NoViolet Bulawayo / Chtělo by to nový jména

„Venku si na sněhu hrajou malý děti. Sahaj na něj, kopou do něj a házejí s ním jeden na druhýho a prostě si s ním hrajou tak, jak se má. Teď z něj dokonce začaly stavět cosi, co vypadá jako buclatej člověk. Na hlavu mu daly klobouk, kolem krku červenej hadr a na obličej mrkev. Možná to je americkej tokološ, možná, že až bude noc, tak začne chodit a bude páchat zlý skutky. To nevím, co bych pak dělala, protože teď se zlem bojovat nemůžu, když mi na letišti vyhodili tu moji zbraň.“

Takto líčí desetiletá černá dívka Miláček, která se právě dostala ze slumu pojmenovaného Ráj v zemi, v níž došlo k rozvratu, do Ameriky, koulovačku a sněhuláka, kterého vidí poprvé (s. 114). NoViolet Bulawayo (1981), spisovatelka původem ze Zimbabwe a žijící ve Spojených státech, kde vystudovala mj. Cornellovu univerzitu a vyučuje na univerzitě Stanfordově, tak ve svém debutovém románu Chtělo by to nový jména použila tzv. zcizovací efekt (autorem termínu je ruský formalista Viktor Šklovskij), oblíbený stylistický prostředek, prostřednictvím něhož vidíme realitu z jiné než obvyklé perspektivy. Zde poukazuje na radikální proměnu života dívky, které se (díky tetě Fostalině, u níž bydlí) podařilo dostat z místa, kde dosud žila na hranici chudoby, do vytouženého prostředí země, kde by mohla studovat (studentské vízum vlastně pro ni představuje jedinou možnost, jak emigrovat).

Drobný detail je tak jedním z motivů této proměny, oproti jiným učebnicovým vzorům zcizovacího efektu zajímavější nicméně ještě tím, že jej vlastně zdvojuje, tentokrát ovšem směrem ke čtenáři, pro něhož naopak nemusí být známá nikoli viděná (vnímaná) realita (fenomén), nýbrž slovo „tokološ“, jež jsem si i já musel vyhledat: „Je to malý tvor pocházející z jižní Afriky. Vypadá jako kříženec zombie, poltergeista a gremlina. Šamani je vytvářejí z mrtvol, když je někdo urazí. Tokološi napadají lidi i majetek, ale vidí je jen prokletí lidé, na které byli tokološi sesláni,“ píše se na jednom blogu (odkaz viz dole). Miláček tímto způsobem přenesla realitu ze své rodné země do místa, kde nyní žije, podobně jako v mysli přenáší vzpomínky z domova, který musela opustit, zatímco Ameriku, přestože po ní toužila, vnímá jako cizí zemi.

Na onom rozhraní, které takto autorka vytváří, vnímáme z perspektivy Miláčka podobným způsobem obě kultury a civilizace. Hned v úvodní kapitole je výrazným motivem, reprezentující domov dětí, kteří zahánějí krutý hlad drobnými krádežemi v sousední vilové čtvrti, označené jako Budapešť, kvajáva. Zatímco toto tropické ovoce nejspíš známe (z dovozu, to je samozřejmě něco jiného, pro tyto děti je to součást jejich přirozeného světa), názvy stromů či jídel, která jsou, ovšem pouze v některých případech graficky vyznačeny kurzívou, nejspíš nikoli. Většinou jsou porůznu roztroušeny v textu, v kapitole Destroyedmichygen a následující Svatba, která se už odehrává v Americe, jsou nakumulovány na malém prostoru.

Jen opravdu velmi přibližně se odvažuju – s pomocí překladačů, obrázků a videí – odhadnout, co mohou ta některá jídla být, u slova sadza jsem pochopil, že je to jakási kaše z kukuřičné mouky, která se jí v Zimbabwe, u ezangaphakathi by obrázek napovídal, že by to mohly být nějaké dršťky (?), v dalších případech mě nechává i celosvětová informační síť na holičkách (uvedeny jsou např. umsushwa, sthwala, amacimbi atd.). Na téže stránce (s. 117) jsou jména interpretů hudby, kterou si v americké komunitě emigrantů po jídle pouštějí, to už lze lépe dohledat (uvedu jen několik jmen, Solomon Skuza, Ndux Malax, Paul Matavire, Miriam Makeba, není to folklór, ale populární hudba na folklórním základě, poslední jméno je známé jakožto též Mama Afrika z šedesátých let i u nás). Zazní i text originální písně v některém z afrických jazyků – „Sobashiy´ abafowethu / Savuka sawela  kwamany´amazwe … (s. 116, překladač mi říká, že je to jazyk zulu, překlad: Sobashijští bratři se vzchopili a jdou krajinou…) či celé věty při komunikaci.

