Miloslav Fekar

Miloslav Fekar
Sluňákov

Na plánku areálu Domu přírody Litovelského Pomoraví nalezneme několik samostatných objektů, které dotvářejí, podobně jako tomu je v historických parcích, kde se nachází řada drobných staveb, celý prostor s centrem sídla Sluňákova a dvěma dominantami, viditelnými buď cestou kolem areálu nebo v jednom okamžiku z pochozí střechy domu, ale i celou řadu drobnějších prvků, které spoluvytvářejí z celého areálu komponovanou krajinu. Mají především edukativní charakter a patří k nim jednotlivé dřevěné dubové mosty na cestě kolem areálu, tedy Most ohně, Most zraku, Most země, Most chuti, Most vody, Most větru a - v drobné odbočce Most čichu - na jižní a západní straně areálu a Most sluchu a Most hmatu na východní straně (vyjmenováno při cestě po směru hodinových ručiček). Jejich utorem  je Miloslav Fekar. Záměrem je vytvářet jednu z rovin vnímání přírody v kontextu environmentální výchovy, která je základním smyslem celého areálu, prostřednictvím symboliky smyslů a živlů. U vchodu (dá se říci hlavního vchodu) do celého areálu úvodu mu - už podle názvu - dává další rovinu vstupní Most poutníků. Akcent na cestu patří k filozofii celého areálu.

V trámech, z nichž jsou mosty vybudovány, si "poutník" může přečíst (nebo nahmatat) různé texty, z nichž některé vybízejí k aktivitám. "Nahmatat" také proto, že vyvrtané důlky označují jednak běžná písmena, ale také Braillovo písmo. Je to způsob, který používali někteří moravští konceptualisté promítnutý do jakési didaktické roviny. Tento způsob verbálního pojednání a složky realizací nalezneme i u velkých Fekarových objektů umístěných v areálu Sluňákova, z nichž je pravděpodobně nejvýraznějším Lesní chrám, při cestě mezi Rajskou zahradou a Sluneční horou skrytý mezi remízky lužního lesa, jinak viditelný jako ideový protipól Přístřešku u zuhelnatělého stromu, na nějž lze rovněž vystoupit. Lesní chrám může připomínat žebroví obrácené lodi, takže jakoby v areálu byly lodi dvě (mám na mysli tu Skálovu). Objektů v areálů je více, tři segmenty Kouzelného lesa (poznání, zvuků, pocitů), na jednotlivých místech nalezneme Pocitovou stezku či Zadržování vody, mohli bychom pokračovat.

Nahlížím do sešitku/brožurky "Brána poutníků" s podtitulem "Sedm bran k přírodě Litovelského Pomoraví, kde některé aktivity, k nimž texty vybízejí, jsou popsány, pak do katalogu "Mezi" (Brno 2014), kde jsou některé texty zobrazeny. Další texty bych mohl odečíst z fotodokumentace, kterou jsem pořizoval při slavnostním otevření "galerie přírody".

hlasitý / tichý / libozvučný / skřípavý / rušivý / dunivý / melodický / harmonický / falešný / šeptavý
(Most sluchu)

... javor / moruše / akát / třešeň / jasan / habr / osika
(jeden ze segmentů Lesního chrámu, lavička)

roztékej / smršťuj / živ / tvaruj se / rozrůstej se / vzklič / vrstvi se / rozpínej se / přeroď se
(jeden z dalších mostů)

Podíl Miloslava Fekara na sluňákovském areálu může být zřejmý rovněž ze zmíněného katalogu, který autor prezentoval při zahájení. Než se do něj podívám, zkopíruju biografická data, která o Fekarovi uvádějí stránku artilist.cz (více na těchto stránkách).

Vzdělání:
1996-2000 DAMU v Praze, obor scénografie (Miroslav Melena , Pavel Kalfus)
1996-1998 FaVU při VUT v Brně, ateliér sochařství (Vladimír Preclík)
1992-1996 AVU v Praze, ateliéry sochařství (Hugo Demartini, Jan Hendrych, Jindřich Zeithamml)
1988-1992 SUPŠ v Uherském Hradišti, obor malby

Ceny a stipendia:
2004 Grant Pollock-Krasner Foundation, New York, USA
2000 Grant Pollock-Krasner Foundation, New York, USA

