Miloš Šejn vydal knihu svých textů

To, že výtvarný umělec vydá své deníky, poznámky o tvorbě či autorské texty, které jsou v té či oné podobě její součástí, by nebylo nic neobvyklého. Větve patří sem, více než šestisetstránkový výbor, vydaný ve třech stech exemplářích, v každém z nich s originální kresbou, je ovšem z řady důvodů výjimečný počin. Již řečený fakt kombinace „pouhého“ textu, tedy tisku, a ruční kresby činí z publikace moderní bibliofilii, dalším momentem je skutečnost, že knihu, jejíž křest proběhl před samým závěrem minulého roku, 12. prosince 2023, v pražském knihkupectví ArtMap, vydal ve své edici Balbineum jičínský spolek téhož názvu, jehož  cílem je revitalizace jezuitské koleje ve městě, v němž Miloš Šejn prožil, samozřejmě při svých dalších působištích, především v Praze, prakticky celý život a jehož krajinná perspektiva, reprezentovaná v Šejnově případě dominantou jičínské kotliny, kopcem Zebínem, dosahem blízkých Prachovských skal a odtud snadno dostupného našeho nejvyššího pohoří, Krkonoš, je autentickým východiskem jeho tvorby.

Iniciátorem vydání Šejnových textů byl Robert Smolík, představitel Balbinea, výtvarník, divadelník, absolvent scénografie na pražské DAMU, jenž působí jako pedagog na její Katedře alternativního a loutkového divadla, a kromě řady dalších aktivit (především spolupráce s řadou divadel) vyvíjí širokou iniciativu v kulturním prostoru města, v němž rovněž bydlí. Přípravy textového souboru se ujal Lukáš Jiřička, jenž studoval komparatistiku na FFUK a dramaturgii na DAMU, absolvoval řadu zahraničních stáží, působí jako divadelní dramaturg, tvůrce galerijních instalací a filmů, je autorem několika knih a též překladatel, u nějž lze rovněž najít vazby na Jičín.

S texty Miloše Šejna se zájemci mohli již dříve setkat buď jako se součástí výtvarných realizací na výstavách a ovšem v transkripcích do bezpříznakového textu v katalozích některých z těchto výstav především v posledních patnácti letech, Býti krajinou / Being Landscape v Plzni v roce 2010  (Arbor vitae a Západočeská galerie v Plzni, ed. L. Kesner), Archivy a kabinety v Liberci 2012, NMHTÍ, Brno 2020 a na ni navazující ÍHMNÍ, SmetanaQ Gallery, Praha 2021. V této genezi textů je významná i rozsáhlá publikace ŠEIN z roku 2010 (BohemiaeRosa Publishers 2003-2010, připravil Václav Cílek, dostupné pouze v internetové podobě), kde mimo jiné Miloš Šejn pod pseudonymem Bohuslav Brosa, parafrázující projekt Bohemiae Rosa a křestní jméno B. Balbína, jehož působení je s Jičínem úzce spojeno, a od nějž je odvozen i název spolku Balbineum, uvedl svůj text Život / Dílo / Zkušenost, převzatý rovněž do Větve patří sem. Řada textů je dostupných též v (čtecí/listovací) aplikaci issuu pod Šejnovým jménem.

Od všech těchto předchozích prezentací se Větve patří sem – jakožto radikální ediční krok – liší na jedné straně šíří „totálního“ záběru úhrnu textů (jak to komentuje Jiřička v Ediční poznámce, když uvádí, že od původního záměru vydat pouze básnické texty, tj. „akcentace poetického náboje byla přímo prvotní pohnutkou pro sám vznik knihy“, došlo nicméně k proměně a do knihy byly zahrnuty texty „v podobě podstatně širší, zahrnující také rozhovory, záznamy vzniku výtvarných děl a libreta k performativním vystoupením“ etc.), na druhé straně je samotný text prakticky zcela odpoutaný od všech dalších mimotextových vazeb, včetně zmíněných komplikovaných transkripcí, intermediálních souvislostí či jiných vláken jejich geneze, takže vystoupí do popředí jeho povaha „o sobě“, stvrzující nosnost jeho významu očištěného od pozornosti strhávané k jeho vizuální podobě.

