mrazivý sen

Mražené versus něco o umění

Podivný sen, který hodně vypovídá o mém osudu

Po jiných nepovědomých místech a temných dějích, na které možná navazoval, kromě jiného jakémsi návratu nevím odkud se starým kufrem a velkým plátěným pytlem, který jsem nejspíš ztratil, v houfu lidí, překotně usilujících se výtahem z nějaké staré, možná průmyslové výškové budovy, ke shromaždišti autobusu, který by nás měl odvézt zpět, se část snu, která mne zajímá, odehrává v důvěrně známém prostoru jičínského náměstí. V jeho dolní části, rozdělené ulicí, které odedávna říkáme Panská podle historického pojmenování. Do obchodů na této straně – bývaly zde, na rozdíl od ostatních stran v souvislé řadě, ještě v dětství jsem čítával na fasádě jednoho z domů nápis Baťa – se představy v mých snech v posledním desetiletí již několikrát vrátily, transformovaly je poněkud, především v nich totiž utvořily vstupní prostory, který zde nikdy nebyly a které byly spíše podobné prvorepublikovým modernistickým vchodům pražských obchodních domů, totiž s dvojvchodem kolem skleněného sloupu s vystavenými pánskými obleky či večerní róbou, lákající zákazníky k pokračování v cestě. Zde se také odehrávala část mého snu, zatímco druhé místo bylo v nejspodnějším místě u Staré radnice, odkud bývá nejčastěji fotografováno celé náměstí s Valdickou bránou.

Před oněmi obchody, které měly ve snu cosi z velkoměstských pasáží, ale vždy nebyly průchozí, naopak člověk narážel na skleněnou přepážku, na to že bylo už zavřeno, protože bylo po setmění, jsem se ocitl s jakýmisi zavazadly, nevím, zda to byl zmíněný kufr, ale nějaká zavazadla tam musela být, vždy je to traumatizující motiv spojený s „přesunem“, nechci říkat cestou či cestováním, protože zahrnuje všemožné podoby „ocitnutí se“ jinde. Vysvětlovat motivace, proč je traumatizující, by znamenalo projít všechny momenty svého života, kdy člověk musel dávat pozor na to, cestou něco „neztratit“, o něco „nepřijít“, ačkoli vlastně byl docela usedlý a vracející se vždy po několika letech na to samé místo, anebo by bylo možné to obrátit a naopak ono snové trauma vysvětlit jako motivace k něčemu v tomto světě.

Tedy za setmění, všude už zavřeno, jsem i tentokrát stál, ani nevím, zda jsem chtěl prostě jen vejít či se skrýt, myslím, že mne nikdo nepronásledoval. Jedny boční dveře byly otevřené, tušil jsem, že hned za nimi mohly být zprava nějaké regály s botami, nebyla rozsvícena žádná rozsvícená světla, procházel jsem těmi tmavými místy, nevím, zda se dá říci, že tam byly stíny, ale venku bylo aspoň takové světlo, že bylo vidět, kudy člověk jde, takové to načervenalé zimní světlo, to možná trochu pronikalo dovnitř, že nebyla úplná tma. Vlastně jsem tedy jen nahlédl a zase vyšel ven. Přesto jsem měl pocit, jako bych něco ztratil. V tom mne utvrzovala skutečnost, že před vchodem v podloubí stál starý dětský kočárek, v jakém mne kdysi vozívali, nemohu říci, že by to byl on, nicméně byla to taková ta košatina, kterou jsem také viděl v nějakých filmech, když v ní bezdomovci tahali svoje věci. Tím chci říci, že byla už v takovém tom hodně použitém stavu. Kočárek ale patřil mně, zřejmě jsem měl v něm také něco převážet. K pochybnostem o tom, co tady vlastně dělám, kam a s čím tam jdu, přispívala skutečnost, že kočárek byl prázdný. Pak už jsem ho neviděl.

Ocitl jsem se naopak na spodní straně náměstí na dlažbě v rohu, a měl jsem tam rozložené jakési velké plechy, vlastně mám dojem, že to byly spíše takové dřevěné truhlíky, v nichž bylo cosi narovnaného. Nějaké věci, nejdřív jsem si myslel, že je to moje, dokonce snad nějaké košile či jiný textil či co, nedovedu to zpětně určit. Pak se ale ukázalo, že to bude, alespoň z té strany, z které jsem se tím začal zabývat, k jídlu. Ukázalo se, že je to jakoby sulc a v tom zalité nějaké ryby, či spíš že to bylo celé zmrzlé. Měl jsem nějakou špachtli a kus jsem odřízl a nadzvednul, vyndal a položil vedle. A ještě jeden, takhle jsem to porcoval, tak snad to bylo myšleno jako k prodeji. Náměstí přitom bylo liduprázdné, měl jsem pocit dost velké zimy, sám jsem byl v jakémsi teplém oblečení, určeném pro delší pobyt venku.

