Michel Houellebecq / Serotonin

Michel Houellebecq / Serotonin

Asi byl trefen hřebík na hlavičku. Jedna z dalších „náhodných řad“: Právě jsem dočetl knihu, která je uvedena v titulu tohoto příspěvku, a už se na mě ze všech stran hrnou nejrůznější kontexty. Nejdříve na internetu jakási poznámka o jevištní podobě knihy, vzápětí krátká poznámka Tomáše Šťástky v MF dnes s názvem Bestsellery Serotonin a Můj boj míří na jeviště, kde se říká, že Houellebecqova kniha se v Německu hraje na několika scénách, autor „je evidentně svolný, aby se s jeho dílem nakládalo volně“, v Čechách se objeví jeho dramatizace v pražské MeetFactory. Druhé dílo je od Karla Oveho Knausgarda. V rozhovoru s Markem Vašutem je Houellebecq zmíněn jako jeho oblíbený autor. Nu a před několika dny se nechal slyšet tuším mluvčí pražského hradu, že prezident Miloš Zeman dostal Serotonin vedle nějaké vzácné lahve alkoholu k narozeninám. Tak to je samozřejmě jen kontextuální doplněk, podstatné je, o čem ta kniha je (v případě Miloše Zemana odkazuji na s. 118 dole, aniž bych citoval, „laskavý čtenář“ nechť si ten fór najde). Přece jen mě ale ještě napadá: Zatímco v knize ze současné čínské literatury Holky ze severu je maximalizován (dokonce doslovně v závěrečné scéně obrovitého poprsí) sex, v Houllebecqově knize je od první věty zřejmé, že podobně obludnou zvětšeninou tu bude „bílá oválná dělitelná tabletka“. Ostatně představy zveličelého světa tady jsou už od dob Gargantuy a Pantagruela, drogy to jen posunuly ještě trochu někam jinam.

A tady to autor do nás „hustí“ opravdu nepřetržitě a intenzívně, nejspíš stojí také za úvahu, zda určitá posedlost (umanutost, deprese atd.) není jednou podobou současného světa a současné literatury (dlouho by se nemuselo hledat, vzpomenu namátkově jen na Portnoyův komplex). Šestačtyřicetiletý Florent-Claude Labrouste, hlavní postava a vypravěč, rozebírá v prvních odstavcích účinky různých drog – káva, cigarety, a pak podrobněji antidepresiva, jejichž historický vývoj načrtne, a rozvádí v následujícím příběhu zhruba na 260 stranách českého textu (v překladu Alana Beguivina), členěného do zhruba od dvou do desetistránkových nečíslovaných ani jinak neoznačených kapitol. Tak samozřejmě, že nemluví jen o tabletkách, ale o svém příběhu, nicméně antidepresiva jsou oním tematickým úběžníkem, od něhož se vše odvíjí.

V souvislosti se souběhem četby, totiž paralelně jsem četl knihu současné čínské spisovatelky Šeng Kche-i Holky ze severu, mě zneklidňující charakter Serotoninu (obě knihy vyšly takřka týž rok, tedy čínský román 2018, Serotonin 2019) dovedl k otázce, jak vlastně pojmenovávat jejich jedinečnost. V okamžiku četby jsem pociťoval za nedostačující přístup, omezující se v pohledu na strukturu textu, která mi obvykle otevírá nebývalé interpretační možnosti, totiž obě knihy se vyznačují určitou vyhrocenou provokativností, jakousi umanutostí jedním směrem: Holky ze severu se vyznačují zemitostí vycházející z čínské radosti z vyprávění, jak o tom hovoří i literární kritika, a zároveň až obludnou zacíleností na sexualitu (doslova, na konci se hlavní hrdinka vleče po zemi, protože nemůže unést extrémně vybujelá prsa) a z toho vyplývající vějíř sémantiky „fragmentárnosti těla“ (recenze na iLiteratuře hovoří o „kozách a zadku“, na něž je tělo redukováno a stává se zároveň objektem, tedy zvěcněním). Stejně tak je posun ve vnímání lidského těla u Houellenbecqa, jestliže je jeho činnost výsledkem chemických reakcí při působení drogy, z člověka se stává mechanismus v ještě důslednějším smyslu než kdysi u naturalistů, kteří lidskou bytost vnímali jako fatální výsledek určitého (společenského) kontextu (zcela jednoduše: u Zoly to byl alkohol, jenž byl „zabijákem“, u francouzského spisovatele tyto svou podstatou chemické prostředky).

