Úvodní stránka | Nekonečný stroj v hudbě / Perpetuum mobile

Nekonečný stroj v hudbě / Perpetuum mobile

19.02.2015 23:54

Nekonečný stroj v hudbě / Perpetuum mobile
ďábelské kousky nejen na houslích

V jednom příspěvku ze série o proslulých virtuózních houslových skladbách, věnovaném Niccolò Paganinimu, jsem se vedle jeho proslulé čtyřminutové „etudě“ na housle s názvem Moto perpetuo zmiňoval o tom, že myšlenka nekonečně běžícího stroje, která patří k duchovnímu klimatu 19. století, se promítla i do řady dalších skladeb, nejen houslových. Na anglické stránce Wikipedie je přehled takových skladeb v devatenáctém a dvacátém, dokonce v 21. století. Podíváme se na několik z nich. Vynecháme přitom období baroka, kde bychom určitě našli příklady třeba v Biberových „bitvách“ (Battalia) či ve Vivaldiho koncertech a raného klasicismu, kde tyto „rychlé“ skladby vychází z poněkud jiného ideového pozadí.

Prvním vybraným příkladem budiž druhá věta, Es dur, z klavírní skladby Vier Impromptus Franze Schuberta. Schubertovy Impromptus jsou lyrické skladby pro klavír z posledních let jeho života, dva cykly (sbírky) vždy po čtyřech skladbách, první zkomponovaný v létě a na podzim roku 1827 a vydaný jako opusové číslo 90 (D. 899), druhý pak posmrtně (Op. posth. 142, D 935), napsaný nicméně na konci téhož roku, v prosinci 1827. Anglická stránka Wikipedie do této skupiny skladeb řadí ještě Tři kusy pro klavír (Drei Klavierstücke, D. 946). „Impromptu“ je drobný kompoziční útvar, často ve formě ronda či připomínající barokní árii da capo, slovo původně znamená „improvizaci“, „okamžitý nápad“, z latinského in promptu esse, být připraven. Název instrumentální formy má svůj původ opravdu v opeře. Jan Václav Voříšek, který studoval u Johanna Nepomuka Hummela a vyjadřoval se pochvalně o Beethovenovi, přenesl výraz používaný pro operní parafráze na své lyrické klavírní skladby. Jedna sbírka těchto skladeb se objevila v roce 1822 ve Vídni a pravděpodobně ovlivnila i Schubertovy kompozice. Název pak použil Schubertův vídeňský nakladatel Tobias Haslinger, který první dvě skladby vydal ještě za skladatelova života.

Už zmíněné druhé impromptu Es dur, připomínající také brilantní pasáže Minutového valčíku Frederyka Chopina, perlivé osminové trioly v předepsaném Allegru a tříčtvrťovém taktu jsou vystřídány ve střední akcentované části, připomínající naopak jiného Schubertova současníka, básníka klavíru Roberta Schumanna, se „motorek“ vypne, aby se po (také mollových) modulacích pak v Codě vrátil a obě témata propojil. Skladbu si můžeme poslechnout kromě dalších odkazů i na anglické stránce Wikipedie.

Druhým příkladem klavírní muziky je závěr Klavírní Sonáty č. 1 C-Dur, op. 24, J. 138 Carla Marii von Webera. Skladatel ji napsal ve stejném roce jako svůj druhý klavírní koncert (1812, první napsal 1810), tzn. v letech plné tvůrčí síly, označované někdy jako pozdní kariéra. Sonáta, jejíž trvání je zhruba 21 minut, má čtyři věty, první tři Allegro, pomalé Adagio a Menuet (Allegro). Ten zpočátku začíná takřka nenápadně či rozpačitě, skoro „netanečně“, jeho téma se rozbíhá a vrací, už to vypadá, že vše dojde hravě a v klidu do konce, když zhruba v 17:20 nastoupí poslední věta označená jako Rondo (Presto), kde po tři a půl minuty smršť tónů nepoleví. V notách slůvko Perpetuum mobile není použito (pasáž je značena, jak řečeno Rondo, Presto), v odkaze na IMSLP, kde je tato část nabízena i samostatně, ano (stejně jako na některých streamech na YouTube). Na nahrávce Claudia Arraua, k níž dávám dole odkaz, je posluchač poněkud maten chybnou informací v poznámce. Na čase 12.11 není Rondo, nýbrž Menuet, závěrečná část nastoupí opravdu – ještě po navazujícím Triu (Poco ritenuto), ve které atacca Menuet přechází, až v čase 17:20.

