Něco málo o jídle

Po čase napíšu zase pár řádků o jídle. Je to dlouho, co jsem napsal poslední příspěvek a uvědomuju si, že to je vždycky v době, která je nějak přelomová. Tenkrát to bylo v době, kdy jsem musel upravovat svou dietu v souvislosti s diabetem (pak si ještě uvědomuju, po listopadovém převratu, kdy k nám dorazily do té doby nedostupné druhy ovoce, vzpomínám na kumquat, jehož jméno fanouškové použili dokonce pro název stránek s tropickým ovocem, už jsem to někde zmiňoval). Dnes je výraz „přelomové“ trochu silné slovo, pětasedmdesátiny není nic, co by člověku nějak mělo zásadně převracet život, nicméně nějak se to snad více než při jiných kulatinách či půlkulatinách sešlo. Snad větší hromádka knížek než kdy jindy, „mediální“ přesuny, tedy už vloni na Šrámkově Sobotce „objevené“ rádio, a nyní, z trsu důvodů a významů, které mohou být zřejmé také z komentářů, které jsem v úhrnu nazval papírově, častější čtení „denního tisku“, a pak jednak starých časopisů, tedy z minulého desetiletí, které jsem skladoval a teď je chci předat nějakému dalšímu čtenáři, protože mně je opravdu líto ty kvalitní obsahy prostě vyhodit, byť do sběrného kontejneru (nevím, jestli ještě něco dávají za „starý papír“ jako v dobách, kdy jsme jej nosili také do školy), a jednak časopisů nových, zvláště Týdeníku Echo, jehož předplatné jsem si nechal dát jako dárek právě k těm narozeninám.

Nu a s nimi právě souvisí to „jídlo“, totiž vlastní den, tedy pátého července, jsem strávil na Šrámkově Sobotce a bylo to souzeno kontextem „žitého života“, jak říkají filozofové (protože to nevymyslíš, nenaplánuješ, nespočítáš), že jsem jej oslavil s Karlem Hvížďalou a Clarou Istlerovou (z čehož vyplynuly mimo jiné také některé z těch darovaných knih), načež s rodinou a přáteli jsem termíny posunul do dvou následujících týdnů. Nu a protože v Jičíně otevřeli asijskou restauraci s nabídkou suši (předtím tady samozřejmě nějaké jídelny a bufety už byly, ale nikoli s tímto sortimentem), tak jsem je zval právě sem a seznamoval se s touto podobou japonské gastronomické kultury, kterou jsem předtím znal jen z krabiček, které se dají koupit v supermarketu či ze sushi baru nejdříve z doslechu či nahlédnutí, když jsem „šel kolem“, poté v Mladé Boleslavi, kam jsme jeli s vnučkou, která je po tomhle jídle úplně posedlá.

K dalšímu objevování patří nové druhy paštiky na trhu, na které jsem zase „nepřišel“ já, nicméně si na nich teď pochutnávám, mám tady terinu, což je francouzská hrubozrnná paštika, tento druh obsahuje větší kousky masa, než je tomu u klasické paštiky. Někdy se uvádí, že to jsou dva rozdílné pokrmy, tedy „terina vs. paštika“. Mám tu terinu s kachním masem a bílým letním lanýžem, s kuřecím masem a lanýžem a ještě nějaké další druhy, čtu si tady na stránkách DeLuxe, že jsou k dostání také s fíky nebo kaštany, paprikami a olivami, s kuřecími játry a rozinkami, se srnčím atd. Nu a v podobných malých skleničkách mám paštiku vyrobenou z cibule, což je kalábrijský recept, v Tropeu pěstují sladkou červenou cibuli, neumím rozlišit v tuto chvíli pojmy čatní, omáčka a pasta, to není důležité, zajímavá je ta výchozí cibulová chuť. A odtud není daleko k tomu, je označováno jako „confettura“, česky tedy v nabídce i jako kalábrijská konfitura, tedy džem, která ovšem v kombinaci s pálivými papričkami je také unikátní záležitostí. Mám tu skleničku, označenou jako „paté di peperoncino in oli d´oliva“, druhou jako „confettura di peperoncino“, všechno je to výborné třeba na špagety se sýrem, ale zkoušel jsem i jiné použití. Pálivého mám dost, protože vedle rajčátek a okurčiček, které máme na balkóně z darovaných sazeniček od souseda, jsou ve dvou květináčích pálivé papričky Bishop's Crown s tím úžasným tvarem, které ale nemůžete (alespoň já ne) zkousnout jako běžné beraní rohy či feferonky v nálevu.

Nu, takže to je fajn, sýry mám ve velkém kvalitním výběru z obchodu na Valdštejnově náměstí, kde je tedy kupuju už nějaký čas (občas) a nyní častěji z dárkového poukazu, který musím v příslušné lhůtě vyčerpat. Takže můžu přidat olivy a třeba i pistáciové oříšky, které si jinak vzhledem k nehorázné ceně příliš nedopřávám, ovšemže para či kešu, na burských jsem jeden čas „ujížděl“, to není problém. A vlašských ořechů máme ve sklepě dva košíky, každým rokem nám je vozí Věra Rychterová. Nu, takže je vidět, že „možnosti tu sou“, jak zpívá Monika Načeva, a je stále co objevovat.