Milan Uhde na Šrámkově Sobotce

Skončil 63. ročník Festivalu českého jazyka, řeči a literatury Šrámkova Sobotka. Úspěšně, jestliže je za úspěch považován bohatý a rozmanitý program pro různé generace, pro ty, kdo si vyhradili čas a, ubytováni v Sobotce, trávili zde celý týden na širokém spektru workshopů, včetně těch dětských, a během dne pak pokračovali na poetických, scénických či autorských čteních, vernisážích výstav, rozhlasových pořadech, besedách či divadelních představeních, ale i pro ty, kdo si z pestré nabídky vybrali „svůj“ pořad a přijeli do města pod Humprechtem si užít svoje kulturní odpoledne a večer. V léty ověřeném formátu si návštěvníci mohli také zvolit z pěti pravidelných ranních odborných přednášek pronesených předními především vědeckými osobnostmi ke zvolenému tématu, jímž bylo letos divadlo, formulované titulem „Na scénu! Text a divadlo v dialogu“ (zde příliš mladých být nemohlo, neboť byli v tu dobu zaměstnáni ve tvůrčích dílnách), ale také z další speciální nabídky pro učitele (nedělní barkamp, kde se návštěvníci mohli zúčastnit debaty s dalšími odborníky o dramatické výchově na školách a dalších divadelních tématech, případně se aktivně zapojit v dalších blocích, workshopech a semináři) a rovněž pro studenty.

Jednou z novinek, kterou letos přivítali všichni ti, kteří nebyli na Šrámkově Sobotce poprvé, bylo otevření Farské zahrady s odpoledními besedami s názvem „Po divadle o divadle“. Nový prostor s otevřenou malou kavárnou a nabídkou knih představuje zásadní rozšíření souvislého „zeleného areálu“, kulturního území open air v samotném centru města, které (kromě těch dalších, např. městského parku) ohraničovala dosud přes cestu se nacházející Zahrada Šrámkova domu, úžasné místo pro realizaci některých odpoledních pořadů a z mého pohledu zároveň centrum pro večerní setkávání právě mladých návštěvníků.

Jednou z možných souřadnic vnímání podniků toho formátu, jakým je sobotecký kulturní festival, která tvoří důležitou osu jeho historie, zvyšuje atraktivitu a přináší i prestiž, je vždy účast veřejně známých či výrazných osobností. Také letos jich byla přehršel, ať už zprostředkovaně v uvedení jejich děl, za všechny Jaroslav Rudiš, vnímaný coby český literární fenomén i na letošním Lipském knižním veletrhu, jehož román „Český ráj“ realizovalo pondělní scénické čtení na fotbalovém stadionu, Boleslav Polívka prostřednictvím legendárního filmu „Poslední leč“, promítaného na Zahradě Šrámkova domu, Václav Havel, jehož jednoaktovka „Vernisáž“ byla provedena jakožto scénické čtení na Humprechtu, či Fráňa Šrámek, jenž je ikonou festivalu, tentokrát svým románem Tělo, rovněž v inscenovaném čtení, či v bezprostřední osobní přítomnosti jako uhrančivý „fyzický básník“ Petr Váša, který kromě večera vedl i jeden z workshopů, známý divadelní kritik Vladimír Just či výtvarník, performer a autor knížek pro děti Petr Nikl (v nedalekém Jičíně běží v zámku aktuální realizace jeho hravého projektu „Orbis pictus“), jenž ve čtvrtek ve Farské zahradě četl, v tutéž dobu jako dětské pořady i v jiné dny v 15 hodin, z připravované knihy „Hudebníček“.

Zcela jistě nejznámější osobností nejen české kultury pak byl na letošním festivalu dramatik, scénárista, představitel disentu a politik, po Listopadu 1989 ministr kultury české vlády a první předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Milan Uhde. Tak ho v pátek odpoledne představil v sále Spořitelny (původně byl na internetu inzerován nedaleký Šolcův statek) Mgr. Vlastimil Čech, Ph.D., pedagog Filozofické fakulty Masarykovy univerzity Brno, jenž doplnil další fakta, například že Uhde byl redaktorem ve své době předního brněnského časopisu Host, spolu s jinými disidenty zakladatelem a později šéfredaktorem nakladatelství Atlantis, v letech 2011-2014 předsedou Rady České televize či že za své dramatické dílo byl oceněn několika cenami (zvl. Cena E. Hostovského a Cena T. Stopparda).

