Úvodní stránka | Milan Uhde / Rozpomínky. Co na sebe vím

Milan Uhde / Rozpomínky. Co na sebe vím

01.10.2019 14:44

Po vzpomínkové knize někdejšího ministra kultury české vlády a prvního předsedy Poslanecké sněmovny České republiky, pro mě nicméně především autora adaptace prózy Ivana Olbrachta Nikola Šuhaj loupežník s názvem Balada pro banditu, jsem v Knihovně Václava Čtvrtka v Jičíně sáhl v návaznosti na nedávné setkání s výraznou osobností české kultury na Šrámkově Sobotce, kdy mi příznivé okolnosti dovolily si s ním popovídat (témata: jeho návštěva v Jičíně bezprostředně po Listopadu, můj vztah k Brnu a jeho kultuře, včetně česko-německého kontextu, loupežnické téma Nikola Šuhaj a Rumcajs). Na své besedě v sobotecké Spořitelně Milan Uhde pohovořil o některých tématech, které čtenář najde i v šestisetstránkové knize nazvané Rozpomínky. Co na sebe vím, vydané v nakladatelstvích Torst a Host v roce 2013.

Na úvodní charakteristiku na zadní záložce knihy – „Obsáhlé paměti dramatika, esejisty, prozaika, básníka a politika Milana Uhdeho (nar. 1936) […] jsou cennými svědectvím o české a moravské kultuře a společnosti druhé poloviny, dvacátého století. Spjaty jsou především s Brnem, autorovým městem a s jeho literárním a divadelním životem.“ – lze navázat prvotním obecným doplněním, že chronologicky uspořádaná kniha, rozvržená do šesti rozsáhlých kapitol/oddílů, dále členěných na zhruba dvacet až možná šedesát několikastránkových podkapitol a Dovětku a opatřená Obrazovou přílohou (fotografie, reprodukce textových dokumentů), podrobnější bibliografií a jmenným rejstříkem, je uvedená několika verši básníka Františka Halase.

Už název knihy, ale i zmíněné motto nechají tušit, že Uhdeho jazyk nebude suchopárně a technicistně věcný, stejně tak jako hned úvodní vypjatá situace noci, kdy se brněnský dramatik narodil („probíhala prý první celostátní zkouška zatemňovacího systému, součást přípravy na nepřátelské bombardování“, s. 11) potvrzuje, že se čtenář nebude líčením událostí z pera dramatika ani nudit. Nezaměnitelný způsob vyjadřování nicméně nevylučuje pečlivé sledování jednotlivých událostí jak ze svého života, tak ze setkání s řadou osobností české kultury a politiky, a zároveň určitou reflexi toho, co se událo, z pohledu, jenž není „učebnicový“, naopak mnohdy odkrývá pohledy jiné.

První, co mne už po několika stránkách překvapilo – a v průběhu čtení se ten pocit ještě prohluboval – byla sebekritičnost autora vzpomínek, jež se dokonce s postupem času, včetně let ve vrcholné politice, stupňovala. Vzhledem k této sebereflexi pak nemohou připadnout čtenáři některé kritické názory dokonce i k osobnostem, které platí za „nedotknutelné“ ikony, jako jakákoli namyšlenost (a už vůbec ne arogance, ta ani v nejmenším). Ostatně výchozí atmosféru vyprávění lze naopak popsat jako pokoru, mnohdy obdiv či vděčnost v roli toho, kdo je obdarován přízní toho „lepšího“ či v tu chvíli poučenějšího, a střety jsou na stránkách knihy, jakkoli by osudy toho, kdo takový život prožil, tuto polohu připouštěly, spíše výjimečné.

Možná tím nejatraktivnějším momentem Uhdeho knihy je, vedle jeho vlastní tvorby a líčení pobytu ve vysoké politice v polistopadové době (ovšem stejně tak zajímavé, uvědomuji si, jsou první roky časopisu Hostu do domu), poutavá svědectví o setkávání se známými osobnostmi kultury, jako je Ludvík Vaculík, Václav Havel, Jan Skácel, pro mě je zajímavé nicméně přiblížení i takových jmen, která jsou blíže známá možná spíše starší generaci orientované na kulturu jako Oleg Sus či Sergej Machonin.

První oddíl Léta učednická nicméně začíná, jak už naznačeno, opravdu od začátku, židovskou anekdotou, v níž svědek má v odpovědi soudci uvádět jen fakta, která zná z vlastní zkušenosti, a odmítá proto odpovědět na otázku, kdy a kde se narodil, protože právě to ví jen zprostředkovaně. Hned na začátku tak takto nepřímo vnáší noetickou distanci a sebereflexi, počítá i s možnými zkresleními při reprodukci v odstupu času. V raném dětství je pro chlapce – vedle toho, že jej rodiče dlouho nepouštěli na ulici (žertovně komentovaného podle výroku kamaráda v názvu kapitoly Opice v menažerii) – traumatizující zážitek v motivu židovství v rodině, který se projevil příhodou, kdy měla matka konflikt v krámě v době, kdy tam nesměli Židé nakupovat.

Povahový rys, který bych sám označil nejspíše jako na první pohled nápadná serióznost (v tom nejlepším a vůbec neironickém slova smyslu, napadne vás to ovšem už při pohledu na fotografii autora na přebalu v obleku a kravatě) vyjadřuje i název druhé kapitolky Nepřirozeně vážný čtenář, se promítá i do sžívání s ostatními vrstevníky, později komplikovaného ovšem i tím, že se ocitl mezi staršími, když mohl přeskočit jednu třídu a na základě diferenčních zkoušek být přijat na gymnázium. Zde se vzdáleně setkává s první známou osobností, pozdějším spisovatelem Janem Trefulkou (s. 23).

Ale už od počátku vstupuje do zorného pole vypravěče „politika“, ať již to jsou zmínky o historických událostech, o Heydrichovi (s. 29), Benešově abdikaci (s. 31), či podobně jako u poznámek o náboženství, o vývoji vlastního politického smýšlení, jak naznačují i názvy kapitol Lákavý komunismus (s. 27) či následující, formulované dle názoru jednoho komunisty v představě, že Nový pořádek se neobejde bez nedostatků (s. 33), které ovšem dospělo – postupně (a po mnohém prožitém) – v pevné přesvědčení, že komunismus je neopravitelný. Když je tu příležitost, chci alespoň letmo poukázat na formulaci názvů kapitol, které buď vyjadřují hlavní myšlenku ony právě zmíněné, nebo vymezují či shrnují tematiku (v celém prvním oddíle třeba Galerie vyučujících, Spolužáci, Spolužačky), ale mohou vzejít z citací (v druhém oddíle Mladej se nám pochlapil), ale postihovat významové pnutí či vnitřní ironii probíraného (Člověk protřelý Sovětským svazem v prvním oddíle).

Sleduji-li Uhdeho setkávání s významnými osobnostmi kultury (ale je to i v jiných případech), zjišťuji, že chronologii, která je hlavní konstrukční osou knihy (na tom se nic nemění), narušuje různými „digresemi“ (titul jedné kapitoly je Oleg Sus aneb Digrese), tak na straně 35 věta „Poněkud předběhnu události.“ oznamuje v souvislosti s Uhdeho literárními začátky a rozhlížením po kultuře jména spisovatelů Ivana Kříže a Jaromíra Tomečka (první vysoký funkcionář Svazu čs. spisovatelů, v 70. letech zakázaný, z díla např. r. Pravda o zkáze Sodomy, filmový scénárista, např. Velká samota, druhý spisovatel pro děti a mládež, oceňovaný je u něj vztah k přírodě, podílel se na TV seriálu Lovy beze zbraní), kteří se zasloužili o to, že byl Uhde „zaregistrován“ jako spolupracovník SČS.

Pro čtenáře zábavné (jak to bývá, ve skutečnosti to příliš zábavné nejspíš nebylo) jsou karikatury pedagogů na střední škole, zvláště její ředitel Nechuta (s. 36 ad.), z nichž jako světlá výjimka vystupuje češtinářka Anna Šmejkalová, která byla vykladačkou literárních děl nikoli dle předepsaných ideologických hledisek (např. interpretace Olbrachtových děl, s. 37), přičemž pro Uhdeho důležitou osobností v tom, že se neskláněla ani před ikoničností (třeba i dnes) jinde jakkoli nezpochybnitelných osobností, když například „dokázala oddělit i krásu od podbízivé libivosti v tvorbě Seifertově, s. 37). Do literárního kroužku na gymnáziu chodila též Viola Fischerová, seznamují se zde – v strojopisném časopise Šestatřicátníci „se jmény Václava Havla, Jiřího Paukerta, Pavla Švandy a dalších vrstevníků“ (s. 39).

