Návrat Mirka Matějky do Jičína

Návrat Mirka Matějky do Jičína
České doteky hudby premiérově v našem městě

Zdá se, že hudebník, flétnista, a hudební manažer Miroslav Matějka se po létech „ve světě“ vrací do Jičína. Kdysi mně Jaroslav Krček při jedné příležitosti podobného návratu do rodného místa umělce či umělkyně z „lomnického hudebního nebe“, jak nazývám onu hvězdnou kumulaci v malém podkrkonošském městečku, říkal, že to je pro hudebníky příznačné. A i když Matějka Jičín nikdy zcela neopustil, ještě v rámci regionálního Dvořákova festivalu zde každoročně (pravda, je to již před nějakým časem) realizoval koncerty, ale především zde má hluboké kořeny své rodiny, přece jen jsme si vídali spíš ve Španělském sále Pražského hradu, v Rudolfinu, „Smetance“ nebo na Novoměstské radnici, kde probíhaly koncerty Mezinárodního festivalu České doteky hudby a kde je zároveň sídlo společnosti téhož jména.

A já vzpomínám na vlákna minulosti toho příběhu. Odvíjejí se právě od řečeného názvu, totiž od „doteků“, tedy spojení a propojení hudby a poezie v projektech, které Matějka realizoval na vystoupeních, kdy se vedle sebe na jevišti ocitli hudebníci, především Ensemble Martinů, soubor, který Matějka založil a vedle vystoupení na prestižních tuzemských festivalech jako je Pražské jaro či Smetanova Litomyšl s ním projezdil půlku světa (více jak 1300 koncertů ve 39 zemích), a zároveň přední umělci slova jako byl Radovan Lukavský, Věra Galatíková, Otakar Brousek, Boris Rösner a další, zazněla zde také poezie básníků, například Terezy Riedlbauchové či Stanislava Kubína, později moderovali některé koncerty Saša Rašilov či pravidelně Marek Vašut. Tehdejší festival (na nějž festival České doteky hudby navázal) měl i název Doteky hudby a poezie, vznikl na přelomu tisíciletí a za jeho dramaturgií byl Matějka a Jan Riedelbauch, jeho učitel na pražské konzervatoři a nyní také člen souboru Gran Duetto Concertante, v němž s ním vystupoval kytarista Miroslav Klaus.

A jméno Jana Riedlbaucha mě přivádí ještě hlouběji do minulosti, totiž k souboru Ars rediviva profesora Milana Munclingera, jenž pro mě byl zjevením, když na koncertu v jednom z paláců na Hradčanském náměstí, kde byly tenkrát vystaveny sbírky Národní galerie, komentoval podobnou tektoničnost barokní hudby J. S. Bacha a kubistického obrazu Pabla Picassa, který byl vystaven na „štaflích“ vedle hudebníků. To je totiž onen princip spojování dvou zdánlivě odlehlých fenoménů či přesah z obvyklých hranic, které v hudbě označujeme jako crossover, a který mě odedávna zajímal i mimo oblast hudby, třeba v „příčných vědách“, jak o nich hovoří francouzský filozof Roger Caillois v knize Zobecnělá estetika – pro názornost příklad: tvar ulity hlemýždě a hvězdné galaxie vykazuje podobnost, ačkoli obojí patří do jiných „říší“, liší se velikostí atd.

V hudbě samozřejmě tyto tendence nalezneme třeba i v populární hudbě, ve skladbě Eleanor Rigby legendárních Beatles slyšíme smyčcový kvartet, v Sgt Pepper's Lonely Hearts Club Band celý orchestr, a právě takové koncertů napříč žánry mohli posluchači zažít na festivalu České doteky hudby celou řadu. Jinými slovy to je také „setkávání“, či ještě jinak také „přicházení a odcházení“, což je motiv, zpracovaný v klasické hudbě již u skladatele vídeňského klasicismu Josepha Haydna v jeho Symfonii na odchodnou, či v jeho parafrázi a „obratu“ v Symfonii Na příchodnou, op. 31, současného pozoruhodného, původem turnovského skladatele Martina Hyblera, provedené ve Smetanově síni v rámci Českých doteků hudby. Je to ale také název dvojalba Ensemble Martinů právě se skladbami současných českých autorů, jejichž tvorbě se soubor věnuje (Otmar Mácha, Jiří Teml, Zdeněk Lukáš, Evžen Zámečník, Jan F. Fischer, Václav Riedelbauch, Miroslav Kubička, Jiří Matys), tedy přesněji Setkávání – Odcházení (2006), (i zde má název alba, eo ipso podtitul Jičínských nokturn 2024 své kořeny v názvu skladby Setkávání O. Máchy a Odcházení J. Matyse) a které interpretuje soubor v obsazení Miroslav Matějka – flétna, Radka Preislerová – housle, Bledar Zajmi – violoncello, Markéta Janáčková – klavír.

