Michel Bussi, Byla prý docela hezká

„Napínavý příběh o tom, kam až může vést touha po pomstě“, jak nabízí zadní strana obalu čtenáři pojmenování toho, o čem je thriller úspěšného francouzského spisovatele Michela Bussiho, původně politologa a geografa, působícího na univerzitě v Rouenu, s názvem Byla prý docela hezká, už při prvním náhledu naplňuje vzorec, který shledávám u současných detektivek (nejsem vlastně čtenář detektivek a větší hromádku, kterou jsem v letošních letních vedrech přečetl, je záležitost po dlouhých letech) jako charakteristický.

Je to členění na krátké, někdy dokonce jednostránkové kapitoly, jichž bývá kolem stovky (v našem případě 83, stejně jako v Bryndzově Dívce v ledu, v Marsonsové Pokrevních poutech je to rovná stovka, u Larse Keplera v Playground 84 a v Lazarovi 97), přičemž kniha o rozsahu čtyř až pětiset stran (zde 407 stran textu, u Lazara 507, zajisté k tomu přispívají technologické možnosti dnešních textových editorů a tisku) bývá členěna buď na několik málo rozsáhlejších částí (v Byla prý docela hezká na kapitoly s názvy obsahující střídající se den a noc, tedy Den námahy, Noc sovy, Den krve, Noc kotvy, Den větru, Noc bahna a Den kamene) a buď rámována prologem a epilogem (třeba v Lazarovi či ve zmíněné knize Marsonsové) či uvedena krátkým textem před prvním velkým úsekem textu.

Součástí každého napínavého příběhu, ať je to již detektivka (krimi) či thriller, je čas (jednak postupující vyšetřování, jednak hlubší vrstvy minulosti hrdinů, dramatizující obvykle ještě více dění), s nímž jednotliví spisovatelé pracují nejrůznějším způsobem (u Marsonsové to jsou návraty o několik měsíců, vysvětlující souvislosti), často uváděné v nějaké následnosti dnů, v našem případě pak explicitní uvedení přesného času (první kapitola „6 hodin 48 minut“), přičemž následnost dnů je (až na výjimky) zřejmá z jednotlivých kapitol, ponor do minulosti, osvětlující východiska získáváme jednak z policejního vyšetřování, ale v podstatné míře též z „vyprávění“ hlavní hrdinky.

K napětí pak přispívá především narativní model, v nejhrubších rysech se opět podobající (alespoň v těch detektivkách a thrillerech, které jsem četl) tím, že proti sobě jsou uvedena dvě pásma, do nichž je rozložena fabule – v našem případě je jejich existence patrná hned v prvních dvou kapitolách, když v první je coby ústřední postava (můžeme tu formulaci ovšem, zvláště později relativizovat) představena (text má výslovnou podobu expozice) přistěhovalkyně Leyli Maalová, jejíž osudy budeme sledovat, v druhé účastníci prvního kriminálního činu Bamby a François, „jeden ze zaměstnanců společnosti Vogelzug, která pomáhá nelegálním uprchlíkům“ (to se dozvíme ze zadní strany obalu, ale v textu až později), jenž je ve čtvrté kapitole (s. 15, úvod 2. kap.), nalezen „v Šeherezádině pokoji v Red Corneru“ mrtev s podřezanými žílami, přičemž mu, jak zjistí komisař Petar Velika se svým asistentem poručíkem Julo Floresem, předtím byla odebrána krev.

Samozřejmě právě členění na krátké kapitoly umožňuje eskalující napětí čtenáře (ve chvíli, kdy se přihodí něco, co vyžaduje vypátrání souvislostí, je odveden na jiné místo, případně do jiného času), a ovšem někdy celá konstrukce (zde zvláště podpořená střídáním kapitol Den a Noc) může působit až artificiálně (či dokonce vyumělkovaně, záleží na spisovatelské zdatnosti), mám ale přitom na mysli i názory některých čtenářů, kteří to, co jsem v předchozích odstavcích popsal, považují za omílání týchž vzorců (podobně jako „zatížení“ vyšetřovatelů problematickou osobní historií, alkoholismem atd.). Já se naopak domnívám, že i samotný tento rytmus a „rozsekanost“ na krátké narativní úseky (stejně jako kdysi v hudbě v punku či trashcore) přispívá k atmosféře, kterou chce autor vyvolat, přitom ale trojí vrstva členění (kapitoly, den a noc, „vyprávění“) vytváří jistou plasticitu svého druhu.