Ptal jsem se, jak pro tento v mnohém podobný dojem, právě popsaný, zahrnující kritičnost, depresivnost, určitou posedlost, najít v metodologii literární interpretace nějaký odpovídající aparát. Zda bychom mohli použít termín autorský rukopis (výraz, ovšem v jiném významu, byl teoretickým východiskem francouzského sémiotika Rolanda Barthese) či hovořit o podobné estetické intenci či kritickém konceptu, do nějakého teoretického konstruktu, který ovšem nechci příliš rozvádět, se mi příliš nehodí ani dnes oblíbené pojmy fikční svět či narativ. No třeba ještě na něco přijdu, ta zacílenost, vytvoření určitého dominantního významového úběžníku mi nicméně vrtá hlavou.

Jak už naznačeno, perspektiva Houellebecqovy knihy se odvíjí od první věty – „Je to bílá oválná dělitelná tabletka.“ (s. 5, větu pak autor opakuje těsně před koncem na s. 261) – na niž navazuje uvedení vypravěče a okamžité vztažení objektu „tabletky“ k vlastní identitě prostřednictvím svého jména, v dalších kapitolách následuje příběh ve Španělsku se dvěma dívkami, jimž Labrouste opraví auto (je to banální oprava), současné erotické představy se střídají s jinými vztahy k ženám, jednak ke Camille, pro niž zde kdysi koupil byt, jednak k (novějšímu vztahu) Japonce Youzu, o sexu s níž (od s. 16, posléze explicitní scény od s. 17) hovoří. Youzu se chová nadřazeně („byl jsem sotva hoden rozvázaní sandály“, s. 23, scéna v hotelu na s. 30 povahu tohoto vztahu vyhrotí, ta žena musí být zkrátka při večeři „oslnivá“, s. 31), jeto na hranici karikatury ženy vůbec). Paralelně vypravěč rozvíjí motiv svého zaměstnání poradce v oblasti zemědělství (od s. 21), už zde čtenáře zarazí politicky nekorektní (xenofobní) vyjadřování.

Od španělského moře se přemisťujeme do předměstí Paříže, Youzu pracuje v Japonském domě kultury, líčí se její návštěvy „svobodomyslných párty“ (s. 37), vypravěč sleduje její videa v počítači (s explicitním speciálně zaměřeným sexuálním obsahem, v podstatě pornografickým), natočenými ovšem v jeho bytě za jeho nepřítomnosti, načež uvažuje, jak se jí zbavit (přemýšlí rovněž o krajních řešeních, s. 41). Nakonec to učiní tak, že vymaže „stopy svého předchozího společenského života“, vlastně veškerého života včetně bytu a zaměstnání, šéfovi namluví cosi o Argentině, ale přemístí se pouze do jiné části Paříže.

Vyjadřuje znechucení z fintivosti Yuzy („musela by se zbavit tří čtvrtin oblečení a kosmetiky, šatní skříň a koupelna rodičovského apartmá sice byly velké, ale dokázala vyplnit oba prostory od okraje po okraj, množství předmětů, které potřebovala k údržbě svého statutu ženy, bylo děsivé“, s. 49), stejně tak jako byla odpudivá skutečnost, že na úpravu zevnějšku strávila v koupelně denně šest hodin. Čtenáři ovšem musí být zřejmé, že absence nezištného vztahu je oboustranná, také v tomto případě by bylo možné hovořit o „fragmentarizaci“ či „zvěcnění“, podobně jako u Holek ze severu, přinejmenším na základě 1) srovnávání několika žen, které uvádí, 2) deskripce sexuálních dovedností Yuzy, ale především 3) vyznačení ceny, za jakou by musel při jednotlivých sexuálních úkonech, které jmenovitě uvádí (hluboké hrdlo, anál, honění) zaplatit prostitutce. Odkazuje přitom na knihy Catherine Milletové, „které jsou v tomto ohledu autoritou“ (s. 51).

