Nekonečný stroj v hudbě / Perpetuum mobile (II)

Nekonečný stroj v hudbě / Perpetuum mobile (II)
ďábelské kousky nejen na houslích

Pokračování materiálu na námět nekonečného stroje v hudbě začneme zlehka. Johann Strauss syn (o něm jsem v loňském roce na těchto stránkách zavěsil řadu příspěvků v této sekci „Muzika“) nazval jednu ze svých skladeb, Op. 257 Perpetuum mobile, s podtitulem Ein musikalischer Scherz (Hudební žert). Najdeme ho v záznamu Novoročního koncertu Vídeňských filharmoniků 2010. K efektnosti některých Straussových skladeb patřilo právě rychlé tempo, které mohl uplatnit v žánru rychlé polky (Polka schnell), v tomto případě se ovšem navíc „mlel dokola“ jeden motiv, pravda spíš vesele než ďábelsky, jak to známe z jiných příkladů zpracování „nekonečného hudebního stroje“. Je s podivem, že informace o skladbě se na Wikipedii nenabízí v němčině, ale italštině. Pokusím se alespoň něco převést: Z textu vyplývá, že název „Perpertuum mobile“ se váže k názvu karnevalů ve Vídni v letech 1859 a 1860, na nichž participovali bratři Johann a Josef Straussové jako organizátoři a pochopitelně i autoři skladeb. Karneval měl vyvolat pozornost už svým názvem „Tanz ohne Ende“ (Tanec bez konce), tedy Carnevals perpetuum mobile. V obou případech zde hrály dva různé orchestry, které uvedly během večera bez přerušení na padesát tanců. Po prvním úspěšném večeru naplánovali oba bratři na příští rok ještě působivější show. Dne 19. ledna 1861 časopis Fremden-Blatt oznámil: "Poprvé ve Vídni. Tři tance v jednom večeru. Sál Sofiiných lázní, úterý, 5.února. Tři velké orchestry, jeden pod vedením Johanna Strausse, druhý pod vedením Josefa Strausse, a třetí, poprvé pod vedením Eduarda Strausse.“ Jinými slovy, byl to zároveň debut mladého, v tu dobu pětadvacetiletého Eduarda Strausse. Stejně jako v předchozím roce karneval nabídl na padesát tanců během večera a stejně tak jeho heslem byl „tanec bez přerušení“. Pro tuto příležitost nenapsal Johann Strauss, jak to často bylo jeho zvykem, nějakou konkrétní skladbu, přesto právě tato událost jej inspirovala k napsání skladby, kterou pak uvedl 4. dubna 1861 na vídeňském předměstí Rudolfsheim na rozlučkovém koncertu před svým odjezdem do Ruska na letní koncerty, které pořádal v Pavlovsku nedaleko metropole, St. Petersburgu. V roce 1894 skladbu zařadil Richard Strauss na program svých Filharmonických koncertů v Berlíně, a tím ji povýšil na úroveň symfonické hudby.

V klavírních skladbách bychom našli celou řadu skladeb s perlivými pasážemi, které by sváděly zařadit je k našemu tématu. I když se možná v jiných případech nevyhnu pokušení, odolal jsem populárnímu Čmelákovi Nikolaje Rimského-Korsakova, kterého anglická Wikipedie zařadila do seznamu skladeb inspirovaných „nekonečným strojem“. Skladba má sice jeden předpoklad, totiž efektní rychlost a repetitivnost motivu, ale „čmelák“ (zde navíc Puškinův pohádkový námět, princ proměněný v tento hmyz) je výborné téma do jiného „seriálu“ („zvířata v hudbě“, tam by byl Saint-Saënsův Karneval zvířat etc.), ale ne sem.

Zato třetí věta prvního sešitu Images (Obrazy) francouzského impresionisty Clauda Debussyho má moment „pohybu“ přímo v názvu – „Mouvement“, přitom vyjadřuje, řekl bych přímo fenomenologii pohybu či „pohyb an sich“. Přitom tady vzniká ještě hříčka s názvem, protože „mouvement“ znamená v angličtině rovněž hudební část díla, větu. Skladby s názvem Obrazy jsou (nepočítáme-li Images inédites pro klavír, L 87 z r. 1894) dvě, tedy dva sešity, první L 110, Images (Obrazy) pro klavír z roku 1905, který má části Reflets dans l'eau (Odrazy ve vodě), Hommage a Rameau (Pocta Rameauovi) a Mouvement (Pohyb), druhý pak L 111, Images (Obrazy) pro klavír zkomponované v roce 1907, s jednotlivými částmi Cloches a travers les feuilles (Zvony pronikající listím), Et la lune descend sur le temple qui fut (A luna sestupuje na bývalý chrám) a Poisson d'or (Zlaté rybky).

