Úvodní stránka | Nekonečný stroj v hudbě / Perpetuum mobile (IV)

Nekonečný stroj v hudbě / Perpetuum mobile (IV)

01.03.2015 21:41

Nekonečný stroj v hudbě / Perpetuum mobile (IV)
ďábelské kousky nejen na houslích

V pravděpodobně posledním díle projektu, zabývajícím se motivem „nekonečného stroje v hudbě“, se posuneme do 20. století a do současnosti. Prvním skladatelem, který přichází na řadu, je Arvo Pärt, současný estonský hudební skladatel (nar. v roce 1935 v Paide, malém, ale historickém městečku, proslulém svým křižáckým hradem), který bývá v hudební historii označován jako jeden z nejvýznamnějších představitel minimalismu. Orchestrální skladbu Perpetuum mobile, op. 10, napsal Arvo Pärt v roce 1963, tedy stejném roce jako svou první symfonii, Polyphonic, op. 9.. Patří k raným dílům podobně jako první v této řadě Nekrolog for orchestra, op. 5 (1960) či Druhá a Třetí symfonie (1966, 1971). Výběr z těchto děl (ještě k nim patří Violoncellový koncert „Pro et Contra“ nahráli například Bamberští symfonici, což ukazuje záměr předvést určitou Pärtovu polohu, i když ani ta není nijak jednolitá – od koláží a minimalismu postoupil dále, třetí symfonie je už pod vlivem gregoriánského chorálu. A v každém případě se výrazně odlišuje od pozdějších děl. Jiná zajímavá nahrávka, pocházející z roku 1969 (label Melodia, viz dole odkaz), zahrnuje Koláž na B-A-C-H a skladbu Musica Sillabica. Pärtovo Perpetuum mobile je skladbou, vyjadřující pulsující orchestr, jeho dynamiku, jako skladba je to nicméně – alespoň pro mě více záležitost experimentální, srovnám-li s některými pozdějšími opusy, z nichž vyzařuje duchovní energie.

Zajímavá, byť v porovnání s jinými skladbami té doby zcela „tradiční“ (což je ovšem součástí estetiky autora, který se shlédl v barokní hudbě), je varhaní Perpetuum mobile pouze pro pedály německo-amerického skladatele Wilhelma Middelschulteho (1863 – 1943). Narodil se v městečku Werve (dnes součást města Kamen ve východním Porúří), v roce 1891 přesídlil do USA a dnes je považován za varhanního virtuóza začátku 20. století, směrodatného v USA. Většinu života prožil v Chicagu, kde studoval u hudebního teoretika Bernarda Ziehna (který podobně jako on vycestoval z rodného Duryňska do Chicaga). Jakožto úžasný kontrapunktik vytvořil nový styl varhanních kompozic, které jsou považovány za technicky velmi náročné. Middleschultovy koncerty v Americe a Německu se zapsaly do hudebních dějin. V roce 1939 se vrátil do Evropy. Italský skladatel, klavírista, dirigent, skladatel a (poněkud paradoxně) teoretik Nové hudby Ferrucio Busoni, který Middelschulta a Ziehna označil jako „chicagské gotiky“, Middelschultovi věnoval svou sólovou skladbu na klavír s názvem Fantasia contrappuntistica.

Zajímavým příkladem (zajímavá je celá skladba) je poslední věta Koncertu pro orchestr Sz. 116, BB 123, maďarského skladatele Bély Bartóka, (podle Malcolma Gilliese vedle Liszta nejvýznamnějšího), příslušníka klasické avantgardy, označená jako Finale.Presto. Skladba patří k nejznámějším dílům skladatele a zároveň k jeho nejoblíbenějším a nejpřístupnějším. Jsou zde použity různé kompoziční techniky a jedná se o jedno z nejbrilantněji instrumentovaných hudebních kusů všech dob. Zajímavé je už označení „koncert“ a nikoli „symfonie“, Bartók zvolil – podle jeho vlastních slov – tento výraz proto, že jednotlivé nástroje jsou napsány spíše jako sóla a virtuózně. Obsazení je přitom obsazení pozdně romantického orchestru.

Koncert pro orchestr napsal Béla Bartók v dvaašedesáti letech, krátce poté, co z Maďarska uprchl před běsněním druhé světové války do Spojených států. Jednalo se o zakázku pro nadaci dirigenta Sergeje Kussewitzkého. Bez této zakázky by byl pravděpodobně Bartók musel po 6. kvartetu (1939) skončit s komponováním. Takto ale vznikly ještě další pozoruhodná díla jako Sonáta pro sólové housle či Třetí klavírní koncert.

Na rukopise partitury je vyznačena doba od 15. srpna do 8. října. Premiéra se konala v Boston Symphony Hall v provedení Bostonského symfonického orchestru pod taktovkou Kussewitzkého, a to s velkým úspěchem. V únoru 1945, několik měsíců před smrtí, Bartók skladbu ještě poněkud přepracoval. Nejvýznamnější změna se týká druhé věty, u níž skladatel vytvořil delší závěr. Zveřejněny byly obě verze a obě se rovněž dodnes provozují.

