Na plovárně s Markem Ebenem

„Vždyť jste udělal asi čtyři sta Plováren,“ namítá Karel Hvížďala Marku Ebenovi na jeho slova o jeho „mělké zkušenosti“, jimiž vzdává poctu zpovídanému publicistovi, kterého si váží pro kvalitu jeho práce, jak říká hned v úvodu, a i proto začíná motivem obtížnosti položit první otázku. Začínám takto tuto poznámku o knižním vydání čtyřiadvaceti rozhovorů s osobnostmi „z umění, sportu, vědy a podnikání“, jak říká podtitul tohoto souboru, připraveného Jiřím Janouškem, jak zase informuje věta pod hlavním titulem knihy, a jak on sám doplňuje v krátkém odstavci Místo doslovu, když říká, že rozhovory jsou vybrány ze sto padesáti titulů, které byly natočeny v posledních čtyřech letech, abych se alespoň nějak orientoval v množství práce, kterou odvedl Marek Eben, rovněž jedna z nejpozoruhodnějších osobností v českém veřejném prostoru, už jen proto, že od vydání této knihy uplynulo dalších deset let, a dost dobře nedokážu spočítat, kolik Marek Eben Plováren opravdu natočil.

Nahlédnutím do Wikipedie zjišťuji, že první vysílání proběhlo v lednu roku 1999 s hudebníkem a politikem Michaelem Kocábem, na konci roku 2011 to bylo 461 rozhovorů a poslední položka, kterou soupis na Wikipedii uvádí, je k září 2016 číslo 663, od té doby pak mohlo (do dnes, píšu na začátku léta 2023) být natočeno ke třem stovkám dalších, tedy se počet kvapem blíží k celé tisícovce (některé jsem sledoval, byť v tomto ohledu nejsem onen řádný „fanoušek“ či nemám uspořádané zvyklosti, abych si pokaždé zapnul televizi, když se Plovárna vysílá), v poslední době například Zuzanu Stivínovou, Martina Řezníčka, Vladimíra Gumu Kulhánka, před časem jsem si vyhledal Evu Hudečkovou, protože jsem chtěl okomentovat jednu její knížku a doplnit si obraz o její osobnosti, protože moje osobní setkání s ní bylo příliš letmé, historika Roberta Kvačka (je Jičíňák, občas se potkáváme), dirigenta Václava Lukse etc. Na i-Vysílání se pak uvádí, že dostupných je 837 dílů, to uvádím nejen kvůli počtu, ale i proto, kdybych si chtěl, jak jsem uvažoval, některé díly v knize (nebo i některé další) si přehrát, případně porovnat, abych si ujasnil, do jaké míry knižní úprava odpovídá originálu. A mohu konstatovat, že ediční úprava je citlivá, s drobnými úpravami, které by někdy ani nemusely být, ponechává text, jak jej zná televizní divák, samozřejmě jsem neměl k dispozici celý natočený materiál.

V každém případě jsem řečené hned také učinil s prvním v knize uvedeným rozhovorem, totiž s plastickým chirurgem, který byl prvním, jenž transplantoval člověku celý obličej, Bohdanem Pomahačem. Transplantace byla provedena v květnu a červnu roku 2011 ve Spojených státech, po předchozích částečných transplantacích dostal nyní úplnou tvář voják Mitch Hunter, zraněný při autonehodě, následovala transplantace obličeje Charly Nashové, „kterou oslepil a znetvořil šimpanz“ (s. 255), jak se dozvíme ve Stručných životopisných údajích na konci knihy, kde jsou jednotlivé osobnosti seřazeny abecedně (Pomahačův ale není kdovíproč uveden na svém místě a v seznamu předřazen Jaroslavu Malinovi) a doplní obraz pojednávané osobnosti.

Kdybychom tyto zdroje (Wikipedii s odkazy na vysílání Na plovárně, tato vysílání jednotlivých dílů, pokud jsou dostupné, a jejich přepis v komentované knize) chtěli brát jako východisko pro představu o jednotlivých osobnostech, byl by to určitě dobrý startovací materiál, vzhledem k tomu, že mně v této poznámce jde o něco jiného, totiž o komentář ke knize, spokojím se s neproblematizujícím konstatováním, že texty v ní odpovídají tomu, co jsme mohli slyšet a vidět v televizním vysílání, pochopitelně s drobnými úpravami, jak vlastně již řečeno. Každý text má, podobně jako tomu je v televizi, úvodní představení osobnosti Markem Ebenem, pak následuje samotný rozhovor.

Po zmíněném plastickém chirurgovi se v knize setkáme s fotbalistou Pavlem Nedvědem, architektkou Evou Jiřičnou, zvonařem Petrem Rudolfem Manouškem, generálem, odbojářem Tomášem Sedláčkem, publicistou Karlem Hvížďalou, Marií Svatošovou, podnikatelem pivovarníkem Stanislavem Bernardem, antropologem Jaroslavem Malinou, hokejovým brankářem Jiřím Holečkem, zakladatelem drogové léčebny Jiřím Preslem, cestovatelem a polárníkem Václavem Sůrou, herečkou Ivou Janžurovou, profesorem přírodních věd Vladimírem Karpenkem, jezuitou, sociálním pracovníkem Františkem Líznou, pilotem Formule 1 Davidem Coulthardem, profesorem religionistiky, biblistou Janem Hellerem, skladatelem a producentem Quincy Jonesem, právníkem a ombudsmanem Otakarem Motejlem, podnikatelkou Františkou Garlíkovou, psychologem Raymondem Moodym, hercem Antoniem Banderasem, chirurgem Pavlem Pafkou a horolezcem Radkem Jarošem (jejich charakteristiky uvádím ve shodě s úvodním přehledem, kde je uvedeno jejich jméno, tento atribut a rok vysílání dílu pořadu Na plovárně v televizi.

Samozřejmě to každý máme nastaveno trochu jinak, podle zájmu o jednotlivé oblasti, větší či menší všeobecné známosti jednotlivých osobností či takovou či onakou obeznámenosti s nimi z jednotlivých kanálů či zdrojů, případně osobních setkání, a také máme každý jinou míru toho, co o jednotlivých osobnostech podle oněch předchozích či ještě dalších kritérií víme. Určitě některá jména známe jakožto ikony, které patří se samozřejmostí do našeho světa, přitom ale fakticky o nich příliš mnoho nevíme, v jiných případech – může to být i méně ikonická osobnost – jsme naopak měli příležitost (z nejrůznějších důvodů, ať již shodou náhod či vlastním zájmem a přičiněním) třeba přečíst řadu rozhovorů a máme podrobnou představu.