Technicky náročnou záležitostí je druhá věta Prokofjevova 2. klavírního koncertu g moll, op. 16, který ruský skladatel napsal v letech 1912 až 1913. Koncert patří k nejznámějším skladbám moderny, vedle disonantních pasáží charakteristických pro expresionismus obsahuje rovněž rozsáhlé romantické části. Druhá věta, označená jako Scherzo. Vivace je nejkratší ze všech (první Andantino-Allegretto trvá 10-14 minut, třetí Intermezzo. Allegro moderato 5-9 minut a čtvrtá Finale. Allegro tempestoso 10-13 minut), trvá pouhé 2-3 minuty, přitom sveřepé unisono hrané celou dobu bez jakékoli přestávky nenechá interpreta ani na vteřinu vydechnout. Na YouTube jsem našel interpretaci čínské klavírní virtuózky jménem Yuja Wang (kvalitu nahrávky zaštiťuje značka Deutsche Grammophon). Na IMSPL je zajímavá poznámka o osudech partitury. Přestože premiéra koncertu se uskutečnila ještě v roce dokončení skladby (jak už zmíněno, 2013), ve vřavě revoluce byla partitura zničena, skladatel ji rekonstruoval z jednotlivých částí v roce 1923 a obnovená premiéra se konala v následujícím roce, nicméně podle autora byla nová partitura do té míry odlišná od původní, že lze hovořit o zcela novém koncertu. V obou případech, tedy jak v Pavlovsku (1913, dirigentem byl Alexandr Aslanov), tak v Paříži (1924, Serge Koussevitzky) byl interpretem sám Prokofjev.

Druhá sonáta pro housle a klavír Debussyho souputníka Maurice Ravela zkomponovaná v letech 1923 – 1927 (první, pouze jednovětou sonátu pro klavír a housle napsal v roce 1897), tedy v době, kdy vznikla i slavná skladba Tzigane, rapsodie pro housle a orchestr. Pro naše téma je jistě nezanedbatelná souvislost, že inspirace skladby byla americká, jmenovitě jazz a blues. Malá kontextuální poznámka: I v české kultuře té doby byla výrazná inspirace moderní technikou, transatlantickými parníky a mrakodrapy, tedy i Amerikou, srv. V. Nezval, poéma Edison, Ježkův Bugatti step atd.

Nadšení pro tuto oblast Ravel sdílel s Hélène Jourdan-Morhange, francouzskou houslistkou (1888 – 1961), s níž se setkal v roce 1917 při provedení jeho Tria a která se také stala jeho favorizovanou interpretkou. Bohužel musela svou hudební kariéru předčasně ukončit vzhledem k artritidě ruky. Houslistka popisuje setkání s klavíristou a skladatelem v době, kdy byl ve špatném fyzickém i psychickém stavu po nedávném úmrtí své matky slovy: Po koncertě jsem viděla, jak ke mně přichází plachý, malý hubený muž, suchý, nervózní, s prošedivělými vlasy, který koktal a jehož orosené oči a ostrý nos mi vykouzlil představu jemné hlavy lišky. Její první manžel, malíř Jacques Jourdan, zemřel během války. Následně se stala partnerem dalšího umělce, Luc-Albert Moreau (1882-1948), který maloval realistické scény války, a také dělal skici Ravela. Bydleli nedaleko od Ravelova domu Montfort l'Amaury, kde koupili dům a patřili k nejbližším Ravelovým přátelům v posledních dvou desetiletích jeho života. Podle Manuela Rosenthala jí Ravel dal nabídku ke sňatku, kterou ona odmítla, ona sama se ve své memoárové knize Ravel et Nous 1948 nezmiňuje. Klasické blues ve stylu St. Louis Blues provozoval v letech 1923 – 1927 v Paříži W. C. Handy, jeden z „otců blues“.

