Na obou stranách Svratky

Na obou stranách Svratky
těžkosti s názvem projektu

Když jsem se pokoušel dát „pod jednu střechu“ všechny výsledky, které jsem si přivezl ze třech dnů, které jsem strávil vlastně na Moravě, konkrétně na cestách z místa, daného ubytováním v hotelu Líšenský dvůr, případně tam i zpět (protože těch bylo, dá se říci, polovina), nepodařilo se mi najít nějaký souhrnný název pro příspěvky, který by vycházel z nějakého místního názvu. Původní nápad „Na Žďárské vrchy“, vyplývající z toho, že je to pro mě pojem, že jsme to tam kdysi prochodili na EXODu, kdy jsme byli ubytováni přímo ve Ždáru nad Sázavou, se ukázal jako zcela chybný, protože tam jsme se vlastně prakticky nedostali, byť hotel ve své prezentaci uvádí jako lokalizaci Buchtův kopec, na který se ale nedostalo, také proto, že mám Žďárské vrchy spojeny (vím, že zúženě) spíš s oním hlavním hřebenem, kde se chodí z Devíti skal přes Malinskou skálu a Dráteničky a obce Sněžné či Křižánky, na které je odtud vidět, se sice nacházejí v blízkosti místa našeho bydlení, případně jsme je navštívili, ale pobyt, přestože jen třídenní, přece jen zahrnoval i místa v širším prostoru. I orografický termín Hornosvratecká vrchovina, který by byl přesnější alespoň pro část našich výletů, je vlastně zase příliš úzký, a navíc už opravdu jen „zeměpisný“, byť jsem na druhou stranu nechtěl vymýšlet pouze „poetický“ název. Tématické možnosti, které by platily pro den příjezdu a část dne následujícího, totiž „Za Bohuslavem Martinů“, postihují opravdu zase jen část toho, co jsme viděli, protože jsme se v Jimramově setkávali s Karafiátem a Mrštíky, na zpáteční cestě pak v Kameničkách zase s Raisem a Slavíčkem.
Pak ještě přicházel v úvahu, byť jen velmi krátce, titul, který by vystihl dobu, kdy jsme vyrazili na cestu, totiž kolem svatého Martina, s „pravdivým“ momentem, který tuto dobu ovlivnil, totiž rozhovor s majitelkou zajímavého architektonického komplexu, kde jsme byli ubytováni, paní Janou Hlavenkovou, která nám při výběru už takto dost pozdního termínu do telefonu řekla, „tak přijeďte na svatomartinskou husu, byla by škoda, kdybyste o to přišli“. Vůbec jsem nechtěl název zavrhnout proto, že by byl jakkoli „přízemní“. Naopak bych některá místa, kde jsme se kulinářsky potěšili, třeba i nějak rád vyzdvihl, přece jen ale hlavní důvod jet na Moravu nebylo jídlo, byť dobré jídlo.
Ještě chvíli jsem přemýšlel a nakonec jsem dospěl k názvu, který sice požadovanou výstižnost také splňuje jen částečně, ale postihuje pár věcí. V Křižánkách, kde jsme se zastavovali na zpáteční cestě, je u mostu přes řeku Svratku hraniční kámen označující zemskou hranici. Na obou stranách ve viditelné blízkosti, tedy na západ zmíněný hřeben Devíti skal, na východ Čtyři palice, byly před časem cíle našich výhledů a místa výhledů do krajiny, místo je to zajímavé i tím, že nedaleko je evropské rozvodí řek, jazykově se zde označuje několik míst slovy „Česká“ a „Moravská“, tedy vedle zmíněných Křižánek i obec Svratka, jméno Křižánky mají ve svém slovním základě také onu spojitost a rozpojitost zároveň, a řeka Svratka, i když to původně nebyl záměr, se různým způsobem objevovala na našich trasách. Například na soutoku této řeky s jinou se jménem symptomatickým pro tento kraj, totiž Fryšávkou (viz obec Fryšava z německého jazykového základu, což je další rovina věci, odpovídajícímu českému názvu Vříšť, obci na této říčce se nacházející, nedaleko našeho ubytování). A pak třeba ještě v pozadí mi zaznívají Nezvalovy verše „Na břehu řeky Svratky roste rozrazil…“ a v tuto chvíli mi naznačují propojenost přírodního a kulturního rozměru krajiny či propojenost krajiny a kultury, jak to kdo chce nazvat, kterou alespoň já pociťuju.
Nevadí mi, že tady píšu „zbytečný“ článek o názvu, místo abych se rozepsal o cestě. Mohl jsem samozřejmě napsat „Na Vysočinu“, ale myslím si, že přece jen stálo za to, trochu se zadrhnout a udělat to takhle.