Někdy se to tak semele…

Občas člověk se rozčiluje kvůli blbostem, třeba komplikovanému zapojení televize s novým režimem, kdy přibyl „setobox“ a v elektrickém propojení je aktuálně asi pět různých prvků, z nichž některé jsou už z předchozích instalací „vychozené“ a pak se stane, že z obrazovky čtu „slabý signál“ a musím se zabývat tím, kde je chyba.

Někdy se to ale tak semele, že už to stojí za záznam. Jsou to ty pověstné souběhy, které matematika náhody nevymyslí a je to „život“, jak říkal jeden známý básník z undergroundu, což zní jako banální, skoro hospodské vysvětlení, ale nakonec je to pravda. Možná čtrnáct dní jsem už měl na mysli, že budu muset odevzdat v těchto dnech daňové přiznání a vyzvedl jsem si formulář a domluvil schůzku s kamarádem, který mi s tím léta pomáhá (je to spíš společenská záležitost než cokoli jiného, protože většinou vyplňujeme „nuly“) a na tento týden jsem měl (navíc změněný) termín pravidelné kontroly na diabetologické ambulanci (účast na zkouškách orchestru jsem už v polovině týdne odřekl, naivně nadšené vedení chce dělat dělené zkoušky na jiném místě, nevím, jak bude reagovat po vyhlášení nouzového stavu ve čtvrtek a karanténě pro celou republiku včera před půlnocí).

V souvislosti s celkovým vývojem pandemie COVID19 a (zmíněnými) kroky vlády jsme schůzku odložili, protože před pár dny bylo oznámeno, že se termín podání odkládá o tři měsíce a ani na ten úřad se mi už chodit mezi lidi nechtělo, a stejně tak jsem se chystal zavolat na číslo diabetologické ambulance, že nechci riskovat tři místa styku s lidmi, tj. v laboratoři (práce s tělními tekutinami, mj. odběr krve, který mi dříve dělali přím na dia, teď už asi dva roky musím chodit jinam, kde se tísní v čekárně vždycky snad dvacet lidí), při vlastní kontrole a vyzvednutí léků v lékárně. Nicméně se zneklidněním poslouchám, že telefonní číslo, které mám na průkazce i na papírku, který mi poslali se změněným termínem, „neexistuje“, stejně tak jako číslo na nemocnici, které jsem si našel na internetu. Paradoxní skutečnost je (vždycky si chválím), že všechna zmíněná místa mám v dosahu opravdu pár kroků či od sebe jsou vzdálena obejitím bloku. Žena mi říká (právě telefonuje s dcerou), že v nemocnici budují „koronavirové středisko“, kromě toho se ale celá část vchodu, i v souvislosti s novou výstavbou další lékárny, přestavuje. Nevím, jestli to běží podle termínu, urologii jsem v lednu (na podzim domluvená kontrola) nenašel tam, kde měla být přesunutá (v posledních šesti sedmi letech už třetí místo), protože to stavebníci halt včas nezvládli dodělat. Říkám ženě, že je blbý, že nedám doktorce vědět, že nepřijdu a ještě že mám rezervu léků, co bych dělal, kdybych neměl. Prý to nemám řešit, když léky mám.

Nic bych nepsal, ale probudím se, chci vykonat ranní potřebu a umýt si ruce, a neteče voda. Než tuhle glosu dopisuju, už to pustili, voda teče, prý to včera hlásil městský rozhlas (my jsme mysleli, že je to další hlášení ohledně epidemie, což je teď skoro každý den, naposledy hovořil starosta, takže jsme tomu nevěnovali pozornost), ale ten moment, že vstanete a nejdou telefony a neteče voda, to si říkáte, to je snad válečný stav. Ovšem, vlastně se nic nestalo, jen to je nepříjemné, a přitom ještě nejsme před vrcholem křivky, takže musíme počítat s tím, že nemusí být všechno v úplné pohodě, a přitom nepropadat panice.

P. S. Skvělé. Právě jsem dostal zprávu z diabetologie s dvěma telefonními čísly a otázkou, ujišťující se, zda mám léky. Nedá se říci, že by nic nefungovalo, naopak.