sbírka drahých kamenů v Klenotnici (ty bychom mohli jejich významem upnout kromě jejich výtvarna spojeného s ohněm také k alchymii) pokračovala, když Jaromír vytrhl ze školního sešitu list a složil jej umným způsobem tak, aby vzniklo dvanáct políček (seděl jsem u stolu s ním a jeho maminkou, takže jsem to mohl pozorovat zblízka a položit si otázku, jakouže „hru mediální“ tady performer připravuje, účel skládanky nicméně byl zcela racionální, nešlo o žádné origami, do příslušných políček-měsíců v roce všichni přítomní měli vepsat den svého narození, čísla pak představovala klíč k výběru „jedněch vět“ s příslušným datem v knize a Jaromír prozradil, že tento klíč ke čtení zde použil poprvé, zatímco jiné možnosti vytvoření určitých sekvencí využil při některých pražských čteních (dvanáct dat téhož dne, ve kterém probíhalo uvedení knihy nebo podle osob či míst, které jednotlivé věty obsahovaly). Uvedení knihy (autor prozradil, že nemá rád slovo „křest“) tedy už nebylo pouhým autorským čtením, v tuto chvíli se stalo performancí, přesahující rámec komponovaného večera, uměleckým výkonem svého druhu, propojujícím několik entit, především tedy přítomné účastníky večera s textem knihy a ovšem také čas a místo (k tomu bych se měl ještě dostat).

Ale ještě jednou (o co jde v tuto chvíli): Pokud byly jednotlivé aspekty události (ovšemže v mé osobní perspektivě) – datum konání (viz druhý odstavec), promyšlené pojetí samotného uvedení jako konceptuální umělecké dílo (předchozí odstavec), místo v lokalitě paralelních světů („opačná“ Nová Paka), obecněji (či filozoficky?) místa a času, je to trochu jiné nastavení souvislostí (ostatně „propojování“ v různých kontextech Jaromír Typlt několikrát během večera zdůrazňoval) zároveň ve stejné společné intenci, paralelnosti dvojení či jak to říci.

Nemyslel jsem si ještě po návratu do Jičína, že tento komentář začnu záznamem těchto souvislostí, i když už mě z toho cosi tanulo na mysli v okamžiku, kdy jsem ponoukal Jaromíra, aby v případě (nakonec byly dva nebo tři), kdy v okénku měsíce se číslice téhož dne narození opakovaly, přečíst příslušnou větu dvakrát. Tak trochu happening důslednosti (a Jaromír to podtrhl tím, že opakovanému čtení na mé přání dodal jinou intonaci), ale nakonec proč by neměla každá osoba při čtení „dostat svoji“ větu? (To je ostatně ten střet zdánlivé iracionality s rozumným argumentem.) Nicméně v polovině noci jsem vstal a tuto poznámku přičinil s vědomím, že nyní budu moci popsat celou tu událost uvedení knihy Jedna věta (podobně jako Jaromír zvolil určitý klíč) jinak, totiž tak, jak jsem ji vlastně zamýšlel popsat, když jsem si komentář představoval ještě předtím, než se udála.

Tedy v neděli 6. října jsem si otevřel mejl Jaromíra Typlta, kde píše s charakteristickou pečlivostí pro něj, tj. s řadou potřebných informací:

Milí přátelé,
vydal jsem v Revolver Revui novou knihu Jedna věta.
I proto, že je v ní téměř osm desítek zápisků z Nové Paky – z období let 1993–2023 –, domluvil jsem si zvláštní novopacké uvedení knihy ve velmi příjemném prostředí kavárny Saky Paky.

Zvu Vás a Vaše přátele na literární podvečer
v pátek 11. října v 18 hodin
na adrese Mikulášská 209, Nová Paka.

Ukázku z knihy si můžete přečíst zde:
https://www.bubinekrevolveru.cz/jedna-veta-ukazka-0

Na místě bude v prodeji (v nabídce ji má Naše knihkupectví, https://www.nase-knihkupectvi.cz/).