Stejně tak jako pohled na africkou kulturu je (při neustálém srovnávání se svou vlastní) zaměřeno vnímání Miláčka na kulturu země, v níž dívka žije. U dívky, která zřejmě trpí bulimií (dcera muže, jehož několikapatrový dům uklízí) a stojí u plné ledničky a brání se ji otevřít, si pomyslí, že netuší, co je to opravdový hlad, všímá si i nadváhy Američanů coby typického civilizačního jevu („V Americe není tloušťka stejná, na jakou jsem byla zvyklá z domova.“ s. 124, obézní nevěsta na svatbě, ale už na prvních stránkách amerických kapitol, kde se teta Fostalina snaží shodit kila cvičením před televizní obrazovkou). Sama se dostane do prekérní situace, když „propleskne“ „malýho spratka“, který si dělá, co chce, ječí a hází věcmi po lidech, neboť podobný výchovný zásah je v této kultuře nemyslitelný („Běloši zalapali po dechu a nějakej šokovanej hlas pronesl »proboha!« Kroutěj hlavama a oči maj vykulený, jak tomu nemůžou uvěřit.“) Věc je relativizována vysvětlením „Žádný strachy. Takhle v naší kultuře zacházíme s neposlušnými dětmi, o nic nejde, všechno je v pořádku.“ (s. 132, 133)

Tyto a další pro tu či onu kulturu či aktuální civilizační situaci příznačné motivy se v knize víckrát opakují, na druhé straně jsou některé jen okrajově zmíněny, tak střelba v amerických školách („Dneska byl náš poslední den a základce. Jenže jeden kluk přinesl do třídy zbraň, a tak Washington zavřeli a všechny nás poslali s dopisem domů. Ti, kdo u toho byli, říkali, že ten kluk měl seznam lidí, který chtěl postřílet.“ s. 156, mimochodem v den, kdy píšu tento příspěvek [1. 6 2019], jde v televizi zpráva o střelbě ve městě Virginia Beach a dvanácti mrtvých, muž policií zneškodněn). Na druhé straně přijíždí do Ameriky Prince, bratranec tety Fostaliny, o jehož krutém osudu, který jej zřejmě vyhnal z Afriky, je jen zmínka „Prince má na zádech a ruku jizvy na místech, kde ho popálili. Je mladej, ale vypadá staře, starší než strejda Kojo, možná skoro jako Mdawini u nás doma, co má šest dětí.“ (s. 113), nic bližšího se nicméně nedozvíme, stejně tak jako o tom, kdo zabil dědu Miláčka (s. 23, tento motiv se ovšem opakuje).

To je ono zvláštní sepětí a zároveň rozpor reality a jazyka, které je demonstrováno už v úvodní ukázce a o němž hovoří Pavla Horáková v doslovu s názvem Nevyjmenovaná slova. Epizodní postava zřejmě mučeného Prince je příkladem oné nedopovězenosti, proluky mezi jazykem a realitou, ale i mezi dvěma kulturami/civilizacemi, která v poslední instanci poukazuje ke kulturní identitě, ale i, ve vazbě s ní, k identitě osobní (osobnosti, tedy ke svobodě): „Vždycky se mě [teta Fostalina] zeptá, jestli něco chci dělat, »máš chuť na hamburgra se sejrem? Chceš jít spát? Libí se ti tohle nebo tamto? Jseš si jistá?«, jako bych byla skutečnej člověk.“ (s. 115, moje zvýraznění) Tuto formulaci vnímám (je v knize v určitých variacích několikrát zopakovaná) jako ústřední v celém příběhu. K ní se vážou takové momenty, jako skutečnost dětské hry (v celé první části se opakují různé hry, v novém prostředí pak je v jednom okamžiku konfrontována tato hra jakožto náležitost k určitému společenství – „Bastard a Chipo a Bůhví a Sbho a Stina a já“ v první větě knihy, s. 7 – a samotářská hra TKa [ano, TK je jméno, syn Fostaliny] na počítači, „»co to je za hru, když hraješ sám?« a on na to »odprejskni«“, s. 112), fakt, že strejda Kojo, partner tety Fostaliny, mluví jiným jazykem („A pak říká něco ve svým jazyce, kterýmu nikdo nerozumí. Není z naší země, a proto nerozumíme jaho jazyku a on zase našemu, je totiž z Ghany. Ani TK řeči svýho táty nerozumí, protože on není z Ghany. Jeho máma je Američanka a on se narodil tady.“ s. 111), reprezentující ústřední otázku komunikace, respektive její nemožnosti, a tedy cizoty a odcizení. Celá tato problematika zahrnuje i dichotomii autentické skutečnosti a zdání v nejrůznějších podobách (mohli bychom je sledovat, od zmíněných počítačových her přes Kojovu samotu u televizní obrazovky, převleky dětí při návštěvě velkého obchodního domu, ale také „přejmenování“ slumu na Ráj a vilové čtvrti na název evropské metropole, ústřední hrdinky na Miláčka, až po samotný název knihy, který tuto realitu vlastně rovněž pojmenovává).

