Na Šrámkově Sobotce 2015 / I

Nejsem takový ten Šrámkovec, který se v době Šrámkovy Sobotky usídlí na celý týden v městečku, upínajícího se na onen pozoruhodný kus české literární historie, spojené s básníkem, jehož verše ještě naši otcové četli coby studenti dívkám, když je chtěli omámit; fascinovalo mne nicméně vždy toto společenství, usazené kolem stolu na Šolcově statku, jako by tu sedělo odedávna, snad ještě od dob, kdy být básníkem bylo čímsi mimořádným, osobou, k níž všichni vzhlíželi jako snad dnes ke zpěvákům na letních festivalech. Napadá mě pár vzpomínek či jejích fragmentů, osobností, o nichž by stálo za to se zmínit, ale v tuto chvíli chci spíš přičinit pár poznámek k fragmentům letošního soboteckého festivalu, to znamená k pořadům, které jsem si v oné programové paletě vybral, a dojel na ně každý den z nedalekého Jičína. Právě ta fragmentárnost je v kontrastu s těmi, kteří by mohli referovat – a určitě to udělají, třeba v recenzích a dalších textech v časopisu Splav! – celistvěji a hlouběji, právě proto, že pronikli podrobněji do celého dění. Určitě by to mohla být jen výmluva, když řeknu, že jsem musel dodělávat i pár jiných věcí, a nebýt v Sobotce celý den, od ranních přednášek po večerní divadelní představení, ale mohu jen závidět oněm studentům bohemistiky, kteří jsou schopni si v přestávkách cosi číst na dece v zahradě Šrámkova domu a večer si ještě dlouho po půlnoci užívat horké chvíle – teď myslím především na tropické teploty přes den a bouřky, které se v těchto dnes po Čechách přehnaly (na karlovarském festivalu vyplavily stanové městečko), i když přiznávám, že nevylučuju ani pomyšlení na ono šrámkovské téma mládí, které z těch lidí vyzařuje.

Ale dost vzletných slov, fakticky jsem si vymezil ve svém záměru především setkávání se zajímavými  osobnostmi (byť se mi to vlastně nepodařilo se všemi, o tom se ještě zmíním), které se v určité části realizovalo – vedle některých dalších pořadů – v autorských čteních;  ta se konala právě na pódiu zahrady Šrámkova domu – dalším dějištěm pak byl před časem rekonstruovaný divadelní sál, podle původního určení dodnes označovaný jako Solnice (pamatuju na první promítání filmů v době znovuotevření protáhlého svažitého prostoru, který kdysi sloužil také právě jako kino), zatímco Sokolovna, kde se v minulých ročnících realizovala divadelní představení, je v současnosti v rekonstrukci, a sál spořitelny, s nímž jsem měl Šrámkovu Sobotku spojenou především, zůstává v letošním roce místem pro dopolední přednášky (ty jsem letos pominul, přestože vím, že jsou „důležité“). Novinkou pro mě byla společenská místnost Domu s pečovatelskou službou, novostavbou kousek za kostelem, kulturní kontext vychází z toho, že místnost v posledních letech využívá i Baráčnická obec, jak vědí obeznámení, instituce v Sobotce významná. Jistým hlediskem mého výběru pořadů byly vedle řečeného záměru také dokumentární fotografické záznamy, v těchto poznámkách ale proberu i všechny ostatní.

Zeptej se táty / Činoherák Ústí
Ne 5. 7. 2015, 19:30  / Městské divadlo

režie a výprava:
Filip Nuckolls
dramatizace a dramaturgie:
Vladimír Čepek
hrají:
Anna Fišerová, Matúš Bukovčan a Kryštof Rímský.

Poslední román Jana Balabána přijala kritika, také v souvislosti s jeho předčasným úmrtím, v době, kdy vyšel, jako velkou událost. Četl jsem od autora pár věcí, zaujala mě závažnost výpovědi i styl, byl jsem zvědav, co z toho je převoditelné do divadelního představení. V přeplněném divadelním sále a v také horúčavě (jak říkají Slováci) nevím, zda jsem byl schopen postihnout vše podstatné, shrnu-li nicméně, co jsem zachytil (necítím se povolán psát recenzi, byť s jednou z těch, k nimž dávám, odkaz, jsem se pak takřka doslovně shodl), pak podstatné je, že „divadelní koncept“, od něhož se odvíjí celá dramaturgie, je nápaditý (vizuální vrstvy před plátnem a za ním, stínohry atd., odpovídají perspektivě vzpomínek s dominantní narativní ich-formou, projektující obsahy minulých příběhů na jeviště), z textu se pak podařilo vybrat substanci příběhu a převést rozmanitými divadelními prostředky (jedním z dalších výrazných byla loutkohra, byť tato část pro mě, zvláště v souvislosti s rychlým spádem příběhu, soudu s lékařem Janem Nedomou a žalobcem, panem Wolfem, nebyla příliš přesvědčivá, byť idea „loutkohry“ v onom přeneseném smyslu totalitního řežimu je zajímavá). Z dalších z výhrad, které k představení mám, jsou ty nejzávažnější nepatřičné a nešikovně opakované hudební motivy (Vivaldi), obsazení herce slovenské národnosti, který pak svou jazykovou nekompetenci zachraňoval přechodem do rodné řeči, tedy kolísavá kvalita interpretace textu (i místy stereotypní kadence vět, příliš nemluvě o častějších přeřecích).

Není smyslem této poznámky strhat představení, mám na paměti situaci divadelního souboru – osudy zlikvidovaného Činoherního studia, jehož historie sahala až do 70. let minulého století a v další návaznosti Kladivadla do doby vlny vzniku divadel malých forem, svébytného fenoménu české kultury, a jímž prošla celá řada dnes známých herců, byly i mediálním tématem nedávné politické kauzy; Činoherák, navazující na divadlo zaniklé v roce 2014, zahájil novou sezónu v pražských divadlech -, ale také koncepčnost – dramatizace pozoruhodných prozaických textů  (32 hodin mezi psem a vlkem či Kde život náš je v půli se svou poutí, rovněž v režii Filipa Nuckollse) patří takřečeno ke konceptu divadla. Řadu vizuálních plánů (vrstev vědomí) v inscenaci bych pak, na rozdíl od Linhartovy recenze, neviděl jako východisko z nouze, dané kočovnou situací, a – zatímco s jeho výhradami jsem zajedno – ocenil bych právě odvážnost tohoto počinu.

Jan Balabán, Zeptej se táty
https://www.databazeknih.cz/knihy/zeptej-se-taty-40821
Inscenace v Činoheráku
https://cinoherak-usti.cz/repertoar/zeptej-se-taty/
https://www.kulturissimo.cz/index.php?cinoherak-usti-zeptej-se-taty-premiera&detail=2677
https://www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/295965-co-zivot-doopravdy-je-zeptej-se-taty-radi-cinoherak-usti/
kontext souboru
https://www.kulturissimo.cz/index.php?cinoherak-usti-zahajeni-sezony&detail=2377
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cinohern%C3%AD_studio_%C3%9Ast%C3%AD_nad_Labem
recenze – Otto Linhart, Divadelní noviny 12/2015
https://www.divadelni-noviny.cz/zeptej-se-taty-recenze

Z představení jsem nepořídil žádné fotografie.