Přesto, že ve svém komentáři setrvám u této radikální redukce, striktně oddělující u jednotlivých případů verbální obsah a vizuální gesto (jako redukci můžeme vnímat kromě toho i editorovo omezení rozsahu textů či jejich krácení, ale také úspornou povahu samotných Šejnových textů, viz i dále), a nebudu je v jednotlivých interpretacích zpětně srovnávat/svazovat, pokusím se o to, poukázat na podobnost či dokonce totožnost ústředního směřování tvorby tohoto umělce s tím, jaké významy reprezentují právě samotné texty. „Zakoušení bytostného člověka s přírodou“, jak jsem v Šejnově tvorbě pojmenovával její ústřední aspekt již v katalogu k výstavě Skála (MKS SKN Brno, 1982), nebylo (již v tvorbě sedmdesátých let) pouhým poetickým označením pro vytržení při pobytu v přírodě/krajině, nýbrž souviselo s tím, co jsem označil jako „přepodstatnění těla a světa“ či jako prožívání „bytí těla a světa jako stejné látky“ a co najdeme i v knize Větve patří sem na řadě míst v celé sérii formulací opakovaně vztažených k řečené vazbě těla a přírody, nejvýrazněji pak ve výrazu „transparentní tělo“, který v těchto textech není blíže interpretován, jeho ozřejmení nicméně nalezneme ve streamu Krajina a mysl Miloše Šejna natočený v rámci projektu Umění v izolaci (Kunsthalle Praha, publ. 2021).

Tento význam totiž, jestliže pečlivě čteme Šejnovy texty, vyjadřuje celá řada jazykových/stylistických prostředků, které vytvářejí vzájemně provázaný komplex, odpovídající vzorci bytí vyjádřený zde s gramatickými a fenomenologickými aspekty, které doznávají v průběhu desetiletí pozoruhodných proměn.

V prvních deníkových záznamech, registrujících dětské zážitky z raného dětství, je vyjádřen pobyt v přírodě elementárním způsobem v textových modelech jako „byl jsem […]“ („u Hádku dívat se na ryby“, 27. 6. 1954, Hádek je rybník na okraji Jičína), „díval jsem se […]“ („na zatmění slunce“, 30. 6. 1954), „dnes jsem dělal […]“ („na písku skály“, 9. 7. 1954). To odpovídá běžnému způsobu sdělení, ale ještě před nimi, ve formulacích z pozdější doby (editace textu), vztahující se ale k ještě dřívějším událostem, se setkáme s redukcí běžné dvojčlenné věty na neslovesné vyjádření, kdy je odstraněna konstrukce podmětu/subjektu, předmětu/objektu a slovesa, vztahující se k události. Výsledkem takového „archivního záznamu“ je uchopení této události v prostoru a příslušném čase jakožto jednoho organického celku implikující vztahy základního vzorce bytí. Tak v roce 1948 první záznam uvádí: „První fascinace blesky a noční krajinou při pohledu z okna […]“.

Ke zlomu v tomto vyjadřování dochází v roce 1954, jak můžeme v knize zaznamenat, a s ním souvisí i změna tzv. vypravěčské perspektivy, kdy vyjádření vztahující se ke starším událostem má – v originále v publikaci ŠEIN pod jménem Bohuslava Brosy – tzv. er-formu, jak si toho všímá i Lukáš Jiřička v komentáři, která je ale výsledkem editorské práce Václava Cílka, jak mně prozradil autor.  Výrazné soustředění pozornosti na detail, jak komentuje právě z tohoto roku Šejn, když hovoří o prvních sběrech zkamenělin, nerostů či lišejníků, pak proměňuje perspektivu vidění dvojím směrem, totiž od uchopení pozorováním a věděním (přírodovědného diskursu) a zároveň pod vlivem snů/snění a děsivých vizí k pozdějšímu vnímání poetizujícímu/poetickému, např. „hnízdo moudivláčka / světluška / spící panna / deštivý bivak“ (6. – 7. 8. 1966, dvoudenní cesta k Novozámeckému rybníku na Českolipsku), přičemž tato podoba textu přetrvává při všech ostatních proměnách i do současnosti, viz např. 26. 9. 2020: „kosi / jsou dnes ozdobeni / perlami / kapek / deště“ či 18. 3. 2022: „růžová / světlo / kolem rybníka / labuť sedí na hnízdě“.