U jména Violy Fischerové uvádí autor, „jako básnířka smýšlela daleko zraleji než já.“ (s. 39), což je od začátku knihy už několikátá sebekritická poznámka – už v dětských letech „[…] ve mně narostl pocit, že jsem nešikovný a že na ulici nepatřím. Byl z toho jeden z mých hlavních Bukovských problémů“ (s. 12), neforemný, byť výhodně zakoupený oblek na univerzitní studia dává titul kapitole Uniforma méněcennosti, v níž hovoří o „zakomplexovaném mladém muži“ (s. 48), který tuto potupu vnímá jako rodičovský trest, dále např. negativní hodnocení básnických pokusů spolužákem Romanem Rážem (s. 78, autor původních rozhlasových her, spolupracoval s televizí, estrádní pořady aj.).

Na fakultě pak defilují jména jako Josef Hrabák (autor řady příruček, které jsme vnímali jako „normativní“, např. Poetika, zajímavé nicméně byly studie o starší české literatuře a pozdní studie o románu), Josef Kurz (přední český slavista, zažil jsem ho ještě na FFUK v Praze, studenty, kteří měli o slavistiku zájem, zval na víno), František Trávníček (marxistický jazykovědec, bohemista, poslanec NS, rektor brněnské univerzity, nositel vysokých vyznamenání, Uhde se o něm vyjadřuje ne-černobíle, viz dál, zde kap. František Trávníček alias Poručík Dub, s. 52). Setkáváme se tu i s dalšími brněnskými osobnostmi, Františkem Mikuláškem, vězněným duchovním, a jeho jmenovcem, básníkem Oldřichem Mikuláškem, významný pro Uhdeho byl na fakultě docent Artur Závodský, ročníkový učitel, „ke studentům vstřícný, ba přátelský“ (s. 59), zajímavý pak Frank Wollman, Profesor s motýlkem a krajkovým kapesníčkem (s. 59), který – na rozdíl od ostatních – manifestačně vyjadřoval své přátelství s Romanem Jakobsonem (zatímco Trávníček coby komunista odmítl byť telefonický rozhovor s ním). Pozoruhodný detail je zmínka o Jakobsonově přednášce o Vlivu staré české literatury na ruskou (s. 60), provokativní faktem, že upozorňuje, že „Češi měli překlad Písma do svého rodního jazyka, zatímco Rusko na překlad teprve čekalo“ (to říká v době, která se hlásí k Sovětskému svazu jako ke svému vzoru hodného následování, s. 60).

Osobní a společenskou/politickou rovinu Uhde neodděluje, jak by to mohlo vyznít z předchozího komentáře, nýbrž naopak propojuje, tak v kapitole První bouře ve sklenici vody spojuje se svou literární láskou k Sergeji Jeseninovi politický (ruský) kontext („barbarský útok na Prokofjeva, Šostakoviče a moderní hudbu“ na poválečná usnesení ÚV VKS(b), ale i návštěvu rodin tzv. „španěláků“ (českých interbrigadistů, po roce 1948 perzekuovaných, často v komunistickém vězení).

Pozoruhodný je portrét zmiňovaného Olega Suse, který otevírá mladému studentovi oči (padají jména Květoslava Chvatíka, Karla Teigeho, Jana Racka – v souvislosti s jeho předválečným sporem se Zdeňkem Nejedlým, dějiny české estetiky od Hostinského, Herbarta, Durdílka, Masaryka a Nejedlého, Jiřího Weila, André Bretona, Erenburga či Václava Černého, vždy v konkrétních kontextech), univerzitní asistent dává zájemci číst zahraniční časopisy a další literární i politické zdroje a doprovází jej specifickým způsobem vyjadřování, radikálně překračující běžný akademický diskurs (od s. 63). Atmosféru na škole na druhé straně dokládají aféry, jako ta Radovana Perky, jenž po své kritice musel opustit školu. Do jaké míry se na tom podílel docent Šabata, jak se na fakultě tradovalo, se nedá potvrdit ani vyvrátit, autor knihy nicméně, podobně jako i v jiných případech vyjadřuje svůj pohled na věc, v tomto případě přesvědčení, že „nebyl Perkovým udavačem ani katem. Odporuje to padesátileté zkušenosti, kterou jsem s tímto mužem učinil.“ (s. 71) Zároveň předkládá různá vidění tehdejších praktik, které mají ale obecnou platnost. Otázka, jak se postavit k hodnocení, je vtělena do výchozího rozhovoru: „Šabata prý zcela jistě ze strany nevystoupí. »Ani kdyby se ukázalo, že se Rudá armáda dopouští zvěrstev?« »Zapomínáte soudruhu Uhde,« podotkl, »že nebojujeme za pravdu a mravnost, nýbrž proti buržoazii a za vítězství socialismu.«“ (s. 70) Co je demagogie a co pragmatismus („účel světí prostředky“), vyznačený i v citaci J.-P. Sartra, lze změnit svět a jak?, jaké zaujímat postoje v podobných případech, to je myslím aktuální i dnes.

„Další nezapomenutelnou osobností mezi vyučujícími“ byl Vladimír Blažek, původně přesvědčený komunista, po autentických zkušenostech ze Sovětského svazu, kde „se žádný socialismus nebuduje, je to krutá policejní diktatura se spoustou politických věznů […]. Auta nazývaná čornyj voron chytají po ulicích děvčata a ta zmizí poté, co posloužila sexuálním hrátkám funkcionářů. Obyvatele ovládá strach, hospodářsky žijí na pokraji bídy s výjimkou prominentů.“ (s. 75), nyní se ocitající v konfliktních situacích na vojenské katedře, je překvapení v kapitole s již uvedeným názvem Člověk protřelý Sovětským svazem.

Mezi spolužáky uvádí Uhde Antonína Přidala (překladatele, univerzitního profesora, známého v novější době též z několika televizních pořadů, např. Klub Nebopýr), Romana Ráže, coby tehdejšího nejbližšího přítele bohemistu Jaroslava Nováka, jazykovědce Rudolfa Šrámka (známého v oborech dialektologie a onomastiky, tedy nauky o vlastních jménech, známého z diskuse o jménu „Česko“) či Oldřicha Rafaje, literárního historika a kritika, bratra Miroslava Rafaje. Podobně jako o nich (od s. 76) se pak věnuje dívkám v kapitole Spolužačky (s. 83-88), mě zaujala poznámka o Kacířských esejích (významné filozofické dílo Jana Patočky), v době, o které se píše, velmi obtížně dostupných , zde v souvislosti s Hanou Zlatuškovou, která spolupracovala s jednou z opisovačských dílen, tou profesora Milana Jelínka (bohemista, polistopadový rektor MU Brno).

V kapitole Mimoškolní výuka, kde se hovoří o českých básnících V. Holanovi, J. Kolářovi či Kainarovi, jsem nadskočil, když jsem četl úvodní verše Holanovy poemy Sen – „To, co by v rakvi součkem bylo, / jak luna tvrdne nad městem,“ s nimiž jsem se kdysi sám důvěrně seznámil v holanovském semináři Vladimíra Binara a připravil ji pak s jednou ze svých studentek pro recitační soutěž v Prostějově, kterou vyhrála. A padají další jména, Valéry, Hora, Halas, Apollinaire a další, v různých pohledech odlišných zájmů Ludvíka Kundery a Oldřicha Mikuláška, kteří Uhdeho s nimi seznamovali.

Komentovat kapitolu o vysokoškolské vojenské katedře a základní vojenské službě nebudu, poměry, které vystihují tehdejší běžné krádeže a šikana, jsou pro mě věcí příliš osobní, abych se vyjadřoval k zážitkům druhých. Podstatné je, že jsme před druhým oddílem s názvem Host do domu – a ještě někdo. Podle proslulého brněnského literárního časopisu, jehož název dostal podle první básnické sbírky Jiřího Wolkra.