Aby pak přece jen nepůsobila posloupnost tohoto střídání mechanicky (byť může několik po sobě následujících kapitol setrvat u jednoho pásma), bývá v kompozici textu přítomen ještě nějaký třetí prvek, spojený s další perspektivou – v tomto případě to jsou, jak již řečeno, kapitoly, označené jako Leylino vyprávění, v nichž se dozvídáme něco o zemi v Africe, z níž její rodina přišla do Francie (v jiných detektivkách jsem zaznamenal např. pohled pachatele v jeho záznamech). Tato dualita přítomnosti a vzpomínek Leyli je zároveň jedním z dalších podob dvojení, které mě vlastně přivedlo ke zkoumání tohoto fenoménu v detektivkách (i v jiných textech než je tento). Právě dvě rozdílné země (kultury) jsou atributem přistěhovalectví, které je tématem Bussiho knihy, v kriminální podobě tedy i nelegální imigrace (tedy další dvojení, legální a ilegální), spojené s onou organizací Vogelzug (německý výraz označuje „stěhování ptactva“, tak je výraz přeložen, zajímavý je anglický výraz pro tento jev – bird migration, užívaný ovšem i v češtině).

Stejně tak má tuto podobu protikladu i dvojí svět v širším smyslu, tedy akcent na jeho nejaktuálnější podobu, v níž se zrcadlí ony starší vrstvy. K ní patří samotný prvek (nelegální) migrace, v době vzniku knihy ovšem ještě ne v oné krizové podobě pozdější uprchlické vlny (zpětně tak přináší Bussiho knize větší atraktivitu), ale i v dalších projevech, jako jsou sousedící podoby architektury pro nejvyšší a nejnižší společenské vrstvy (v regionu Marseille, kde se klíčová část příběhu odehrává), ale také technologie – ředitel jednoho z hotelů řetězce vysvětluje komisaři, jak tyto hotely, rovněž produkt globalizace, fungují „na kartu“, jako samoobsluhy. A zřejmé je to i ve vyšetřovacích metodách. Mladý poručík má čtyřiadvacet hodin (jak to komentuje na jednom místě i autor) ultraslim tablet, jenž je i jeho základním nástrojem vyšetřování, na rozdíl od komisaře o generaci staršího. Protiklad je zvýrazněn i naturelem obou mužů, pečlivého poručíka Jula Florese a intuitivního muže činu, Jugoslávce komisaře Petara Veliky (Julo mu závidí jeho schopnost akce, „amatérsky, stylem nevrlého poldy, a ne jako pilný mraveneček“, s. 49).

Když to trochu shrnu a od formálního členění textu se přesunu více k obsahové stránce příběhu (ovšemže obojí velice úzce souvisí), lze říci, že Bussiho román pojednává o aktuálních (o několik let později dokonce žhavých a jedněch z ústředních) problémech dnešního světa (nelegální imigrace a její zločinecká vrstva, také nová média nejsou pouze vnějším, doprovodným motivem, nýbrž jsou zabudována do samotných událostí), přičemž několik vláken jednoho příběhu – postupně se ukáže jejich souvislost a provázání – tvoří až tragické vyprávění, jakkoli vše neskončí nejhůře, dá se dokonce říci, že alespoň u hlavních postav (už jsem to posunul od té jedné zmíněné) dokonce happy endem. Velmi silná je přitom kulturní vrstva, jíž myslím nejen některé specifické reálie africké kultury (někteří uprchlíci pocházejí z Beninu, Leyli v první kapitole svého vyprávění hovoří o Ségou a Gamaku, města v Mali, a řece Niger, kde bydleli, další dějiště je Tunisko a Marseille), ale i úřední podoba francouzské imigrační politiky, a ovšem i realita nelegálního převaděčoví, jež je v centru událostí, a globalizovaný svět hotelových a obchodních řetězců, jenž je rovněž komentován.