Tak nejspíš člověk starší generace bude znát přinejmenším jméno a možná i některé výkony brankáře Holečka, i kdyby nebyl zarytý hokejový fanoušek, ten, kdo jen trochu sledoval televizi po Listopadu, bude znát Otakara Motejla, a ani nemusí být velký milovník kina, aby hned nevěděl, kdo je to, když se na plátně objeví legenda českého herectví Iva Janžurová či světová hvězda Antonio Banderas, kdo pak alespoň zběžně sledoval společenské události, zná jméno Pavla Pavka, pak už se spíš musí jednat o soustředěnějšího člověka, jenž se orientuje v určitých oborech, aby věděl, kdo je Petr Rudolf Manoušek, přece jen asi (nejspíš v souvislosti s Janem Kaplickým a neblahým osudem jeho projektů u nás) bude více těch, kdo znají jméno Eva Jiřičná. U Stanislava Bernarda každý bude znát značku piva, u samotné osoby zakladatele rodinného pivovaru si tím ale tak nejsem jist, Raymond Moody bude něco říkat spíš těm, kdo mají oblibu v záhadách, byť svého času jeho kniha Život po životě byla trhákem, Radek Jaroš těm, kdo milují hory. Za mě to bude třeba Quincy Jones, ježto se celý život zabývám hudbou a Karel Hvížďala, jehož knihy soustředěněji čtu, u některých jmen se přiznám, že je slyším poprvé, tím spíš se s nimi alespoň letmo tímto způsobem seznámím.

Protože právě, ona půlhodina (vysílání) je vymezený prostor, do něhož se vejde jen určitý objem informací (samozřejmě tady ještě je onen nenahraditelný vizuální dojem, pokud bychom sledovali originál), porovnáme-li ale třeba rozhovory tohoto typu s těmi Hvížďalovými, které jednak vznikají v odlišném (podstatně delším) časovém horizontu, jednak tomu odpovídá rozsah samostatné knihy, a pokud jsou to rozhovory opakované, kniha může přesáhnout také pět set stran (jako třeba rozhovory s Jiřím Suchým). V našem případě můžeme srovnávat portréty v obou formátech u Evy Jiřičné (nebudu to ale blíže rozebírat). Pojďme ale alespoň prolistovat knihu s Ebenovými rozhovory a vypsat něco, co mě v některých případech mimořádně zaujalo – činit tak podrobně není pro mě důležité již vzhledem k jejich dostupnosti v i-Vysílání, přece jen se ale u textu něco zadrhne pod kůži trochu jiným způsobem.

U Bohdana Pomahače jsem zbystřil u dvou věcí. Jednak když jsem četl o úsilí, jaké musel vynaložit k tomu, aby se dopracoval pozice, v níž mu bylo umožněno realizovat náročný operační výkon (chirurg hovoří o několikaleté nejistotě, kdy nedostával žádné nabídky, musel pracovat dokonce zadarmo etc.), tj. chirurgovo vyprávění o mimořádné vytrvalosti v cestě za svým cílem, jednak přiblížení představy, co vlastně takováto komplexní operace představuje, od návaznosti jednotlivých cév a nervů původního a „nového“ obličeje, přes délku trvání a tedy náročnosti práce celého týmu až po logistickou komplikovanost celé akce. Vrátit se do Čech se právě i pro podmínky, které na svém pracovišti v USA má, nechystá, i když člověk nemá nikdy říkat nikdy.

O Pavlu Nedvědovi jsem si přečetl, protože mě fotbal absolutně nezajímá, spíš jen proto, že jsem byl zvědav na jeho vyjadřovací schopnosti, ale nakonec mě mile překvapil i svým vtipem. Netušil jsem, že hráč, který hraje oběma nohama, není samozřejmá věc, a už vůbec ne, že – v jeho případě – každá noha „umí“ něco trochu jiného.

Eva Jiřičná potvrzuje, že nikdy nebyla úplně spokojená s tím, co vytvořila, jak o tom hovoří v rozhovoru s Karlem Hvížďalou Prostory a dialogy Evy Jiřičné, mluví se o dnešní módě předělávat staré továrny na prostorné loftové byty a galerie jako reakci na dřívější nutnost bydlet ve stísněných prostorech (zvláště u nás to byly panelákové byty, které vytrhly z původního konceptu sociálních bytů meziválečné avantgardy jen určitý segment, a jejich absolutizace jako bytového standardu v této okleštěné podobě od šedesátých let zvl. u nás, dodávám), architektka hovoří také o dostatku světla, a pak také o překvapivé otevřenosti vůči modernosti v Anglii, o níž máme mylnou představu strnulé konzervativnosti. Naopak: „Po řadu let byla Anglie jedním z nejdůležitějších center rozvoje architektury, vzniku nových stylů, rozvoje urbanismu.“ (s. 31) A ovšemže je také řeč o projektech u nás, oné smutné historii Kaplického knihovny na Letné (tenkrát, v r. 2009, ještě vyslovovala naději) a návrhu mostu v Ostravě. Ani ten žel, jak se dočteme, když si vygooglujeme příslušné články, se nerealizoval. Holt tady žijeme v trochu jiných poměrech.

Jméno Petra Rudolfa Manouška znám, byť jsem se s ním přímo osobně žel nesetkal, prostřednictvím Sluneční hory Miloše Šejna v Sluňákově u Olomouce, pro niž tento u nás dnes jeden z posledních našich zvonařů, jenž „léčil puklé srdce zvonu Zikmund“ (s. 36), vyrobil zvon. Dočítám se, co jsem trochu věděl, o jeho původu z Brna a rodinné dílně na Zbraslavi, vytopené za povodní v roce 2002, a o tom, že vlastně samotné zvony musí odlévat v Nizozemí. Dozvíme se leccos o velikosti zvonů, ten největší pro Japonsko, na němž se Manoušek rovněž podílel, váží 36 250 kilogramů, tedy jen samotný zvon, rozměry 3,80 metrů v průměru, 3,17 na výšku, jméno Gotenba. Pak také, co vlastně zvonaři propočítávají, aby zvukové spektrum zvonu odpovídalo tomu, jak má znít, tedy vedle základního tónu spodní oktáva, pak oktáva vrchní, durová či mollová tercie a další tóny. Délka rezonance pak odpovídá průměru zvonu, „přibližně sekunda na centimetr průměru znovu“ (s. 42), Zíkmund tedy zní téměř pět minut a onen největší zvon na světě téměř patnáct minut. Zajímavý je technologický postup výroby zvonu, Manoušek vyrábí také mobilní zvonkohry.