Ravel byl touto hudbou nadšen, jazzové prvky se objevují rovněž v jeho pozdějším Klavírním koncertu pro levou ruku (1929 – 1930). Sonáta se výrazně liší od Ravelových předchozích, raných děl. Hudba rovněž využívá bitonality a horizontálního vedení hlasů, které miloval Eric Satie, a skřípějící tvrdou harmonii, kterou představoval Igor Stravinskij. Sonáta má tři věty, první Allegretto, druhou Blues. Moderato a třetí Perpetuum mobile. Allegro. Ta je v G dur.

Poslední skladbou tohoto příspěvku je poslední věta houslového koncertu amerického skladatele Samuela Barbera (1910 – 1981).  V roce 1939 pověřil průmyslník a filantrop Samuel Simeon Fels (1860 – 1950), zakladatel nadace podporující nonprofitní aktivity v oblasti Philadelphie, Samuela Barbera, aby napsal houslový koncert pro, Iso Briselliho, absolventa Curtisova hudebního institutu (Curtis Institute of Music) v témže roce jako Barber, tedy 1934. Barberovi biografové Nathan Broder (1954 ) a Barbara B. Heyman (1992) se zabývali genezí koncertu v době od jeho zadání až do roku jeho premiéry. Teprve v roce 2010 však vyšly předtím nepublikované dopisy mezi Felsem a Barberem a Albertem Meiffem, Briselliho učitelem v tomto období. Ve filmu „Deep Blue Sea“, který natočil v roce 2011 Terence Davies a v němž hráli Rachel Weisz a Tom Hiddleston, byl použit Barberův Koncert pro housle a orchestr, op. 14, v provedení Hilary Hahn a Saint Paul Chamber Orchestra pod taktovkou Hugha Wolffa (dle angl. Wikipedie).

Odkazy

1)
Johann Strauss Sohn, Perpetuum Mobile: Ein musikalischer Scherz
Info (zdroje překladu)
https://it.wikipedia.org/wiki/Perpetuum_mobile._Ein_musikalischer_Scherz
https://wjso.or.at/de-at/Home/Events/EventDetail?ConcertID=134&WerkID=339
Noty
https://imslp.org/wiki/Perpetuum_Mobile,_Op.257_%28Strauss_Jr.,_Johann%29
Muzika
https://www.youtube.com/watch?v=Y66JQFEJGwU

2)
Claude Debussy
Noty
https://imslp.org/wiki/Images_%281ere_s%C3%A9rie%29_%28Debussy,_Claude%29
Muzika
https://www.youtube.com/watch?v=lyuj76GoU9Q

3)
Sergej Prokofjev, Klavírní koncert č. 2, druhá věta
Info
https://en.wikipedia.org/wiki/Piano_Concerto_No._2_%28Prokofiev%29
Noty
https://imslp.org/wiki/Piano_Concerto_No.2,_Op.16_%28Prokofiev,_Sergey%29
Muzika
https://www.youtube.com/watch?v=1RqGnTRKBEY

4)
Maurice Ravel, 2. sonáta pro housle a klavír
Helen Jourdan-Morhange
https://fr.wikipedia.org/wiki/H%C3%A9l%C3%A8ne_Jourdan-Morhange
https://www.maurice-ravel.net/jourdan.htm

Muzika
https://www.youtube.com/watch?v=FoZYRzLKmRc

5)
Samuel Barber, Koncert pro housle a orchestr, op. 14
Info
https://cs.wikipedia.org/wiki/Samuel_Barber
https://www.casopisharmonie.cz/recenze/antonin-dvorak-houslovy-koncert-samuel-barber-houslovy-koncert.html
Noty
https://theviolinsite.com/sheet_music/barber/index.html
Muzika
https://www.youtube.com/watch?v=MdRD6gEa9CY
https://www.podcast.de/episode/255524924/Samuel%2BBarber%253A%2BKonzert%2Bf%25C3%25BCr%2BVioline%2Bund%2BOrchester%252C%2Bop.%2B14/
Hilary Hahn
https://www.youtube.com/watch?v=Q5hP5IikHcI – 3. věta
(1. věta - https://www.youtube.com/watch?v=Q5hP5IikHcI,
2. věta - https://www.youtube.com/watch?v=DHLOvTmsqIA)