Úmyslně jsem to formuloval takto, protože autor v následující úvaze lásku samotnou vůbec nezpochybňuje, pouze zdůrazňuje její nezbytné propojení se sexualitou (s. 53 ad.), přestože například zcela detailní popisy vaginy tomu zdánlivě odporují. „Moje reakce byla zřejmě iracionální, bylo jí o dvacet let míň než mně, vše nasvědčovalo tomu, že mě přežije, a dokonce o hodně, jenže to je právě věc, kterou bezpodmínečná láska chce ignorovat, a dokonce vyloženě popírat, bezpodmínečná láska na této nemožnosti, této negaci stojí, a jestli jí v tom potvrzuje víra v Krista nebo program nesmrtelnosti Googlu, je v této fázi dost jedno, za bezpodmínečné lásky milovaná osoba nemůže zemřít, je samou svou podstatou nesmrtelná.“ (s. 57, na jiném místě říká: „Vnější svět byl tvrdý a vůči slabým neúprosný, skoro niky neplnil sliby a láska byla jediná věc, v niž ještě šlo možná věřit.“, s. 135). Vypravěč hovoří pouze o „absenci lásky“ u Yuzy. Odchod si naplánuje na 1. srpna, a když se dívka večer poté, co vypil všechny zásoby alkoholu, nevrátí, odejde bez rozloučení. „Dopil jsem i lahev calvadosu, bylo jedenáct; odejít, aniž bych ji viděl, bylo možná nakonec nejlepší řešení.“ (s. 57) Nyní vzpomíná, jak dobrovolně odešli ze světa jeho rodiče, když měl otec nádor na mozku.

Nachází si nyní místo k dalšímu životu, hotel Mercure – s odkazem na filozofa Alaina Finkielkrauta (kritika modernismu) –, komentuje zdejší jídelníček (s. 65) a uvažuje o svém dalším životě. „Uměl jsem být šťastný v osamění? Neřekl bych. Uměl jsem být šťastný obecně? Myslím, že takovému typu otázek je nejlepší se vyhnout.“ (s. 67) Po váhání se vydává k psychiatrovi, jenž „vypadal trochu jako squatter bojující proti územnímu plánování“ (s. 70), lékař mu předepíše captorix („antidepresivum nové generace“, s. 71). Na tomto místě se poprvé hovoří o serotoninu, jehož sekreci captorix podporuje. Vypravěč zavolá Claire, s níž nebyl přes deset let v žádném kontaktu, bylo mu dvacet sedm, když ji na konci studií potkal. Zajímavé jsou v této chvíli úvahy o řeči („posláním řeči není vyvolávat lásku, ale dělení a nenávist“, s. 73) v souvislosti se sexuálními zážitky s cizinkami, zvl. Dánkou Kate.

Claire byla herečka, hovoří se o jejich soužití i kultuře té doby („bobos“, tj. bohémští měšťáci, denní noviny, genetické manipulace, likvidace klasické pornografie, tedy pornoprůmyslu, prostřednictvím amatérské produkce na internetu, YouPorn, dobové filmy jako Magická hlubina). Nyní se tedy s Claire setkává v kavárně Bistrot du Parisien, ona vypráví o svých osudech (ceny nemovitostí se zdvojnásobily, její dům zděděný po matce se stal hypem, místem, kde žijí prominentní umělci. Po neúspěšném pokusu o sex (bere antidepresiva) Claire dále vypráví o svém životě a vypravěč jednotlivé motivy dává opět do souřadnic pojmů ze světa pornografie ( MILF, Mom teaches daughter aj., s. 99, 100 a jinde), v různých souvislostech se objevují také nejrůznější jména z oblasti kultury (Vincent Cassel, Kat Merad, s. 98, Thomas Disch, s. 101, Christine Angotová, s. 117, často spisovatelé, kteří tematicky s H. souzní, např. Angotová, která, jak jsem si našel na Wikipedii, šokujícím způsobem líčí vlastní životní zážitky, v románu Incest incestní vztah k otci).