Dobu, v níž časopis vycházel, než byl za doby počínající normalizace zakázán (1954 – 1970) provázejí ostré spory mezi těmi, kdo chtějí navazovat na meziválečnou modernu a těmi, kteří ji označují za buržoazní přežitek. Hned na začátku tento spor reprezentuje esej Milana Kundery O sporech dědických, otištěný v časopise Nový život, Veliká aféra je pak stať Jana Trefulky o tehdejší schematické poezii Pavla Kohouta (s. 107), v níž „rozbor Kohoutovy poezie přerostl v kritiku společenské praxe, ba přímo v kritiku politickou, zaštítěnou argumenty obecně lidskými.“ Za Pavla Kohouta se postavil Josef Kainar s jeho typickým úšklebkem (možná si dnes mnozí básníka spojují s jinou jeho polohou – v básni zhudebněné Vladimírem Mišíkem – Stříhali dohola malého chlapečka ze sbírky Nové mýty, je ale také autorem básnické knihy Veliká láska z roku 1950, v níž "dal svůj talent do služeb boje o pokrokovou socialistickou společnost", jak píše Rudé právo v nekrologu v r. 1971, doplňuju dle odkazu z Wikipedie, pravda desítkami svých písňových textů svoje prohřešky jistě odčinil), za Trefulku Jan Skácel a Ludvík Kundera. Pozoruhodná jsou fakta i atmosféra (včetně důsledků, k nimž patřily vyhazovy), jak ji Milan Uhde předestírá, zatímco líčí i jiné okolnosti literárního provozu („nepoužitelnost“ spisovatele Tomečka, sebekriticky podávanou činnost glosátora, pokračování Trefulkových aktivit (vydává např. poslední Halasovu sbírku A co?, s. 111), naopak pečlivost a soustavnost práce Ludvíka Kundery, ale také vystoupení „národní umělkyně“ Marie Majerové, kterou nezajímali mladí spisovatelé (J. Štroblová, A. Brousek, J. Hanzlík), ale „jaký poměr mají mladí ke komunistické straně“ (nad čímž dělal „příšerné grimasy“ i Karel Ptáčník, „aby dal najevo, že mu baba pije krev, a pak se k ní obracel s divadelně sladkým výrazem“, s. 115) a především dílo jí samotné (na to už jsem někde narazil, když při jakési příležitosti zdůraznila, že se bude bavit o „mém“ nevímkterém literárním díle). Je zřejmé, že zmínka vzápětí o tom, že v tu dobu byl propuštěn ze žaláře básník Jan Zahradníček, je zamýšlena jako významová opozice.

V dalších kapitolách (Redakční provoz, Spisovatel, který nerad píše, Mladej se nám pochlapil, Šedé eminence) pokračují vzpomínky na jednotlivé události spojené s časopisem Host do domu, o tom, že jakoby ztratil na své odvaze, např. ve srovnání s radikálnějším časopisem Tvář, k níž Milan Uhde vzhlížel, řeší se otázka operního domu v Brně, o nutnosti psát do časopisu též o hudbě a o výtvarném umění. V následující kap. Návštěvníci dobré vůle se hovoří o tom, „proč komunističtí činitelé nemají profesora Absolona rádi“ (s. 127), o Františku Kalivodovi, jenž měl na starosti typografickou úpravu časopisu, jsou tu i první zmínky o Uhdeho hře Král - Vávra, o Jiřím Opelíkovi, žákovi Oldřicha Králíka, jenž „pokud to dovolovalo počasí, přijížděl do Brna na motocyklu a působil velmi neliterárně a sportovně“ (pro mě především autor publikace Jak číst poezii a později Dějin české literatury IV, hovorově označovaných jako „akademických“).

Stejně jako už dříve (i později) Uhde nevynáší jednoznačný rozsudek nad profesorem Hrabákem (kap. Diskutovat ho nedonutili), jakkoli „se stával komickou postavou“, když se domníval, že má být na svém vědeckém pracovišti jediným tvůrčím vědcem. Podobně až humorný je první ze dvou osob v kap. Milan Suchomel a Antonín Přidal, zatímco ten druhý je „poslední brněnský džentlmen“ (s. 135), ve vyjádření Olega Suse, s nímž je Uhde srozuměn. A další postavy defilují – Miloš Macourek, Saul Steinberg, Adolf Kroupa aj. V kap. Máme novýho šéfa zmiňuje Uhde svou básnickou prvotinu (další příklad sebekritiky, „Oldřich Mikulášek mě sice od toho vytrvale zrazoval, ale já jsem křečovitě trval na svém“, epigonský charakter mé obraznosti se prozrazoval nad každým veršem“, „teprve později jsem pochoil, že nejsem básník“, s. 141), ale také práce pro divadlo. V roce 1963 napsal „kabaretní hru na havlíčkovský motiv Král – Vávra a na začátku příštíh roku zasedl na její první zkoušce v Satirickém divadle Večerní Brno.“ (s. 141)

Dalším dvěma velkým osobnostem jsou věnovány kapitoly Jan Skácel a Václav Černý. V kap. Přibývá spolupracovníků je zmíněn „jedinečný kreslíř a nenapodobitelný mladý bohém Jan Steklík“ a jeho Křížovnické škola čistého humoru bez vtipu, jeho „kouzelně kruté ňadrovky“ (jeden z originálních Steklíkových „žánrů“, vyšlo i samostatně knižně, Host 1992), a také jeho spolustolovník sochař a kreslíř Karel Nepraš. Pokračuje se ve společenských komentářích současnosti (Sovětský novinář a dva Britové či rozhovory s komunistickým tajemníkem Ladislavem Manouškem s autorem v kap. Mám odejít?), autor se znovu vrací k činnosti Olega Suse, tentokrát v časopise (v předchozí kap. Externista se v redakci zařídil). Stejně jako předchozí kritici, i Jan Skácel nepovažuje Uhdeho za básníka, protože „otrocky přejímá“ poetiku Oldřicha Mikuláška (Špatný film). Zmiňuje se básník Oldřich Vyhlídal, v dubnu 1970 byl Host do domu státními úřady „pozastaven“, pokusy něco dělat i v ostatních případech znamenaly „zachraňovat nezachranitelné“.

Třetí oddíl je nazván Uštknutí, začíná návratem do dětství a vzpomínkou na loutkové divadlo pod stromečkem, u Tyla začaly chlapcovy první dramaturgické aktivity, vzpomínky pokračují u prvních návštěv divadla, až k O´Neillovu Lazarovi, recitačnímu kroužku a „zcizenému“ divadla (Verfremdung) Bertolta Brechta, a konečně i brněnským divadlům, konkrétně Divadlu poezie iks, vymyšlenému Zdeňkem Čecháčkem (později svá díla podepisoval Zdeněk Turba, původem byl nukleární fyzik) a Radimem Vašinkou (pamatuji jej na jičínském pohádkovém festivalu v jeho divadle Orfeus, Uhde se o něm rovněž s chválou jeho talentu zmiňuje, podobně i o jeho Krytovém divadle) podle principu, jímž pojmenoval své divadlo kdysi E. F. Burian. Uhde pro divadlo sestavil „pásmo poezie z díla Františka Hrubína“ (s. 177), začal psát i písňové texty. V „iksce“ režíroval Petr Skoumal, autor vzpomíná na rozpory s poznámkou: „Teprve s odstupem dlouhého času mi došlo, že jsme si nerozuměli ve velmi důležité věci: Radim Vašinka, Petr Skoumal a spolu s nimi Ladislav Frej a jiří Štědroň mířili k typu divadla, pro které je text pouze vodítkem. Byli schopni improvizovat a také to dělali.“ (s. 180)

Nyní už je na pořadu Král – Vávra. Je spojeno se jménem Bořivoje Srby, dramaturga Mahenovy činohry, geneze, nejrůznější potíže i způsob, jak hru dostal v dobách, kdy podobná satira byla nemyslitelná, na jeviště, je líčena v několika kapitolách (kromě uvedené Volá pan Sokolovský, Zlatohřívek a mocný patron, Externí dramaturgie, Co jsem to vlastně napsal, případně Digrese: Miloš Rejnuš, ale pak ještě Premiéra se blíží či Zlatohřívkovo tajemství a ještě další). U poslední zmíněné kapitoly se uvádí dílo tohoto dramatika i předčasná tragická smrt (autohavárie), zabývá se jím ještě v jedné z dalších kapitol. Jeden z příkladů Uhdeho smyslu pro humor je i titul kapitoly Digrese v digresi: Divky a ženy, mě na tomto místě kromě vlastního tématu zaujal titul Petera Weisse Pronásledování a zavraždění Jeana-Paula Marata provedené divadelním souborem blázince v Charentonu za řízení markýze de Sade (1964), jenž mě kdysi fascinoval (viděl jsem ho na jednom takřka tajném promítání) coby kdysi kultovní film (Peter Brook, 1967, je dostupný na YouTube, i scéna s bičování Krista vlasy), (zde s. 201).

