National Geographic a Lidé a Země

National Geographic a Lidé a Země
pár čísel ze šuplíku

Dělám trochu pořádek v hromádkách novin po skříních a šuplících (pořádek je možná silné slovo), a narazil jsem na starší čísla časopisu National Geographic, nejspíš od dcery Martiny, která si časopis, který i pro mě byl ikonický již někdy od dob mého pobývání v Německu, kde se po sjednocení dostal i do dřívější východní části, kupovala či odebírala, u ní to bylo určitě také v souvislosti s cestovatelským rozletem, který byl v mém případě podstatně omezenější, nicméně vztah k cestám, přírodě a krajině mě vedl ke čtení i dalších časopisů jako Lidé a Země, jichž tu mám rovněž několik čísel. A obdivoval jsem, přiznám bez mučení, novinářku a fotografku Lenku Klicperovou, která byla v době, kdy jsem tyto časopisy četl nejvíc, šéfredaktorkou právě časopisu Lidé a Země, pro její odvahu uchopit některá až děsivá témata, spojená s odvahou a nasazením. Uvědomuju si vždy, že válka je vlastně odvrácená tvář přírody (a ovšem i civilizace), jakkoli je, žel, přítomná právě v nějakém tom základu lidské podstaty, její destruktivní tváře.

Taková problematická témata nalezneme i v National Geographic, čísle 10/2020, to je otřesné svědectví o obchodování s dívkami jako sexuálními otrokyněmi s názvem Ukradené životy (s. 94 ad.). V jednom z minulých komentářů Papírově 9 … jsem zmínil článek Sex na Omaha Beach (příloha LN Orientace), který pojednává o tom, co máme všichni v genech (a bez čeho bychom ani nebyli) z té kruté stránky, zde tedy nejkrutější (a v kontextu obsahu časopisu, v němž se také píše o dinosaurech a dravcích, vnímáme tu „přírodní“ perspektivu). Autor textu, Yudhijit Bhattacharjee, novinář oceněný prestižními cenami, který spolupracuje s National Geographic či New York Times a 26 let žil v Indii, hovořil se dvěma dívkami, postihnutými tímto osudem a lokalizuje problém do Západního Bengálska, indického svazového státu na východě hraničícího s Bangladéšem, tvořících historickou oblast a etnolingvistický region Bengálsko, přičemž po nahlédnutí do Wikipedie vnímáme dramatickou a komplikovanou historii této oblasti (my starší pamatujeme Koncert pro Bangladéš z roku 1971, organizovaný George Harrisonem a Ravi Shankarem).

Charakter hranic mezi oběma státy nahrává gangům s překupníky, které dodávají zmanipulované dívky do veřejných domů, kde jsou násilím brutálně nuceny k sexuální otročině. Nepůjdu do podrobností, líčení příběhu dvou dívek, kterým se podařilo z tohoto postavení, do něhož se dostaly i jistou naivitou (muž, který jim sliboval manželství, je do něj uvrhl), je velice emotivní (třeba už jen tím, že jedna obou dívek v době, kdy už byla „zachráněná“, tedy v útulku zemřela po selhání jater, pravděpodobně v důsledku nadměrného pití, prostřednictvím něhož si činila svůj život v nevěstinci, kde musela dvacetkrát denně souložit, snesitelnější). Fenomén, o němž se hovoří i v jiných částech světa, zde nabývá obrovských rozměrů, „podle jednoho odhadu je do Indie každoročně prodáno asi 50 000 bangladéšských dívek“, tedy přepočítáno na desetiletí je to půl milionu, přičemž se registruje v posledních letech zvýšení tohoto výnosného „obchodu“.