Kdo kavárnu Saky Paky neznáte, informace naleznete zde:
https://www.firmy.cz/detail/13644332-kavarna-saky-paky-nova-paka.html

Těším se na setkání!
Jaromír Typlt

Odkaz na ukázku z knihy otevírá stránku Bubínku Revolveru, odkud se lze prokliknout k dalším informací o Jaromíru Typltovi (jeho umělecký portrét, publikované texty v Revolver Revue, uvedení knihy Jedna věta v Kavárně na Boršově), jakož (na tomto odkazu) genezi knihy, o níž hovořil také v Nové Pace. Kopíruju určitý časový úsek z ukázky (na stránce je zachyceno září) tak trochu se zaměřením Na Novou Paku:

13. 9. 2014 Nová Paka / Po setmění jsem vzal klacky a zabubnoval si na ohořelé černé kořeny, ze kterých se při každém úderu zvedaly roje jisker, fantastické světelné víry, a přiťukával jsem i na větve poblíž, ještě nespálené, živé…

14. 9. 2004 Liberec/  Slovo klid se skládá ze čtyř písmen, pod každým z těch písmen se dá v knihovně najít několik polic knih, mezi kterými se dá potom běhat pořád dokola, dokud tam nenajdeš, že klid nenajdeš.

15. 9. 2015 Plzeň / Jednoduchý filmový efekt mě roztrojí, takže se z mostu dívám sám na sebe, jak si dole u potoka přisedám k nákupnímu vozíku, který tam kdosi nechal trčet, a mezitím nahoře přicházím zprava a taky se dívám, jak voda protéká a drátěná konstrukce vozíku je ještě prázdnější než obvykle.

16. 9. 2011 Praha / „Stejně nenajdu na týhle zemi klid, nenajdu na týhle zemi klid,“ povzdychl si a jeho pohled průzorem mezi stromy padl na znehybnělé bílé vrtule větrných elektráren.

17. 9. 2014 Sedlec u Kutné Hory / Lustr zdobený závěsy ze spodních čelistí je jako pěvecký sbor: řada otevřených úst, zaschlý zpěv.

18. 9. 2022 Nová Paka / Vít Ondráček mi vypráví, jak letos na zámku v Duině zažili bouřku a při pohledu na oblohu si vzpomněl na moje „blesky jako skládací metry“, prý jsem to takhle kdysi napsal, mám si to znovu přečíst.

19. 9. 1994 Nová Paka / Zdálo se mi, že jsem se hronovské prababičce hrabal v denících a mimo jiné tam měla svoji knihu o vztahu spiritismu a parních strojů.

20. 9. 2016 Peking / Uklízeči si zanadávají, ale moje boty právě tady končí svoji pouť, úplně dotrhané je nechávám ležet na prahu Chrámu hudby.

21. 9. 1993 Nová Paka / Měl jsem sen, že součástí povinností magisterského studia bohemistiky je skok ze skály, a já se proti tomu snažil bojovat a navrhoval jsem, aby se skákalo z okna hořícího domu do připravené plachty.

22. 9. 2002 Pohořelice / Než výstava začne, proplétám se mezi lidmi a náhodně si vybírám, ke komu se nakloním a zašeptám mu do ucha „příští“, „tahle ne, až příští“.

23. 9. 1994 Paříž / V Picassově muzeu mě napadá, že ty malby se mají vnímat v pohybu, jako když přechází šelma.

Z ukázky je zřejmá „časová“ koncepce kompozice knihy, jak ji na této stránce a rovněž v kavárně Saky Paky autor ozřejmil, tzn. jsou zde vlastně dvě časové vrstvy, jedna průběžný kalendář v roce, druhá výběr zápisků „z předchozích třiceti let“.