Heslo „Vydržet!“ je životním mottem generála, jenž je „jedním z posledních očitých svědků pohnutých osudů této země ve 20. století“ (s. 49). Sledujeme poněkud jinou perspektivu dříve „nedotknutelné“ Dukelské operace, názory na generála Svobodu, na vztahy mezi jednotlivými armádami, odpověď na otázku, zda jsme měli či neměli bojovat s Hitlerem, z čehož si vypisuju slova: „Když si uvědomíte, jak brzo padlo Polsko, jak rychle kapitulovala Francie, jak silný byl werhmacht a jak nepřipravené byly armády našich tehdejších spojenců, tak si chtě nechtě musíte přiznat, že nepodvolit se by byl zásadní a obdivuhodný čin, ale následky by byly strašlivé.“ (K tomu pak přidávám následující větu: „Naše armáda byla dobře vycvičená a vyzbrojená, morálka byla vysoká, ale v tehdejší československé armádě bylo asi dvacet procent sudetských Němců. Jak by se zachovali, kdyby došlo k boji, o tom nechci spekulovat, ale byla to okolnost, kterou nešlo nebrat vážně.“ s. 53) Porovnávám maně s Hvížďalovou myšlenkou (uváděnou opakovaně v několika jeho rozhovorech, mj. v Hledání dějin), jistě pravdivou a oprávněnou, že jsme si svou svobodu nikdy nevybojovali a vždy v dějinách spoléhali na jiné, na osvoboditele. Nu a generál Sedláček, po Listopadu předseda obce legionářské, také hovoří o tom, jaká příkoří tito váleční hrdinové museli snášet po válce (on sám vězněn původně na doživotí mj. též ve Valdicích). Dvě poznámky. První, když jsem četl jméno, nejdříve jsem si myslel, že jde o známého ekonoma téhož jména (Ekonomie dobra a zla), než jsem spatřil fotografii, druhá, je fajn, že se podařilo rozhovor natočit (2010) – dva roky před smrtí Tomáše Sedláčka (2012).

Následuje rozhovor s Karlem Hvížďalou, kde se nejdříve dozvídáme o rozdílné koncepci rozhovoru pro různé typy novin či časopisů a rozhovorů knižních, Hvížďala hovoří o vzácném „zázraku podařeného rozhovoru, kdy jeden od druhého něco přijmou a oběma to trochu změní optiku, s níž nahlíží svět kolem sebe“ (s. 60), což je jedna z nejpřesnějších formulací, které jsem od autora o žánru rozhovoru četl. Jako takovýto případ uvádí rozhovor s Karolem Sidonem, říká pak, že pro něj je důležité, aby pracoval „soustředěně, soustavně a přesně“, pak „může mít můj život smysl a přinést mi uspokojení“ (s. 61). Sledujeme jakési stručné dějiny rozhovoru face to face (po vraždě Lincolna 1848, později převzetí britskými a ještě později kontinentálními novinami, 1956 Der Spiegel, redaktor Gauss). Co jsem si neopomenul vypsat: „Edvard Beneš za celý svůj život nedal žádným českým novinám rozhovor, s médii komunikoval jen pomocí memorand.“ (s. 63) Ovšem, Beneš, ale možná jsem až příliš proti němu zaujatý (když jsem poslouchal profesora Kvačka Na plovárně, pustil jsem si také ještě televizní rozhovor s ním a Jindřichem Dejmkem z roku 2018, ti jej nevidí tak kriticky). Marek Eben říká, že novinář musí umět „klást nepříjemné otázky“, což jemu samému nejde, Hvížďala vysvětluje svou dohodu se zpovídanými, že budou odpovídat na všechny otázky, na konci se ale společně rozhodnou, pokud některé nebudou publikovat.

Pak se zase dozvíme v kostce dějiny novin, které byly založeny v roce 1605, u nás je Kramerius začal vydávat 1791, cenzura v Anglii zrušena 1695, u nás 1989. Poměřováno kritériem vyspělých zemí, seriózní noviny u nás nemáme. Zajímavá formulace je také, že „všechno, co se předkládá v médiích, jsou konstrukce“ (s. 66), ať již více virtuální či více reálné (rozlišuje pop-média a bulvár), zatímco u nás (jak ostatně vím od některých osob, pro něž, co slyší v televizi, je „svaté“) se médiím příliš věří.

Na závěr se rozhovor věnuje mediální výchově, Karel Hvížďala hovoří o „věku otázek“, Question Time. Za tím naše školství „silně pokulhává“. Na některých zahraničních fakultách byly zrušeny přednášky a studenti se jen ptají. (S tím bych ostatně ale také nesouhlasil, jakkoli jsem v době, kdy jsem aktivně jako pedagog pracoval, vnímal úkorně zkostnatělost českého školství. Když to zjednoduším, je tu hrozba fachidiotů, jak to ostatně někdy vidíme už i kolem sebe.)

