Nigel Kennedy
19.03.2018 12:34Nigel Kennedy
Kongresové centrum Praha, 14. března 2018
Když jsem, nevím kdy to bylo, zda po Novém roce, nebo ještě na sklonku roku minulého, zaregistroval, že v Praze vystoupí britský houslista Nigel Kennedy, jehož jsem už před řadou let sledoval na YouTube s jeho Bachem a Vivaldim a při pohledu na jeho vystupování v lacláčích a s šátkem si říkal, že je s podivem, že když začal u nás Pavel Šporcl vystupovat s šátkem na hlavě a modrými houslemi, nikdo neupozornil na tuhle alternativní souvislost, rychle jsem si vryl do paměti, že to nesmím prošvihnout. Teprve posléze, když jsem pátral po bližších souvislostech, jsem zjistil, že v Praze už Nigel Kennedy vystoupil v roce 2009 s kvartetem Kroke (a ještě rok předtím na Pražském jaru ve Smetanově síni s Polským komorním orchestrem), a že to vlastně k nám zase až tak daleko nemá vzhledem k tomu, že jeho druhou ženou je Polka Agnieszka a že se pohybuje mezi Amerikou, Londýnem a Krakovem.
To se potvrdilo, když v Kongresovém centru (kde jsem byl, není to tak dlouho, na koncertu Miro Žbirka Symphonic & Beatles, viz odkaz pod textem), představil svou mezinárodní kapelu, z níž jeden muzikant byl z Frankfurtu nad Mohanem, druhý právě z Krakova. Žel u komentáře, který jsem měl v úmyslu napsat, nastává problém, který je na účet pořádající organizace, totiž onen nešvar, že za vstupenky za cenu, v jejíž částce figurují tři nuly, nepovažuje za vhodné poskytnout posluchači alespoň jednoduchý program s obsazením kapely a skladbami, které jsou na pořadu večera. Musím tedy vycházet z informací, které mám, totiž z nahlédnutí do playlistu, který měli hudebníci u notových pultů před koncertem na pódiu vytištěný, a možná i z dohadů ze zahraničních recenzí, protože si pochopitelně všechny informace, které hlavní protagonista večera svou specifickou angličtinou publiku dával, nepamatuju, a abych pořizoval audionahrávku, to mě snad ani nenapadlo, i když by to bylo pro tento komentář vlastně zajímavé.
No tak, teď jsem nakonec to obsazení našel (byť vše úplně nesouhlasí) v české anotaci: Na kytaru zahraje Rolf Bussalb, který spolupracoval především s jazzovými muzikanty, mezi nimiž nechybí Robben Ford, Scott Henderson či Joe Pass. Basy [kontrabasu] se chopí Tomasz Kupiec z Polska a za violoncello se postaví Beata Urbanek (viz odkaz). Chybí mi ovšem druhý kytarista, anglické recenze uvádějí jméno amerického kytaristy Howarda Aldena – ale zda to na jevišti Kongresového sálu bývalého Paláce kultury byl opravdu on, nedokážu potvrdit. Pak tu ale byla ještě violoncellistka, zajímavá zvláště v dialogu s Kennedyho houslemi, pravděpodobně Juliet Welchman, kterou najdeme na videu na YouTube na nahrávce Bachových Invencí. V každém případě je to (a na koncertě se tak i ukázala) skvělá sestava, formující koncert zvláště do polohy jazzové.
Jakkoli totiž večer nesl název Bach meets Gershwin, a na některých z předchozích a následných zastávek Kennedyho turné (10. března Varna, Palác kultury a sportu, 15. května Manchester, The Bridgewater hall, 16. května Cambridge Corn Exchange, 19. května Londýn, Royad Festival Hall, 2. června Oranjewoud Festival) je označen typově jako „klasický koncert“, z opravdu klasické hudby toho je na programu pramálo (pokud ovšem nepovažujeme i jazz za klasiku) a večer měl spíše charakter opravdu jazzového setkání (potvrzoval tak docela milý omyl na jedné české webové stránce, kde byl Kongresový sál označen za „klub“). Název, který se na různých místech proměňoval – například v Drážďanech v lednu, kde Nigel Kennedy „zaskočil“ za Davida Garretta, který z nějakého důvodu nemohl, zněl, podobně jako leckde jinde „Bach meets Kennedy meets Gershwin“, což vystihuje večer přesněji už proto, že zazněly i Kennedyho skladby – měl vyjádřit most mezi klasickou hudbou a ostatními žánry, v nichž se Kennedy pohybuje (patří k nim vedle jazzu třeba i klezmer, který hrál Kennedy s kvartetem Kroke na zmíněném minulém vystoupení v Praze v rámci 10. ročníku festivalu Česko-německo-židovské kultury). Tento přesah Kennedy programově prezentuje, přitom někdy se pohybuje až do polohy rockové – v komentářích se uvádí například interpretace Jimiho Hendrixe. Na koncertu v Kongresovém centru nebyly ale ani bicí nástroje, jako u minulého vystoupení (hovoří o tom tuším i jedna recenze právě z Drážďan), ani elektrické housle, na které Kennedy rovněž hraje (jako např. s Jeffem Beckem v Royal Albert Hall, 2008, pravda, v Praze měl nyní dvoje housle klasické).