Zlatohřívek je přezdívka ředitele Povolného a Uhdeho komentář k této jinak obávané osobě (způsobil velké obtíže např. skladateli Janu Novákovi) je dalším příkladem nečernobílého vidění skutečnosti („Nikdy se mi nepodařilo vyjádřit mu vděčnost za to, co pro mou hru udělal.“ s. 210)

Měl bych ještě zmínit „Hajdovu inscenaci Büchnerova Vojcka, podle mne neprávem zapomínané silné a sugestivní jevištní dílo“ (s. 199), které měl Uhde rád podobně jako Miloš Rejnuš, byť s formulací, že je to dílo zapomínané, příliš nesouhlasím (např. česká Wikipedie uvádí: „Vojcek, který započal svou jevištní historii jako text pro elitní obecenstvo, nyní náleží ke standardnímu repertoáru.“ a dále „Do konce sezóny 1999/2000 je v Německu doloženo 420 nastudování.“, dále je tu slavná Bergova opera, drama dokonce v současnosti uvádí brněnské HaDivadlo, v roce 2015 mělo premiéru v Plzni atd.).

Pravda, trochu jsem přešel samotnou hru, uvedenou v satirickém divadle Večerní Brno v režii Evžena Sokolovského, její kritiky i dobré přijetí, ale především vlastní literární stavbu, jak se o ní na poměrně velké ploše textu dozvídáme, na internetu je nicméně k dispozici podrobný text Kláry Kovářové o hře (Sborník prací Filozofické fakulty Brněnské univerzity, 2003), je zajímavé, že se od vlastního vyjádření autora (Osobní výpověď, 2000) autorka distancuje (viz odkaz), nicméně velké množství informací se (pochopitelně) shoduje s tím, co se dočteme v Uhdeho knižních vzpomínkách (s „digresemi“ 183-229).

Film Souhvězdí Panny, jehož námětu a scénáře je Uhde autorem, označuje za „průser“ („slíbil jsem, že se ničeho takového už nikdy nedopustím“, s. 234), jakkoli měl hvězdné herecké obsazení (Vladimír Pucholt, Jiří Wimmer, Rudolf Jelínek, Ivan Vyskočil, Jiří Adamíra, Ilja Prachař, Jan Libíček, režie Zbyněk Brynych).

A pokračuje se hrou Děvka z města Théby, kde se ocitnou jména Vítězslava Vejražky či Rudolfa Hrušínského (ve hře nehrál), Záhorského či Řandy (s.239, která se dostala jako jediná na prkna Národního divadla, byla nicméně kritikou zcela smetena („kritické ohlasy byly jednomyslně negativní“), autor následně vysvětluje, proč. Nebudu to opakovat, uvedu název další kapitoly: „Není z čeho tlačit,“ řekl Švejk. Padnou slova i o brněnské inscenaci, ani ta není převratná. Apokryfní texty v 60. letech Uhde také dává do kontextu se svými politickými názory, za všechny ten k Dubčekovi, jenž někteří i po létech oslavovali: „Svatořečení Alexandra Dubčeka jsem se neúčastnil ani tehdy, když po velkém nátlaku podepsal moskevský protokol a se zraněními hlavě, které utrpěl v bratrském zajetí po násilném převozu do SSSR, dojemně odkoktal svůj hanebně slátaný projev samá autentická prodleva: nemohl dál. / zastával jsem už tehdy názor, že podepsat neměl právo a že se dopustil činu, který zákon v normální zemi nazývá velezradou.“ (s. 245)

V souvislosti s Ionescovou hrou Nosorožec se dozvídáme o noblesně jednajícím režisérovi Miloši Hynštovi (s. 248), přestože jej Uhde v kritikách jeho inscenací nešetřil, a jehož si váží, zatímco s jeho názory nesouhlasí, stejně už předtím je spleť příběhu, kdy Uhdemu bylo nabídnuta spolupráce a Jaromíra Vavroše chtěl Hynšt propustit, na což Uhde nepřistoupil vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a poté, co za normalizace byl propuštěn Hynšt, Vavroš se stal „dílčím ztělesněním nového temného období v brněnských divadelních dějinách“, Uhde by přesto „ani zpětně své stanovisko nezměnil“. Příklad onoho zvažování a několikrát zmíněné ne-černobílosti, která je projevem toho, co jsem už na začátku označil jako Uhdeovu serióznost. Nejspíš by si zasloužil ještě silnější slovo.

Čtvrtý oddíl s názvem Hra na schovávanou otevírá pohled na situaci na „posledním svobodném sjezdu Svazu spisovatelů“ (s. 253), kde Jan Grossman navrhuje Uhdeho na kandidáta místopředsedy vedle Jiřího Brabce, zatímco u Václava Havla se ostatní báli konfrontací. Obdivný portrét Jana Zábrany, s nímž Uhdeho seznámil Oldřich Mikulášek, a z jehož úst poprvé slyšel beatnické básníky, které Zábrana překládal, je rámován otázkou, zda se v tom „dá žit?“ či zda je možné nějak „proklouznout“. Sledování tajnou policií žel vrhlo stín na toto přátelství, básník byl opatrný, později se žel setkávali jen zřídka. Přesto je vztah o pět let mladšího autora k němu a jeho komplikovanému životu vyjádřen slovy, které ocituju: „Ať se bude literární historik zabývat pojmem vnitřní emigrace, najde v Celém životě Jana Zábrany velké, pravdivé a zároveň tragické svědectví o tom, jak žil a zemře jeden z nejvzdělanějších, nejtalentovanějších a nejopravdovějších příslušníků generace narozené ve třicátých letech minulého století.“ (s. 259)

Vypravěč nyní hovoří o dalším „bezbolestném“ psaní (což znamená špatném, v logice toho, že dílo se musí protrpět) a zároveň o tom, že se nad dramatikem stahují mraky (Mraky se jmenuje už jedna předchozí kapitola). V pražském Divadle ABC v roce 1971 se realizuje adaptace divadelní hry Jiřího Mahena Ulička odvahy – Ota Ornest, šéf Městských divadel pražských, chtěl uvést při příležitosti otevření divadla českou hru, Pavel Rímský, režisér, nabídl výběr Milanu Uhdemu. Ten nejvíc si „zakládal na písničkách“, texty zhudebnil Jan F. Fischer, hra ovšem už nemohla být uvedena pod Uhdeho jménem. Problém byl s Karlou Mahenovou, manželky spisovatele, která se po jeho smrti pečlivě starala o jeho odkaz a nyní odmítala dát souhlas k podobě, v jaké měla být Ulička odvahy prezentována. Situaci nakonec zachránil Štěpán Vlašín, brněnský badatel a autor monografie o spisovateli, když za Mahenovou ženou zašel a skandálu nakonec předešel (s. 272–3).

Uhde spolupracuje také s divadlem Radost, jeho ředitelem se stal dr. Ladislav Štancl, „někdejší správní ředitel Večerního Brna a autor hudby ke Králi – Vávrovi“ (s. 270). Uhde též navštíví Františka Kožíka, jenž „se snažil o mou záchranu“ (s. 274) tím, že má nabídnout nějakou svou práci, dále je zmínka o Karlovi Hálovi, pro nějž sestavil Uhde „pořad z jeho písní a napsal k tomu průvodní slovo“ (s. 275), napsal také texty čtyř písniček pro Waldemara Matušku, samostatnou kapitolou pak je spolupráce s Ljubou Hermannovou, která mu do smrti dlužila peníze za jeho honorář, když se po léta vymlouvala, jaké má neustále potíže, s novou chalupou, pak s dluhy atd. atd.

Znovu se vynoří židovský motiv v okamžiku, kdy se „smyčka zatahuje“, jak říká i název jedné z kapitol, kdy spisovatel Jan Kozák, předseda nového Svazu spisovatelů, kritizuje, jak je možné, že Oleg Sus a Milan Uhde stále ještě publikují a Uhde dostává dokonce honoráře za „písničkovou zpěvohru“ (úprava Mahenovy hry). Sledujeme poté detaily konce jakékoli oficiální práce a prvních prací „na zapřenou“ (s. 286), sledujeme i osudy Mahenovy činohry a dalších brněnských divadel a sledujeme i cesty, jakými se Uhdeho práce přece jen (při „pokrytí“ jinými jmény) dostane na jeviště, např. dramatizace Puškinovy povídky Kapitánská dcerka (s. 291). Sledujeme i osobní Uhdeho život, kdy se stal Mužem v domácnosti, jeho Vedlejšáky (překlady technických textů do ruštiny, kterou vlastně vystudoval).