Vrací se ke vzpomínkám na studium zemědělství, jediného kamaráda Aymerica, který poslouchal Deep Purple, Who, Doors, Procol Harum, Pink Floyd, Led Zeppelin, Jimi Hendrixe, Van de Graaf Generator aj. (s. 105), navštíví ho v Canville-la-Rocque (obec na severním pobřeží Francie, uváděný „olondský zámek“ najdeme na Wikipedii pod francouzským jménem Château d’Olonde s údajem, že je „monument historique“ od r 2000). Jeho postavu vnímám také zároveň jako opozici, zvl. čteme-li „Aymeric se oženil mezi svými, tak to nakonec končí nejčastěji a normálně vede k nejlepším výsledkům, tedy to jsem aspoň slyšel, sám jsem k žádné společenské vrstvě nenáležel nebo aspoň ne určité.“ (s. 111) Zemědělské téma má také aktuální politickou rovinu (geneticky modifikované plodiny, kvóty na mléko, „rozhodnutí, jež mělo uvrhnout tisíce chovatelů do mizérie a dohnat k bankrotu“, s. 113), moment nejčerstvější současnosti je jedním z pevných aspektů Houellebecqovy tvorby. Na jednom místě pak o současnosti hovoří jako o „celkově nelidské a mizerné době.“ (s. 141)

Na pařížském nádraží Saint-Lazare vzpomíná na seznámení s Camillou, která byla studentkou „veteriny“, a byla na stáži v obrovské hale, slepičárně. Jakkoli můžeme vnímat Houellebecqův postoj jako až cynický a přinejmenším pesimistický, na tomto místě je vyjádřen protiklad k bezcitnému, komerčnímu chovu zvířat: „všechny inspekce vedly na jeho konto k negativnímu závěru: v hangárech, osvětlených shora silnými halogeny, se tisíce slepic snažily jen přežít, stísněné na vzdálenost zobáku, ne v klacích, šlo o podestýlkový chov, byly otrhané, vyhublé, kůži měly podrážděnou a infikovanou čmelíky, žily mezi rozkládajícími se mrtvolami svých kolegyň a po celou svou krátkou existenci – nanejvýš rok – co vteřinu kdákaly hrůzou“ (s. 124) S podobným odsudkem komentuje i chovy ostatních zvířat, prasat či krav, s tím, že v jiných zemích na tom byly ještě hůř.

Podobně jako v řadě jiných knih, které jsem v poslední době četl (viz příspěvky v sekci Knížky na těchto stránkách), vyslovuje autor zásadní pochybnosti o Boží všemohoucnosti: „Po téměř padesáti letech života jsem dospěl k přesvědčení, že Bůh je průměrný scenárista, a obecněji i Bůh je průměrný, všechno v jeho stvoření nese známky přibližnosti a nepovedenosti, pakliže nejde o čistou a prostou zlovolnost, jistě, jsou výjimky, nutně musí být, možnost štěstí zřejmě přetrvává, byť jen jako návnada, ale to se odchyluji, vraťme se k tématu, jímž jsem já, ne že by bylo obzvlášť zajímavé, ale je to moje téma.“ (s. 136)

Po krátké epizodě s černoškou Tam se vrací, „třeba jen pro nezvykle pozorného čtenáře“ (další aspekt struktury textu, byť nepříliš rozvíjený) ke Camille, respektive klade otázku důvodu, proč se s ní a s Claire (a s tou třetí ženou, jejíž jméno neuvádí s odkazem na pozorného čtenáře) vlastně znovu chtěl vidět (s. 140). Odpověď zní, že je obvyklé, že před koncem života si lidé přejí se setkat s těmi, které dříve znali. Vypravěč se tedy znovu vydá ke svému někdejšímu příteli Aymericovi, ten vyprávění o uplynulých letech oddaluje ze dne na den, načež dochází k závěru „Můj život je v prdeli.“ (s. 155) Je tak zpochybněna ona někdejší teze o úspěšnosti manželství ze stejné společenské vrstvy. Žena Aymerikovi „odešla s jiným chlapem“ (s. 154), dozvídáme se s komentářem, že „šlo do tuhého, šlo o mužské ponížení v syrovém stavu“ (s. 154), přátelé pijí takřečeno na žal. Možná je zde na místě poznámka, že autor je, podobně Aymeric, vystudovaný inženýr agronom.