V katalogu "Mezi" si může člověk udělat obrázek o Fekarově tvorbě. Velká šitá brožura s převážně obrazovým materiálem (texty, tj. přehled o studiu, výstavách a jednotlivých oblastech Fekarových aktivit) přináší úhrn práce úspěšného výtvarníka v celé jeho šíři. Poněkud neorganické zařazení snímků z divadelních inscenací mezi převažujícími realizacemi ve veřejném prostoru může působit jako mnohostrannost autora, ale také jako roztěkanost či nevyhraněnost (katalog by mohl mást, ale i on sám na několika místech říká, že vlastně nevěděl, co chce dělat, tak se přihlásil na několik škol, jinde, že se nepovažuje za "galerijního umělce"), zřejmé je nicméně, že jeho práce zasahuje do oblasti architektury a urbanismu, sochařských objektů (objekty pro Stromovku v projektu Putování, geometrické kompozice, například ty z rovnostranných trojúhelníků, které začal skládat v Čimelicích či perforovaných světelných koulí na výstavě v Sýpce na Klenové, podobné najdeme s jinou funkcí i v Sluňákově), různých instalací (např. v zámku Hranice) či jiných, těžiště je nicméně ve ztvárnění veřejných parků.

Před otevřením sluňákovského areálu můžeme zaznamenat řadu jejich  realizací, především projekt parku v Bohdalicích (2003) či jiný v Bučovicích (2004), parku Sitenské údolí na Kladensku (projekt 2004, realizace 2006), objekty do parku v Předzámčí, Hranice (2005, realizace 2007), lesopark Belveder (Zbraslav, 2005, část realizována 2014), mobiliář pro zámecký park v Jilemnici (2008), který jsem viděl a působí (i svou úsporností a čistotou) velmi zdařile a elegantně) či objekty pro lesopark na Žižkově vrchu v Jablonci nad Nisou (2009, realizace 2012). Dřevěné objekty začal umisťovat do veřejného prostranství vlastně od počátku, navrhoval je pro Stromovku už v roce 1993 (část realizována v roce 1999), v katalogu říká: "Když jsem realizoval velký projekt Putování pro Stromovku, bydlel jsem v maringotce přímo v parku."

Ve Sluňákově nicméně je Fekarova aktivita zaměřena nejsoustředěněji. Z roku 2004 pochází první projekt areálu ekologického centra, na němž spolupracoval s architektonickým studiem Projektil, v roce 2010 následuje "projekt II", realizovaný v letech 2013-14 (podrobně popisuje mj. na svých stránkách). Z biografického hlediska je to pochopitelné. Autor, narozený v Hranicích na Moravě v roce 1972M žije v Bezměrově u Kroměříže, podíváme-li se na mapu, obě místa tvoří s Olomoucí trojúhelník o délce jedné strany zhruba padesát kilometrů, tedy kolem půl hodiny autem.

Fekarovy realizace v Sluňákově nesou zřejmou stopu  východisek v jeho profesním životopise, zpracování masívních dřevěných bloků nezapře V. Preclíka, jehož žákem byl na FaVU při VUT v Beně, serialita prvků či moment náhody zase Huga Demartiniho, u něhož studoval na pražské AVU. Dřevěné bloky, z nichž jsou sestaveny takřka všechny objekty na Sluňákově, nicméně nepůsobí ani náhodně, ani svým řemeslným zpracováním, spíš minimalistickými tvary. S tím mám nicméně problém, dřevo není odosobněným materiálem a vnímám jeho citlivost, respektive při tomto způsobu zpracování spíše necitlivost vůči němu, i když přistoupím na skutečnost, že by se jednalo o užitkové předměty, tedy mobiliář veřejného prostoru. Nahrubo otesaná socha může působit emotivně, tady jsem na rozpacích, jak tento materiál vnímat. Na jedné straně je v souladu s architekturou samotného Sluňákova (tam je rovněž "hodně dřeva"), na druhé straně mám pocit hrozby neřízené expanze autorových aktivit (třeba ve srovnání s uměřeností realizace v Jilemnici). Vnímám uplatnění konstruktivistického principu, odvolávání se na land art (třeba i kresby v trávě, jak jsou zachyceny v katalogu), momenty hravosti a aktivit, k nimž objekty vyzývají, budeme-li však hovořit o přírodě, ke které má Miloslav Fekar vztah, chybí mi tu prostě - z nějakého důvodu - tajemství, ticho.

To nemění nic na tom, že Sluňákov je unikátní záležitostí z mnoha hledisek. Zmíněnou hrozbu bych ale nepodceňoval.

https://www.fekar.com/milos/
https://artlist.cz/?id=1182