Národní muzeum / Dvaasedmdesát jmen české historie

Národní muzeum / Dvaasedmdesát jmen české historie

„Cyklus portrétů významných osobností, jejichž jména jsou zlatým písmem napsána pod okny Národního muzea v Praze“

Pořadů, které by mapovaly českou kulturní historii, není nikdy dost. O té moderní je jich jak šafránu (skvělou výjimkou byla „Šumná města“), jinak se pravděpodobně sčítá několik faktorů, proč jich je tak málo – řekl bych pocit nejistoty či nezakotvenosti v současném světě, půlstoletí přestávka v moderní autentické tvorbě např. v architektuře i nevraživost tehdejších režimů vůči všemu modernímu („povinnou doktrínou“ byl socialistický realismus), nedůvěra, dokonce averze vůči směrům, které jsou „technické“, industriální (tedy málo „lidské“, nikoli řemeslné, tj. chybí pocit otisku lidské ruky) a nevím do jaké míry údajná odtažitost a globálnost či jak bych to nazval, která je vnímána negativně vzhledem k chybějícímu povědomí evropského a světového kontextu.

Možná právě proto se obracíme spíš k těm, které nějakým způsobem souvisí s „pamětí“ národa. Stejně jako kdysi Dobrovský se musel vrátit k Veleslavínovi, aby stabilizoval českou gramatiku, hledáme i my dnes svou identitu tím, že zaplňujeme mezery v povědomí o české historii. Všimněte si toho, jak se zvláště v prvních letech mnohé v myšlení, realizacích ve všemožných oborech vracelo k „předválečným časům“ (to by samozřejmě bylo na složitější analýzu). Jedním z pořadů, které se vracejí k historické tradici národa, a který nedávno skončil, byl dokumentární cyklus České televize Dvaasedmdesát jmen české historie. Příjemný hlas Pavla Soukupa a zasvěcené komentáře profesora Charváta, sebraný obrazový materiál jsou položkami, které garantují kvalitu pohledu na českou historii. Sympatické mi je, že je to koncepční pořad, který zpracovává šikovně vymyšlené téma, přestože se může jevit jako nevýhoda (z druhé strany ovšem i výhoda), že pojednává jména dnes už takřka zapomenutá. Rovněž v komentářích na webu je pořad chválen, zaregistroval jsem i poznámku (zřejmě člověka na historii zaměřeného), že pro širší osvětlení historických souvislostí je dvanáct minut „zoufale málo“ a že se vzhledem k tomuto údajnému nedostatku z pořadu stává „vlastivědná pomůcka pro základní školy“. Mně osobně spíš vadí vcelku koncepčnější práce (a nejspíš i spolupráce) vzdělávacích center (vysokých škol) a médií, jejichž výsledkem by bylo vytváření obrazu české národní historie pro širší kulturní veřejnost. A to nejen u onoho pohledu na starší historii, ale především na tu moderní. Chybí jakýsi fundamentální výběr toho, co by bylo předkládáno českému člověku v kontextu dnešního světa. Ale co bych chtěl, když mnohdy chybí konsenzus na „důležitějších“ věcech, než je kultura.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Dvaasedmdes%C3%A1t_jmen_%C4%8Desk%C3%A9_historie
https://www.ceskatelevize.cz/program/10214245764-12.03.2010-17:25-2-dvaasedmdesat-jmen-ceske-historie.html?dily=1