Myslel jsem, že bych ty ryby v sulcu měl všechny přendat, nejspíš aby se to vše dalo přemístit. A šel jsem zpátky k těm krámům v druhém rohu. Možná, že to takhle logické nebylo, spíš na přeskáčku a vlastně v několikerém sledu, nicméně v tom krámě najednou byl nějaký člověk, se kterým jsem zapředl rozhovor, bylo to v tu chvíli náhle na nějaký konkrétní odborný námět z oblasti umění, ve kterém mi dotyčný dával nějakou autentickou informaci o nějaké události, u níž on přímo byl, posunující moje někdejší komentáře z tohoto tématu. Něco, čemu bych přikládal velkou váhu, něco, co bych rád probral do větších podrobností. Mám dojem, že tady padlo i jedno konkrétní jméno, v souvislostí s řečenou události, nebudu ho ale uvádět, Zatímco na druhém konci náměstí byly ty dřevěné rámy, k nimž jsem se potřeboval vrátit. Vystrkoval jsem hlavu z dveří krámu, abych na ně aspoň viděl, abych je neměl mimo dohled, ale sloupy podloubí mi ve výhledu bránily. Měl jsem obavy, že když je nebudu hlídat, přijdu o ně. Už je nenajdu. Byl jsem na to sám. Musel bych úplně vyjít na venkovní chodník, pak by bylo vše bez problému. Pak bych ale neslyšel, co říká onen vážený kunsthistorik. Nenapadlo mne to, co bych musel udělat mimo sen, totiž požádat jej, aby vyšel se mnou, ty věci uklidit, a pak to třeba dopovídat. Myslím, že jsem vyšel ven na náměstí, a tady sen končí.

Zdálo by se, že se vlastně nic důležitého neodehrálo. Ještě před úplným probuzením jsem si ale uvědomoval, že sen cosi zásadního vypovídá o mně samém, o mém snažení, životě, měl jsem pocit jakéhosi účtování. Stěží tady rozvedu jakoukoli úplnou interpretaci, přece jen jde o mnohoznačnost či dokonce protichůdné možnosti „vysvětlení“ jednotlivých prvků, nicméně ona intenzita depresívního okamžiku mne nutí k pár poznámkám, k několika zmínkám o tom všem. Vykláněl jsem se z místa, kde jsem pociťoval euforii naplnění něčeho, o co jsem celý život usiloval. Dospět k něčemu v oblasti tvorby, ať už jakožto odborných závěrů či autorských aktivit. Toto místo, které pro mne bylo prostorem soustředěné práce, i prostorem štěstí, místo, které jsem považoval za nejvyšší realizaci, místo, kde byl svět „v celku“, „pohromadě“, dával smysl, jsem opouštěl kvůli něčemu, co bylo vlastně mimo můj zájem, nebylo hřejivé, ale naopak mrazivé, mělo smysl pouze jako „porce“, tedy parciální, ale bylo to na té mé káře, a kdybych o to přišel, pravděpodobně by to byl průšvih.

Něco, co mne po celý život odvádělo od toho, co jsem chtěl vykonat a umožnilo mne to vykonat v menší míře, než bych byl chtěl, protože mi to kladlo banální překážky, jimž jsem se nedokázal vzepřít. Nechci v tuto chvíli obhajovat, proč jsem to či ono neudělal, do jaké míry to byly skutečně bariéry své doby, věci míry talentu, špatných rozhodnutí či naopak nedostatek rozhodnutí, materiálního zázemí a já nevím co ještě. Věřím, že k něčemu jsem došel, byť fragmentárně, že mnohde jsem byl dost napřed v určitých srovnáních. Ale to už jsem vlastně dost daleko za působivými obrazy kuchyňskou špachtlí – kdoví, kde jsem ji vzal – řezanými rybami, čeho ony jsou symbolem?, pozemského údělu, chtěl jsem napsat pachtění, ale to by bylo příliš negativní. Symbolem káry, kterou člověk táhne, či to byly takové ty áčka, jaké jsou na trhu, s nimiž nelze pohnout? Kdoví…