Milostný trojúhelník

Tento příspěvek nejspíš moc nebude o divadelních představeních (to množné číslo se mi líbí, protože se jedná o improvizace, takže každé z nich je jiné) třech výrazných osobností české jevištní a filmové scény, Josefa Poláška (bratrance Jiřího Čunka, herce HaDivadla, Husy na provázku, filmů František je dokař, Václav, Protektor, televizního seriálu Vyprávěj), Martina Zbrožka (houslisty mj. v Melody Makers Ondřeje Havelky, hereckého kolegy Jaroslava Duška ve Vizitě, otce pěti dětí) a Pavla Lišky (též kdysi HaDivadlo, ale i Národní divadlo, dnes Divadlo Na zábradlí, role ve filmech Návrat idiota, Horem pádem, Štěstí, Venkovský učitel aj., ženatého s dcerou Johna Boka) s názvem Milostný trojúhelník v pražském Paláci Akropolis, jak se o nich rozepisuje časopis Týden (druhé číslo 2012, z 9. ledna).

Nebude o nich proto, že jsem žádné z těch představení neviděl a nemůžu o nich tedy nic moc říci (dokonce i v onom rozhovoru je spíš o všemožném jiném), nicméně zajímá mě několik jiných věcí. První je ten princip absolutní improvizace, který mne zajímal od studentských let. Tenkrát to byly předscény Voskovce a Wericha v Osvobozeném divadle, které, i když se později vyvíjelo jinak, tímto způsobem primárně vzniklo (ne, že bych v té době žil, jen mě zajímalo něco, co se lišilo od… jak to říci, když právě i v té době nadvlády diktatury proletariátu a později reálného socialismu a v rozporu s ním vznikl Semafor, nová filmová škola atd.?). A ovšem princip, který je jednou z konstituent jazzu (politicky týž problém, v šedesátých létech spousta skvělé muziky i u nás natruc režimu, pak bylo zle). A tak dále. Po Listopadu v televizi pak unikátní improvizační vystoupení Jiřího Lábuse s Oldřichem Kaiserem na okamžité zadání tématu v Ruské ruletě (1994). Ale i takové věci jako „výhybky“ děje v legendárním Kinoautomatu. Téma obrovské a mnohočetné, komplikované, už třeba jen tím, že „improvizace“ může být napsaná, a tedy vlastně „neimprovizovaná“, stejně jako „kadence“ v houslovém koncertu.

Pak mě skoro zaskočil ten rozhovor v Týdnu svým rozsahem, tím spíš, jakým způsobem byl veden. Nechci to nijak komentovat, ale čtyři dvojstrany, to jsem snad ještě nečetl. Ten rozhovor byl hodně netradiční (například Pavel Liška teprve potom přišel), to, jakým způsobem se protagonisté bavili, ještě akcentuje rozsah textu. Nejlépe snad aspoň jedna ukázka:

Zbrožek: Bylo by hodně pošetilé říct, že jsme se dali dohromady proto, že všichni máme radši metro?
Polášek: Já třeba ty tramvaje mám rád, ale když to metro přece jen jezdí rychleji.
Zbrožek: Pro čtenáře bude zajímavé, když z našeho rozhovoru zjistí, že metro je zrychlení.
Polášek: Ano, já mám pocit, že takhle to nikdo ještě nepojmenoval. Je to krásné. Jedeš a prohlížíš si ty stanice…

Vzpomněl jsem si v té souvislosti, jakým způsobem Martin Zbrožek moderoval už nevím který večer předávání cen v televizi (bylo to předávání Českého lva). To bylo něco podobného.

A pak byly zajímavé komentáře o tom, koho by si ti tři správní chlapci představovali jako prezidenta (po přímé volbě, nedávno uzákoněné). Hovořili také o Ondřeji Havelkovi, tomu by se to prý i líbilo, či o Johnu Bokovi (to byl i důvod, proč jsem v úvodu doplnil ke jménům tří protagonistů Milostného trojúhelníku tyto nyní osvětlující souvislosti). Na konec komentovali i (prvního jmenovaného a druhého nejmenovaného) českého prezidenta. Takto:
Polášek: … Havel měl důvody, kterým věřil. Šel za ně i sedět, i když měl možnost vycestovat, aby se ho bolševik zbavil. Představ si, že když jsem mu řekl, že si vážm této jeho odvahy a že je mi vlastně dnes takovm Old Shatterhandem, řekl mi, že to nebyla odvaha, ale strach. Strach z vlastního svědomí. Proto nemohl jednat jinak.
No, a pak jsou i jiné důvody, třeba že ten chlap prezidentem strašně moc chce. Je tím zblblý. Víc miluje sebe ve funkci než funkci v sobě. Řeší jen a jen sebe. Dělá tam pičoviny a ostudu, a protože je i inteligentní, tak mluví a jedná tak, že ty pičoviny není poznat.

Tak. Jak jsem slíbil, není to o představení Milostný trojúhelník, přestože se ten příspěvek tak jmenuje. Ale tak to někdy bývá. Někdy to je dokonce ku prospěchu věci. Jedna Nerudova povídka se také jmenuje „Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku“ a je úplně o něčem jiném.

https://www.pragueout.cz/articles/Zbrozek-liska-polasek-trojuhelnik
https://www.novinky.cz/kultura/210781-pavel-liska-josef-polasek-a-martin-zbrozek-se-rozhodli-byt-milostnym-trojuhelnikem.html
https://www.facebook.com/events/196054073750971/

https://www.palacakropolis.cz/