Autor pak dokumentuje právě i cestu, napomáhající dívkám se z děsivé životní situace dostat, spolupráci přetížené policie s neziskovými organizacemi (Šakti váhiní, Sanláp, New Light), útulky a také stigmatem z návratu do původního prostředí, v němž je na ně nahlíženo s odporem atd. Článek má alespoň jeden pozitivní moment, onen podnikatel, obchodník se sexem Bhakta, který dívky krutě bil, a konečně se dostal k soudu, byl – přestože se pokusil uprchnout – odsouzen. Samozřejmě, kapka vody, vzhledem k tomu, že majitelé těchto domů mají dostatek prostředků, jak zkorumpovat policii, která vzhledem k rozměrům fenoménu v desetimilionových mraveništích indických měst i tak nestíhá, a ovšem, těm dívkám, byť z tohoto utrpení vyvázaných, to normální život nevrátí.

V tomto čísle časopisu (ještě jednou, NG, říjen 2020) je zajímavá reportáž českých „dobrodruhů“, kteří prokázali (2014 a poté s geodety, kteří ověřili údaje průkaznou metodou, 2016), že vodopád Tugela Falls v Dračích horách na hranici Jihoafrické republiky a Lesotha je nejvyšší na světě. Poutavé, napínavé a poučné vyprávění o místě, k němuž si člověk přístup „musí zasloužit“ (brodění řekou Tugela, sestupy a výstupy prostřednictvím nebezpečných žebříků i stokilometrová objížďka autem, aby bylo možné se dostat k oběma místům měření, hraně i patě vodopádu), vysvětlení metody měření Real Time Kinematic (RTK), odlišné od tradičního barometrického výškoměru, jaký měli k dispozici Martin Šíl, vedoucí expedice a autor článku, a jeho kolegové, a také poučení o typech vodopádů (s nákresem), což sehrálo i svým způsobem rozhodující roli v určení prvenství vodopádu Tugela, neboť důležitým faktorem pro určení paty vodopádu je sklon nad ní, který musí být nejméně 20 stupňů (popisovány jsou tzv. splývavý vodopád, kaskádový a stupňovitý, což k mému překvapení není totéž, úklonný a svislý, tedy ten, pod nímž si vlastně vodopád představujeme). Celá dramatická mela nekončila náročným dobrodružstvím cest a měření, ale další komunikací s centrem Waterfall Database (Světová databáze vodopádů), která rozhodla o tom, že Tugela je vyšší než dosud takto určovaný venezuelský vodopád Salto Ángel.

V článku Nejvyšší vodopád světa je Tugela v JAR, tvrdí čeští vědci (ČTK, 12. 12. 2016, resp. Novinky.cz), dostupném přes odkaz ze stránky Wikipedie o vodopádu, jsou zajímavé informace právě i o dalších sporech o správnou míru zeměpisných bodů, a to nejen Mount Everestu, který máme od školy zafixován jako 8848 metrů vysoký vrchol, ale třeba Sněžky, která je podle map vysoká 1602 metrů, „geodet Vladimír Hlavsa ale v únoru 2014 zjistil, že skutečný vrchol je výš, a to ve výšce 1603,30 metru. Tento bod je ale na polském území u kaple svatého Vavřince.“ Nu, já se musím trochu ušklíbnout, my jsme se ve škole učili, že Sněžka je vysoká 1603 metrů. Ale to už dnes aktivní geodeti nemohou pamatovat.

Celé číslo láká už obálkou na téma, které já vnímám z perspektivy fascinace svých už ani dětí, ale vnuků (to jsou všechny ty DinoParky, moji studenti na gymnáziu jezdili kousek přes hranice do Saska na výlet do jednoho z prvních, naše dítka byla unešena maketou téhle potvory na budově NZ Plaza v Liberci. A ovšem, já ještě pamatuju zážitek z Cesty do pravěku, filmu Karla Zemana natáčeném ještě předdigitálními technologiemi, tzn. pookénkovou animací, kdy vlastně ten pohybový posun divák pro nedokonalost této pracné cesty vnímá, a ovšem, obrazy Zdeňka Buriana v jeho galerii v ZOO Dvůr Králové nad Labem, které jsme v jiné podobě znali ze školních tabulí (výukových obrazů), mě ovšem nejvíce fascinoval obraz Středočeské silurské moře, školní plakát z roku 1960, jakéhosi hlavonožce s vypoulenýma očima a „kouzelnickou“ čepicí, naprosté sci-fi (nahlížím do internetu, před dvěma roky byl v aukci kdesi prodán za 1950 korun, tenkrát cena „nepodlep.“ 9,50, „podlep.“ 11,--), a pak – to je kousek od Jičína, v Ostroměři, kde se narodil, má muzeum – jsme také četli Eduarda Štorcha, jehož nejslavnější román Lovci mamutů Burian od vydání v roce 1937 ilustroval. To vše dávno před Jurským parkem, samozřejmě strhujícím už i těmi novými možnostmi.