Po epizodě s dětskou pornografií v počítači německého ornitologa, který bydlí v jednom z Aymerikových bungalovů (vlastník záznamů ho nachytá, když vypravěč vniknul v jeho nepřítomnosti dovnitř) pokračuje vypravěč v rozhovoru o případném Aymerikově rozvodu s Cécile, o prodělečném byznysu, který vyrovnává postupným prodejem parcel a smutku z toho, že „sám v životě neudělal skoro nic užitečného“ (s. 169). Pouštějí si pirátskou nahrávku Child in Time „z Duisburgu z roku 1970“, „pokaždé uneseni klidným mistrovstvím Jona Lorda na pozadí, dokonalými přechody Iana Gilana od slova ke zpěvu a pak od zpěvu ke křiku, ihned následovanými majestátní pauzou Iana Paice“ (s. 170, Deep Purple, na legendárním albu Deep Purple in Rock, mohu potvrdit, že ta skladba mě taky vždycky fascinovala).

Aymeric půjčí svému příteli pušku a ten se učí střílet. Připravují se protestní akce proti novému poklesu cen mléka. Skončí tragicky, Aymerikovou smrtí, vše je epicky podrobně popsáno, vypravěč je akci účasten. Před závěrem je tento komentář: „Taky, a v tom jsem byl rozhodně jedním z velmi mála lidí, kteří to mohli pochopit, tento obraz zvěčnil Aymerika takového, jakého jsem vždy znal, jako ze zásady hodného, ba dobrého člověka, jenž jenom chtěl být šťastný, šel si za svým venkovským snem, založeným na rozumné a kvalitní výrobě, ale i na Cécile, z níž se však vyklubala jenom děvka lačná života v Londýně s mondénním pianistou, ovšem jak ukázala svými mlékařskými kvótami, pěkná děvka se vyklubala i z Evropské unie, Aymeric jistě nečekal, že to všechno skončí takhle.“ (s. 192–193)

Vypravěči nyní nezbývá než odjet, zda dostanou krávy nažrat, opravdu už není jeho věc, měli by to zařídit policisté, kteří přišli případ vyšetřovat. On si našel nyní hotel v jednom dalším městě, na webových stránkách aristocrates.org nebo noblesse.net zkoumá souvislosti starého Aymerikova rodu (s. 201) Pak si najde další ubytování, pokoj, a říká: „Octl jsem se tedy na Zemi, jak píše Rousseau, nemaje jiného bratra, bližního, přítele, společnost než sebe. To celkem souhlasilo, ale tím podobnost končila.“ (s. 206) Jde spát, vzpomíná, druhý den jde na procházku, jsou tu zmínky o řadě dalších lokalit. Jde nyní navštívit Camille, ta pracuje v nepříliš vzdáleném místě. Nesetkává se s ní ale, sleduje ji a její současný život se synem v jejich domě v ústraní několik dní, nebo spíše týdnů. Lze to označit za stalking, jakkoli je v tuto chvíli spíš obětí sám vypravěč ve svém zoufalství z někdejšího špatného rozhodnutí, které ho nyní vede až k úvaze o krajním řešení, když na ni míří střelnou zbraní. Naštěstí k neštěstí nedojde, jen on sám se nyní zhroutí.