Východiskem je rodina Leyli Maalové, svobodné matky se třemi dětmi, která usiluje o legalizaci svého pobytu ve Francii, má už práci a podává si žádost o větší byt, a úředníkovi Patrici Pellegrinovi ukazuje v pečlivě připravené složce fotografii Bamby, Alphy a malého Tidianeho (a teprve postupně, v úplnosti takřka na konci příběhu, se dozvíme, že ve skutečnosti s ní oba chlapci a dívka nebydlí, vše je jen falešně nakašírované, řekněme jakási Potěmkinova vesnice, Tidi bydlí u svých prarodičů v Africe, ale je to podmínka, aby ten byt dostala, a naopak pro možnost jejich imigrace musí mít byt dostatečně velký – vzpomeneme možná na paradoxní absurditu Hlavy XXII či na českou anekdotu o tom, jak má nadřízený vojáka pravdu).

Důležitým momentem je oslepnutí Leyli v dětství poté, co se intenzívně dívala do slunečního záření (zrak se jí po zákrocích později vrátil, vypráví o tom Tidianemu či jiným osobám), a už zde se objevuje Guy, jehož identita se rovněž ukáže teprve v průběhu příběhu, motivy sovy na šátku či na přívěšku (již na přebalu knihy, s náboženským posláním?, v Athénách byla symbolem moudrosti, jinde ale „také živočich doprovázející démony, čarodějnice, byla poselkyní smrti“, a také noční pták, slepá, na jiném místě, ve vyprávění Layli, s. 113, „zvíře bohyně moudrosti Athény. Moudrosti a spravedlivé války“), a také jméno organizace Vogelzug.

Čteme-li text podruhé (což musím do jisté míry činit, abych si mnohé ověřil), neunikne nám prvek rafinovaných anticipací, u nichž ovšem nemůže čtenář vědět, v jakém dalším kontextu motiv dostane svůj závažný význam (příklad: Julo zaslechne v kavárně vyvolanou objednávku kávy „Bamby a Alpha. Dvě kafe. Máte to tady!“, s. 50, podle níž mu „sepnou“ o několik set stran souvislosti případu). A taky jsou tu lastury, platidlo označované jako kauri (pozor, nejedná se o pozdější projekt kryptoměny!), které je platné pouze v uzavřeném společenství, a poklad (vnímám to jako opozici), o němž do poslední chvíle kromě náznaků nic nevíme, pouze to, že představuje pro Leyli tíživé tajemství, jehož důsledků se stále obává, neboť by mohlo z nějakých důvodů vést ke zhroucení celého jejího snu („Tidiane něco věděl o pokladu, co našla jeho matka, o prokletém pokladu, který ukradla a schovala.“, s. 71). Je rovněž zřejmé, že Alpha se účastní jakýchsi nebezpečných aktivit (souvisejících s převaděčstvím), hrozí deportace. V rozhovoru Alphy a Bamby se naznačuje, že „to dělají“ pro maminku.

Ze zmíněných kulturních motivů uveďme výpisky: nikáb, hidžáb, čádor (rozdíly vysvětleny s. 59), některé muslimské svátky, dželaba (tradiční berberský oděv), tažín (marocký či severoafrický pokrm, z kuřete, též nádoba) a především zmíněné kauri, ulita „zavinutce, užívaného jako platidlo“ (s. 240). Nebo také „černošské hábity boubou, saruely, sárí, jarmulky, mandarínská kimona qipao“ či další tradiční oblečení (s. 245), v protikladu dvojího světa ten druhý reprezentují kavárny Starbucks, hotelové řetězce jako je Red Corner, ale také globální svět internetu. Vlastně je tu i propojení obojího: reprezentují je rodinné večeře, jednotící prvek rodiny Leyli, které se konají vždy přesně „v 19 hodin 30 minut“. Po celou dobu nám je autor překládá bez onoho významově podstatného upřesnění, představující vlastně základní ideu spojené rodiny, o niž Leyli usiluje, teprve posléze se totiž dozvíme, že nikoli v bezprostředním fyzickém kontaktu, nýbrž přes Skype.

Složku, kterou primárně vnímáme jako kriminální (tedy zapadající do klasického žánru detektivky, vyšetřují ji komisař Velika a poručík Flores) jsou dvě vraždy (posléze pak málem třetí, nedokonaná), mrtvé naleznou v exotických pokojích hotelů globálního řetězce Red Corner, jsou to François Valioni, Jean-Lou, jenž se právě dozvěděl, že jeho syn, který se bude jmenovat Jonathan, má Downovu chorobu, (třetím pak bude Yan Segalen), podle obsahu počítačů a Facebooku hledají osoby Bambi13 a Faline (a třetí dívkou Fleur). Jednotlivé případy se odvíjejí v prvních dvou třetinách knihy (poslední od s. 244).