Další vrstvou celého večera kromě samotného představení knihy Jedna věta byl novopacký knižní a kulturní kontext, nejdříve několik čísel Revolver Revue, v jejímž prostředí se zrodila i Jedna věta, která nechal Jaromír Typlt kolovat v publiku (jedno číslo s novopackým spiritismem, další tuším s Josefem Kocourkem a Ladislavem Zívrem, o němž Typlt napsal skvělou monografii (rovněž byla na stole s dalšími knihami z novopackého knihkupectví Naše knihkupectví (ostatně kousek vzdáleného od kavárny ve středu města).

Nu a pak zazněl komentář k dalším opravdu krásně/ušlechtile vypraveným knihám (těhle věcí já si opravdu vážím, vybavuju si besedu na jednom z minulých ročníků pražského Světa knihy, kde byla řeč o onom všechno pohlcujícím mainstreamu a na druhé straně obtížné dostupnosti právě těch produktů, které se v tomto vzorci ocitají postupně na okraji, zanikají malá knihkupectví a antikvariáty, kde je možné ty věci sehnat, tak na malém městě nekoupíte právě třeba Revolver Revui). Srdce zaplesá, když vidí nedávno vyšlý třetí svazek deníků Ladislava Zívra, o němž se Jaromír Typlt rozhovořil, pěkně vypravené nově vydané knihy Josefa Karla Šlejhara, román Peklo, který vyšel po téměř sto dvaceti letech (první vydání u Šimáčka 1905), Vraždění a třetí myslím Florian Bílek, mlynář z Myšic / Lípa (všechny v nakladatelství LEVYN, 2022, 2023, 2023), pak ještě u jiného nakladatelství starší Zločin (Herrmann & synové, 2007) či asi nejznámější Kuře melancholik (tentokrát u Mati, naopak nejnovější 2024) či ikonického spisovatele Josefa Kocourka Jensen a lilie, Modrá slečna a Kráska (Akropolis 2021 s úvodní studií Jaromira Typlta) a I smutek byl jen sen, Poezie Josefa Kocourka (Nakladatelství Bor, Liberec 2023). Nu a pak ještě rozměrná kniha, sebrané Básnické a prozaické dílo Milana Kocha (Malvern, 2024), pozoruhodné osobnosti, která je širší veřejnosti možná známá (i když spíše neznámá) v souvislosti s českým undergroundem, Plastic People atd.  

Tak, a na závěr vydařeného večera bych měl poznamenat, který že to vyšel z knihy Jedna věta na mé narozeniny.

5. 7. 2008 Štikov. Na dokončenou dřevěnou desku vždycky nasype čajové lístky, prozrazuje nám houslař Vladimír, kterému říkám Mistr Strunka, a pak prý přes to dřevo přejíždí smyčcem, aby se lístky seskupily podle silokřivek, a on si díky tomu ověřil, jestli jsou všechny tvary správné.

To je neuvěřitelné. Od tohoto Mistra houslaře, Vladimíra Dufka ze Štikova u Nové Paky (kousek odtud vlastně bydlel i Jaromír se svou matkou, než se přestěhovali do domu na novopackém náměstí, odkud jeho maminka vidí na sochu Karla Havlíčka Borovského, jak mně prozradila), mám doma nástroj, trumšajt, který jsem kdysi u něj pořídil pro soubor Fidle. Jaromír od něj má niněru, na kterou jsem ho slyšel hrát na jednom představení legendárních Škrábanic s Michalem Ratajem na Šrámkově Sobotce. Nu vida – já jsem měl vždycky zařazenou (nic na tom měnit nemusím) Lomnici nad Popelkou jako místo „hudebního nebe“ a Novou Paku si spojuji s literaturou a výtvarným uměním, a ono to všecko nikdy není tak úplně jednoznačné. Ty světy se prolínají v paralelních vrstvách a souběžné je i jejich uchopení u Jaromíra Typlta, jenž je propojuje pregnantností nalezených a ověřených faktů a imaginací živého/žitého života.