A tento posun běžného vnímání na koncentrovanou optiku zároveň vytváří nový vztah mezi detailem a celkem, jak jej nalézáme například v textu Doteky / Se zapadajícím sluncem, 2. 9. 1984, kde první poetické verše znějí: „fialovým květem bodláku / za zapadající slunce / spodní část tmavne […]“. Dochází tak k dalšímu kroku v možnostech totálního uchopení reality – vedle vztahu detailu a celku zde významnou úlohu hraje, plynutí aktuálního času, na velmi úzkém prostoru několika veršů je tak vyjádřen základní vzorec bytí, jak bychom jej našli, samozřejmě formulovaný ve filozofickém diskursu, třeba u M. Heideggera.

To ale není jediná proměna větné struktury, k níž v průběhu času dochází. V předchozím citátu je přítomen další prvek větného vzorce, související se „vzorcem“ tvorby, totiž oním „shozením plátna na zem“, o němž Miloš Šejn hovoří jako o rozhodujícím momentu v rozhovoru s Vladimírem Drápalem při příležitosti uvedení DVD Obraz / tělo / zvuk v jeho nakladatelství Guerilla Records, 2017 či ve zmíněném streamu Krajina a mysl Miloše Šejna, kde se zmiňuje o dalších souvislostech (eliminace rámu obrazu, užití přírodních materiálů ve výtvarné stopě, případně „doteku“ jako výtvarného gesta). Je to instrumentál substantiva. Původní význam tohoto mluvnického prostředku ve spojení s motivem cesty, tedy procházením nějakým místem, např. Bloudění bažinami Dyje, filmový záznam z roku 1969 (digitalizovaný 2021 a dostupný společně s dalšími na účtu Miloš Šejn na YouTube), podobně pak nejznámější opakovaně „Javorovým dolem“, další namátkou „Bloudění Drábovnou a Sokolem“, červen 1975, Údolím Říčky, 1986, „údolím Vrchlice“, 1. 5. 2016 etc., se mění v okamžiku, kdy je instrumentál užit pro označení výtvarné aktivity, třeba (vybírám z desítek dalších příkladů), „květem fialy“, „modrofialovými květy“, „kamenem“, „kamenem o kámen“ etc. (lze přitom hovořit o označení svébytného výtvarného oboru či druhu techniky). Je zajímavé, že tímto užitím instrumentálu dochází – v určitém odstupu – k určitému dvojení představy, totiž opět detailu a celku (detailu v onom dotyku, aktivitě v místě gesta, celku v kontextu celého prostoru, v němž k této aktivitě dochází, a v němž je pak eo ipso propojeno vlastní tělo s „tělem krajiny“).

A toto propojení je stvrzováno dalším gramatickým jazykovým prostředkem, totiž slovesem ve tvaru pasíva, trpného rodu. „Subjekt“ (já) již není (alespoň dle běžné mluvnice, vycházející z latinské tradice, v některých novějších konceptech se ovšem uvádí jako jádro věty sloveso) určujícím agens/činitelem, nýbrž je zaměněný s „objektem“ (předmět, v činném rodu patiens zasažený dějem). Subjekt se stává součástí vyššího řádu, označeného autorem, jak výše řečeno, v nejširším smyslu jako „transparentní tělo“. Uveďme alespoň jeden příklad z doby nového milénia (20. 7. 2002, Javořím potokem, Krkonoše, pro pasívum charakteristický text, přítomné jsou ovšem i další prvky, např. deformace slov či neologismy, související s celkovou proměnou jazykového vyjádření): „[…] jak chřípím v klacky láman / brumlen hučím / zlatohnědou mlham i párem sunem oble tok včas trhlinou / hnutkou se chladím níž a parou dýchán / křím v níž zírán / a / větvou vpleten a / puklí úže než vhupním níže / výš i zeleně tak vplaše / vmrznu listem smuten tišen mokře blíž / mláky úžím tiše máčen […]“.

Samozřejmě, řečenými deformacemi se nakonec rozpadá celý ustálený systém mluvnických kategorií, z nichž zůstávají pouhé mnohoznačné relikty, podobně jako se v „transparentním těle“ rozplývají hranice mezi jednotlivými vrstvami a složkami tvůrčího procesu i touto formou prožívaného bytí. Lze hovořit o tom, že text se úchvatným způsobem rozvíjí v kontextu vytržení aktu tvorby, ale i zároveň sám ze sebe v syntetické integraci, jakou znají dějiny poezie v nových podobách vědomí v období modernismu, přičemž nejblíže se mně tato podoba těchto autonomních Šejnových textů jeví oněm „zaumným textům“, jaké psali ruští futuristé někdy před sto lety, právě oním momentem novátorství a otevřeností možností interpretace.