V souvislosti s těmito úmysly sledujeme Labroustovy úvahy: „Přicházelo v úvahu, že by Camille kvůli mně ohrozila onen dokonalý vztah vzájemného splynutí, jejž prožívala se synem? A bylo představitelné, že by on, syn, souhlasil, že se bude dělit o matčin cit s jiným mužem? Odpovědi na tyto otázky byly zcela evidentní a závěr nevyhnutelný: on, anebo já. / Vražda čtyřletého dítěte neodvratně vede k silným mediálním emocím, mohl jsem čekat, že na mé dopadení budou vynaloženy značné pátrací zdroje.“ (atd., s. 222) „Mám nyní spoustu času přemýšlet o těchto několika hodinách, ba minutách, nemám v životě v podstatě jiný program než na ně myslet: nemyslím, že protichůdné síly, síly, jež se mě snažily zastavit na cestě k vraždě, mají mnoho společného s morálkou: spíš šlo o otázku antropologickou, otázku přináležitosti k pozdnímu druhu, přijetí kódů pozdního druhu – jinak řečeno o otázku konformismu. / Kdybych dokázal překročit tyto meze, odměna by samozřejmě nebyla okamžitá. Camille by trpěla, strašně by trpěla, musel bych vyčkat aspoň půl roku, než navážu kontakt. A pak bych se k ní vrátil a znovu by mě milovala, protože mě nikdy milovat nepřestala, bylo to takhle prosté, jenomže by chtěla jiné dítě a chtěla by ho rychle; a to by se stalo. Před několika lety došlo k širokému vybočení z dráhy, strašně jsme se odchýlili od svých normálních osudů; já udělal první chybu, ale Camille ji trumfla; nyní nastal čas oprav, bylo akorát načase, měli jsme poslední šanci a já jediný ji mohl proměnit, já jediný měl karty v ruce a řešení na konci pušky Steyr Mannlicher.“ (s. 224)

Vlastně jsem to už formuloval. A je zřejmé, že toto je esence Houellebecqova stylu/přístupu: mezní situace, odkrajující jiné možnosti v jejich pestrosti, vylučující konvence a odhalující holou citlivost, která působí ovšem v tomto okamžiku až zrůdně či kontroverzně, neboť její deskripce, která je ovšem součástí tohoto vědomí, je naprosto racionální, chladná (uvažuje o možném odhalení DNA a řídí se podle toho, o třicet stránek později komentuje možnost sebevraždy pádem z okna propočtem rychlosti pádu včetně příslušné matematické rovnice, s. 258), „přímá, drsná“ (Jovanka Šotolová v recenzi na iLiteratuře). A možná je příznačný i související fatalismus (předpoklad, že něco mělo být nějak a došlo k odchýlení), což je jen obrácená strana mince posedlosti, umanutosti. Zajímavé je v tomto okamžiku si vzpomenout na onu scénu na silnici s dvěma dívkami, jimž Labrouste opravil pneumatiku, scénu pohodovou, nekomplikovanou, byť samozřejmě už tenkrát s erotickým nábojem. A rovněž v opozici (ovšem jiného významu) je vyústění této ústřední epizody k osudu Aymerika (jenž se v konfliktu s policií zastřelil), ostatně dějově na sebe obě (na rozdíl od zmíněných dívek na začátku knihy) bezprostředně navazují (zbraň má ostatně Labrouste od Aymerika).

A – málem bych zapomněl znovu zdůraznit, celou situaci vypravěč váže i k reflexi současné společnosti (případnost pronásledování, úvaha o morálnosti či antropologickém aspektu a kultuře, tj. „pozdního druhu“). I o tom se rovněž zmiňuje Jovanka Šotolová v první části zmíněné a i v jiných ohledech velice výstižné recenze na iLiteratuře (za přečtení stojí i její komentáře k dalším Houellebecqovým knihám). Je vlastně zajímavé, jak relativně rozsáhlý a obsahově hutný text (postihující aspekty, které mě rovněž zaujaly, třeba zmínku o „žlutých vestách“, což je přejímka formulace agentury AFP, a ovšem ne všichni s tím souhlasí, viz text na www.literarni.cz) vznikl coby reflexe románu, na druhé straně kritikou odsuzovaný coby seberecyklace toho, co Houellebecq už předtím napsal, podobně nalezneme třeba na německé Wikipedii stránku možná několikrát delší ve srovnání s jinými současnými literárními výtvory.

