Moje Praha / Cesta do české metropole (II)

Moje Praha / Cesta do české metropole
červenec 2010

Essay

„Cesta“ je mým námětem úvah snad od nepaměti. Považuju ji – mám-li to teď v jedné větě shrnout – vlastně za jeden ze základních způsobů existence, vedle toho, co by se dalo nazvat setrvalým pobytem, ať už (většinou) „doma“ či někde jinde jinak, a proto kromě „obsahu“ výletů, putování, cestování či cest přemýšlím o tom, co to cesta vlastně je. Vedle toho, kam jsem šel a co jsem tam dělal (třeba šel jsem z Turnova na hrad Valdštejn, kde Alfréd Strejček přednesl v bráně kostela Máchovu Márinku, abych dal případný příklad v letošním máchovském roce), mne zajímá cesta, když to teď řeknu v té nejvyšší vrstvě uvažování, jako forma/modus vědomí. To znamená ovšem rovněž námět nějakého textu, který by to vše zachycoval.

Cesta do Prahy na konci července 2010 se stala impulsem této kratičké essaye. Spíš než o obecnou úvahu nad cestou jako formou bytí se pokouším odpovědět na rysy této prázdninové cesty „na návštěvu k příbuzným“.  Mé někdejší „záznamy cesty“ sledovaly putování především jako intencionální, záměrnou aktivitu, přičemž porovnávaly (inspirovány myšlenkami koncept artu) plán, projekt, ideu cesty a její skutečnou realizaci. Už v jednoduchém modelu se průběh cesty vždy nějakým způsobem liší od toho, co jsme zamýšleli (půjdu na určité místo a tam budu třeba sledovat pohyb Měsíce nebo obejdu masív nějaké velké hory, ^{některé z takových cest jsou na těchto stránkách zveřejněny ve složce Cesty textu} ). A jsou to ovšem nejen „odchylky“ (třeba začne pršet nebo nejede vlak), ale samotný průběh prožíváme jinak než stádium příprav, kdy je cesta před námi, tedy v budoucnosti (zatímco v okamžiku pouti je právě přítomná). Tato samozřejmost, dokonce zdánlivá banalita, se může stát předmětem filozofických úvah o dost podstatných věcech.

Druhá vrstva toho, co mne zajímalo, a co souvisí s právě řečeným, byl rozdíl právě prožívané cesty, cesty coby zážitku, který se pak ukládá jako vzpomínka, a jejího záznamu, který je vlastně záznamem právě toho, co a jak zůstalo uchováno v mysli po skončení cesty. Proto jsem se například pokoušel zaznamenávat cesty a pobyty přímo – na místě. U pobytu to, už technicky, nebyl takový problém, protože jsem nemusel dávat například pozor, abych při psaní neupadl přes kořen stromu. Přesto jsem si uvědomoval „problém“, že vlastně ty dvě věci – někde být a zároveň to zaznamenávat – vlastně nejde.

To tady teď nebudu dál rozvádět. V tuto chvíli mne spíš zajímá, jak vnímám cestu, jako byla tato cesta do Prahy. Samozřejmě není „mimořádná“ jako třeba u K. V. Raise, kdy se stala návštěva české metropole zlomovou zkušeností venkovana. Tím jsem – s malinkým úšklebkem – já dnes taky, vzhledem k tempu proměn, které dnes nejen v Praze, ale tam zvláště, probíhají, ale přece jen je to jiné už vzhledem k tomu, že jsem v Praze od dětství často pobýval a pak tam sedm let žil. Právě tato skutečnost je tím, co je jiné od doby záměrných cest. Toto jsou totiž – nebo aspoň jedna vrstva, jedna složka v nich – cesty návratu. Nejen sentimentální cesty do krajin dětství, i když i to, to snad ani nemůže být jinak, ale především sledování toho, jak se co uložilo v paměti, se všemi těmi možnými zkresleními s uplývajícím časem, naopak jak některé věci zůstávají ve zřetelných konturách obrazu, vytvářeného desítkami obnovovaných pohledů přímých (v bezprostředním kontaktu na místě) i nepřímých (mediálních, třeba v televizi).

Kromě toho je ovšem sama skutečnost, i vzhledem k řečenému tempu změn, mnohdy radikálně jiná (což by v případě převahy sentimentu spíše odrazovalo na ona konkrétní místa vůbec chodit), takže vznikají nové kontexty, pomalu už – no přeháním – blízké onomu projektu fotozáběrů míst po stu letech od zveřejnění Vilímkovy publikace Letem českým světem 1898 - 1998. Ostatně ona série knih historických pohlednic, která na to zase jde trochu jinak, zahrnuje pomalu každé české či moravské město. Takže, přesněji řečeno, je taková cesta není pouze cestou do minulosti, nýbrž čímsi, co se podobá geologickým vrstvám, ale nakonec zahrnuje nějakým zvláštním způsobem i budoucnost, čímsi, co je zároveň okamžitým zážitkem a zároveň něčím kontinuálním.

Ale také diskontinuálním – ovšemže v jiném smyslu: Totiž v tom, že zachycuje vždy jen několik motivů z nějakého myšleného celku, jímž je v tomto případě třeba Praha. Na příkladu červencové cesty to je vidět. Návštěva několika výstav a muzeí souvisí s procházkami, které se samy stávají jednotlivými „položkami“ programu, zároveň je jaksi spojují či propojují, ale na druhé straně se nemohou stát naplněným celkem v tom smyslu, abych mohl říci – toto je moje Praha tak, jak si ji dnes představuju. Protože tady samozřejmě „chybí“ Staroměstské náměstí a další „klíčová místa“, které by do celku patřila, ale třeba i „Synkáč“ a desítky dalších míst, o kterých jsme se během návštěvy bavili – i když jsme třeba právě od Staroměstského náměstí byli kousek (a ostatně jsem tu byl před pár týdny při jiné příležitosti). Proto problematizuju onen titul, který jsem textu dal – „moje Praha“, jsa si vědom, že toto je jen část toho, co je „moje Praha“, zároveň ale právě toto je v tuto chvíli moje Praha, nikoli jakási obecná dokumentace.

K řečeným vrstvám místa ve vědomí patří dnes ovšem vedle přímého zážitku také třeba virtuální cesta na monitoru počítače (Street View, ^{myslím, že je to dokonce první z článků v Poznámkách a komentářích}), ale i klasické fotky (teda „klasické“ – rovněž digitálně uchované a vedle toho případně publikované ve „veřejném“ prostoru internetu, v našem případě na Rajčeti). Takže ten celkový „formát“ vnímání cesty, místa, pobytu, atd.  se změnil v čase této civilizace v posledních několika letech/desetiletích stejně výrazně jako skutečnost sama, ať je jakkoli osobní, subjektivní atd. Otázka ovšem je, do jaké míry se vedle řečeného „formátu“ změnila povaha vnímání sama, jak jsou, obrazně řečeno, dojmy „hluboké“ či „povrchní“, jak přesahy z jedné vrstvy do druhé (když se podíváme třeba na jiné fotky místa na internetu a chatujeme s někým o pocitech, které jsme měli v souvislosti s určitou událostí – třeba zatmění Měsíce, abych uvedl zase nějaký konkrétní příklad) toto vnímání proměnily.