Doktorka Marie Svatošová, která u nás založila hospicové hnutí, pro mě je (nic to nemění na tom, že si vážím její práce) příkladem určitého nastavení jak v jejím názoru na lidskou existenci, tak v tomto názoru u Marka Ebena. Je třeba předeslat, že u moderátora s jeho životním osudem (svědomitě a láskyplně se stará o ochrnutou manželku, krásnou Markétu Fišerovou, ještě předtím jim zemřelo dítě) tento postoj chápu, také doktorka Svatošová měla dle slov lékaře po narození zemřít, ale „pán bůh měl se mnou asi jiné plány a ta prognóza se nesplnila“ (s. 77). V každém případě paní doktorka explicitně říká, když charakterizuje svůj přístup k pacientům (a možná jí právě ten názor vůbec umožňuje tuto práci, toto poslání vykonávat), že sama se smrti nebojí, protože ví, „že tím život nekončí“ (s. 74). O „skalním ateismu“ a proměně člověka vědomého si v přímé konfrontaci své konečnosti (resp. v této perspektivě konečnosti své pozemské pouti) se také dále hovoří. Musel bych si asi přečíst nějakou knihu (příznačný je třeba název Normální je věřit, Karmelitánské nakladatelství 2009), abych si udělal konkrétnější představu, ale doufám, že se nejedná o obraz onoho „fousatého vševědoucího Pánbíčka“, jak jsem měl dojem při čtení rozhovoru s Markem Ebenem. A znovu zdůrazňuju, že si vážím toho nasazení paní doktorky v její nelehké práci, ale také, že sám se ostře vymezuji proti zvěcnělému a odduševnělému (editor počítače mě opravuje, ale ne, ne oduševnělému, ale odduševnělému, tedy zbaveného duše) světa (chceme-li jej nazvat „materialismem“, tak prosím) a počítám s jakýmsi přesahem, transcendencí. To je ovšem v tuto chvíli jen odbočka, v rozhovorech se ovšem Marek Eben těchto věcí dotýká i v řadě dalších případů. V každém případě v oné sérii rozhovoru nalezneme další osobnosti, kteří dostali „dar víry“, jak říká v dotyčném rozhovoru „farář vyděděných“ František Lízna.

U Stanislava Bernarda je zajímavé číst příběh nástrah a komplikací, které stojí před někým, kdo chce podnikat v Čechách, vyšroubované ceně v dražbě za polorozpadlý objekt, dluhem na rodinném domě za poskytnutý úvěr, tvrdé práci, názory na to, v jakém okamžiku třeba propouštět lidi (zajímavá úvaha, je to ohled na ostatní zaměstnance, kteří pracují řádně), o úloze médií a způsobech práce s nimi při umisťování reklam a také důležitosti vtipu u nich, a konečně o fondu proti korupci, jehož je Bernard spoluzakladatelem.

Jaroslav Malina je spoluzakladatelem Ústavu antropologie Masarykovy univerzity, přibližuje představu o své práci experimentálního antropologa (vzorem mu byl Thor Heyerdahl), například překvapení o funkčnosti kamenné sekyry, zmínka padne také o Všestarech u Hradce Králové, kde si návštěvník může udělat představu na vlastní oči (sám jsem tam nebyl, byť jsem několikrát jel kolem, ale mám reference z návštěv, zahrnující potěšení dětí, jimž se tam líbilo). Malina hovoří také o organizaci lidských společenství ve starých dobách, od nichž se dnešek liší svým extrémním individualismem, o kulturní antropologii a odlišných vzorcích lidských kultur, mezi nimiž dochází k nedorozumění, o útlumu naší civilizace, o Ötzim, nalezeném v jednom alpském údolí před dvaceti lety. Zaznamenáníhodná odpověď na otázku, zda se lidstvo za poslední dva tisíce let zlepšilo: „Mění se technologie, střídají se kultury, ale člověk se moc nezměnil, o tom jsme už mluvili.“ A moc nás nemůže uchlácholit zmírnění poznámkou o tom, že se „rozšířila demokracie“ (s. 97).

Nu a Jiří Holeček je uveden větou „Nezavřít oči a nemrknout“ (s. 98), což se vztahuje k okamžiku, kdy proti obličeji letí puk. Pro mě zajímavá skutečnost, jak se dříve a dnes vlastně chrání obličej – dříve to byly laminátové masky (jemu tu první dělal zubní lékař Pavlíček v Plzni, dnešní drátěné masky jsou bezpečnější, ale i ony mají své nevýhody. Pak se hovoří o brankářských stylech, vztazích mezi hráči jednotlivých týmů (zvl. s Rusy, jsou uváděna některá legendární jména, ale zase – je to něco, co mě moc nezajímá, na rozdíl třeba od následujícího rozhovoru, kde si mohu konfrontovat své určité názory a představy na téma, které se vlastně týká svým způsobem každého z nás).

Ovšem, téma drogy – k čemu bych sám byl možná tolerantnější (to je otázka, možná kdybych viděl některá úmrtí na následky drogové závislosti, mluvil bych jinak, a ovšem, pohled na zfetovanou dívku, která je víceméně mimo, rovněž není něčím, co by bylo nějak esteticky, natož eroticky přitažlivé), jak se vlastně u nás proměňovala drogová scéna, užívané drogy atd., o tom všem hovoří Jiří Presl, zakladatel organizace Drop In. Zajímavé je jeho heslo „Nikdy není pozdě!“, myšleno na záchranu člověka propadlého drogám, neboť se jeho příběh může vždy zvrátit ještě jiným směrem. A zajímavé jsou ony jednotlivé příběhy, nové náhražky, například brown za heroin, zajímavý jej moment, jak závislý spadne do řady lží, v níž nemůže přestat.

Václav Sůra hovoří o úžasných zážitcích z „bílého nekonečna“, porovnává horolezecké výstupy a pobyt v polární krajině, nebezpečí, které se tam vyskytují – průrvy – a také příběh toho, jak on sám málem nepřežil. Líčí nejrůznější expedice, také na Severní pól, porovnává polárnické útrapy s tím, kdy se za velké peníze nechá někdo na tato místa dovézt vrtulníkem, aby si tam mohl udělat selfíčko a zase odletět, líčí život mezi Eskymáky, kteří ovšem dnes již nežijí v iglú a mají počítač, dostihla je ale už „i ta tamější stránka civilizace“, neboť se každý pátek zpijí do němoty. Tropy Sůru nelákají, na otázku odpovídá, že proto, že to „není taková zkouška“ (s. 127).

U Ivy Janžurové vlastně nevím, co bych si měl vypisovat, Eben ji odchytil na karlovarském filmovém festivalu. Ohledně obtížnosti rolí hovoří o Médei, totiž o uvěřitelnosti, kterou jí má herečka dodat, jestliže je sama matka, s tím měla Janžurová potíže. Další věc je spolupráce s režiséry, totiž souladu představy o ztvárnění role na obou stranách. Slavná herečka říká“ „Ještě víc [Médea] mi obnažila, jak je důležité, základní, nevyhnutelné, aby herec věřil tomu, co divákovi sděluje. Že to není jeho herecká technika, ale tahle vnitřní poctivost, která dělá devadesát procent úspěchu.“ (s. 131) Pak je řeč o průběhu studování role, také o strachu, „jak to donosit neporušené do premiéry“ v případě, že to již na některé z časných zkoušek funguje.