Podobně, jako je v rovině osob příběhu zmíněnou opozicí Aymeric a Labrouste a v rovině osobní/společenské ony „děvky“ a Evropská unie, tak v rovině farmakologické jsou tu dvě účinkem vzájemně si odporující drogy, serotinin a kortizol. Lékaře, kterého překvapuje vysoká hladina kortizolu, to „nemedicínsky“ komentuje větou: „Vypadá to, že jednoduše umíráte smutkem.“ (s. 235) A sám Labrouste o svém současném stavu, kdy se uzavře do pokoje v levném hotelu a je, kromě lékaře, mimo jakékoli další sociální kontakty, svůj stav analyzuje v těchto větách: „Dosáhl jsem tedy stadia stárnoucího zvířete, raněného a cítícího se smrtelně zasažené, jež si hledá úkryt, aby tam dožilo. Potřeby zařízení tomu odpovídají: stačí postel, z níž ví, že se nemusí zvedat; stoly, pohovky ani křesla nepotřebuje, šlo by o zbytečné doplňky, škodlivé upomínky na společenský život, k němuž už nedojde. Stačí televize, televize rozptyluje.“ (s. 246)

V poslední podkapitole vypravěč opakuje první větu románu a shrnuje: „Mohl jsem učinit ženu šťastnou. Tedy dvě, řekl jsem které. [další dvojice ve zmíněné řadě] Všechno bylo od začátku jasné, extrémně jasné; ale nedbali jsme toho. Podlehli jsme iluzi osobní svobody, otevřeného života, nekonečna možností? Je to možné, tak se v té době uvažovalo; neměli jsme však chuť brát tyto myšlenky za své; pouze jsme se jim podřídili a nechali se jimi zničit; a pak se tím hodně dlouho trápili.“ (s. 261–262) Je toto i ona vize budoucnosti, o níž bychom měli v dnešním problematickém světě přemýšlet a z níž vyplývá Houellebecqova varující aktuálnost, či (slova jsou formulována v množném čísle!) je to ona kritičnost vůči šedesátým letům, o níž se v souvislosti s francouzským spisovatelem někdy hovoří? V každém případě Petr Fischer v doslovu Postmoderní romantika MH s touto dobou (konkretizuje srovnáváním se Sartrovou Nevolností) spisovatelův pohled srovnává, když jej charakterizuje slovy: „umožňuje pozoruhodné sugestivní prožití zdlouhavého končení západních společností, které se projevuje v rozztracení (diseminaci) smyslu. Pozdní banalita a nuda, v níž tu plave třicetiletý Houellebecqův hrdina, už nemá existenciální hloubku, kterou v 60. letech minulého století vynášeli na povrch diskursu existencialisté; zůstal jen prostý povrch, do něhož padají všechny přesahy světa, po nichž obvykle se spásnou nadějí tolik touží.“ (s. 267)

Když čtu formulaci „prostý povrch“, trochu se ošívám, jednak jsem se pokusil vyznačit některé konstrukce, které tuto jednoduchost popírají, jednak sám komentátor tato slova sám zpochybňuje, když říká: „Jenže nejsou povrchní věci nakonec těmi nejhlubšími […]?“ V každém případě tady k nějakému významnému a významovému posunu došlo, a výstižné je i Fischerovo srovnání (předposlední dvojice v tomto příspěvku) s Larsem von Trierem, který čtenáře podobně (poslední dvojice) „buď […] strhne, nebo […] vyvolá intelektuální frustraci a rozpálí do běla.“ A potěšila mě i jeho zmínka o Walteru Benjaminovi a jeho eseji Vyprávěč v závěru jeho příspěvku.

Odkazy
https://www.iliteratura.cz/Clanek/42015/houellebecq-michel-serotonin
https://de.wikipedia.org/wiki/Serotonin_(Roman)
https://www.literarni.cz/rubriky/recenze/proza/serotonin-houellebecqovo-horke-kvileni-osamele-duse_11701.html#.XlFeOtThDVQ  (zajímavý přehled recepce H.-ova díla u nás
https://www.pwf.cz/archivy/autori/michel-houellebecq/cz/
https://www.novinky.cz/kultura/clanek/recenze-houellebecq-pise-o-cloveku-jenz-uz-nedokaze-byt-stastny-40289032

Michel Houellenbecq, Serotonin, Světová knihovna Odeon, Praha 2019