Vladimír Čech rozvrhl besedu do třech částí, první coby expozé českého dramatika v jeho názorech a vztahu k divadlu, druhé coby rozhovor s otázkami moderátora, ve třetí mělo možnost položit svou otázku publikum, které zaplnilo celý prostor sálu sobotecké Spořitelny.

Milan Uhde uchopil svoje zhruba dvacetiminutové úvodní vystoupení, jehož metaforickým vyjádřením byl obraz „starého dramatika“ a „Hamleta s mobilním telefonem v ruce“, což byl zároveň odkaz na divadelní představení, které skutečně viděl, jako otázku tradičního ukotvení dramatického díla v idejích morálky, zatímco současné inscenace se často z původního smyslu daného autorem v situaci, kdy se zdá pro divadelní ztvárnění důležitější než autor jeho režisér, z tohoto rámce vyvlékají. Jako výchozí příklad uvedl Sofoklovu „Antigonu“, jejíž spor mezi dvěma autoritami, příkazem bohů a rozkazem vladaře a hrdinné vzepření se světskému zákonu nejprve Uhde ozřejmil, a následně uvedl příklady z dnešní doby, kdy tento řád přestal být respektován poté, co sehrál svou úlohu „velký pochybovač“. Tehdy ovšem příběh ztratil osudovou tragičnost, která může být vnímána pouze ve světě, jehož běh a smysl odvisí od hodnotového řádu, vztaženého k bohům.

Mytologické téma bylo inspirací pro mnohé tvůrce, ve světě to byl třeba B. Brecht či J. Cocteau, jenž kromě divadelní hry napsal rovněž libreto ke stejnojmenné opeře Arthura Honeggera, hudebně zpracoval námět i Carl Orff. Milan Uhde hovořil především o hře Jeana Anouilha, jenž zpracoval i několik dalších antických témat a příběh o Antigoně zasadil do současnosti. V českém kulturním prostředí byla nejznámější reinterpretací v dramatu ve své době „Antigona a ti druzí“ Petera Karvaše, která uvedla, podobně jako francouzský dramatik, otázku rozhodnutí velké antické hrdinky do současného historického kontextu coby vzpouru proti (fašistické) moci. Dramatik doplnil, že se sám pokoušel o zpracování tématu v divadelní hře „Děvka z města Théby“, kterou kritika právem nehodnotila kladně a k níž i on zaujal sebekritické stanovisko.

Poté se Milan Uhde rozhovořil o svém přátelství se Zdeňkem Pospíšilem, nesmírně talentovaným režisérem divadla Husa na provázku, alternativního divadla a mimořádného uměleckého fenoménu své doby, jehož základ ještě s dalšími tvůrci, Evou Tálskou a Peterem Scherhauferem, vytvořil. Zdeněk Pospíšil, původně divadelní technik, zaujal svými nápady režiséra Evžena Sokolovského, jenž obvykle na připomínky herců nereagoval s nadšením, ale ty Pospíšilovy kvitoval coby podnětné, a Pospíšil se tak i s jeho podporou postupně propracoval do postavení, v němž se pak podílel na realizaci třech Uhdeových her, a jak víme, dokonce jej v době, kdy dramatik nesměl publikovat, kryl svým jménem. S Pospíšilem si Uhde rozuměl do té míry, že se sešli a vykládali si hodiny o všem možném, zatímco u divadla toho nebylo třeba, protože ještě než jeden z nich vyslovil svou představu, druhý souhlasně kýval hlavou, že to přesně takto předpokládal.

Druhým divadelním tématem, o němž Milan Uhde hovořil, byla „vánoční noc“. Vzpomněl na Petra Pitharta, jenž v parlamentu měl pro zájemce přednášku o líbezné noci, jak ji obvykle vnímáme, k níž ale dodával, že na druhou stranu to byla noc dramatická, na což zapomínáme (naskakují mi jména autorů obrazů s názvy „Vraždění neviňátek“, Rubens, Brandl a další, internet mi pak ještě ukazuje, že 28. prosinec je oním svátkem, jenž na tuto děsivou událost upomíná). Milan Uhde napsal divadelní hru s názvem „Mariina volba“, v níž pojal námět Marie jinak. Zatímco v biblické době Marie byla poslušnou ženou, která prostě vykonala boží příkaz, dnes by leckteré ženy, kdyby věděly, jaké utrpení čeká jejich syna, takové mateřství odmítly. Uhde vytvořil ve své hře ženu, která má volbu a její rozhodnutí je statečné, přestože tento autorský přístup není v souladu s tradiční teologií.