Jak tedy charakterizovat celý ten projekt, který jsme nyní mohli slyšet i v české metropoli? „Čistá“ klasika byla fuga ze sólové Sonáty G moll (BWV 1001), asi jedna z těch nejznámějších, kdysi jsem si ji pokoušel také hrát, ale jen doma, nikoli na veřejnosti). Kennedy ji hrál jako druhou v pořadí, v tu chvíli jsem si chviličku myslel, že začíná být pomalu za zenitem (je mu jednašedesát let a už jsem slyšel i některé světové hvězdy, u nichž v tomto věku je určitá ztráta energie patrná), smyčec při záběru na všech čtyřech strunách, což je opravdu místo nelehké, vydal občas tón, který jedna německá recenze označila za „unschön“, ale vzápětí jsem si uvědomil, že to je právě onen limit Kennedyho pohledu na hru na houslovou hru. Hru, která dnes (ještě před dvaceti lety, ale nejspíš i na Pražském jaru, kde hrál Beethovenův houslový koncert, to bylo opravdu jinak) akcentuje ne klasickou „ušlechtilost“, ale dialog mezi hudebníky, improvizaci, nápady, „alternativnost“ atd. Podupávání neonově zelenými teniskami, „puberťácké“ chování, zahrnující kontakty/pozdravy hřbetem ruky s ostatními hudebníky, komentáře a výzvy směrem k publiku, nechť si všimnou, jak právě kytarista nebo basista skvěle odvedl svůj part, to je opravdu něco, co – v časovém posunu někde od předválečného swingu k punku osmdesátých let – odpovídá spíše klubu než koncertnímu sálu.
Východisko tedy bylo spíše někde u Django Reinhardta či Stéphana Grapelliho, jehož známou melodii jsem v jednu chvíli zachytil, kamsi k minimalismu a Nové hudbě, v repetitivnosti některých pasáží či opakování známých motivů z Gershwina, vzápětí ovšem transformovaných do nejodlehlejších myslitelných poloh v tomto obsazení. Neřekl jsem, že na začátku druhé části večera jeho protagonista usedl na jednu gershwinovskou skladbu ke klavíru. Samotné housle se pak „vydováděly“ v nejrůznějších technikách, od jemných táhlých flažoletů přes arpeggia přes všechny struny (těch bylo na můj vkus dokonce až příliš), dvojhmaty, rychlé jazzové pasáže s glisandy až po parafráze útržků známých melodií. Nigel Kennedy tak vytvořil jakýsi svébytný hudební svět, někdy ve skladbách trvajících ke třiceti minutám. Šatnářky bručely, že by už měl skončit, že už skončit dávno měl, když jsem po jedenácté hodině (koncert byl od osmi) musel opustit před zřejmě poslední skladbou sál, abych stihl včas metro a odjet z časově limitovaného parkoviště, a možná tak promeškal Montiho čardáš, který dává Nigel Kennedy jako přídavek (nikde jsem nezjistil, zda jej v Praze skutečně zahrál) a „kompletoval“ si ho tak s tím Lendvaie Czósiho, v současnosti nejslavnějšího evropského „Cikána“, na loňské Smetanově Litomyšli. Nedá se nic dělat, poslechl jsem si ho z internetu – také jeden z mostů, které lze v hudbě vytvořit. Pokud jste ovšem ale předtím slyšeli originál.
https://art.ihned.cz/hudba/c1-37530580-virtuoz-kennedy-hral-v-praze-klezmer-na-dobre-chlazene-housle
https://www.theguardian.com/music/2018/feb/13/nigel-kennedy-bach-meets-gershwin-review-ronnie-scotts
Praha 2009
https://www.youtube.com/watch?v=3_4uVlOgQk8
Miro Žbirka Symphonic & Beatles
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/miro-zbirka-symphonic-beatles/
———
Zpět