Koncert má pět vět. V první Introduzione po tajemném úvodu přejde tempo do četných polyfonních pasáží. Druhá, Giuoco delle coppie, je rytmicky velmi výrazná, začíná klopýtavým bubínkem, následují pasáže s jednotlivými zdvojenými dřevy, které hrají vždy ve stanovených intervalech – fagoty v malé sextě, hoboje v terciích, klarinety v septimách, flétny v kvintách a trumpety v sekundách. Třetí věta je Elegie, typická pro Bartókovu „noční hudbu“. Čtvrtá pak Intermezzo interrotto (Přerušená mezihra) s ironickou citací Šostakovičovy 7. symfonie (Leningradské), které si Bartók příliš nevážil. Šostakovič zde cituje banální téma Franze Lehára Da gehe ich zu Maxim z Veselé vdovy, Bartók toto téma zkresluje a vysmívá se mu glisandy v pozounech. Konečně poslední věta Finale označená tempem Presto je ta, kvůli které se v tomto kontextu skladbou zabýváme.

Jedním z nejnovějších příkladů, které uvádí anglická stránka Wikipedie jako zpracování tématu „perpetuum mobile“ ve vážné hudbě je skladba současného amerického skladatele Erica Whitacrea (nar. 1970) Equus z roku 2011. Whitacre skládá především pro pěvecké sbory, dechový orchestr a elektronickou hudbu. Inspirací bylo zpívání ve sboru jeho kolegy v osmnácti letech, studoval pak skladbu a sbormistrovství na University of Nevada v Las Vegas, kde napsal jednu ze svých nejznámějších skladeb „Průtrž mračen“ (Cloudburst), v níž sleduje průběh meteorologického jevu, na text mexického spisovatele, nositele Nobelovy ceny za literaturu Octavia Paze. Vzdělání zakončil na proslulé Julliard School of Music v New Yorku. Celosvětovou pozornost Whitacre získal svými tzv. „virtuálními pěveckými sbory“, jejich „vystoupení“ realizoval přes internet (nejde o živé vystoupení, zaslané zvukové stopy se zpracují ve výslednou realizaci) – ve skladbě Lux Aurumque se spojilo k provedení skladby 185 hlasů ze dvanácti zemí a u skladby Sleep to bylo 2052 uživatelů internetu z 58 zemí. Whitacre je členem mezinárodního sdružení skladatelů BCM International (na webových jeho stránkách lze najít vyjádření k jeho jednotlivým skladbám), žije v Londýně se sopranistkou Hilou Plitmannovou, s níž má syna.

Equus je skladba pro dechový orchestr, stejně jako již zmíněné skladby (Cloudburst, Lux Aurumque), které autor přepsal i pro dechový orchestr, či další kompozice (např. Ghost Train Triptychon, Godzilla Eats Las Vegas) a trvá něco přes devět minut. Je to zajímavá záležitost, jen si při poslechu kladu otázku, do jaké míry je oprávněné její zařazení do naší řady. Samozřejmě jsou tu charakteristické prvky repetitivní hudby, které známe z minimalismu (Equus ovšem rozhodně za minimalistickou skladbu označit nemůžeme), a které problematizují náš námět. Mohli bychom pak totiž k němu zařadit jakoukoli skladbu, využívající kompoziční princip repetitivnosti, vzbuzující pocit „strojovosti“. S tím, že námět je komplikovaný (určuje přiřazení pouze titul „perpeetum mobile“ či „moto perpertuo“ či určitý způsob kompozičního zpracování nebo deskripce či ideový záměr autora? – proto jsem třeba vyřadil Let čmeláka Rimského-Korsakova atd.) jsme ale do toho šli.

Závěrečné dva příklady nejsou z oblasti vážné hudby. Britská rocková skupina King Crimson patří zvláště ve svých začátcích (byla založena v roce 1968) k hudebním fenoménům, jejichž objevný přístup, v němž kombinují jazz, vážnou hudbu, psychedelický rock, heavy metal, folk a další hudební oblasti, je řadí do tzv. progresívního rocku. Poslední skladba na šestém studiovém albu skupiny s názvem Starless and Bible Black, které bylo natočeno a vydáno v roce 1974, se jmenuje Fracture, je pod ní podepsán Robert Fripp, kytarista a producent skupiny, její jediný stálý člen i během její pozdější existence, který skupinu založil společně s Gregem Lakem, o dva roky později spoluzakládajícím rovněž velmi slavnou skupinu Emerson, Lake & Palmer. Na albu Starless and Bible Black, které představuje nejexperimentálnější album skupiny, ovšem Lake už nehraje, skupina vystupuje v sestavě Robert Fripp, který vedle kytary obstarává též melotron a elektrické piano, John Wetton baskytara a zpěv, David Cross – housle, viola a rovněž klávesové nástroje, Bill Brufford bicí (později též bubeník Yes) a Richard Palmer-James (nemá nic společného s Palmerem). Pro kytaristu je uvedená skladba jednou z těch nejobtížnějších, kterou kdy hrál.