Vlastně se mně příliš nechce replikovat samotný více než čtyřicet stran objemný a na různá témata rozčleněný článek s řadou ilustrací a fotografií, který jsem si pečlivě přečetl a vnímám jej jako jeden v řadě stále nových objevů, jak o tom hovoří třeba i archeolog a egyptolog Miroslav Bárta, a na něž člověk tu či onde naráží. Už fakt, že zaznamenaných druhů těchto vyhynulých ještěrů, kteří ovládali zemi v době druhohor, je přes 1100 a ne jen pět šest, tyranosauři, brontosauři (mám dojem, že jsme tohle slovo používali nejdříve, je ale možné, že mě ovlivňuje vzpomínka na hudební skupinu a ekologické hnutí sedmdesátých let). Řeknu teď snad jen, že mi připadá docela veselé, když je slepice, která pobíhá u sousedů na dvoře, za dinosaura, jakkoli je to vývojově vědecky nezpochybnitelné.

A docela zajímavé je, jak navazuje (takřka by se to dalo přehlédnout) na dinosaury článek Záchrana amazonských majestátních dravců, vlastně v podobném duchu a týmž étosem, obrázky „obrů deštného pralesa“, harpyjí či lenochodů hezky uzavírají celé přírodovědné téma. Je toho tu ještě více, zmíním alespoň článek v závěru Čekání na Gdańsk, připomínající historické události Polska, hnutí Solidarity s Lechem Wałęsou coby ústřední osobnosti proměny země, dnes páté největší v Evropské unii, zde z pohledu novinářky Victorie Popeové, který pozdějšího prezidenta navštívila v oné ještě turbulentní době začátků této proměny.

Číslo Lidé a Země 4/2015 láká na obálce pohádkově červenou barvou štítů Torres del Paine, jíž snad může konkurovat jen australská Uluru, tedy Ayers Rock, pro mě jedno z míst, o němž nadšeně vyprávěla má dcera, když před léty vyrazila za tučňáky do Patagonie a jejíž tvar v papíru, vystavený v pražské Galerii Rudolfina byl dílem Jana Činčery (nedávno jsme se po letech viděli na dvojvýstavě Miloše Šejna a Adrieny Šimotové ve Vrchlabí). To, že součástí její výpravy byla cesta pěšky (mě samotného vždy fascinoval právě ten moment, který jsem zažil ovšem na jiných místech, který je snad podstatou „cesty“, když se před vámi v jeden okamžik z místa, kam jste dospěli, zjeví nějaký komplex, panorama, krajinné uskupení a podobně), potvrzuje název souboru sedmi takových míst, „kam můžete dojít pěšky“, jak to říkají slova v prezentaci, k níž patří park Mount Elgon severně od Viktoriina jezera, dvěstěčtyřicetikilometrový trek okolo Annapurny, Pacific Crest National Scenic Trail, tedy Pacifická hřebenová národní vyhlídková stezka, jak to překládá Leoš Šimánek v knize  Amerikou po hřebenech hor (někdy před dvěma lety jsem její četbu komentoval na těchto stránkách, dohledávám 28.02.2022, 00:51), dále Inca Trail se slavným Machu Picchu, národní park Skaftafell na Islandu a konečně národní park Blue Mountain v Austrálii.