Z reálií se zde vedle fiktivní organizace Vogelzug uvádí skutečná, Frontex, evropská agentura pro pohraniční a pobřežní stráž, s níž Vogelzug spolupracuje. Brzy se na scéně objeví Jourdan Blanc-Martin, šéf Vogelzugu, který zřejmě zasahuje do běhu věcí, telefonuje komisaři Velikovi, který mu zřejmě za leccos vděčí, pochlebuje mu „Samozřejmě pane. Bez vás by nelegální migranti byli na ulici […]“ (s. 121). Jako jednu z významových opozicí (dvojení) můžeme vnímat i strastiplnou cestu Leyli do Evropy (viz zmínka i dále) a kariéru Blanc-Martina, jenž si patřičně upravil křestní jméno a příjmení uměle vytvořil ze jmen svých rodičů (svým způsobem parazitismus stejného druhu, jako je jeho aktivita využívající Frontex – dvě různé životní cesty.

Zaznamenávám dva zdánlivé detaily, které se posléze ukážou jako zásadní pro příběh (v prvním případě vyšetřování, v druhém v závěrečné akční scéně), a které zároveň vnímám jako pozoruhodné interpretace světa (totiž navíc v určité opozici vědeckého přístupu a fenomenologie vnímání): První je diskuse zvídavého poručíka s profesorem Waqninem o krevních skupinách a možnostech jejich dědické návaznosti, tedy určení otcovství (s. 130, pokud bychom uvažovali v kategorii dvojení, pak bychom zde museli zmínit také testy, které dělá Bamby mužům, u nichž chce otcovství zjistit, a ovšem také dvojí konzultaci s největšími odborníky na určitou problematiku, tím druhým je Mohamed Toufik, „odborník na kauri“, s. 240), druhá je „trénink“ malého Tidianeho orientace při pohybu ve tmě, pro nějž je vzorem příběh jeho matky, která „oslepla v domku u řeky, protože se moc dívala do slunce“. Když se jí pak vrátil zrak, byla to „Máma, která všechno cítila, všechno uhodla, četla v myšlenkách svých dětí. Slepota byla zkouška, kterou je nutné projít.“ Tidiane matku napodobuje: „Vstal, oči měl stále zavřené, pokoušel se uhodnout, kde stojí skříň, kde jsou dveře, kde je okno. Popošel o metr a narazil do zdi. Otevřel oči a hned je zase zavřel.“ (vše s. 179, tedy rovněž dvojení, a rovněž anticipace závěrečného dění: „Musí být stejně odvážný jako maminka, aby ji mohl zachránit, až se octne v nebezpečí. Taky zachránit Alphu. A ochraňovat Bamby.“)

Ve 4. a 5. vyprávění Leyli se objevuje Adil Zairi, její milenec a jediná láska, jenž jí říká, že jí zprostředkuje operaci očí, ale musí si na to našetřit peníze – prostitucí, Leyli má vše pečlivě zdokumentované v sešitku se zápisky, které jí pomohla udělat přítelkyně (záznamy, které se staly důležitým předmětem v ději, má dosud schované pod matrací). Ukáže se nicméně, že vše bylo jen promyšlený plán podvodníka, Adil s penězi a šperky v tašce Adidas chtěl utéci, Leyli, která byla varována, jej v okamžiku, kdy Adil vyjme vzácnou tašku zpod dlaždice, třikrát bodne do hrdla berberským nožem, protože má ve tmě slepoty dokonale vycvičené ostatní smysly. Paradoxem (a pozdějším šokujícím překvapením) je skutečnost, že o tom (a nejspíš i o trýznivé cestě do Evropy, za níž, už těhotná, byla znovu zneužívána dalšími muži) vypravuje (v dalších pokračováních, 6. a 7., muži jménem Guy, který je nyní v její ložnici. Určitým signálem v (byť dílčím) momentu, vedoucího ke konečnému rozuzlení je jméno Jean-Lou, který se objevil v souvislosti s muži, kteří využívali Adilových služeb zprostředkujících Leyli jako „kurvu“ (tak se označila ona sama ve vyprávění) a zároveň jako druhá oběť ve vraždách v Red Corner (samozřejmě to lehce přehlédneme).