Nu a na tuto myšlenku navazuje Mirek Matějka, když přichází takřka dvaceti letech se záměrem navázat na zaniklý cyklus koncertů klasické hudby v Jičíně – Jičínská nokturna. Koncertů a besed se postupně zúčastní celá řada osobností postupně, kteří s Matějkou či jeho pražským klavírním kvartetem Ensemble Martinů spolupracovali či vystupovali. V dramaturgii koncertů, která má být postavena na triadickém schématu představení skladeb, vlastním koncertu a následné besedě, se v budoucím horizontu pozornost soustředí na zásadní komorní díla českých národních autorů B. Smetany a Antonína Dvořáka (ten navštívil Jičín 4. května 1892, bydlel v hotelu Paříž a zahrál díla svoje, L. Janáčka, B. Martinů a J. Suka), J. B. Foerstra (měl úzké vztahy k Jičínu, v roce 1923 zde byla unikátním způsobem provedena jeho opera Eva, jeho jméno nalezneme u zdejší ZUŠ, místního pěveckého sboru, na úpatí vrchu Čeřovka v ulici rovněž s jeho jménem je umístěna jeho busta), další hudební oblasti představuje celá řada autorů českého hudebního klasicismu (mnozí z nich mají rovněž vztah k tomuto kraji) a poté významné osobnosti kulturního života, mezi nimiž Matějka uvádí například Antonína Matznera, Olega Podgorného, Antonína Dvořáka III., Jiřího Bělohlávka,  Bohumila Kulínského či bývalého ministra kultury a ředitele České filharmonie prof. Václava Riedlbaucha, bratra flétnisty Jana Riedlbaucha a, podobně jako by bylo možné se rozepsat o jiných, úzkého spolupracovníka v dramaturgii festivalů (zažil jsem několikrát jeho věcné poznámky a jasnozřivé postřehy).

Nu, vize tu je, to je samozřejmě teprve ten první krok. Jak se celý projekt, rozvržený na řadu let, bude dařit, to záleží na řadě okolností, z nichž ta podstatná je zájem posluchačů. Někdejší Jičínská nokturna i svou pravidelností a výběrem skvělých interpretů zaujala, Porotní sál jičínského zámku býval plný. Tyto předpoklady nechybí, a byť je trochu jiná doba, zaručená kvalita by měla, doufám, oslovit.

V obnovených Jičínských nokturnech se postupně s Mirkem Matějkou představí celá řada významných českých a zahraničních interpretů, jejichž jména, stejně jako rozsah celého projektu, zde nemohu rozvádět, jako „návnadu“ jich zmíním alespoň několik: varhaníka Aleše Bártu, harfistku Kateřinu Englichovou, violistku Jitku Hosprovou, operní pěvkyně Národního divadla Michaelu Zajmi a Terezu Mátlovou či houslového virtuóza původem z nedaleké Lomnice nad Popelkou Ivana Ženatého či Pavla Šporcla, ze zahraničních umělců alespoň španělského flétnistu Claudi Arimanyho.

V prvním ze třech letošních koncertů, nazvaném VARHANNÍ KONCERT – STARÉ ÁRIE S FLÉTNOU, tentokrát především z děl světových autorů, jako jsou Johann Sebastian Bach, Georg Friedrich Händel, Antonio Vivaldi, Robert Schumann, Felix Mendelssohn Bartholdy  či Charles-Marie Widor, a dvou autorů českých, jimiž jsou František Benda a Zdeněk Fibich, vystoupí v kostele sv. Jakuba Většího 22. září ve 14:00 hodin Karolína Janů – soprán, Linda Sítková – varhany a Miroslav Matějka – flétna.

Jan K. Čeliš