Nu a určitě neopomenu téma dvojrolí, tedy ve filmu Juraje Herze Morgiana, pak hovoří o dvojroli na divadle ve Večeru tříkrálovém, kterou „vymyslel Remunda, můj muž, který to režíroval“, což se komplikovalo, jak vysvětluje s Jiřinou Jiráskovou, její komentář: „[…] dvojrole vyžaduje specifické nadání. Aby se herec dokázal přerodit do dvou postav a rychle to střídat. Aby to přitom nebylo to násilný a zůstala tam ta stylizace a tichá dohoda s divákem, že na to přistoupí, že se tím necítí ošizen.“ Wikipedie hovoří také o dvojroli Heleny Gloryové a Robotky Heleny v Čapkově hře v Divadle F. X. Šaldy v Liberci. Pak se ještě hovoří o roli chůvy v Romeovi a Julii.

Vladimír Karpenko se zabývá alchymií a rozhovor začíná tím, že běžný člověk alchymii zná zkresleně z Císařova pekaře a Pekařova císaře jako „něco mezi vědou a podvodem, ale spíš ten podvod“, profesor Karlovy univerzity to potvrzuje slovy, že Isaak Newton byl především alchymista a zákony o pohybu a gravitaci „vznikly jako vedlejší produkt alchymistických pokusů“, byl dokonce jedním z nejpilnějších alchymistů. Tehdejší teorie předpokládala, že každý kov obsahuje rtuť a síru. Alchymie byla ve všech starých kulturách, v Číně, v Egyptě, v Arábii, odkud ji roznesli do okolního světa, v Evropě byla až ve 12. století, skončila na konci 18. století. Definitivní rána, která „rozmetala Aristotelu teorii o elementech“ přišla od Lavoisiera, ten „zformuloval zákon o zachování hmoty a prokázal, že množství kovu se žádným způsobem nezvětšuje ani nezmenšuje“ (s. 143). Alchymie se zasloužila o řadu objevů, v Číně to byl „lék, který hoří“ – chuo jao, tedy střelný prach, v Evropě pak kolem roku 1300 pak kyselina dusičná, „která rozpouští všechny kovy s výjimkou zlata“ („tam se zrodila charakteristika zlata jako nesmrtelného kovu“, s. 143), zatímco tzv. lučavka královská, směs kyseliny dusičné a chlorovodíkové, naopak rozpustit zlato dokáže, „našla se látka, která byla mocnější než zlato“. Ani dnes nepominulo vzrušující objevitelství, přestože dnes umíme vypočítat vlastnosti vytvářených sloučenin, máme čisté látky atd.

František Lízna dobrovolně „strávil za totality několik let ve věznicích, dobrovolně se tam vrátil, aby pomáhal lidem ve výkonu trestu“, na svých poutích do Santiaga či na druhou stranu, do Sevastopolu, strávil tisíce kilometrů, zajímavá je také skutečnost, že si do občanského průkazu nechal zapsat národnost Rom, ačkoli Romem ve skutečnosti není. Katolický kněz, jezuita, poutník, odmítá oslovení „pane faráři“, jakkoli coby konzervativní jezuita každodenně slouží mše. Slouží jako duchovní „v nejtěžší české věznici na Mírově“, dokonce požádal, aby mu tam přidělili celu, aby byl vězňům k dispozici. Samozřejmě úspěšnost v obracení trestaných lidí není velká, „jen nepatrná část se mění k lepšímu“. Lízna vypráví, jak byl za totality čtyřikrát odsouzen, byl v Jáchymově mezi politickými vězni, na jiných místech pak byl mezi zločinci, zažil „prostředí nasycené násilím a beznadějí“.  Vyžaduje to trpělivost. Na poutích si určí, za koho se bude – podle seznamu, který si vytvořil – modlit. O pánubohu nepochybuje, o božím království má zcela konkrétní představy, doufá, že tam bude číst knihy, které nestihl přečíst, a poslouchat cédéčka, která si nestihl poslechnout. Nebudu to komentovat, výše jsem se snad dostatečně zřetelně o imaterialitě transcendentna vyjádřil.

Za volantem počítače zní název rozhovoru s Davidem Coulthardem, víme, že v rozhovorech s Markem Ebenem slýcháme také slavné zahraniční osobnosti, „pilot“, jak se říká správně, Formule 1, jezdil v dětství v motokárách, hovoří o tom, co je „na hraně nebo za ní“, zajímavé je, že závodník se musí považovat za součást stáje, týmu, a jestliže mu šéf přikáže, aby nechal svého soupeře předjet, vyhrát, učiní to, jakkoli se mu pochopitelně příčí, že nevyhraje on, totiž protože s tím jeho fanoušci počítají či si dokonce na něj vsadili. Ve smlouvě to má zakotvenu, úspěch týmu je přednější, souvisí to pochopitelně i s financemi. Pak mě zaujalo, že před závodem vypije pět až šest litrů tekutiny, tělesná teplota se při závodu zvýší na čtyřicet stupňů, což je v běžném stavu považováno za vysokou horečku. Zajímavé jsou i poznámky o vybavení vozidla i o tom, jak zná závodník tratě.

Jan Heller věnoval nejvíce času studiu Starého zákona, je profesorem religionistiky, studuje náboženské systémy a jejich původ. Nejzáhadnější je prý Geneze, „je předmětem největších odborných sporů o tom, co, kdy a jak bylo“ (s. 171), jedni prohlašují, že potopa byla, druzí to popírají, jiní zase říkají, že byla jindy. Jeho vysvětlením je, že je to špatně položená otázka, „Bible nebyla napsána, aby zaznamenala minulé události. Byla napsána proto, aby ovlivňovala budoucí události.“ (s. 171) Má „formovat srdce, mysl, svědomí těch, kteří na tento svět přicházejí.“ Člověk by měl porozumět záměru pisatelů, nemusí dokonce ani znát dějinné souvislosti, samozřejmě je lepší, když o nich něco ví. Zajímavé jsou formulace, které pan profesor používá, nahrávka je na internetu ostatně dostupná.

