Nepohodlný / The Constant Gardener

Nepohodlný / The Constant Gardener

Britský film z roku 2005, v originálních jazycích mluvený anglicky, svahilsky a německy, režíroval brazilský režisér Fernando Meirelles a v hlavních rolích hráli Ralph Fiennes a Rachel Weiszová. Film je ztvárněním dramatického příběhu stejnojmenného románu anglického spisovatele Johna le Carré, který je autorem celé řady románů s konfliktem různých kultur či politických systémů, prvky špionážní literatury, problematikou ekonomické kriminality a náboženské nesnášenlivosti či přímo terorismu. Také tento příběh má v pozadí bezostyšné obohacování mezinárodní farmakologické společnosti, při němž se neštítí nejen testování na nevědomých domorodcích, kteří jsou jeho obětí, ale ani objednaných vražd těch, kteří stojí cestě politicko-ekonomickému komplotu, který je pro tyto korupční a klientelistické metody charakteristický.

U odlehlého jezera Turkana na severu Keni jsou nalezeny mrtvoly aktivistky Tessy Quaylové a jejího domorodého řidiče. Tessin společník na cestách, černý belgický lékař Arnold Bluhm, je nezvěstný. Všechny stopy vedou ke zločinu z vášně. Sandy Woodrow, Sir Bernard Pellegrin a další členové komise velmi rychle uzavřou případ v domnění, že Tessin manžel, diplomat Justin Quayle nebude mít nic proti tomu, když aféra jeho ženy bude zastřena hávem mlčení.

Justin poznal mladou a krásnou Tessu Abbottovou na přednášce v Londýně. Dobrodružství mezi oběma vedlo k rychlému uzavření manželství a společnému přestěhování do Keni. Zatímco se tam Tesse s lékařem Arnoldem Bluhmem zaobírala problémy Afriky, nevěnoval inteligentní diplomat, zaměstnaný na britské ambasádě v Nairobi, pozornost bídě zdejšího obyvatelstva a zabýval se raději svou pečlivě pěstěnou zahradou (odtud výchozí, v dalším kontextu proměněný význam názvu filmu). Manželé se sobě postupně odcizují. Zachycené útržky řeči a e-maily vedou Justina k domněnkám o Tessině manželské nevěře.

Narození mrtvého dítěte a násilná smrt Justina nejen vykolejí v mysli, ale i z jeho zvyklostí. Sžírán špatným svědomím a nejistotou ohledně fám o své ženě, vrhne se do nebezpečné odysey s cílem zjistit pravdu. Odhalí, že Tessa před svou smrtí vypracovala zprávu o zločinech farmakologického koncernu, kterou chtěla zveřejnit. Před Justinem nicméně obsah zprávy tajila, aby jej nevydávala rovněž v nebezpečí a neohrožovala jeho kariéru. V Evropě a v Africe přijde Justin brzy na stopu rozsáhlého spiknutí, jemuž stála Tessa v cestě. Velký farmakologický podnik, který podporuje v Africe bezplatné testy AIDS, dělá na svých pacientech bez jejich vědomí zároveň testy s lékem Dyspraxa, novým prostředkem, který má zabránit údajné, mediálně proklamované (ona „správná“ záminka), pandemii tuberkulózy. Od jejího nasazení si dělá naději na obrovské obraty. Nehotový medikament stál řadu životů testovaných, ale takto může být levně a hlavně rychle „optimalizován“. Dokumentace o mrtvých se ztratila, stejně jako jejich těla, takže oficiálně nikdy neexistovali. Všechny stopy dokonale zameteny.

Justin odcestuje do Londýna, tam mu pod jakousi záminkou je odebrán diplomatický pas, s falešnými papíry se nicméně vydá nejdříve do Berlína, kde se spojí s aktivisty kritickými vůči farmakologickému průmyslu Hippo, o nichž ví, že Tessu a Bluhma podporovali. Bluhmova mrtvola byla mezitím nalezena v Keni, kde byl bestiálně umučen k smrti. Justin je rovněž pod tlakem, vyhrožují mu, dávají mu varování. V jednom rozhovoru se dozvídá, jak to chodí. Jeden článek systému si objedná nějaký úkon, úkol je předán dalšímu a vlastně se nezjistí, kdo si objednal nájemného vraha – koho je pak vlastně možné vinit, když celé přadeno události není možné rozmotat? Nakonec se Justinovi podaří získat kopii zprávy a na noblesní prezentaci farmakologické firmy Three Bees, kde jsou všichni ve fracích, je přečten úryvek kompromitujícího dopisu. Film končí (podle mě trochu schematicky, byť Justin vysvětluje, že „Tessa“ je jeho domov, stejně tak jako místo její smrti, což pochopil v průběhu filmu) u jezera Turkana, kde jej najde zabijácké komando.