Ze strany Vlastimila Čecha ve druhé části besedy a od publika v části třetí padla celá řada dotazů. Jak Milan Uhde pozná špatnou divadelní hru, co říká oné divadelní aféře v minulém roce v divadle Husa na provázku o festivalu Divadelní svět v Brně, která zvedla vlnu mediálního zájmu, jaký měl dramatik vztah ke škole, které knížky jako student rád četl a mnohé další. Není třeba vše rozebírat, snad k oné hře Olivera Frljiće „Naše násilí a vaše násilí“, neboť to je onen titul, o němž je řeč, řekněme, že Uhdeho odpověď byla prostá: Divadelní hru neviděl a bylo by proti jeho zásadám konstruovat odpověď dle apriorních východisek. Hra se ostatně hrála Pod Palmovkou a po celé Evropě, včetně Rakouska, kde mají velice přísná pravidla, a všechno bylo v pořádku. Stejně tak se vyvíjel i dramatikův životní názor a respektuje, jestliže má někdo nějaký jiný; on sám dospěl k určitým závěrům, jako veliký vidí Ježíšův příběh, ale rozumí tomu, pokud je někdo nevěřící. Onou hranicí, kterou ale zásadně odmítá, je agresívní nevěřící, jinými slovy někdo, kdo přichází s apriorním a nesmiřitelným stanoviskem, jež vybočuje mimo rámec jakékoli rozumné diskuse.

Posluchače zaujalo Uhdeho vyprávění o tom, jak Jan Patočka právem strhal jeho divadelní hru, což ho několik měsíců trápilo, ale poté, co seznal, že filosof měl pravdu, přišel za ním, a zatímco ten měl obavu, že mu autor hry bude nadávat, se zadostiučiněním naslouchal jeho poděkování, že jej správně nasměroval, pravil „Vidíte, to je chlapec.“ Přitom v té době dramatikovi bylo už přes třicet let. Posluchači s narůstajícím zaujetím sledovali, jak byl Milan Uhde jako žák velice snaživý, neboť pro rodiče byly coby školní známky přijatelné pouze jedničky, a když mu ve druhé třídě náhle hrozilo propadnutí ze zpěvu, protože údajně žák jen bručel – doma si přitom pravidelně zpívali, takže postoj učitele vyvolal v rodičích zděšení – , následovalo na jejich žádost komisionální přezkoušení, při němž komise dospěla k názoru, že byl učitel v neprávu, a známka byla opravena na chvalitebnou. Stejně pilný pak byl coby student na univerzitě, takže mu profesor Trávníček po zkoušce nabízel, aby se u něj stal asistentem, s postranní poznámkou, že historické bádání v ústraní je bez problémů, které hrozí v současnosti.

Režisérka Hana Kofránková, která seděla v hledišti, dramatikovi položila otázku, jakou že si vybral knížku k onomu mluvnímu cvičení u paní profesorky Stejskalové, o němž předtím hovořil. Bylo to Jiráskovo Bratrstvo. To, že dílo českého klasika přečetl kompletně, dnes připadá až neuvěřitelné, osobně je mi nicméně srozumitelné při vzpomínce na to, jak jsem sám coby –náctiletý četl s  potěšením podobným jako při četby nějaké Mayovky tisícistránkovou trilogii spisovatele, považovaného ve škole za postrach studentů. Jsem si jist, že se nevyjádřím příliš nadneseně, když řeknu, že Milan Uhde, při své obratné a kultivované výřečnosti vtipný muž, ve svém věku plný energie, vzbudil svým odpoledním vystoupením v sobotecké Spořitelně v publiku mimořádné nadšení a potěšení. Množství otázek a potlesk i u jednotlivých odpovědí to myslím bez pochyby potvrdil.

Jan K. Čeliš

(Psáno pro Zpravodaj Šrámkovy Sobotky)