Starý a Nový zákon se velice liší, říká Heller, když odpovídá na Ebenova slova, že „je to velký střih, velká změna: diametrálně jiný přístup,, výrazně jiný jazyk“, hovoří o obtížnosti, nejednoznačnosti Starého zákona, jenž „sleduje několik linií, je v něm obsaženo několik proudů“, zatímco „Nový zákon se soustředí jen na jeden z nich“ (s. 173), „Kristus […] přichází s poselstvím, že nadchází Nový věk a do něho vstupuje každý, kdo odpouští a hledá odpuštění“, což je „základní průlom do Starého zákona“. A dále: „Nový věk je už přítomen, je tam, kde je láska, odpuštění, věrnost a naděje“ (s. 173).

Zajímavý je komentář ke slovům o podmanění země v Genezi, v níž je dnes spatřován ekologický moment, „začátek devastace přírody“, hovoří o tom Lynn White, říká, že lidé přestali uctívat Slunce, Měsíc, Zemi a začali vše považovat „za předměty, které jim slouží a se kterými si mohou dělat, co chtějí“, s tím ovšem Heller nesouhlasí a považuje to za dezinterpretaci starého textu. Připouští ale, že jiné náboženské systémy byly k přírodě šetrnější, zvláště starý taoismus. Pak se zabývají jazyky a současnými podobami Bible (třeba jako paperback), překladech (Heller je čte v originále, má rád Buberův překlad Starého zákona do němčiny). Kdyby se našly nějaké další svitky z doby krále Davida, nedaly by se do tvaru, který je uzavřený včlenit. Pan profesor hovoří o dějinách vzniku Bible, potvrzuje, že ve Starém zákoně je celá řada věcí, s nimiž „si neví rady“, prozrazuje, že na to, že začal studovat teologii, měla vliv zkušenost z války. Kdyby neučil, asi by byl evangelickým knězem.

Název rozhovoru s Quincey Jonesem je zvláštní, Dvakrát v kosmu bez řidičáku. Tento muž „získal dvacet sedm cen Grammy a devětasedmdesátkrát byl na tuhle cenu nominován“ (s. 179), „byl strůjcem úspěchu Michela Jacksona a produkoval mu nejprodávanější album všech dob Thriller“ (doplníme: produkoval i další dvě nejúspěšnější Jacksonova alba, Off the Wall a Bad). Na začátku vypráví pohnuté osudy svého života a také o svých hudebních začátcích, hráli jazz, jam sessions, bebob, v klubech s nimi hrál o dva roky starší Ray Charles, hráli „písničky“ Milese Davise, Teda Dansona, Gillespieho, Charlie Parkera. Ray Charles pak přešel na gospely a udělal z nich pop music, tím „naštval […] hodně černých Američanů“ (s. 182). Hrál na různé nástroje, pak v jednom zábavním podniku jménem Theater hrál se Sammy Davisem juniorem a Billie Holiday, hovoří také o Countu Basiem. Hovoří také o segregaci, Eben připomíná Joe Zawinula, který byl u něj v pořadu a vyprávěl, že musel v Mississippi sedět v autobuse na podlaze, aby si jej, bělocha, nikdo nevšiml, že jezdí s černochy. „Existovaly vodovodní kohoutky pro bílé a pro černé, záchody pro bílé a černé, oddělené byly i autobusové zastávky.“ (s. 183)

Quincey Jones vypráví, jak se dostal k Franku Sinatrovi, když jej jeho kapela House Band doprovázela na benefičním koncertu pro Grace Kellyovou a jak jej Sinatra pozval k natáčení filmu None But the Brave. A ona písnička pak zazněla v roce 1969 na Měsíci, druhou pak kosmonauti pouštěli v raketoplánu Atlantis jako budíček – to je ono vysvětlení titulu. Pak se baví o pravidlech filmové hudby, kterou Jones rovněž dělal, o spolupráci se Spielbergem, důležitosti zvukového mistra ve studiu (mají Bruce Swediena). A před závěrem se hovoří právě o vzniku Thrilleru. Ovšem, z toho, o čem by se dalo v tomto případě mluvit, je to zlomek. Ale co se může vejít do necelé půl hodiny?

Otakar Motejl, advokát, soudce, předseda Nejvyššího soudu, ministr spravedlnosti a první český ombudsman (v době natáčení rozhovoru), jak to člověk vůbec může vydržet, odjakživa poslouchat stížnosti? Ze zajímavých odpovědí si vypisuju situaci, kdy si soudce ze spisů učiní jinou představu o obžalovaném než na něj dělá v soudní síni (ze spisu představa, „že to je bezcitný vypočítavý člověk“, a jeho chování, „lítost působí spontánně, autenticky, […] nehodí se do obrazu, který jste si vytvořil, a máte tendenci to odmítat“, s. 192), na Ebenovu připomínku, že „veřejnost nemá o kvalitě justice moc dobré mínění“, odpovídá vysvětlením dramatického vývoje našeho právního řádu (tři prudké proměny, návrat k předválečnému stavu, dělení státu, vstup do Evropské unie). „Není možné, Aby to náš právní řád tak rychle vstřebal. V těchto neusazených poměrech podává soudnictví slušný výkon.“ (s. 193)

Musel jsem se smát, když soudce vyprávěl, jak obhajoval Plastiky, a když přinesl domů jejich nahrávku a pustil ji, žena zděšeně přiběhla z kuchyně, protože si myslela, že zničil magnetofon. Ještě i z jiných poznámek jsem s potěšením kvitoval, že Otokar Motejl je člověk se smyslem pro humor. A samozřejmě bylo zajímavé sledovat atmosféru tehdejšího soudního přelíčení a její vysvětlení, zdaleka to nebylo vše tak mocensky přímočaré, jak je to dnes často prezentováno. A byli i slušní nebo alespoň opatrní soudci. V rozhovoru proberou i někdejší přání lidí, aby se Motejl stal prezidentem, být (prvním) ombudsmanem ho za jeho právnickou kariéru „možná nejvíc baví“ (na začátku rozhovoru se Eben ptá po původu toho slova, původně prý pochází „z nějakého praskandinávského jazyka, snad ze staroislandštiny, a označovalo ochránce míru“, hledali nějaké přijatelné slovo pro úřední název Veřejný ochránce lidských práv, je to ale trochu zavádějící, jednak původně ombudsman pouze sepisoval stížnosti, tedy je neposuzoval, jednak se jeho činnost omezuje jen na činnosti orgánů státní správy (třeba si lidé mohou stěžovat na výpočet důchodu, ale na na činnost obecního úřadu, tedy samosprávy).