Spisovatel byl v této existenční situaci pod tlakem rodičů své ženy i přátel, formulace „soužití se mnou bylo jednotvárně neradostné a zdrcující“ pojmenovává nejen ji, ale je i příkladem charakteristického Uhdeho vyjadřování. Oceňuje přitom, že byla „bezmezně trpělivá a statečná“ (s. 300). Dál se hovoří o Evaldovi Schormovi a jeho nabídce zpracování Vančurova románu Hrdelní pře a poté Zdeňkovi Pospíšilovi, který přichází s dalšími možnostmi: „Zdeněk Pospíšil se u nás zastavil za tři dny nato a přivezl tři náměty: dramatizace románů Vladimíra Párala Profesionální žena, Ivana Olbrachta Nikola Šuhaj loupežník a Viléma Mrštíka Pohádka máje.“ (s. 303) Je zajímavé, že ani jeden z nich, dokonce ani ten, který Uhdeho proslavil, nebyl provázen bez výhrad („Ani jeden titul mě nenachl“), a to z různých důvodů, Páralova nadsázka mu připadala cizí, u Olbrachta si zbojnické téma spojuje s jeho někdejšími „socialistickými iluzemi“ o „spravedlivé společnosti“ (s. 303).

Ženě zatím, po Uhdeově podpisu Charty 77, vyhrožují propuštěním ze zaměstnání. Jednoduchá nebyla ani cesta na jeviště, dědička autorských práv paní Ivanka Olbrachtová se ohradila vůči podobě zpracování Olbrachtova díla. Spisovatel přitom postupoval dle „principu montáže“ (s. 307), které obdivoval už u E. F. Buriana, to odpovídalo i Pospíšilovu záměru. Sledujeme proměny tohoto „easternu“, nahrávka Balady přišla do rozhlasu, chystá se natáčení filmu (režie Vladimír Sís, hlavní představitelé Iva Bittová a Miroslav Donutil). Autorovi scénáře se řada věcí ve filmu nelíbila (s. 310).

Pátý oddíl se jmenuje Řekni ďáblovi ne. Na scénu vstupuje Pavel Kohout a „Erik Spies, vedoucí divadelního oddělení kasselského nakladatelství Bärenreiter,“ (s. 318), jemuž má spisovatel poslat práce, které leží v šuplíku a které se pak objevily na německých a rakouských divadelních scénách. Autor komentuje situaci, zahrnující i skutečnost, že nynější honoráře jsou důležitým momentem v další existenci rodiny, slovy písně Svatopluka Karáska „Věci jsou moc rozjetý.“ (s. 317) Hovoří se o Edici Petlice, přicházejí styky s Ludvíkem Vaculíkem a Ivanem Klímou, je zmínka o Zdeně Erteltové, pečlivé opisovatelce knih. Je pochopitelné, že zároveň přichází Premiéra na policii. Teprve později spisovatel pochopí, že není třeba odmítnout vypovídat, naopak, „odpovídal jsem dlouze a podrobně“, takže spisovatel hovoří o „naprostém debaklu“. (s. 325), u dalších schůzek je poučenější. Nad spisovatelem se vznáší hrozba obvinění z příživnictví, žena to odmítá a podporuje jej. Spisovatel se seznamuje se svými právními možnostmi. Přesto Uhde nyní nechce uvádět jména vyšetřovatelů, která pochopitelně znal, vzhledem k možné myslitelné mstě z třetí strany.

Následují domovní prohlídky a další šikana, výslechy, a znovu nyní děkuje za podporu, kterou v obtížných chvílích představuje jeho žena. Tak při hrozbě tříletým vězením, jestliže neprozradí, co chtějí policisté vědět: „Rozhodující při pomyšlení na ženu však byla představa její reakce, až se dozví, za jakou cenu mě pustili. Dozví se to: podle toho, jak se tvářím, uhodne každou mou myšlenku a každý můj čin. Ano, nesouhlasila, abych podepsal Chartu, smířila se s tím, že jsem prosadil svou, ale kdybych se stal udavačem, byl bych ztratil vše nebo téměř vše, co na mně měla ráda.“ (s. 337) Jako v jiných případech autor analyzuje složitost situace. Na rozdíl od Jaroslava Šabaty, s nímž nyní debatuje (V čem jsme si rozuměli, a v čem ne) je nyní Uhde nyní nekompromisně přesvědčen o zločinnosti komunismu, například „jsem byl a zůstal přesvědčen, že politikovo [Stalinovo] rozhodnutí, který vědomě požehnal justiční vraždy, zakládá odpovědnost nejen politickou, ale i trestní.“ (s. 344) V jedné z dalších kapitol vyjadřuje vystřízlivění z někdejších ideálů: „Zastával jsem názor, že sovětský i československý státní teror zákonitě dospěl do stadia, které nápravu neumožňuje.“ (s. 371)

Jako hrubý politický omyl vidí i jednání západních mocností už v roce 1938 a 1939, jakkoli chápe, že na přímý konflikt Velká Británie, jak říkal Churchill, nebyla připravena. (s. 343) A nyní tu jsou zmínky o perestrojce a Gorbačovovi. Přeskakuju několik drobných kapitol a jsem u té, která má název Hoši, kteří spolu chodíme. K výrazu se spisovatel několikrát i později vrací, dozvídáme se více o Ludvíkovi Vaculíkovi a jeho ženě „Madle“ i jeho vztahu k ženám (s. 355 ad., později: „Jiří Gruša v recenzi Českého snáře trefně poznamenal, že žena v Ludvíkově díle je »roba«: robí a má se toho držet.“ s. 376, na tomtéž místě je pak svědectví o tom, Vaculík byl přesvědčení, že zasahování do politických debat „slabému pohlaví nepřísluší, a dal to nepokrytě najevo“), v dalších kapitolách o Ivanu Klímovi (U Klímů), Lence Procházkové, dceři Vaculíkova přítele Jana Procházky. Celkem: „Alexandr Kliment patřil vedle Ivana Klímy, Pavla Kohouta, Jiřího Šotoly a Ludvíka Vaculíka k pětici autorů, kteří hned na začátku sedmdesátých let čelili pokusu státní agentury DILIA znemožnit jim publikování v cizině.“ (s. 363) Pokusy to překonat (vydávání v německých překladech) byly provázeny komplikacemi. A je tu i zmínka o tom, že po Listopadu se Pavel Kohout neuchytil v kanceláři prezidenta republiky, je zřejmé, že se o to zasloužila „Pavlova pověst vzniklá v padesátých letech“ (s. 369), Uhde uvádí i další příklady.

Milan Šimečka byl starším absolventem téže fakulty jako Uhde, profesor Hrabák nicméně nebyl nakloněn jeho vědecké kariéře („dával přednost jiným typům podřízených“), takže se později uplatnil v Bratislavě. Miroslav Kusý byl přesvědčený o socialismu, je třeba se dále zabývat Marxem, nicméně „Osobní poctivost podobná Šabatově vylučovala podezření, že smýšlel a smýšlí zištně.“ (s. 376) Člověku zatrne, když čte věty, prozrazující určitý druh přístupu určitých lidí (schválně to formuluju takto obecně, každý si může dosadit myšlenkové jádro věci, a příslušné konsekvence) v případě, který Uhde líčí v případu, kdy Václav Havel „telefonicky usiloval o to, aby se vlivný západní časopis zasadil za osvobození Rudolfa Baťťka, signatáře Charty 77, který ve vězení těžce onemocněl a jehož život byl vážně ohrožen. »Zavolejte mi, až umře«, požádal šéfredaktor. »Pak o tom napíšeme.«“ (s. 373)

Autor hovoří o své nové hře Zvěstování aneb Bedřichu, jsi anděl, kterou četl v roce 1986 na „kvartále“ u Trefulků (Karel Marx zplodil se sovu služebnou nemanželské dítě, Engels, tedy Bedřich, ho měl krýt atd.), zmiňuje reakce Ivana Klímy, Milana Jungmana (později, když pracoval na Hradě, si stěžoval na zlobu lidí), Karla Krause, Zdeňka Urbánka (setkávali se i další, Karel Pecka, Zdeněk Rotrekl, Eda Kriseová, Lenka Procházková, Petr Kabeš, Zdeněk Kotrlý, Ludvík Vaculík, s. 374 ad.). V další kapitole se objevuje Dominik Tatarka, Uhde chválí jeho knihy i „jeho osobní kouzlo“ (s. 377), „vzor mravní i profesionální náročnosti“ spatřoval ve Zdeňkovi Urbánkovi (jeho překlady Shakespeara).