To je, v knize různými způsoby zachycované, jádro celého příběhu, vyjádřeného také třeba takto: „Nebo bysme hráli na bin Ládina nebo bysme hráli obíhačku. Jenže to bysme zas neměli dost jídla, proto to v Americe vydržím i přes všechen ten sníh, protože tady jídlo je, tady je všechno možný jídlo. Jsou ale chvíle, kdy je fuk, kolik jídla sním, kdy jídlo nic neznamená, protože hladovím po svý zemi a nic na to nepomáhá.“ (s. 112) A samozřejmě, že má rovněž i onu dnes tak aktuální podobu migrace (e-migrace, i-migrace), od okamžiku, kdy i malé děti v jedné africké zemi mají povědomí o zemích, do nichž by se rády dostaly, i když si je idealizují (Miláček je v komunikaci s domovem nechává při jejich představách), o realitě těchto vystěhovalců, kteří nyní dělají podřadné práce a nejen to, ale cesta, jakou přišli do nové země, se pro ně stala pastí, nejenže jsou cíle, pro něž do země přišli, nedostupné („I když jsme měli studentská víza, školy nebyly pro nás. Neměli jsme na školu peníze, ale o studentská víza jsme se ucházet museli, protože to byla jediná možnost, jak odjet.“, s. 174), ale stávají se ilegály (popisuje se v dalším textu).

Autorka v tento okamžik přepíná z osobní perspektivy Miláčka do plurálu (kapitola Jak žili), z níž jsem právě citoval, a v němž zůstává v obecnější deskripci celé situace, jejímiž krajními důsledky jsou podivná přejmenování z obavy před důsledky možných kontrol zaměstnavateli, jimiž by mohlo být až vyhoštění, která ale (jejich „jména byly záhadou“, jména, „která nikdy předtím neslyšeli“, s. 175) v důsledku (přejmenovávají se pak už jen jmény zemí, z nichž pocházejí) vedou k úplné ztrátě své zakotvenosti ve světě. „Ostatní mluvili jazyky, které jsme neznali, uctívali jiné bohy, jedli věci, kterých bychom se my ani nedotkli. Ale, stejně jako my, i oni opustili svoji vlast. Otevírali peněženky, aby nám ukázali fotky matek, které měly stejné ustarané vrásky jako naše vlastní matky. Ukazovali nám sourozence s kalnými pohledy nesplněných tužeb, jaké měli i ti naši. Ukazovali nám otce zoufající si a poraženecké, jaké jsme měli i my.“ (s. 175)

Zatímco je tato cizota vlastně sbližuje („Nebyli jsme si vůbec cizí.“ s. 175), na druhé straně se jim v jejich domovech po telefonu ozývají další generace, které oni sami už neznají, a posílají jim peníze, o které je žádají, a jejich životní náplní je pouze dřina, zatímco jejich děti žijí bez pohádek, které oni doma slýchali, protože je nechtějí slyšet („příběhy, které nám babičky vyprávěly u ohně, příběhy o Buhlalusebenkosim, příběhy o tom, jak přišel zajíc o ocas, Tsuro na Gudo“, s. 179), a rodiče je nechávají, aby se přizpůsobili zvyklostem v nové zemi, které jim samým jsou cizí: „Když naše děti dospěly, nezeptaly se nás o svolení ke sňatku. Nedostaly jsme věno, nedostali jsme dary od nevěsty. Na jejich svatbách se nerozlévalo pivo a nesypal se na zem tabák, nikdo nebubnoval, aby poděkoval předkům. Usmívali jsme se.“ (s. 179)

