Miloš Šejn / Rozhovor v časopise "oya"

V okamžiku neumírání … vím, že zůstávám člověkem
Miloš Šejn – Návštěva u umělce, jenž se po celý život vyrovnává se svým přírodním bytím.
Lara Mallien

oya
# 53 | Unter Leuten
2019

„Ještě nikdy předtím jsem neviděl Trojický rybník takto. Přitom moje procházky s Věrou vedly často k tomuto rybníku na úpadí Velišského hřbetu. Ten den zářil ve světlé zeleni, bylo tam také trochu žluti. Když jsem ponořil ruku do vody, byla zcela obklopena řasami. Měl jsem pocit, jako bych na ní měl hmotu, z níž se čerpá papír. Sílil ve mně pocit přání, aby se z řas stala má druhá kůže. Věděl jsem, že bych musel do rybníka vstoupit nahý, že bych se musel ponořit pod tuto zelenou vrstvu – ne teď hned, až při příští příležitosti.

Mezi řasami jsem kolem sebe cítil všechny možné vodní živočichy – a dost to bolelo. Ale skutečnost, že jsem byl ponořen mezi řasami, mi pomohla stát se jednou z bytostí rybníka. Byl jsem jako voda, jako řasy, jako vodní fauna, jako hlína pod vodou. To všechno byl jeden veliký celek. Věra to vše fotografovala. Fotografie jsou pro mě prostředkem, jak zprostředkovat lidem to, co je pro mě důležité. Nejsou ale tou nejpodstatnější částí uměleckého díla; jeho existence se odvíjí již s prvním krokem před domovními dveřmi na cestě k místu.“

Dosud jsme znali, Johannes Heimrath a já, práce Miloše Šejna jen ze zástupných dokumentací. Zdálo se, že nechtějí „představovat“ nic jiného než fotografie těl jakožto „land art“ umístěných v přírodě, ale vyzařovaly něco, co na nás silně zapůsobilo. Jednoho březnového rána nyní poprvé sedíme proti  Milošovi a jeho ženě Věře v malém bytějejich starého domu v Jičíně na severu Čech. Nic na zdrženlivém, dnes 72letém muži v křesle obývacího pokoje nepřipomíná vodní bytost s extatickým pohledem, kterou známe z fotografií jeho performancí. Cítíme se důvěrně: Víme o sobě, prostřednictvím našeho společného známého, historika umění Jiřího Zemánka, už od roku 2002.

Na cestě sem nás upoutaly dvě kuželovité hory – Jičín leží v rovině u jejich úpatí. Vévoda Albrecht z Valdštejna vytvořil na začátku 17. století mezi oběma vrcholy rozsáhlý barokní krajinný projekt s lipovou alejí, umělými rybníky a kaplemi. V něm následně pokračoval hrabě František Josef Šlik formou jemnějších zásahů. Trojický rybník je součástí Šlikova založení. S Milošem Šejnem se nyní shodujeme v názoru na dvousečnost tohoto charakteru krajinářského umění: Připouští sice přírodní charakter lokality, zároveň je ale výrazem vladařovy vůle. To, jak nám přibližuje okolí Jičína, ukazuje ijak intenzivně je Miloš Šejn i obyvatelem tohoto kraje. Byt, v němž sedíme – jeho rodný dům – je, zdá se, pouze jednou buňkou v obytném prostoru umístěném v krajině.

„Když jsem byl malý, rodiče často podnikali výlety,“ vypráví. „Když jsme přišli na nějaké místo, zůstali jsme tam v tiché, meditativní náladě.“ Milošovi rodiče patřili k úzkému kruhu intelektuálů, kteří překládali texty indických mystiků. Spisy kolovaly v malých nákladech, nebyly nicméně v padesátých letech komunistickou vládou rády viděny. „Jako dítě jsem moc nerozuměl tomu, když rodiče diskutovali o spiritualitě. Neměl jsem rád diskuse, ani když někdo nadával na komunismus“ – daleko raději se Miloš ponořil do pozorování bytostí, které nehovořily lidskou řečí, jako jsou ptáci. To, že mohou i lidé komunikovat bez prostřednictví mluveného slova, zažil u pražské sochařky Hany Wichterlové, přítelkyně rodiny, jejíž ateliér a zahrada jej okouzlovaly. Sochařská tvorba hrála pak v střední škole v Turnově – od středověku centra šperkařské tvorby – důležitou roli. Učebním oborem mu bylo zpracování drahokamů. V okolí se těží achát, jaspis, ametyst, záhněda či olivín. „Hluboce jsem se ponořil do tohoto řemesla, do této jemné práce na nejmenším prostoru s tímto mystickým materiálem.“