Rovněž poslední příklad je z nonartificiální hudby. Berlínská skupina Einstürzende Neubauten (Hroutící se novostavby), označovaná jako industriální rock (svou tvorbou ovšem tuto škatulku v několika směrech přesáhla), vznikla v roce 1980, založili ji herec, autor performancí, zpěvák a básník Blixa Bargeld (vl. jménem Christian Emmerich), N. U. Unruh (vl. jménem Andrew Chudy), Gudrun Gut (Gudrun Bredemann, dříve Mania D) a Beate Bartel (kytaristka a baskytaristka v experimentálních skupinách). Stálo by za to věnovat se podrobněji řadě momentů v jejich tvorbě, v tuto chvíli vyzdvihnu pouze jeden nápadný moment z historie. Když se totiž hudebníci ocitli ve finanční nouzi a Andrew Unruh musel prodat své bicí, vytvořili své instrumentárium ze šrotu a každodenních předmětů (napadá mě, že něco trochu podobného udělal Tom Waits) a vytvořili tím apokalyptickou atmosféru. V roce 2004 vyšlo u Mute Rerords album Perpetuum mobile, s nimiž kapela vyjela na rozsáhlé turné. Album vyznívá poměrně klidně, podobně jako předchozí Silence Is Sexy, je nicméně výrazněji experimentální, lze shledat rovněž řadu podobností s Luftveränderung (Změna vzduchu).
V playlistu alba -
   1. “Ich gehe jetzt” – 3:31
   2. “Perpetuum Mobile” – 13:41
   3. “Ein leichtes leises Säuseln” – 4:31
   4. “Selbstportrait mit Kater” – 6:12
   5. “Boreas” – 3:59
   6. “Ein seltener Vogel” – 9:14
7. “Ozean und Brandung” – 3:44
   8. “Paradiesseits” – 4:07
   9. “Youme & Meyou” – 4:39
  10. “Der Weg ins Freie” – 4:04
11. “Dead Friends (Around the Corner)” – 5:14
12. “Grundstück” – 3:41 –
je zřejmé, že stejnojmenná skladba je na druhém místě.

V jedné recenzi (viz odkaz dole) se říká, že po začátcích, kdy E. N. představovali spalující hněv a ohlušující řev pomocí kovového odpadu a zubního zařízení, které byly jejich „Sturm und Drangem“ (Bouře a vzdor) a několika nevýrazných albech v devadesátých letech, se grandiózně skupina vrátila v roce 2000 albem Silence is Sexy. Umírněnější přístup pokračoval pak na albu Perpeetum mobile, kde je to jiný „killer“ než na začátku: dlouhodobý, samotářský sériový vrah, jehož sousedé si myslí, že je to nejtišší, nejslušnější slušný člověk v domě, ale ve skutečnosti pohřbil tajně čtyřicet osm těl v lese nedaleko svého bydliště. Nejtišší album za celou dosavadní kariéru ale skrývá pronásledující, takřka hmatatelný pocit neviditelné hrozby. Precizní rytmus je záležitostí bicích a programování, album je přísně rytmické. Zklidněné skladby jako Youme & Meyou střídají právě takové, jako je čtrnáctiminutové Perpeetum mobile, kde ze ztišeného začátku postupně shluky tónů, zvuků a hlasových segmentů narůstají se stále větší znepokojivostí až po běsnící skřípot železa. Zajímavé jsou i další skladby na albu.

Einstürzende Neubauten hráli vícekrát i u nás, naposledy v listopadu loňského roku (2014) v pražské Retro Music Hall.

Odkazy
Arvo Pärt
muzika
Perpetuum mobile, op. 10 od interpreta Truls Mørk / Paavo Järvi / Estonian National Symphony Orchestra
https://www.youtube.com/watch?v=9c_Bw98MVbQ
https://www.allmusic.com/album/arvo-p%C3%A4rt-cello-concerto-pro-et-contra-perpetuum-mobile-symphonies-nos-1-3-mw0001815014
https://www.youtube.com/watch?v=dAh4cBW389k

Wilhelm Middelschulte
https://en.wikipedia.org/wiki/Wilhelm_Middelschulte
https://www.youtube.com/watch?v=pg8hExeNLuM

Béla Bartók
https://de.wikipedia.org/wiki/Konzert_f%C3%BCr_Orchester_%28Bart%C3%B3k%29
https://www.youtube.com/watch?v=3KhKK8HF5Lg Finale. Presto
https://www.youtube.com/watch?v=dIYUNOBPXL4 (tahle nahrávka je lepší, Seiji Ozawa, Bostonská filharmonie)
celý koncert
https://www.youtube.com/watch?v=M9kNQ10L3W0 (Mnichov, Celibidache)
https://www.youtube.com/watch?v=K0QXOjTOMr8 (Serge Koussevitzky, Bostonská filharmonie, tento dirigent si dílo objednal)