Tato pasáž, jakkoli může působit až pateticky, nicméně shrnuje do obecné roviny životní zkušenost těch, kteří jsou hrdiny této knihy. Především však není dominantní, je pouze jednou z vrstev textu, v němž je – hned od začátku – celá řada silných míst, ať již to je skutečnost, že jedna z dívek dětského společenství, Chipo, je těhotná: přitom je zde spojen moment budoucího nového života, jakkoli problematicky vzniklého, a absence řeči (nemluví, podobně jako několik postav v mé předchozí četbě, např. Belle v Chrámu divů), či závěr kapitoly Pššššt, kde děti pohybují rukama bezvládného otce a i vypravěčka se ho dotýká, vyzařujícího nesmírnou lidskost (poslední věta kapitoly: „Pod rukama mi přijde jako vyschlý dřevo, ale v propadlejch očích má zvláštní světlo, jako kdyby spolknul slunce.“ s. 77). Debata o Bohu a o životě a smrti (připomínám si knihu Citlivý člověk Jáchyma Topola, kterou jsem četl před nedávnem) se překrývá s existenčním (nejen existenciálním) aspektem, když se například naznačuje, že mrtvé ženě, která visela na stromu, vezmou boty, protože budou mít na chleba, rituály muže, jehož jméno se v každé další větě opakuje (coby výraz úcty, přestože jeho projevem je „řev“, není prezentován komicky), Proroka Zjevení Debiltona Mborra a ženy jménem Matky osudu, můžeme porovnat s pasáží o několik desítek stran dále, když se dostanou do domu bílých lidí v Budapešti, vydrancovaných davem: „Když otevřeme lednici, zjistíme, že je nedotčená. Jsme překvapený. Vrhneme se na chleba, banány, jogurt, pití, kuře, manga, rýži, jablka, mrkev, mlíko a cokoli plšího, co v ní najdeme. Jíme i věci, který jsme nikdy předtím neviděli, věci, o nichž ani nevíme, jak se jmenujou.“ (s. 95) Podobně intenzívní emoce může čtenář mít v pasáži, kdy se Miláček, poté co rozbila ve vzteku z rozhovoru po skypu s Chipo (její dítě se jmenuje rovněž Miláček, vyčítá kamarádce, že odešla ze země) počítač, dotýká se urny s mrtvým Tshaka Zulou, jehož kdysi uklidňovala v psychiatrické léčebně (jeho postavu bychom mohli vnímat, zvláště v kontextu s předchozím hovorem, právě jako zničení člověka, který se přitom bouřil proti popsané realitě). Anebo i v úplně poslední, naturalistické scéně, kdy pod koly náklaďáku, rozvážejícím voňavý chléb, zahynul pes Ncuncu, jenž po smrti svého pána (Svobodného) přestal vnímat okolní svět.

Zbývá povysvětlit jedinou věc, totiž dvě slova z úvodního citovaného textu: Miláček při příchodu do nové země přišla o svou „zbraň“, totiž „duhově zbarvenej provázek, na kterým byla přidělaná kost“, kterou dostala doma od šamana, aby mohla bojovat proti zlu, a kterou jí při kontrole na letišti zabavili, když dívka naivně na otázku, zda má nějaké zbraně, tento amulet ženě v uniformě ukázala. Zdálo by se, že slovo zbraň, tedy věc, která může způsobit destrukci (a rovněž vzpoury), bude v protikladu se slovy „tak, jak se má“, který Miláček použila v popisu hry dětí se sněhem, tedy výrazem, jenž označuje pořádek, pozitivní uspořádání, dodržování konvencí, správnost a ustálenost. Je to ovšem naopak. Silné vědomí toho, že věci by měly mít nějaký řád, je pro Miláčka příznačné a je o to výraznější na pozadí nepořádku, s jakým se setkáváme na několika místech knihy – zmíněná destrukce domu v Budapešti, nepořádek v Eliotově domě, který uklízí (ještě jednou jsem si vzpomněl na Citlivého člověka, kde je neskutečný nepořádek vylíčen coby příznak pádu), ale i třeba neposlušné vřeštící dítě, které ke zděšení ostatních dostalo výchovný pohlavek. I ona zbraň měla být namířena proti „zlu“, v knize reprezentovanému i v rovině „politické“ (či historicko-politické), jíž (její africké stránce) jsem zde nevěnoval příliš pozornost (všímá si jí např. recenze Johanny Poncarové na iLiteratuře). A to, že má Miláček věci v hlavě takto srovnány, vidím rovněž jako jedno z podstatných poselství knihy.

Chtělo by to nový jména
https://www.databazeknih.cz/knihy/chtelo-by-to-novy-jmena-235802
https://www.iliteratura.cz/Clanek/35193/bulawayo-noviolet-chtelo-by-to-novy-jmena
https://www.respekt.cz/tydenik/2015/25/hrdinka-zapadu
https://www.knizniklub.cz/knihy/162873-chtelo-by-to-novy-jmena.html

další
https://tajemno-a-nadprirozeno.blog.cz/1204/bytosti-o-kterych-se-nemluvi
sadza
https://www.youtube.com/watch?v=8r8ffWDNomU
kvajáva
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kvaj%C3%A1va
muzika
https://www.youtube.com/watch?v=AtWXvVGlDio
https://www.youtube.com/watch?v=Zq5S5sH1Ikk

NoViolet Bulawayo, Chtělo by to nový jména, Světová knihovna, Odeon, Praha 2015