Tvůrčí práce vzbudila v Milošovi přání stát se umělcem. Přihlásil se ke zkouškám na Akademii výtvarných umění v Praze – a nebyl přijat. Také druhý pokus selhal. Zapsal se tedy na dějiny umění, pedagogiku a estetiku, později i na filozofii. „Dnes vím, že tato cesta pro mě byla správná, neboť jsem se setkal se svým učitelem Zdeňkem Sýkorou, jedním z nejznámějších českých moderních malířů. Byl průkopníkem abstraktního, konstruktivistického umění a jako jeden z prvních použil počítač jako důležitý nástroj v procesu vzniku uměleckého díla. Na druhé straně byl hluboce svázán s vývojem malířství a velice si vážil především Cézanna a Matisse. Učil geniálním způsobem užití barvy v kompozici obrazu prostřednictvím kultivace vědomí vzájemné vazby mezi obrysy a plochami v závislosti na daném celku. Malovat s ním pod širým nebem bylo pro mě mimořádně vzrušující. Hovořil hodně o tom, jak se Cézanne přibližoval přírodě – malovat ji znamenalo pro něj objímat svět.“

Padlý do prachu

V roce 1975 Miloš uzavřel studium a vydal se sám na cestu malby v přírodě. Přitahovala ho jedna rokle v Prachovských skalách nedaleko Jičína. „Chodil jsem tam pořád znovu; proč, to vlastně nevím. Bylo to nutné. Musel jsem tam být.“

Trvalo to tak pět let. Maloval stále na stejném místě. Jeho obrazy se stávaly abstraktnějšími. Po třech letech se na místě svého motivu už nedíval na skály. „Myslím, že to bylo v roce 1980, když se jednou rozpracované plátno uvolnilo ze štaflí a padlo na zem – ještě mokrými barvami dolů. Obrátil jsem jej, písek se zachytil v barvách. Vypadalo to tak krásně, autenticky! V tom momentě se ve mně protrhla hráz. Už jsem nebyl sám, nýbrž v intimním, intuitivním rozhovoru s místem, které se stalo mým aktivním partnerem – ne už pouze pohledem, oknem, perspektivou. Teprve od této „nehody“ jsem se ve svém uměleckém výraze stal skutečně sám sebou.“

Zatímco nám Miloš Šejn vypráví tuto příhodu, znovu chápu, jak velký to byl skok, který museli umělci jeho generace učinit, aby mohli umělci sedět jako dítě v prachu, místo toho aby se cítili povinováni civilizovanému plátnu. Dojímá mě, jak Miloš vyjadřuje, že splynutí s místem neznamená se rozplynout, nýbrž se konečně cítit zcela sám sebou. V letech po „pádu obrazu“ pracoval Miloš malířsky výlučně přímo na zemi a nejraději používal papír, později pak netkané textilie. „Vrstva zplstěných vláken byla prostředníkem mezi mnou a zemí jako membrána, byla něčím propustným. Odložil jsem tužky a štětec, maloval jsem přímo rukama. Materiálem barvy se stala hlína a rostliny kolem mne. Jistě bych se mohl dotýkat místa i bezprostředně bez papíru, ale nezanechal bych žádné stopy.“ Některé takto vzniklé práce označuje Miloš jako „frotáže“, protože působí jako otisk kamenů nebo kořenů v lesní hlíně - jako celistvý povrch lokace. Jedno zvláštní místo ho však znovu přivedlo ke znaku: „Na svahu Černé hory v Krkonoších je obzvláště krásné stržovité údolí, pokryté javorovým lesem a protékané vodou,“ vypráví Miloš. „Před mnoha lety jsem v jeho blízkosti trávil čas tehdy v tak zvané letní škole a byl fascinován všemi těmi vodopády, které se řítily po svahu dolů do Úpy, vedlejšího přítoku Labe. Na začátku osmdesátých let jsem toto místo znovu vyhledal a byl jsem okamžitě zaplaven vzpomínkami na mé dětství. Byl to impuls k tomu, abych šel  lesem a přitom zaznamenával do svého skicáku cosi. Fragmenty čar a slov neměly zobrazovat to, co jsem viděl, nýbrž vyjádřit všechno to, co jsem – většinou se široce zavřenýma očima – kolem sebe vnímal. Vynořovala se také slova nebo věty, jako například výkřik »Tak světlé!«. Tím, že jsem se tam pak stále znovu vracel, vznikl dialog s tokem řeky Úpy. Chtěl jsem se naučit porozumět řeči vody. Občas se přitom podařil »skok«, po němž už jsem nebyl jen návštěvníkem tohoto místa, nýbrž jeho integrální součástí. Zdá se, že takový »skok« ukončí obvyklý životní pocit. Vznikne něco jako »prožitek smrti« (»překročení prahu smrti«), ponoření do cyklického nekončícího pokračování.“

