Namažeme školu špekem

I když by se snad mohlo zdát, že v době „mezi svátky“ je spousta času na to, něco psát, ve skutečnosti opak je pravdou. Když odhlédnu od toho, že je to očekávaná příležitost k setkávání, návštěvám příbuzných a známých, a většinou až před Silvestrem se divím, že je ten čas najednou pryč, je to, alespoň pro mě, časový úsek, kdy se nakumulují ještě jiné věci. Pravda, hudební aktivity mívám rozprostřeny spíš před Štědrým dnem a po Novém roce coby adventní a „tříkrálové“ koncerty, ale jsou tu nahromaděné knížky, jednak ty, které jsem někomu dal jako dárek pod stromeček, a třeba do nich i sám nahlídnu, když už jsem je nestihl dříve přečíst nebo aspoň prolistovat, jednak ty, které jsem sám dostal a na které jsem zvědavý. Nu a letos k tomu ještě přibyla velká publikace o fotografování, kterou mi Martina dala pod stromeček k foťáku, jehož taje objevuju a u něhož je pro mě mnohé zcela nové, byť jsem v různých úsecích života porůznu a různými aparáty fotografoval (tady má jen manuál třista stránek, a myslím, že je to opravdu jen ten první krůček).  Takže „ve finále“, jak se říká (říká se to ještě?) jsem si k noťasu sedl někdy snad takřka po týdnu. Vlastně to není pravda, dělal jsem ten„vánoční balíček“, přesto.

Jedna z knížek, která se objevila pod stromečkem, sluje názvem Namažeme školu špekem, jejími autory jsou Adam Votruba, který tuto Současnou folklorní poezii dětí, sesbíral, a David Böhm, který knížku plnohodnotně kontextuálně ilustroval, což z knížky, spolu s její typografií činí pěkný artefakt, který ruku i oko potěší. Nechci to příliš rozebírat – členění celku, komentář k časovým vrstvám, skutečnost, že autor se věnoval i textovým variantám a napsal k textům docela rozměrnou studii, na druhou stranu doma diskutujeme, že tam není „všechno“, na což já opáčím, že to není vědecká práce, ale knížka pro potěšení. A ovšem autentické vulgarismy, které těchto „140 básniček, písní, říkadel, rozpočitadel, posměšků a škádlení“ obsahuje. Já s tím samozřejmě nemám problém, byť jsem ze „staré školy“ a u ostřejších slov vždy rozvažuju, zda je, alespoň v tištěném projevu, použít, nicméně nevadí mi, pokud jsou použita funkčně a nikoli samoúčelně nebo coby projev hloupého primitivismu. Ostatně v tomto směru se hranice opravdu výrazně posunuly (zase o tom můžeme diskutovat ze všech stran), například knihy, které byly před válkou bibliofilskou záležitostí (Erotická revue), se vydávají „normálně“, „na pultech“ (doslovně, ještě před dvaceti lety by to bylo nemyslitelné) se objevily Kniha o kundě a celá ta další příslušná řada, před časem vyšly tuším dva díly proslulé Obrátilovy Kryptadie,  další oblastí je současná tvorba v oblasti beletrie (minimálně posledních dvacet let), kde se právě i v těch nejvyšších patrech její součástí stávají obrazy, které byly myslitelné dosud jen v pornografii.

Ale to jsem najednou rozpovídal. To je na samostatný článek, a já jsem to vlastně nechtěl příliš komentovat, natož analyzovat, a ovšem ani omlouvat, jestliže tady – to je vlastní záměr tohoto příspěvku – přepíšu pár básniček, nad kterými jsem se chechtal. Protože, jak i sám autor na zadní desce knížky, kde se takovému „vysvětlení“ sám věnuje, poznamenává – spolu s jedním „dítětem“: … a komu se to nelíbí, ať si prsty políbí. (pod textem „vychází“ jako sluníčko zeza horizontu známý kosočtverec).

A aspoň – proč se tím zabývám právě teď – vlastně by to mohlo být jasné. Jsou dva dny před Silvestrem.

Hurá, hurá

(Omylem vymazáno, datum původní editace 29. 12. 2011