Některé články v časopise jsou jinak strukturované než v National Geographic, příkladem stručných nabídek v seznamu je právě ten předchozí v bloku označeném jako Cesty. K nim patří řada dalších, přičemž někdy je to spíše lokalizace, náležitost k místu, než samotná cesta (samozřejmě se tam musíte nějak dopravit), jako je v tomto čísle článek o slavné vůni Eau de Cologne, kterou vynalezl v 18. století italský návrhář a dal jí jméno německého města („Kolínská“) či položka Lidé a jídlo, konkretizovaná jako Chutě a vůně Kalifornie. Mě zaujal ovšem nejvíce Výlet do propadání, samozřejmě se jedná o Rudické propadání, nemohu nevzpomenout někdejší film Mlýn na ponorné řece, pardon, to je název knižní předlohy Alfreda Technika, film z roku 1961 se jmenuje Ďáblova past. Konkrétně je místo trochu jinde, ale jedná se rovněž o Moravský kras, fenomén oblasti právě s magickými podzemními skalními a vodními útvary, krasovými jevy a vůbec pozoruhodnou přírodní krásnou.  A ve filmu to byla doba, kdy vzniklo také stejně charismatické Kladivo na čarodějnice či Markéta Lazarová.

Naopak k cestám určitě patří článek zařazený do části Lidé v pohybu, líčící cestu na Muztagh Ata, 43. nejvyšší horou světa, nacházející se v Pamíru, ve vyšších částech cesty Za otcem ledových hor (Zdeno Brnoliak) probíhá trasa ve výšce kolem 6000 metrů. Pro tento typ článku jsou charakteristické, vedle ústřední textové a obrazové reportáže, údaje pro ty, kdo by se chtěli na místo vydat plus orientační mapa. Podobná je cesta Přes Himaláj na kolech (Radim Jebavý) z Thimphu v Butánu do nepálského Káthmandú, tedy v délce devíti set kilometrů.

Jestliže jsme ve vybraném čísle National Geographic četli o děsivých osudech dívek prodaných do sexuálního otroctví, v tomto čísle Lidé a Země se rovněž pouze nekocháme přírodními krásami a fyzickými výkony cestovatelů. I zde je článek o otřesné skutečnosti, který se věnuje strašlivému jevu, kyselinovým útokům v Indii, které v perspektivě evropské kultury vypadají jako něco zcela nepříčetného, a především se nejedná o ojedinělý zločin nějakého pomatence (v Čechách se něco takového stalo jen zcela výjimečně), ale o velký počet postižených dívek a žen, které odmítnou návrh na tělesný styk. Jméno článku: Zničené, bez tváře přesto nezlomené. Popisuje řadu příběhů, možnosti záchrany a léčení, výpovědi rodiny atd., ani fotografie nemohou postihnout utrpení, kterému byly tyto ženy vystaveny. V jednom z rámečků s názvem Násilí na ženách v Indii jsou uváděny další příklady, kdy například předloni „čtyři muži v Dillí znásilnili a k smrti ubili studentku“ či data o tom, že „z tisícovky dívek je zavražděno často ještě před narozením nebo těsně po něm 155–225 děvčátek“. Strašné.

Obecně lze říci, že Lidé a Země přinášejí mimořádné pohledy na realitu dnešního světa. V čísle z května roku 2015 je takovým příkladem nevšední perspektivy protiklad „Zapomenuté kmeny Indie“ na jedné straně, tedy ono objevování nejstarších vrstev lidské civilizace a vnímání naopak její nejmodernější, urbánní podoby v podobné metafoře, tedy „města jako džungle“ (s příklady Šanghaje, Londýna či Cape Town).  Tento námět je tématem měsíce v řadě článků jednoho takto nazvaného oddílu, lze k nim připojit „7 nej…“ (což je charakteristický formát jednoho článku časopisu, který nalezneme i v dalších číslech, kromě sedmičky se setkáme také s „pětkou“ či „trojkou“). V článku Šanghaj mnoha tváří cestovatel Jakub Freiwald vysvětluje „příběh čínského snu“, tedy to, jak funguje celá ta neskutečná proměna místa, hovoří o „dusivém oparu“, moderní dopravě, „Benátkách Orientu“, ale také „potápějící se metropoli“, související se sebevědomým plánem rozvoje, expanze města. A autor přidává „mých 5 nej Šanghaje, Perlovou věž, Jezerní města, Shanghai Urban Exhibition Hall, Čtvrť Bund a Ulice Francouzské čtvrti. Podobně je postaven článek o Kapském městě a jeho slamech, a stejně tak Londýn k nepoznání, kde jeho autor novinář Tomáš Nídr ukazuje řadu míst, která tady ještě před pár lety nebyla.