Mezi evangelíky je kapitola o společenství lidí, mezi nimiž je důležitý kněz Jan Šimsa, zajímavý je Uhdeův postoj vůči Čapkovým hrám Bílá nemoc a Matka (to mě pravda nenapadlo): první je „oslava teroristy, který místo aby plnil lékařskou povinnost, pokouší se vydíráním nastolit mír a spasit lidstvo,“ (s. 382), druhá se mu byla „proti mysli plakátovým motivem životního obratu“. S názorem kriticky polemizoval Jiří Opelík (2001, přetištěna v knize Čtnáctero prací o Karlu Čapkovi…, Torst 2008), Šimsa se ohradil proti Uhdeovým výhradám (ještě bude zmíněn v souvislosti s rozdělením republiky) „masarykovského pojmu československého národa jako lži“ (s. 383) a ješitnosti prezidenta, když „strpěl, aby se o něm mluvilo jako o tatíčkovi a tím se jako politik stavěl na piedestal nekritizovatelného“ (s. 383). Některé popudila i Uhdeova kritika Františka Halase (s. 384), jakkoli právě tento básník byl jeho nejvyšším vzorem.

Následuje portrét Edy Kriseové (kap. Eda a Petr). Jménem Petr je míněn básník Petr Kabeš, žijící osaměle, o nějž se E. K. starala, pro Uhdeho „se stal osobitým básníkem a pro mne jedním z největších nejen ve své generaci“ (s. 389). Trpěl depresemi, nakonec našel životní družku v překladatelce Anně Kareninové. A podobně Karel Pecka, „byl kromě občasného hosta Zdeňka Rotrekla jediný, kdo zažil věznění v padesátých letech, a tak s odstupem naslouchal našim sporům o budoucnost socialismu; měl v tom jasno do té míry, že do nich nezasahoval.“ (s. 391) A v další kapitole (Dva Brňané) Zdeněk Kotrlý a Jiří Kratochvil. Autor charakterizuje jejich tvorbu, otázka u prvního z nich je, kdo je vlastně autorem próz, zda on či jeho žen Iva Kotrlá či zda je to společné dílo, u druhého hovoří zvláště o náročné práci na Medvědím románu, jeho různých verzích a nepříjemném nedorozumění při jeho vydávání. Pak se hovoří o tzv. „létající univerzitě“ a jejím výstupu, nazvaném Objevy pozdního čtenáře.

Několik kapitol je věnovaných Václavu Havlovi, jeho vztahu k pravdě, též distance od křesťanství ve smyslu, formulovaném ve větě „Jsem smrtelný, tedy jsem,“ kterou vyslovil spisovatel Josef Šafařík, o vztazích mezi postavami v jeho díle, o časopise Obsah, jímž chtěli spisovatelé reagovat na Havlovo uvěznění, o pozvání Evy Kantůrkové do kruhu kolem tohoto časopisu, před nímž někteří varovali, případně o konfliktech „uvnitř ghetta“, jak se tato formulace objevuje i v názvu jedné kapitoly (její polemický střet s Jiřím Rumlem v otázce odpovědnosti). Hovoří se o Černého kritice Vaculíkova Českého snáře a komplikace s jeho německým vydáním právě vzhledem k možné újmě některých osob v knize otevřeně popisovaných.

Pod titulem Drobné šikany se dozvídáme o odebrání řidičského a technického průkazu a vzápětí odpojení telefonu (pěkně drobné šikany!), fingované objednávky služeb a zboží. Nicméně další kapitola se už jmenuje Policie přitvrdila. To se týče i pohřbu Jana Patočky, kdy „zasáhly úřady zrůdně: organizovaný řev motocyklů z nedalekého svazarmovského sportoviště“ (s. 424), následné výslechy atd. Tatínek jej požádal, aby „se vzdal dědického podílu na rodičovském domě“ pro případ, že by byl „zavřen a odsouzen ke ztrátě majetku“ (s. 425), přišla nutnost nestýkat se s některými přáteli, aby nebyli ohroženi (Oleg Sus), nicméně před Jaroslavem Šabatou, svým učitelem, dveře nezavře, ujišťuje policisty při výslechu.

V kapitole Kde bral básník na útratu je vykreslena statečnost Oldřicha Mikuláška. Když se ho policie ptá, kdo mu dává peníze na hospodskou útratu (víno, jehož vypije větší množství), odpovídá, že mu zaplatí hosté restaurace, a když se policista obává, že je to ostuda, říká, že ano, ale nikoli jeho (s. 428–9). Mikulášek je „hrdý samotář“. Na setkání s Marií Majerovou u prezidenta Zápotockého se nebojí vyjádřit názor, že nesouhlasí s tím, aby byli lidé vězněni za svůj názor (týkalo se to Jana Zahradníčka). „Pro své omilostnění nikdy nic nepodnikl.“ (s. 430) Proto nové knihy Oldřicha Mikuláška podobně jako Skácelovy „byly slibným příznakem, že se pogrom vyčerpává.“ (s. 431) Do Čech přijíždí opakovaně kanadská teatroložka Markéta Goetzová-Stankiewiczová.

V dalších kapitolách se líčí atmosféra osmdesátých let (Bude líp?), je řeč o polské Solidaritě a puči generála Jaruzelského, v souvislosti o udělení Nobelovy ceny Jaroslavu Seifertovi mě nemohla nezaujmout zmínka o „chalupě Jiřího Gruši poblíž Jičína“ (tuším někde v Robousích?, nemohu nevzpomenout Grušovu návštěvu jičínského pohádkového festivalu, tenkrát coby ministra školství), ovšemže že v Uhdeově zorném úhlu je důležitější úvaha o tom, kdo měl cenu dostat – druhou z možností byl Milan Kundera, Uhde dokonce líčí některé nelichotivé momenty už starého a nemocného básníka.

Vzniká nový časopis s názvem O divadle (první číslo „o prázdninách roku 1986), „hlavním iniciátorem vzniku“ byl Václav Havel, členy rady Z. Urbánek, S. Machonin, J. Topol a M. Uhde, a „nový příchozí: Přemysl Rut, osobitý a poučený dramatik, režisér, básník, prozaik a hudebník, spolupracovník Vyskočilova Nedivadla.“ (s. 443, jeho talent a noblesu mohu rovněž potvrdit z mých setkání s ním) Uhde si váží osobitosti Olgy Havlové, když vypráví, jak u Havlů v Praze přespával. Vedle tohoto kruhu byl ještě další časopis Svět a divadlo, scházeli se v Černé věži, padají jména Karel Kraus, Otomar Krejča, Václav Koenigsmark. Jedním z vrcholů spolupráce byl v roce 1987 „společný projekt několika divadel soustředěný kolem osudu Karla Sabiny“ (s. 446), na jehož scénáři Uhde participoval – Prodaný a Prodaná. Hovoří se i o dalších divadelních událostech (pořad scénických novin Rozrazil, soubor Doprapo a Petr Lébl, ostravská přehlídka Divadlo dnešku, aktivity Přemysla Ruta, hra Josefa Topola Hlasy ptáků v Západočeském divadle v Chebu ad.).

Na podzim 1987 vycházejí nově Lidové noviny – jména mj. J. Dienstbier, V. Havel, L. Hejdánek, M. Kusý, P. Pithart, J. Šabata, F. Šamalík, Z. Urbánek, J. Zvěřina, M. Uhde, další autoři Jan Dobrovský a Vladimír Mlynář, L. Dobrovský, R. Klímová, R. Urx, J. Urban. Ze zahraničí, z Bonnu, se ozývá Jiří Gruša „Haló, tady Vomáčka!“ (i název kapitoly), setkávají se nyní v maďarské Ostřihomi, sleduje, jak se Maďarsko „pronikavě změnilo“ od Uhdeovy předchozí návštěvy v roce 1967. Participovat měl i Timothy Garton Ash, projektem byl společný časopis Most (redaktoři v Bonnu Jiří Gruša, v Paříži Petr Král a v Brně Milan Uhde). Zjevením tenkrát byl stolní počítač a textový editor, určený pro práci.