Román Johna de Carrése, podle kterého byl film natočen, a který vyšel poprvé v roce 2001, je věnován aktivistce Yvette Pierpaoli. Šedesátiletá žena, která pomáhala v Africe a Kambodži, byla vzorem pro postavu Tessy. V devatenácti letech opustila rodnou Francii a vydala se do Phnom Penhu, hlavního města Kambodži a pracovala pro nevládní organizaci Refugees International. Carré poznal Pierpaoliovou v polovině sedmdesátých let. V roce 1999 přišla v Albánii se svými dvěma řidiči při autonehodě o život. Předlohou organizace Hippo byl německý nezávislý spolek BUKO, který je střechvou organizací 120 skupin po celém světě, nejrůznějších politických (často levicových) iniciativ, solidárních skupin, kampaní a projektů časopisů, se společnou radikální kritikou společenských poměrů, globalizace a turbokapitalismu, zbrojení a farmakologie, osvobozovacích hnutí zaměřujících se rovněž na chudobu, nedobré pracovní podmínky, rasismus a xenofobii atd.

Ještě před zveřejněním románu se na spisovatele obrátil producent nezávislých filmů Simon Channing Williams, nadšen tématem, na Carrésova právního zástupce Michaela Rudella se záměrem přesvědčit Carrése k filmovému zpracování. Režisér přiletěl hned po odpovědi do Londýna, aby Carrésovi ukázal, jak důležité jsou to pro něj témata snahy farmakologických firem se za každou cenu obohatit, zneužívání afrického obyvatelstva a vládní korupce. Spisovatel byl přesvědčen a Jeffrey Caine, mj. též scénárista Bondovek, se pustil do filmové adaptace románu. Zatímco v románu se dozvídáme o smrti Tessy na první stránce, ve filmu se stávají okolnosti její smrti tématem psychologických introspekcí. Film režíroval brazilský režisér Fernando Meirelles, který prorazil v roce 2002 svým třetím filmem City of God (Město Bohů). Původně se počítalo s Mikem Newellem, ten ale po nabídce točit Harryho Pottera odmítl. Točit se začalo před novým Hlavním nádražím v Berlíně, kancelářích Akademie umění a Filmových studiích Babelsberg (v Postupimi, nejstarší filmová studia na světě). Pak se pokračovalo v Londýně, mj. u Modern Tate Gallery na jižním břehu Temže ad. Pro filmování v Africe bylo nakonec rozhodnuto o autentickém prostředí Keni, takže se nefilmovalo v jižní Africe, kde je africký filmový průmysl. Točilo se ve slumech v Nairobi, na týdenním zeleninovém trhu v Kiambu a u jezera Magadi v Jihoafrickém příkopu, které sloužilo jako kulisa pro scény u jezera Turkana, které se nachází o něco severněji v témže geologickém zlomu. Další scény se točily ve vesnici Lyoangalani. Poslední scény filmu pak v Lokichoggio na hranici s jižním Sudánem.         

Film přišel do severoamerických kin 31. srpna 2005. Film byl dlouho jedním z favoritů 78. Oscarů, jako nejlepší film a v režii se nicméně neprosadil. V kategorii nejlepší vedlejší ženská role získala Oscara Rachel Weiszová, nominace nejlépe adaptovaný scénář, nejlepší filmová hudba a střih. Vedle toho film získal celou řadu dalších ocenění, mj. nejlepší britský nezávislý film ve třech kategoriích, film, hlavní představitel a hlavní představitelka.

Když si pročítám další materiály, uvědomuju si, že mi v tomto příspěvku unikla jedna zásadní věc. Totiž milostný příběh. Ten je – při vší společenské kritičnosti a „nezávislosti“ – nad tím vším, ten je i tím, co bych nazval východiskem „estetičnosti“ celého filmu (vč. skvělé kamery), jeho psychologie (fleshbacky aj.) a jeho celkového smyslu. A byť jsem letmo zmínil proměnu Justinova vnímání vztahu k jeho ženě, dost dobře se to nedá rozebírat. Musí se to vidět.

https://de.wikipedia.org/wiki/Der_ewige_G%C3%A4rtner (zdroj info v příspěvku)
https://www.imdb.com/title/tt0387131/
https://www.csfd.cz/film/188308-nepohodlny/
https://www.ceskatelevize.cz/porady/10109985186-nepohodlny/
https://film-vice.osobnosti.cz/nepohodlny-194805
https://www.cinemamagazine.cz/recenze/247/nepohodlny
https://www.youtube.com/watch?v=uvu9NHwlYZs