V následující skladbě je její název přímo spojen se „strojem“, francouzský výraz Le chemin de fer označuje totiž železnici, dráhu. Jí nebyli fascinováni jen impresionističtí malíři, spisovatelé (E. Zola) či později i někteří moderní skladatelé. Charles-Valentin Alkan, francouzský skladatel a klavírista ovlivněný Chopinem a jeden z nejpopulárnějších virtuózů romantické éry (č. Wikipedie), vedle Chopina a Liszta ve své době nejvýznamnější klavírní virtuos v Paříži, zkomponoval etudu, op. 27, v d moll, o níž se hovoří jako právě o první hudební reprezentaci železnice. Skladba, jejíž tempo je předepsáno vivacissimamente, tedy co nejrychleji, má 506 taktů a trvá zhruba pět minut.

Jedna z „nejrychlejších“ skladeb, jak to patří k estetice našeho námětu, pochází z pera houslisty a violisty českého původu Ottokara Eugena Nováčka. Pocházel z poměrně rozvětvené hudební rodiny. Jeho otcem byl Martin Josef Nováček, český dirigent a hudební pedagog. Ten se v osmnácti letech stal varhaníkem a sbormistrem v obci Bela Crkva v jižním Banátu, se sborem podnikal koncertní turné, která vedla až do Drážďan. V roce 1871 přesídlil do Temešváru, kde společně s Wilhelmem Franzem Speerem (ten pocházel z Frýdlantu v Čechách) vedl Filharmonický spolek, na jehož koncertech uváděl vedle evropských skladatelů také vlastní skladby, které sám hrál na violu d´amore. Se svými syny vytvořil v roce 1877 smyčcový kvartet Kammermusikvereinigung Familie Nováček, s nímž absolvoval úspěšné turné po Čechách a Maďarsku, v Karlových Varech a Budapešti. Důležité bylo uvést místa jeho narození a působiště, protože se budou opakovat v životopisech zmíněných synů, tedy bratrů Ottokara Nováčka, kteří jsou rovněž známí.

Možná nejvíce Rudolf Nováček (nar. 1860 v obci Bela Crkva, tedy Bílém Kostele, z. 1929 v Praze), který studoval u Josefa Hellmesbergera ml. ve Vídni a pak se stal vojenským kapelníkem v Plzni a později v Praze. Myslím, že snad každému je známý jeho pochod Castaldo. Rudolf Nováček je skvělým příkladem toho, že čeští muzikanti byli praví Evropané. Působil jako učitel hudby v Bukurešti a dirigent v Rusku, Holandsku a Německu. Vzhledem k onemocnění svého otce v roce 1904 odmítl místo druhého dirigenta v Drážďanské opeře. Po otcově smrti se usadil v Temešváru jako učitel hudby a skladatel. Tam vyšly v hudebním nakladatelství Morawetz (sic!) některé jeho skladby, mj. houslový koncert a moll. Pokus etablovat se po skončení světové války jako hudební referent české armády v Praze ztroskotal na jeho nedostatečných znalostech češtiny. Zemřel na následky operace v Praze a je pohřben v Temešváru.

Také jeho mladší bratr Karl Nováček (nar. v obci Bela Crkva 1868) byl skladatel a také violoncellista a rovněž vojenský kapelník, ve vyšším věku skončil jako první violoncellista Královské opery v Budapešti. A konečně Victor Nováček (nar. 1875 v Temešváru, z. 1914 v Helsinkách) byl houslista, který hrál se svým otcem ve zmíněném smyčcovém sdružení (např. part prvních houslí Smetanova tria op. 15), uvedl první houslový koncert Niccolò Paganiniho. Studoval v Praze a Lipsku, tam obdržel Cenu Roberta Schumanna, v Berlíně byl žákem proslulého Josepha Joachima. V roce 1894 se stal koncertním mistrem Filharmonického orchestru v Helsinkách a profesorem hry na housle na Vysoké hudební škole v tomto městě. Uváděl premiéru Houslového koncertu d moll Jeana Sibelia pod taktovkou skladatele.

Na a konečně Ottokar Nováček, jehož skladba Perpetuum mobile nás bude zajímat, se narodil rovněž v Bílém Kostele v tehdejším Rakousku-Uhersku (zemřel 1900 v New Yorku). Hru na housle studoval zprvu ve Vídni u Jakoba Donta (jeho otec, cellista Valentin Dont, pocházel z Čech), a u ruského houslisty Adolpha Brodského a německého houslisty a pedagoga Henry Schradiecka. V Lipsku dostal v roce 1885 Mendelssohnovu cenu. Stal se houslistou v proslulém Gewandhausorchestru, druhým houslistou a později violistou v Brodského smyčcovém kvartetu. V roce 1891 se stal členem Bostonského symfonického orchestru pod vedení Arthura Nikische a vyučoval na New England Conservatory. V letech 1892-3 byl prvním violistou New Yorker Damrosch Orchestra. Tam působil také opět jako člen kvarteta svého učitele Brodského.