Západoněmecký Weiden v Horní Falci byl místem, kde se setkali někteří čeští spisovatelé (Literární dny se tam konají dodnes, česko-německá spolupráce rovněž), Uhde se (v květnu 1989) marně pokoušel o výjezd (s. 460). Hovoří se o spolupráci se Zdeňkem Pospíšilem v Divadle na provázku a častých a dlouhých telefonátech s ním, založení nakladatelství Atlantis, jak to umožňoval i nový zákon z roku 1988 o družstvech, natáčení dokumentárního filmu o blahoslavené Anežce (tehdejší významná společenská událost), rozsáhlejších demonstracích po zemi a obavách estébáků, co by se stalo, kdyby se režim obrátil, tedy situaci, kdy Už je to skoro tady, nově založeném Hnutí za občanskou svobodu (s. 473), zatčení a odsouzení Václava Havla, a Už je to tady doslova, organizování stávky, kandidátech Občanského fóra na funkce ve vládě, např. Valtrovi Komárkovi, Laterně magice, třičtvrtěmilionové demonstraci na Letné a dalších událostech v osobním životě, tj. pozvání k práci na univerzitě novým rektorem Milanem Jelínkem (od února 1990 zahajuje Uhde přednášky) a způsobu práce, rozbíhajícím se nakladatelství (první svazek Pavel Kohout, Kde je zakopán pes, původně vydaný v kolínském Indexu), editorské problémy s novým počítačem.

V VI. oddíle Jak moc chutná moc (vtip s homonymem) autor vzpomínek vypráví zprvu o Petrovi Pithartovi v čele vlády (s. 491), nabídce na post ministra kultury, postupné orientaci v problematice politiky, dlouhých schůzích vlády pod Pithartovým vedením, jednotlivých osobách j. RNDr. Jaroslav Vlček (nechuť vůči V. Klausovi „ještě před vznikem ODS“, s. 495), Bedřich Moldan a liché podezření vůči němu, Karel Dyba a Tomáš Ježek (ek. reforma), Pithartovy zdravotní problémy (vysoký tlak). Probírá se coby závažná věc „myšlenka právní kontinuity předlistopadového systému s polistopadovým“ (s. 498), o jejíž vadnosti je Uhde přesvědčen, od náhledu na ni se nicméně mnoho podstatného odvíjí (kap. Morálka a praxe) a Uhde se s výsledným řešením tohoto problému těžko smiřoval a chápal jej jako „právní pozitivismus projevující se takzvaným literním chápáním zákkonů, jehož se po válce neúspěšně dovolávali i nacističtí soudcové a právníci“ („nakonec se s ním sžil, i když obtížně a se špatnými pocity“, s. 501). „Smír s tímto výkladem znamenal přijmout skutečnost, že čtyřicet let komunistické vlády v Československu vrostlo do našeho světa, patří do něj a nedá se z něho žádným zákonným ani jiným nástrojem odoperovat.“ (s. 501)

Pragmatismus je i jinde – Ekonomové vidí jinak. Václav Klaus už tenkrát tvrdil, že u nás „komunistický teror zdaleka nebyl tak krutý jako třeba v Rusku“, a – tuhle větu čtu velmi pečlivě: „kdo netrpěl disidentským syndromem, mohl čelit útlaku sebevzděláním, nedat se ohlupovat a obhájit podstatnou část své osobní integrity.“ (s. 502) To, že si Uhde úděl disidenta nezvolil, mu Václav Klaus nevěřil. On sám neztrácel čas a využil toho, co se dalo. A podobně pak se „přemnozí ekonomové“ „při úvahách o privatizaci vzpírali záměru vracet majetek těm, které o něj únor 1948 připravil“ s pragmatickým argumentem, že by to byla dlouhá a složitá cesta. A Uhde líčí příběhy spojené s privatizací a komplikacemi s majetky, které několikrát změnily majitele (např. majitel věděl, že koupil ukradený majetek, původnímu vlastníkovi ho nebylo možné vrátit). „Prastarý výrok pocházející tuším od Maxe Webera, že politika je umění možného, se mě v takových situacích dotýkal hodně bolestivě. Jak se zachovat?“ (s. 505, pzn. výraz „machbar“ používali, byť v trochu jiném významu, i němečtí politici při procesu znovusjednocení). Privatizace se Uhde pochopitelně věnuje i v dalších kapitolách, např. setkání „s Viktorem Koženým v tehdejším Klubu milionářů“, prý rád bude sponzorovat kulturu čtyři sta miliony korun ročně, nicméně od začátku na něj nepůsobil důvěryhodně, spíš by jej „podle chování a mluvního projevu umístil spíš do hospody třetí cenové skupiny“ (s. 508), přes dokonalé oblečení.

Příznačná je pasáž, v níž Uhde hovoří o tom, jak se Václav Klaus setkal s Miltonem Friedmannem, který mu vysvětlil, že od západních ekonomů nemůže čekat žádnou radu, protože nikdo z nich neví, „jak se ze socialismu nejlépe dostat ke kapitalismu“ (s. 509) – moje poznámka: přesto si velmi dobře vzpomínám, jak v televizi při prosazování svých představ neustále argumentoval knižními vědomostmi a standardností všech postupů. Následuje kauza privatizace Knižního velkoobchodu, který měl co do činění s ministerstvem kultury, ředitelem odboru knižní kultury byl Karel Srp, „muž velkých zásluh o českou kulturu“ (s. 511), jenž nicméně nebyl dostatečně informován o vzniklém dluhu, neboť se věnoval Jazzové sekci, novináři MF dnes J. Kmentovi se celá věc jevila jako úplatek, a byl apriori přesvědčen o vině Uhdeho. Přestože byl privatizační projekt schválen s různými škrty, Knižního velkoobchodu se ujal žadatel Miroslav Macek a ředitelem Jan Kanzelsberger.

Zajímavá je Klausova poznámka, že projekty měly být hodnoceny po dvou minutách, kritériem mělo být například, „na jak kvalitním papíře byly předloženy“, dokládající jeho přesvědčení, že nakonec stejně vše vyřeší trh – „nekvalitní majitelé zkrachují, ale majetek se prý neztratí“. Jak to kontrastuje s představou Františka Přeučila a jeho přesvědčením, že „základem podnikání [má být] solidnost; ta teprve vede nebo může vést k zisku, zatímco zkratovité úsilí o něj stejně jako v šachu násilná hra na výhru vede většinou ke všestrannému zklamání a neúspěchu.“ (s. 514) Při Klausových slovech, že se „majetek neztratí“, mi dodnes i po letech pění krev, jen stále ještě nedokážu určit, zda to bylo skutečně jeho naivní a dětinské přesvědčení či zlovolné, bezohledné a vůči všem vrcholně cynické jednání.

Stejně překvapivý byl většinový názor, že obvinění z úplatku je třeba „ustát“ a nikoli „okamžitě nastoupit cestu zákona“. A Milan Uhde dovypráví celou kauzu. „Komentátorka Květů na mně demonstrovala, jak vypadá »kleptokracie«, vrstva politicky vysoko postavených činitelů, kteří jako smyslů zbavení kradou, na co přijdou.“ (s. 516) „Otázku, jak jsem »kradl v Knižním velkoobchodě«, jsem si nadlouho zvykl očekávat jako pravidelný dovětek k téměř každému interviewu s novináři.“ Až na výjimky zde stál autor vzpomínek proti všem.

Další „detonací“ byla Privatizace Barrandova, naštěstí nakonec Barrandov nedostal kanadský uchazeč, jenž neměl žádnou hotovost [vzpomínám na podobné jičínské aféry, prodej a poté obtížný návrat synagogy do majetku města a posléze naštěstí nerealizovaný prodej Valdštejnské loggie pro megalomanský projekt Valdštejnlandu německému hochštaplerovi, který rovněž neměl ani marku], nýbrž Václav Marhoul. Celá řada problémů ovšem stejně následovala, jsou podrobněji popsány, stejně jako další případy, například privatizace Odeonu, problémy Pražské komorní filharmonie (vedl Jiří Bělohlávek), která najednou neměla kde zkoušet. Je popisován mechanismus „kolečka“ při procesech projednávání jednotlivých případů, hovoří se o navenek komických, ale dle pravidel neřešitelných situacích, jako když se opije vrátný (s. 525). Milan Uhde hovoří i o pracovněprávních sporech a jejich politických interpretacích, znovu o Karlu Srpovi, vůči němuž nechtěl ministr Uhde použít „obvinění, že prý je veden v seznamu občanů získaných ke spolupráci s tajnou policií“ (s. 530), o špatném stavu depozit v Národní knihovně, o Národním divadle, o legislativních problémech v oblasti památkové péče aj. Důležitost spatřuje ve vybudování Státního fondu kultury a dobře vybudovaném týmu na ministerstvu kultury.