Milošova umělecká práce zůstávala dlouho nepovšimnutá. Na obživu si vydělával nejdříve jako kurátor v jedné galerii a později po mnoho let výukou na pražské Akademii výtvarných umění. Přesto byl zván na výstavy. Pozornost vzbuzovaly zvláště jeho akce s ohněm. Stejně tak, jak jej fascinoval živel vody, chtěl uchopit podstatu ohně: „Vymezení prostoru ohněm“ má název série fotografií, která dlouhou expozicí dokumentuje, jak Miloš pochodní osvětluje vnitřní prostory jeskyně. Když v roce 1988 rozložil dlouhý pás papíru na kamenitém vrcholu a vzniklý obraz následně spálil, doprovázel jej filmař. Výsledný záznam vedl k pozvání na umělecký festival „Milanopoesia“ do Milána. Miloš měl vytvořit něco performativního s publikem – pro něj novinka. Navršil spolu s publikem velkou hromadu dřeva a spálil ji. Kusy opálených větví pak na závěr zanechal stopu na betonové stěně galerijního prostoru - výsledek živého procesu. Od té doby jej už téma „performance“ neopustilo.

Promlouvat tělem

O něco později, při vystoupení tanečníka Mina Tanaky, které v Evropě realizoval, mimo jiných,  Nizozemec Frank van de Ven, se Miloš setkal s japonským tancem butó. Frank studoval tanec butó deset let v Japonsku. V tomto umění jde o to, vnímat každým vláknem své existence vše, co toto Já obklopuje, a tomuto vnímání dát příležitost projevit se. Miloš zde pocítil bezprostřední rezonanci se svou prací. Když Frank van de Ven v roce 1994 se svou partnerkou, performerkou butó Katerinou Bakatsaki, nabídli  cyklus workshopů jako přípravu veřejného vystoupení, dodal si před publikem jinak plachý Miloš odvahy a zúčastnil se. Tak vzniklo přátelství mezi ním a Frankem. Miloš jej pozval k účasti na letní workshopy „Bohemiae Rosy“, které od roku 1995 organizuje pod označením „Site Body Exploration“ (Zkoumání místa a těla). „Vzájemně se doplňujeme,“ říká Miloš. „Frank má dar vést lidi hluboko k jednotě, sounáležitosti se svým vlastním tělem. Já přicházím s vnímáním krajiny.“

Praxe butó dodalo Milošovi odvahu k vlastním performancím – bez publika. Přesto by je někdo měl dokumentovat, aby zůstala stopa. Butó mění čas, je uměním pomalosti. Praktikující mohou po hodiny setrvávat na témže místě, stávají se skálou, stromem, vlnou. V roce 1999 se Miloš položil do pramene řeky Cidliny, až málem umrzl. „Stát se pramenem Cidliny“, tak zní název při tom vzniklých digitálních záznamů. Vězel hlavou ve sněhu na břehu řeky Kamenice po tak dlouhou dobu, až už to dále nešlo; ponořoval se znovu a znovu do řek a jezer a zůstal tak dlouho pod vodou, až málem utonul. Na hranici mezi životem a smrtí cítí tu nejsilnější jednotu, tu nejintenzívnější životnost.

„V tom spočívá i tragika,“ říká, když v pozdním odpoledni uzavíráme náš rozhovor. „V okamžiku ne-umírání vím, že zůstávám člověkem. Čím více se této sounáležitosti poddávám, tím hlouběji zažívám, že jsem jedinečná, samostatná bytost.“

Miloš dělá něco, co dělali lidé před ním po tisíciletí: zanechává po sobě stopy, které jsou svědectvím jednoty. Je docela dobře možné, že ten nebo ta, kdo před 35 000 léty vyřezal Lvího muže z mamutího klu, neučinil nic jiného. Ona nebo on netvořili ve jménu tak či onak pojatého uměleckého díla, nýbrž v postupném procesu činili životné ještě životnějším. To, co přitom platí jako to, co má být zživotněno, není tím, co by vysvětlovalo pojem „přírody“, nýbrž jsme to my sami.

Další odkazy Miloše Šejna
www.sejn.cz

popisky snímků:
Detail z práce Miloše Šejna „Zelený muž“ v Trojickém rybníku pod Velišským hřbetem z roku 2004
Umělec v řasách neoblečený
„Otisky přírodních pigmentů“, sbíraných v letech 1979 až 1983
Interakce s krajinou v kresbě „Luční hora“ v Krkonoších z roku 1988

Český překlad Jan K. Čeliš, původní text rozhovoru byl pro tuto verzi mírně zkorigovaný a doplněný autorem.