Souvislosti policisté propojují pozvolna. Tak například zjišťují údaje „Maal Alpha narozen v Maroku (v Udždě)“, nacházejí souvislost s Bambi, ale stále tápají, než zjistí, že Leyli je zákonný zástupce, bydliště Port-de-Bouc (dle Wikipedie sedmnáctitisícové město na jihu Francie, 45 kilometrů západně od Marseille). Děj nabývá spádu v poslední třetině (předchozí pozvolné rozbíhání, které komentují čtenáři mnohdy kriticky, je nicméně obsahově důležité). Přibývá anticipací – v souvislosti s třetím mužem Fleur (Julo už v souvislosti s krevními skupinami vytváří hypotézu, že „Tahle dívka, říkejme jí Bambi 13, Bamby Maalová nebo Faline95, hledá svého otce.“, s. 244) říká „Dneska večer, dneska v noci, zítra ráno všechno skončí. Pro ni. Taky pro Alphu.“, s. 249 – z této formulace je souvislost i pro čtenáře již zcela zřejmá.

Přibývá ale nejen anticipací, ale samotných zlomových událostí. Na jedné straně pak sledujeme cestu jachty Sébastopol s Alphou na palubě, na straně druhé pak dění na terase Gordon´s Café v Bejrútu, rozhovor Yana Segalena s „Fleur“ (v dalších pokračováních již vystupuje pro čtenáře otevřeně jako Bamby, a vědí to vbrzku již i policisté), jak se později dozvíme, šéfa logistiky Vogelzugu. A Julo v rozhovoru s Leyli konfrontuje záznam z bezpečnostní kamery (z druhé vraždy) a upravené fotografie na Facebooku (srovnává je s fotografiemi, které přidala Leyli Maalová), následuje epizoda s alibi Bamby, které jí poskytne (prostřednictvím dívky Noury, která se „prapodivně podobala Bamby“ ředitel hotelu Ibis, kde Leyli uklízí, Ruben Liberos (v několika situacích se již ukázalo, že pomáhá imigrantům), s nímž policisté rovněž hovoří. Upřesňují se některé vzdálenosti (Jean-Lou Courtois byl zavražděn v Dubaji, kde byl na kongresu zástupců společnosti SoliC@re (opět zřejmě pouze románová skutečnost).

V tuto chvíli sledujeme i bližší pohled na převážení migrantů s páskami různých barev podle zaplacených peněz za převoz, Jourdainův byznys, technické problémy s jednou z lodí (Al Berkane) a následnou tragédií s desítkami utopených migrantů („Dvacet šest migrantů z Beninu se utopilo poblíž marockých břehů.“, s. 318, přistěhovalci v hotelu Ibis poslouchají zvukovou zprávu jednoho z účastníků o převráceném člunu), na druhé straně šéf Vogelzugu nařizuje svým kumpánům, aby to „vyřídili“ s tím „holomkem“ Alphou, jenž mu kazí kšefty. A Alphu a Bamby si nyní spojuje i poručík Flores, když si vzpomene (zmíněnou) repliku „Bamby a Alpha. Dvě kávy? Máte to tady!“ v okamžiku, kdy slyší „Julo a Petar. Dvě kafe? Máte to tady!“ (s. 315). Vše je již v běhu – jak je zřejmé, podle pečlivě vypracovaného plánu, děj nabývá na akčnosti. Šéf Vogelzugu posílá dva muže, kteří udělají v bytě Leyli nepořádek (hrozba, bude následovat další), Leyli vypráví poslední kapitolu (s. 323), v níž zahyne Virgile, otec Alphy, k němuž se uchýlila na ochranu („zavraždili ho, když se pokoušel překonat ostnatý drát v Melille“, s. 323), dozvídáme se podmínky, které musí Leyli splnit, chce-li získat legální povolení k pobytu (na rok jí pomohou získat práci příbuzní, pak si platí svou práci sama, podmínka jsou tři roky).