K 7 jedinečným městům světa (opět graficky jinou barvou vyznačená „sedmička“) pak patří Kjóto (Japonsko), srdce země na západě ostrova Honšú, někdejší hlavní město, staré saharské obchodní město Agadez (Niger), Funchal (Madeira), významný mezinárodní přístav Hoi An (Vietnam), Charleston (USA), založený u mořského břehu v Jižní Karolíně Angličané na počest svého krále, tedy původně Charles Town, Mombasa (Keňa), druhé největší město země, jehož lákadlem jsou uličky starého města a lokalita pro potápěče, Valparaiso (Chile) se svými lanovkami v kopcovitém terénu, důležitý přístav konkurující sto dvacet kilometrů vzdálenému hlavnímu městu Santiago de Chile.

Vlastně sem (k sérii portrétů měst) svým tématem patří také ještě článek Metropole, Město, kde můžete snít, pojednávající o kalifornské Santa Barbaře nebo Víkend ve světě, Tel Aviv mladý a světový.

Ovšem, k profilu časopisu patří také „chutě“ a vůně a jídlo, ostatně to k turismu neodmyslitelně patří. Mě ale láká víc článek či oddíl s názvem Když ženy cestují samy, navazující (nebo možná tenkrát naopak vzbuzující) obdiv k Lence Klicperové, zmíněný už shora, a zde umístěný po Editorialu a další dvojstraně s válečnou fotografií, kde fotografka a šéfredaktorka hovoří o uprchlících (tedy tématu, které začalo být v době vydání časopisu aktuální, ale které ona vidí opravdu z jiné perspektivy, totiž osobních zážitků) a pomoci prostřednictvím projektu Archa pomoci. Příběhy cestovatelek jsou pak jejich vlastními výpověďmi, patří k nim novinářka a humanitární pracovnice Markéta Kutilová, která žila rok v Íránu a vyjadřuje se pozitivně o pohostinnosti muslimů, nicméně nedoporučuje ženám cestovat do těchto zemí zcela samy – nacházím zde pregnantní výraz, který Kutilová v krátkém článečku Na stejné cestě jako unesené Češky použila, pro „biologické jádro“ oněch děsivých témat, které jsem komentoval výše, když říká, že „tyto společnosti jsou většinou více sexuálně frustrované“. V Iráku či Gaze byla fotografka a novinářka Jarmila Štuková (také na společné fotce s Lenkou Klicperovou a dalšími v Iráku), což je zajímavé čtení vzhledem k dnešním událostem v Gaze (v těchto dnech se jedná o dohodě mezi státem Izrael a Gazou jako nějakým řešením onoho strašného konfliktu). Potíže v Indii je článek Moniky Jamborové, vedoucí mise Člověka v tísni v Iráku, komentářem souzní s tím, jak se vyjádřila Markéta Kutilová. A je tu ještě několik dalších článků, od dokumentaristky Olgy Šilhové, fotografky Líby Taylor či Veroniky Jemelíkové, mezi nimi pak s názvem Faktor štěstí píše Lenka Klicperová také o tom, že to dnes nejsou jen země jako Afgánistán, Pákistán, Kongo, Jemen, kde je riziko přepadení ať už teroristů nebo kriminálníků, ale vlivem radikálního islámu je toto nebezpečí rozšířené prakticky všude (ostatně za posledních deset let máme dokladů toho přehršel).