V roce 1899 jej onemocnění donutilo přerušit vystupování jako hudebníka. Nováček se zcela věnoval skládání. Vytvořil klavírní koncert, jehož premiéru uvedl italský skladatel, dirigent, klavírista a pedagog Ferriccio Busoni, poté právě Perpetuum mobile pro housle a orchestr, komorní skladby, mj. tři smyčcové kvartety, Bulharské tance pro housle a klavír, osm Koncertních capriccií pro housle klavír a řadu písní (např. na texty Lva N. Tolstého).

Nějaké bližší informace o samotné skladbě se mi nepodařilo přes internet vypátrat. Zato na stránkách s příznačným názvem „Animato Strings“ jsem objevil skladbu Franze Riese, také pěkný kousek. Chvíli jsem tápal (název na stránkách, který převzala i nahrávka na YouTube, je uveden chybně, stejně jako jinde je zaměněn za podobný Moto perpetuo), pak se podařilo ověřit na IMSLP skutečnost, že Riesovo Perpetuum mobile je pátá věta Suity č. 3, op. 34 (jednotlivé věty Moderato, Bourrée, Adagio, Gondoliera, Perpetuum mobile). Skladba vyšla poprvé v roce 1898 u newyorského nakladatele Gustava Schirmera. Skladba je Riesovo pozdní dílo, v seznamu na anglické Wikipedii je uvedena jako předposlední dílo (je tam ale zřejmě další chyba, protože jako stejné opusové číslo a část, jako je Perpetuum mobile, je uvedena i poslední skladba, Preludium a Allegro, ta ale nemůže být ani součástí 4. suity, kterou lze dohledat na IMSLP, označené j. op. 38). Přinejmenším tedy víme, že Ries napsal pro housle a klavír čtyři suity, ta, jejíž součástí je Perpetuum mobile, je předposlední.

Franz Ries se narodil v roce 1846 v Berlíně (zemřel v Naumburku r. 1932) jako nejmladší syn houslisty a skladatele Huberta Riese (ten měl ještě bratra klavíristu a dirigenta, Ferdinanda Riese, možná nejslavnějšího z celé rodiny, a rovněž dědeček Franz Anton Ries byl známý hudebník, v Bonnu byl učitelem a přítelem L. van Beethovena). Mladý Franz se vzdělával u svého otce, u Friedricha Kielse v Berlíně a na pařížské konzervatoři u Lamberta-Josepha Massarta a Henri Vieuxtempse, musel se nicméně vzdát dráhy virtuosa po krátké době pro nervové onemocnění a věnovat se obchodování muzikáliemi. Od roku 1874 je prodával v Drážďanech, k obchodu patřilo i koncertní ředitelství (dnes bychom řekli agentura). V roce 1881 se spojil s skladatelem a nakladatelem Hermannem Erlerem (1844–1918) a rozšířili v Berlíně nakladatelství Ries & Erler, které už předtím (od roku 1872) založil Erler a které existuje dodnes. Po jeho smrti řídil dále sám toto nakladatelství, to v Drážďanech už 1884 prodal. Jako houslista vystupoval pak už jen příležitostně mezi přáteli. Nakladatelství po jeho smrti v Naumburku, kam se přestěhoval, řídil jeho syn Robert.

Kromě už zmíněných skladeb je Franz Ries rovněž autorem komorních skladeb, z nichž dva smyčcové kvartety (op. 5 a op. 22) a smyčcový kvintet c moll, op. 28, jsou považovány za jeho nejvýznamnější díla. Populární byly i jeho písně.

https://en.wikipedia.org/wiki/Perpetuum_mobile

Schubert
https://en.wikipedia.org/wiki/Impromptus_%28Schubert%29
Noty
https://imslp.org/wiki/4_Impromptus,_D.899_%28Schubert,_Franz%29
Muzika
https://www.youtube.com/watch?v=BXtSoGozk1E
https://www.youtube.com/watch?v=jPAuRpHLB60
Kompletní řada Impromtus
https://www.youtube.com/watch?v=FLgJ5g6FK1s