Bamby sedí v letadle, již ví, že po příjezdu bude zatčená, v počítači Yana Segalena nicméně získá materiál, který posílá (tabulky, fotografie atd., v přílohách) na adresu poručíka Florese, kterou jí chvíli předtím poslala matka, neboť jí slíbil pomoc. Psané texty v různých podobách (maily, záznamy, dopisy, a vedle toho ústní vyprávění, v nichž se rovněž mnohé i zpětně odhaluje) jsou nedílnou součástí příběhu – nyní je to dopis Guye „pro Leyli“, podepsaný ovšem – Adil (s. 335–337). Stejně jako celý vztah mezi Leyli a Adilem byl protichůdný („zabila“ toho, koho nejvíc milovala, on byl rovněž muž dvou tváří), i nyní je text dopisu shrnutím všeho předchozího, ale také hrozbou, muž jí totiž oznamuje, že si jde „pro část toho, cos mi ukradla“, tedy onoho pokladu, a že to jde vzít jejímu synovi.

Bamby si podle jedné fotografie v letadle uvědomí, že zná Adila, před časem si také přečetla deník své matky (proto jej také Adil nemohl ukrást, když mu Leyli o jeho existenci vlastně vyprávěla, protože v tu chvíli už tam nebyl), uvědomila si také, že „François. Jean-Lou. Yan. Jeden z těch padouchů je její otec.“ (s. 353), a to vedlo k rozhodnutí, jehož jsme byli svědky od začátku knihy. Je tu ale také Alpha. „Alphovým záměrem bylo, aby Bamby jen odvrátila pozornost.“ (s. 357) Protože jeho cílem bylo udeřit „na hlavu chobotnice“.

Takže jsme teď – v popisované realitě takřka simultánně – svědky několika událostí najednou. Zatímco Jourdain Blanc-Martin posílá dva vrahy, Ibru a Bastouna, znovu do bytu Leyli, již s rozkazem ji zabít, proklouzne Alpha (právě díky otevřeným dveřím) se svými přáteli do jeho rezidence a muže, jehož suverénnosti v následujících minutách postupně ubývá, nechají utopit v jeho bazénu, na druhé straně moře pak Adil přepadne Tidyho prarodiče a nastane honička v „pekle“, totiž v chodbách pod domem, kde u kořene pomerančovníku (strom byl vždy součástí vyprávění) chlapec nalezne (právě díky schopnosti pohybovat se ve tmě, neboť postupně rozbije všechny žárovky, onu tašku Adidas s pohádkovým bohatstvím. A díky Julovi, na kterého se obrátila Leyli ve chvíli nejvyšší tísně (přepošle mu fotografii, na níž drží Adil nůž na Tidyho krku), je muž nakonec zlikvidován – rovněž v nejvyšší tísni připoutá svého velitele a jeho jménem naloží nic netušící Bambi do vozu, který oba doveze k „sídlišti Olymp v severní části Rabatu“, kde Tidy bydlí se svým dědou Moussou a babičkou Marème, oba proniknou do sklepa a v dramatické akci chlapce osvobodí.  Bambi na základě krevního testu zjistí, že právě zabila svého otce. Ibru a Bastouna sebrali přímo při akci. Komisař Velika se ukáže rovněž v poslední chvíli jako charakter, odpoví stejnými slovy jako Julo, když se ho v rozhodující chvíli tázal, proč to dělá: „Občas si člověk musí vybrat, na čí straně stojí.“ (s. 404) Sice byl šéfovi Vogelzugu zavázán, ale na samotných zločinech se ani předtím nijak nepodílel. Jak mu to Julo řekl, než ho připoutal k trubce: „Nemyslím si, že jste bídák, jen se domnívám, že plavete v okolním bordelu, jak to jde.“ (s. 379)

Leyli sice ještě bude nějaký čas sama, Tidyane je zatím umístěn do dětského domova („Administrativní procedura sjednocení rodiny byla zablokovaná, dokud marocká a francouzská policie klubko nerozmotají.“, s. 406), Bambi bude nejméně dvacet let ve vězení, i když vraždu Adila Zairiho bude její advokát hájit jako sebeobranu, Apha bude venku dříve. Úředník Patrick by Leyli rád pozval na večeři, ona ale dá přednost svým dětem.

Poznámky
https://en.wikipedia.org/wiki/Michel_Bussi
https://www.databazeknih.cz/knihy/byla-pry-docela-hezka-405985?orderBy=new&str=2

Michel Bussi, Byla prý docela hezká, Motto (Albatros Media) 2019