Poněkud neobvyklý je příběh „ženy do nepohody“ Františky Garlíkové, která začala po sedmdesátce podnikat. Absolventka Baťovy školy práce líčí svůj tehdejší život, jak se k Baťovi dostala po ukončení měšťanky, když v Užhorodu, kde rodina bydlela, bylo gymnázium jen rusínské, o svém postupu a fungování Baťových škol a podniků, a konečně to, jak začala podnikat s krojovanými pannami, aby si vydělala na věno. Po čtyřiceti letech pak, když to bylo znovu možné, se k tomuto projektu vrátila. V době rozhovoru paní „bylo“ osmdesát sedm let. A užívá si to.

Život po životě byl svého času obrovský hit či trhák, Marek Eben nyní hovoří s jejím autorem Raymondem Moodym. Kniha „shrnovala zkušenosti lidí, kteří přežili klinickou smrt, a bylo to fascinující čtení,“ říká v úvodu Marek Eben. Pokud by to bylo tak, jak to je zde řečeno, je to všechno v pořádku. Momenty oddělení „těla“ a „duše“, respektive jakési vystoupení z těla, kdy se subjekt dívá na sebe pod sebou, synchronicita času v životních okamžicích atd., to všechno známe také v různých podobách z okulních věd (astrální tělo, respektive jednotlivé vrstvy těla, jak je výstižně zpodobňoval Mistr Studeňanský), ale také ze změněného vědomí po požití drog. Je pravda, že Moodyho kniha vyšla v době, kdy třeba právě tyto nové podoby kultury (ale zároveň návraty k těm starým, např. k budhismu) směřovaly podobným směrem, a pokud knihu bereme jako výzkum psychologa, je všechno v pořádku. Lidé ale četli knihu jinak, jako „nahlédnutí“ ne do „života po životě“, ale „života po smrti“. Proto také i ony kritické hlasy, které označovaly Moodyho za podvodníka. Ten „fígl“ je v tom, že to jsou výpovědi lidí, kteří nezemřeli, pouze prodělali „klinickou smrt“, vrátili se do života, obnovily se jejich životní funkce, vědomí. Mám-li přesně pojmenovat, o co mi jde, vypůjčím si slova Karola Efraima Sidona z jeho rozhovorů s Karlem Hvížďalou v knize 7 slov (Jaroslava Jiskrová – Máj a Dokořán, 2004), kde pan rabín říká (na s. 89) „Smrtí vstupujeme do oblasti, která ještě patří k fyzickému životu, ale zároveň jej přesahuje.“ Výpovědi Moodym zpovídaných jsou tedy výpovědi z tohoto světa, nikoli z onoho. A kdybych chtěl být zlomyslný, citoval byl Vladimíra Komárka, který rovněž prodělal klinickou smrt a když se vrátil „ze špitliku“, řekl mi: „Nic tam není.“

To samozřejmě nic nemění na faktu, že to, co se dočítáme, je zajímavé číst o oné „všezahrnující empatii“, především ale pak to, že ti, kteří vypovídali, říkají, „co pochopili, když měli možnost přehlédnout svůj život“, že totiž to, za čím se v životě hnali, „ztratilo na významu“. Přes výše řečené se Marek Eben táže, jak si psychiatr Moody „posmrtný život představuje“. Rozhovor se točí mimo jiné také kolem vědy, zpovídaný nicméně tvrdí, že to není jediný způsob potvrdit existenci či neexistenci některých jevů, že tu je filozofie, matematika, logika, právo atd. Souhlasím s tím, že věda („počitatelný“ přístup k realitě jako znehybněného „objektu“) není jediný recept na zkoumání světa, jak jsme to v západním myšlení bohužel zobecnili (na druhé straně právě ona západní kritičnost nás vede k tomu, že jsou i jiné cesty, vědí to současní filozofové, oním směrem se vydávají nesčetní alternativci) a souhlasím i s Moodyho hodnocení dnešního přístupu (některých) k životu: „Zachvacuje nás marasmus okamžitého uspokojování, lidé nechtějí slyšet o žádnch problémech, chtějí mít všechno a hned bez vynaložení zvláštní námahy a bez dlouhého přemýšlení. Zaklínáme se vědou, pokrokem, právem na to a na ono… Ale zdravý rozum ztratil svou váhu.“ (s. 217)

Antonio Banderas je „hercem“ ze své povahy, jak ukazuje série fotografií z natáčení, na nichž to je patrné, a ovšem, člověk si rád přečte něco o herci, kterého pravděpodobně každý z nás viděl v nějakém filmu. Hovoří se o Pedru Almodóvarovi, o tom, ve kterém jazyce přemýšlí, také o tom, že jeho angličtina „s lehkým, ale charakteristickým přízvukem“ by mohla být dobrá obchodní známka, jak mu to také řekl Tom Hanks, klíčová otázka je, co španělskému herci, režisérovi a zpěvákovi přineslo tak obrovskou popularitu, říká, že to bylo krůček po krůčku až k tomu filmu Desperado, řeč je o spolupráci s Carlosem Saurou, natáčení s Woody Allenem, které ho čeká, o Evitě, kterou dělal s Madonnou, což je „na jindy a na celý rozhovor“.

U chirurga profesora Pavla Pafka mě překvapila jeho skromnost, kterou projevil, když hovor přišel na operaci prezidenta Václava Havla, a on říká: „Mně také vadilo, že se zdůrazňovala moje osoba, přitom tady umí tu operaci udělat stejně dobře dalších dvacet, možná třicet chirurgů. Vůči nim je to nespravedlivé, protože díky tomu, že jsem měl věhlasnějšího pacienta, vznikal dojem, že to umím nejlíp.“ (s. 235) Hovoří se také o tom, co má doktor říci pacientovi o jeho výhledech, o tom, co si myslí o standardu a nadstandardu, o tom, jak blízkost konce změní člověku pohled na hodnoty, ale také třeba o tom, proč pan profesor jezdí rád na vysokém kole.