Nezapomeňme nicméně, že těmito texty se jejich šíře v knize Větve patří sem nevyčerpává. Byť fragmentárně a v řečené redukci, můžeme zmínit i rovinu faktů, které ve své úhrnné mohutnosti naznačují v obrysu překvapivou šíři Šejnových aktivit, zaujetí a zároveň rozptylu v řadě oblastí. Narážíme na jména osobnosti, s nimiž se Miloš Šejn na své životní a tvůrčí dráze setkal. Jsou jich desítky, snad jako nejvýraznější, vedle těch nejbližších, především ženy Věry, nejspíš v textech vůbec nejčastěji zmiňované, přítomné na procházkách, výletech či tvůrčích aktivitách, a třech dětí, Radky, Petra a Klárky, a ovšemže rodičů, jejichž portréty uvádějí genealogii rodu na samém počátku knihy, v příslušném čase pak vysokoškolských pedagogů, z nichž nejvýraznější místo zaujímá Zdeněk Sýkora, z těch dalších (ostatní prominou, bylo by to další nejméně půl stránky), vedle zmíněného Václava Cílka, u nějž snad nutno zmínit alespoň ještě společnou knihu Krajiny vnitřní a vnější, uvedu Miloše Vojtěchovského, (z hlediska spolupráce s M. Š.) iniciátora a organizátora mezioborového centra v klášteře Plasy (nadace Hermit) či pražské Agosto Foundation, Ladislava Kesnera, autora řady článků a participujícího na katalozích a dalších publikacích, alespoň ještě zvonaře Rudolfa Manouška, tvůrce zvonů v Šejnově Sluneční hoře, historika umění Jiřího Zemánka (pracovali společně v Krajské galerii v Hradci Králové), „papírníka“ Jana Činčeru, z „jičínských“ vazeb kromě zmíněných třeba hudebníka Michaela Pospíšila. A nezapomeňme na spoluperformery Franka van de Vena či Davida Helána.

Podobně rozsáhlý přehled by vznikl excerpcí osobnosti či děl z oblasti výtvarného umění, hudby, filmu, literatury či tance, z těch, které nelze ani při nejúspornějším výběru pominout, tu jsou Ingmar Bergman, Josef Mánes, Josef Jungmann, Paul Klee či Paul Cézanne, Peter Greenaway, každý s pozoruhodným vláknem souvislostí v konkrétních Šejnových pracích či performancích. 

A stejně tak významná je celá řada míst, související nejen s vlastní tvorbou, vedle vrcholu a lomu zmíněného Zebína, Prachovských skal či Javořího potoka v Krkonoších řady rybníků či skalních měst a útvarů (také jeskyní, roklí coby ústřední iniciace vztahu těla a krajiny, „štěrbiny“ skal a oka) v Českém ráji, ale také třeba na Slovensku (Mažarná ve Velké Fatře), pak center výtvarného umění, k nimž se váže Šejnova výstavní činnost, ale další osobnosti, především Brno či Plzeň aj. Zvláštní místo zaujímají pak Počedělice místo malířských sympózií a každoročních setkávání přátel Zdeňka Sýkory, na řece Ohři, tematizované u umělce projektem Agara, a environmentální centrum Sluňákov v Horkách nad Moravou u Olomouce, v jehož areálu představuje zmíněná Sluneční hora jednu z dvou dominant v jeho areálu, v knize komentovaná rozsáhlou deskripcí celého projektu.

Místem, k němuž se vztahuje i jeden z posledních textů knihy Větve patří sem, je vícevrstevný text Barvy / Místa / Slova (16. 5. 2023, s. 625), jenž jakoby symbolicky integroval několik rovin celé knihy, právě místo, osobnosti i vlákna času, zároveň nejaktuálnějšího, totiž rekonstruovaného augustiniánského kláštera ve Vrchlabí, sídla Krkonošského muzea, s jeho před několika týdny otevřenou modernisticky pojatou přístavbou. Výstava Miloše Šejna a Adrieny Šimotové (17. 11. 2023 – 29. 2. 2024) zde zahajuje nový cyklus Korkontoi (Krkonošané), přičemž právě část tohoto textu je zabudována do fasády nové části stavby. Vedle událostí v minulosti (o Adrieně Šimotové psal Miloš Šejn text k její výstavě v Hostinném v roce 1985, mohli bychom sledovat další souvislosti), je to gesto otevřenosti, příznačné i do budoucnosti pro tvůrčí počiny jedné z nejvýraznějších osobností české a evropské intermediální a performativní tvorby.