Panští Němci a čeští otroci

Svatba jako německý řemen

Docela mi už vadí některé články v českém tisku svým jednostranným postojem vůči Němcům. Andrea Votrubová v Instinktu (11.03.2010, Instinkt č. 10/10) v článku „Německá svatba jako řemen“ popisuje zklamání českých žen, které „věřily, že na západě je čeká krásný život po boku perspektivního muže. Po sňatku ale procitly do drsné reality - staly se z nich novodobé pracovní otrokyně. Do Německa se od samotové revoluce provdalo přes deset tisíc českých žen. Teď se mnohé z Češek vracejí zpět - psychicky i finančně na dně.“ Autorka je, souzeno podle fotografie (viz odkaz) sympatická mladá žena, která se nebojí pustit se do kontroverzních témat ^{pzn. dodatečně:} (tuším o čtrnáct dní později publikovala jiné téma, už celospolečensky delší dobu nepochybně do nebe volající „Učitel? Nakopat a natočit“). Je tu samozřejmě „novinářská“ otázka, do jaké míry je výběr podobných námětů veden snahou nastolit téma, nad jehož diskusí by se něco pohnulo, a do jaké míry je výsledkem bulvarizující snahy o prodejnost časopisu (obě témata jsou inzerovány na titulní straně). Andreu Votrubovou neznám osobně a nechci tedy jakkoli zpochybňovat její čisté úmysly a nakonec ani objektivnost vlastního článku, ostatně svižně, čtivě, věrohodně napsaného.

To, co mi vadí, je obecná rovina věci. Totiž, že – když to přeženu, ale takto to jako anekdotu říkám i svým studentům – na Němce si český tisk vzpomene, když je nějaká aféra s německými pedofily či sexuálními turisty, zkrátka když se najde něco negativního. Je možné, že jsem i poněkud zaujatý, už vzhledem k tomu, že výuka jazyků je moje profesní kvalifikace, ale bylo by zajímavé spočítat, kolik pozitivních informací o Němcích a Německu přinesl Instinkt (eo ipso kterékoli periodikum) ve srovnání s těmi negativními. Informací o nejrůznějších zaznamenáníhodných událostech, projektech, nových stavbách například. Dám-li jiný příklad, věřím tomu, že o novém berlínském nádraží, postaveném před několika lety, by naše noviny neinformovaly ani řádkou, kdyby tam nedošlo k jakémusi konfliktu, který skončil řadou mrtvých. V poslední době jsem jako jedno z mála pozitivně naladěných vyjádření slyšel od Marty Jandové, porotkyně Československé superstar, která si v Německu vybudovala svou pěveckou kariéru. Něco málo by se samozřejmě našlo, teď v souvislosti s výročími pádu Berlínské zdi, občas něco o Angele Merkelové. Na to, že to je sousední země, je toho zoufale málo.

Ptám se, co je příčinou této jednostrannosti. Je to přežívající averze vůči Němcům, daná událostmi dnes už více než šedesát let starými? Ani já nechci vymazat z mysli zvěrstva, o kterých mi vyprávěla moje matka. Ale to jsou dnes už zážitky jen generace sedmdesátníků a starších, my mladší známe vše jen zprostředkovaně. Děti a vnuci těch, kteří se provinili ve válce, ušli neskutečnou cestu k uvědomení si viny a nabízenému usmíření. Stačí se podívat do německých učebnic občanské výchovy. Kéž bychom uskutečnili jen desetinu toho, co učinili oni, při našem vyrovnání s dobou totality! Dnes se hovoří o tom, že Angela Merkelová už nechce, aby Německo bylo „dojnou krávou“ celé Evropy, jako tomu bylo po minulých dvacet let, počínaje vládou Helmuta Kohla (bude mu dnes brzy osmdesát let). Rovněž tuto pomoc vnímal sjednotitel Německa právě jako jednu z forem odčinění toho, co německý národ Evropě způsobil.

Jaké další důvody tu mohou být? I mně vadí ukřičení puberťáci, nejčastěji z východní části sjednoceného Německa, na které čas od času narazím někde v horách. Že bych záviděl nažehleným důchodcům, kteří si mohou se svými penězi dovolit více než v průměru my? Mohl bych, je to ještě po dvaceti letech stále ještě rozdíl, ale doporučil bych každému dát se s tím důchodcem na chvíli do řeči. Po aroganci toho, kdo si může všechno dovolit, ani stopy, spíš vděčnost jako postoj toho, kdo si váží zaslouženého odpočinku. Mohl bych samozřejmě také uvést některé rysy, které mohou komplikovat komunikaci s nimi (ale zase spíš u těch „východních“, zasažených kdysi totalitou jako my sami), například jistou těžkopádnost. Ale: Za prvé – udělejme si vlastní bilanci, vzpomeňme si, jak se někdy chováme my v zahraničí (dodnes se stydím, když si vzpomenu na nápisy u vchodů do rakouských supermarketů na začátku devadesátých let, upozorňujících speciálně Čechy, že mají zboží zaplatit), přemýšlejme, zda jsme vždy tak pracovití, pečliví atd. Nechci se pouštět do sofistikovanějších interpretací opírajících se o kulturní historii, tento můj povzdech budiž veden jednodušší úvahou. A za druhé: Vzpomeňme na aféru českého politika, která ještě ani nevychladla. O čem to také bylo? O změně singuláru v plurál, jednotného čísla v množné. Tedy o zevšeobecnění, generalizaci, házení všech (církví, homosexuálů, a také Čechů) do jednoho pytle – samozřejmě právě v oné dezinterpretaci, která vedla k následnému zemětřesení v celé partaji. A my tady – apriorně, bez vlastní zkušenosti, o nic se neopírajíce, zevšeobecňujeme, ohrnujeme nos, za jehož špičku si nevidíme, pohrdáme…

https://instinkt.tyden.cz/rubriky/tema/svatba-jako-nemecky-remen_25024.html
https://instinkt.tyden.cz/autori/andrea-votrubova

P. S. Otevřel jsem internetové stránky FAZ (Frankfurter Allgemeine Zeitung) a první, co na mne vykouklo (vydání 3. 4. 2010), je text Klause-Dietera Frankenbergera, který píše v souvislosti s postoji A. Merkelové k Řecku a Evropě: Deutschlands Bevölkerung ist so normal oder europanörglerisch wie jede andere auch. Němci jsou národ (v dalším komentáři se opět zmiňuje historická vina) stejně normální všechny ostatní.

https://www.faz.net/s/homepage.html
https://www.deutschland.de
https://www.osobnosti.cz/marta-jandova.php