Poslední rozhovor je s horolezcem Radkem Jarošem, nejúspěšnějším českým horolezcem současnosti, jenž chce zdolat jako první Čech všechny osmitisícové vrcholy. Nevzpomněl jsem si na význam slova serak, i když jsem jej kdysi v době, kdy jsem pročítal knihy o vysokých horách, znal, zajímavé je samozřejmě téma bezpečí a nebezpečí, pro Jaroše jsou laviny o to více osobněji vnímané, protože holka, s níž šel, měl ten den svátek, na Popradské pleso v Tatrách, k cíli, kde měli svátek oslavit, nedošla. Probírají se stavy vědomí v těch výškách, samozřejmě výšková nemoc zabíjí, a je důležité rozpoznat první příznaky, Jarošovi se něco podobného přihodilo dvakrát, padesát metrů pod vrcholem Everestu to otočil, podruhé na Dhaulágirí. I desítky metrů hrají v těch výškách roli. Líčí se pocity v průběhu zdolávání trasy, především je důležité, že cílem není vrchol, ale návrat, nemůže to být tak jako na kole značka cíle. Důležitý je také výběr parťáka, přestože tam nahoře je každý sám za sebe. Také líčí, jak zachránil člověka, který se jmenoval Ježíš – Jesus Morales.

P. S. Zde ještě přece jen, byť velmi stručně, k některým dílům puštěným v i-Vysílání

Robert Kvaček
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1093836883-na-plovarne/214522160100019/
jak začít přednášku?, podobně jako článek, skvělí řečníci mezi politiky (mnoho jich nebylo), Kvačkova kniha o Emilu Háchovi a jeho nezáviděníhodné roli, napsal také knihu o generálu Eliášovi, řeč je o Janu Masarykovi a jeho konci (Kvaček se liší od většinového názoru), o současném parlamentu, který je proti tomu prvorepublikovému či rakouskému „ústavem šlechtičen“ (tam létaly kalamáře atd.), kdo by měl v parlamentu být – lidé se společenským přehledem (představující určité hodnoty, nemusí to být jen ekonomové a právníci, tj. technokrati), na několika místech Robert Kvaček ukazuje, jak dokáže být vtipný (což je mně z osobních setkání známo)

Vojtěch Dyk
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1093836883-na-plovarne/223542152000021/
rozkročený mezi herectvím a muzikou, hudebně se nenechal zlákat do pop-music, chtěl být nezávislý, „svobodomyslnější“, všechno si dělali sami (o Night Worku nejdřív jen zmínka, teprve později, tam též syn Ondřeje Soukupa), v ND u Ivana Rajmonta, nyní v Ungeltu, také o Radkovi Pytlíkovi (otci) a vztahu k literatuře, Eben chválí klávesistu Ondřeje Pivce (hammondky, u Gregoryho Portera, nu, hammondky, můj nesplněný sen), téma, proč stojí za ty útrapy nahrávat v N. Yorku, rozdíl „v obrovské připravenosti“, nyní u Dominica Millera (pravá ruka Stinga), hrají v Humpolci, výjimečná role Mysliveček, mluvil to italsky, končí to vtipně

Jakub Hrůša
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1093836883-na-plovarne/223542152000017/
vždy mě oslovovala schopnost kultivovanéno a zároveň pregnantního vyjadřování jednoho z předních českých dirigentů, kteří stáli před řadou světových symfonických těles, jak Marek Eben uvádí, dozvíme se o praxi Vídeňských filharmoniků, tj. jejich nabitém denním programu vzhledem k tomu, že rovněž hrají v Opeře, Hrůša se nerekrutoval z hudebníka, vypráví o své cestě, vzpomíná také na Jiřího Bělohlávka, na jeho „lakonický humor“, bude šéfem v Covent Garden, fascinující jsou kalendáře na pět let, o nahrávkách Brucknerových symfonií za covidu, také o dlouhých operách Wagnerových, o trojici divadelně nejlepších skladatelů 20. století a o těch, které bych chtěl Hrůša dělat

Vladimír Guma Kulhánek
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1093836883-na-plovarne/223542152000008/
z řady v posledním čase vysílaných osobností z české populární scény, k nimž patří třeba Slávek Janoušek nebo Oldřich Janota (ty bych si měl také pustit), jsem si vybral muzikanta, který mě zaujal už takřka před půl stoletím, dnes osmdesátilého doyena našich baskytaristů, album Kuře v hodinkách vyšlo v roce 1972, to je opravdu dlouho, jak začínal, jak se dostal k bezpražcové baskytaře, obdiv k J. Pastoriusovi (nedivím se jeho fascinaci, to je opravdu neuvěřitelné, jak hraje), historie Donalda a Flamenga, o emigraci, o desce Deža Ursínyho Provizorium, o spolupráci v různých kapelách

Jiří Stivín
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1093836883-na-plovarne/222542152000032/
o improvizaci, o hraní s Milanem Munclingrem, s Rudolfem Daškem, album Pět ran do čepice, album Zvěrokruh, dirigování v Národním divadle, ale také o kapele Sputnici, o ročním pobytu v Londýně, kde mu tu improvizaci „rozsvítili“, řada osobností, taky o Antonínu Matznerovi, SHQ Karla Velebného aj., o genialitě J. S. Bacha, a také o jeho vztahu k barokní hudbě, ke kterého ho přivedl Munclinger (hovoří o tom), o které jsem dlouho nevěděl, na jeho Collegium Quodlibet a kurzy ve Frýdlantu mě upozornil Jan Basista Novotný

František Novotný
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1093836883-na-plovarne/222542152000008/
hovoří o textařině, spolupráci se Spirituál kvintetem či Karlem Zichem, s nímž byli přátelé, o poezii, o níž říká, že to není o rýmech, ale o vidění světa, o pracnosti tvorby textů, také o poezii a próze vedle sebe k jeho knihám, o vděčnosti rozhlasu, kde strávil Novotný padesát let, zdůrazňuje, jak je důležité umět naslouchat, o práci na Karlu Čapkovi s Luďkem Munzarem, to bylo osmdesát dílů, pak ještě na 200 dílů s názvem Okouzlení slovem, a moc hezká slova o spolupráce s otcem Marka Ebena, také o Lyře Pragensis, a nakonec o víře a naději

Na plovárně s Markem Ebenem, 24 osobností z umění, sportu, vědy a podnikání se zpovídá oblíbenému moderátorovi, Práh, Praha 2012