A Uhde se znovu vrací k Václavu Klausovi. Nebral bych tak klidně jeho posměšek, kdybych byl v Uhdeho pozici a komentoval moje oblečení, když promnul mezi dvěma prsty látku saka, slovy „V tom teď chodí česká vláda?“ (s. 537, o kus dál „jeho ironie a jízlivost mi nevadily“, s. 538), Uhde nicméně přiznává politikovi racionalitu při řízení schůzí Občanského fóra. Hovoří se také o vztahu premiéra a prezidenta a já si vzpomínám na jeden filmový dokument, v němž Miloš Zeman radí prezidentovi, že by si neměl nechat od premiéra diktovat (a vzpomněl si přitom na jeden okamžik v televizi, kdy Václav Havel nereagoval na útočné věty Václava Klause vůči němu). Proto mě i trochu překvapil věty, které ocituju:

„Václav Klaus měl za sebou rozhovor s Václavem Havlem někdy z června 1990. Vyslechl si prezidentovo mínění, že jako ministr financí ve federální vládě zavdává příčiny k nežádoucímu neladu, napadá své kolegy, zesměšňuje je a omezuje jejich příležitosti k námitkám, vymyká se »dobré partě«, která je podmínkou úspěšné spolupráce, a měl by zvážit návrh z vlády odejít a stát se předsedou Státní banky československé. Václav Klaus návrh odmítl.“ (s. 538; a ostatně ke vztahu Václava Klause a Václava Havla se Uhde vrací prostřednictvím častých dotazů novinářů a konkrétních příkladů dalších Klausových útoků, např. na nadaci Olgy Havlové, s. 565.) A jak to bylo dál, všichni víme. Včetně Klausova zvolení do čela Občanského fóra po několikaměsíčních mítincích po celé zemi, a jeho následném rozpuštění. Zajímavá je pro mě též Uhdeho věta, kdy Klausovi, jenž ho pozval, aby ho přiměl ke vstupu do ODS, říká, že se mu „nelíbí, jakými lidmi je obklopen. Podle mne vstoupili do politiky především pro osobní kariéru a prospěch. Oponoval: nic špatného na svých spolupracovnících nevidí.“ (s. 539)

V Uhdeho osobním pohledu dominuje pak motiv toho, že „je odjinud“. Při volební Uhdeho první volební kampani figurovala mj. Meda Mládková [tento měsíc, září 2019 se dožívá sta let], hovoří se o tom, jak „bouřlivý začátek privatizace komplikoval plány paní Mládkové natolik, že jednu chvíli uvažovala dokonce o tom, že svůj dar věnuje jinému státu“ (s. 541) A pak – po vítězných volbách se Václav Klaus, už v nové pozici, s Milanem Uhdem rozloučil. Nepočítá v žádném případě s tím, že by člen ODS „obsadil křeslo ministra kultury“. Důvod? Zcela pragmatický. Jde zde jen o malé toky peněz! A jeho „chudoba plodí neustálé a hlučné konflikty s umělci“, které pak padají i na politickou stranu (s. 544). V improvizované situaci byl pak Uhde jmenován za předsedu České národní rady.

Mezi Občanským fórem a Veřejností proti násilí (slovenská organizace obdobná českému OF) nevládl „soulad do všech podrobností“ (s. 549), spojení nepřipadalo v úvahu, autora napadlo, že „společný stát obou národů nebude mít dlouhého trvání: Slováci až příliš bedlivě střeží svou osobitost a integritu“ (s. 550), známá tzv. pomlčková válka byla signálem dalšího vývoje. Uhde považoval za jeden z důvodů, překážek dalšího společného žití obou národů v jednom státě, i Masarykovu koncepci pojmu „československého národa“, která znamenala „zpochybnění dosavadního dlouholetého slovenského úsilí o národní obrození a kulturní emancipaci na základě vlastního spisovného jazyka“ (s. 550). [Měl jsem shodou okolností nedávno na toto téma krátkou, ale zajímavou debatu s historikem prof. Kvačkem, který s Uhdem v tomto bodě nesouhlasil a poukazoval např. na Kollára a Šafárika/Šafaříka na začátku slovenské národní historie.] Uhde popisuje podrobně události rozdělení, jak je sledoval a byl jich účasten. V každém případě i z textu čteme, že rozdělení bylo nezbytné.

Konsekvencí byla nutnost vytvořit novou ústavu a další zákony, Uhde líčí její přípravu v Lánech (tam dr. Kalvoda), pokračuje komentářem k vývoji ODS, která – bez samostatně myslících členů, kteří by vyslovili kritickou oponenturu, předsedou odmítanou – propadá stagnaci, zatímco ODA se žel zcela rozpadla.

Jedním z témat jsou i česko-německé vztahy (v kap. Jak doopravdy chutná moc) a Uhde se znovu už poněkolikáté vrací k Václavu Klausovi a jeho „suverenitě majitele pravdy“ (s. 569) v kap. S předsedou se nepolemizuje. To platilo do té míry, že když se jej přece jen Výkonné radě ODS v jednom případě podařilo přehlasovat, když pak novinářům měl podat informaci, „spolu s Jiřím Vlachem a Jiřím Honajzrem jsme v auditoriu užasle poslouchali, že interpretoval výsledek zmíněného hlasování úplně opačně.“ (s. 569) Člověk se musí tázat, jak je tohle vůbec možné. Když si porovnám, v jakém nastavení, vyzývavém až agresivním stylu, kladou dnes novináři politikům jakékoli otázky (běžná praxe, kdy je politik postaven před nutnost obhajovat svoje postoje), s tehdejší servilitou, s jakou přistupovali k Václavu Klausovi (když nebylo po jeho, začal vyhrožovat, že odejde ze studia), viním je, a – jakkoli jsem nebyl bezprostředně „u toho“, abych to mohl posoudit – přeci jen si myslím, že něco bylo špatně. Uhde to vysvětluje „zhoubně“ chápanou loajalitou, obavou z toho, že by strana při vyslovení zřejmé nesrovnalosti byla poškozena. A přesto použiju slova „neskutečné“, oblíbený výraz Václava Klause, zesměšňujícího všechny kolem.

Další neuvěřitelné věci už nebudu komentovat, ať si Uhdeho knihu přečte každý sám (např. s. 570, 572, zvl. 575 aj.), a jen hlouběji chápu, že „Sarajevo“, byť krok rovněž nefér, byl jedinou nutností, přirozeným výsledkem této politiky. Jsem rád, že jsem si ty pasáže přečetl, protože jsem si rozšířil informace, které podpořily mé dosavadní informace, které jsem pro svůj názor na tyto věci měl. Kapitola V Unii svobody je už prakticky jen dovětkem celé knihy, jakkoli se následující, poslední kapitola se skutečně jmenuje Dovětek, líčící návrat k divadlu a do dalšího života.

Možná je tento komentář nezvykle podrobný (coby konspekt čtení knihy), Uhdeův spis pro mě nicméně byl zajímavý právě dokumentárností, podanou z bezprostřední blízkosti líčeného dění, a vedle vlastní kritické sebereflexe autora (v recenzi na iLiteratuře kritizované) především některými postřehy, které jsem chtěl v těchto poznámkách zachytit. Vyšší cíle (hodnocení některých fenoménů) by přesahovaly možnosti tohoto textu, tak jsem tedy připojil alespoň drobné (někdy osobní) glosy.

Pár odkazů

Milan Uhde, Rozpomínky
https://www.iliteratura.cz/Clanek/33099/uhde-milan-rozpominky-co-na-sebe-vim
https://plus.rozhlas.cz/radiokniha-milan-uhde-rozpominky-co-na-sebe-vim-6578352
https://www.hostbrno.cz/rozpominky-co-na-sebe-vim/

Ivan Kříž
https://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=505
Jaromír Tomeček
https://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=444
Roman Ráž
https://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=477
Josef Hrabák
https://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=386
František Trávníček
https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Tr%C3%A1vn%C3%AD%C4%8Dek
Frank Wollman
https://cs.wikipedia.org/wiki/Frank_Wollman
Roman Jakobson
https://cs.wikipedia.org/wiki/Roman_Jakobson
Oleg Sus
https://cs.wikipedia.org/wiki/Oleg_Sus