Michal Ajvaz / Cesta na jih

Michal Ajvaz / Cesta na jih

Začnu oklikou. V Ajvazově knize Příběh znaků a prázdna (Brno, Druhé město, 2006) začíná první kapitola nazvaná Nekonečný začátek takto:

„Kniha Když jedné zimní noci cestující od Itala Calvina je o čtenáři, který si koupí vadný výtisk knihy Když jedné zimní noci cestující od Itala Calvina; poté, co dočte první kapitolu, zjistí nejprve, že kniha pokračuje úplně jiným textem, a posléze i to, že kapitola, kterou četl, pochází z jiné knihy jiného autora. Pátrá po pokračování rozečteného textu, ale místo něj zase dostává začátek jiné knihy; když si chce opět opatřit její pokračování, vše se opakuje, a tak namísto pokračování rozečtených románů, po kterém nepřestává pátrat, dostává čtenář (v důsledku nejrůznějších závad, omylů i záměrné manipulace) začátky stále nových knih. Calvinova kniha je tak sledem neukončených začátků různých románů. / Čtenář tedy touží po pokračování, po celku, ale dostává se mu stále nových začátků. Každý začátek poukazuje k dalším souvislostem, vydechuje pole dosud nenaplněných možností.“

Jako by si český spisovatel připravoval kompozici románu Cesta na jih, vydaného v témže nakladatelství o dva roky později (2008). Také zde se čtenář dočká celé řady příběhů, které se odvíjejí jeden od druhého, respektive jsou zasunuty jeden v druhém jako ony pověstné ruské bábušky, prodávané svého času v krámcích se suvenýry v Praze. Na tuto skutečnost reagují i čtenáři v komentářích na stránce o Cestě na jih na www.databazeknih.cz, např. Apo73 (úryvek komentáře): „Několikrát jsem měl pocit, že tu knihu musím sklapnout a jít od ní pryč. Pro mám číst přeintelektualizovanou performanci v šesti vrstvách příběhu, kde všech může souviset se vším, ale taky nemusí? Není můj čas trochu drahý na to, abych tomu věnoval 538 stran? Pak čtenáře chytne zcela brakově fantasmagorický příběh, strhne ho, vyválí ho v blátě braku a ukáže se souvislost, kterou nikdo nečekal, a zas se vrátí chuť ke čtení.“ Nebo hermína14: „Jak dlouho jsem tu cestu odkládala...a z nakročeného jsem utekla; ze strachu, že neudržím hlavní linku, že se pomátnu. Ale zvědavost mě stejně dovedla, kam se Mistrovi zachtělo.. a líto mi bylo, že už končíme (možná jsem se pomátla:)). Inu, fenomén Ajvaz....“ 000nugatovej: „Ajvaz dokáže mistrovsky množit své vypravěče: "autor" poslouchá příběh muže, který říká, co slyšel od své známé, která vypráví obsah knihy, v níž je skryta další kniha. Nový a nový příběh, nový a nový vypravěč, po sestupu až k drátěné knize zase zpětný vzestup, a čtenář se v tom neztratí!“

Rozdíl od Příběhu znaků a prázdna je, jak komentář správně říká, v tom, že se autor od „drátěného příběhu“ vrátí, komentátor ovšem nedořekl, že půdorys celé knihy je širší a toto byl jen první z návratů k místu, kde se ústřední vypravěč (říkejme mu tak, je bezejmenný, je ale jednou z osob první vrstvy příběhů) setkává ve vesničce Loutro na jihovýchodním pobřeží ostrova Kréta s Martinem, jenž sem, jak říká, přijel pracovat na své dizertační práci o Kantovi, a jenž celý řetězec příběhů rozplétá. Prostřednicvím okamžiku, kdy tento vypravěč prohlíží hromádku knížek, které si Martin přivezl (mimochodem podle nich pozná, že je také Čech), nám i sám autor naznačuje jeden rys svého románu, když se ústy vypravěče táže nad knihami Knihy tisíce a jedné noci, Dobrodružství Sindibáda Námořníka, Sherlocka Holmese, Novalise a matematických hádanek Lewise Carrolla (autora Alenky v říši divů): „Co mají společného orientální pohádky, detektivka, špionážní příběh, filosofické dílo renesančního novoplatonika, próza romantického básníka a matematické hádanky oxfordského logika a spisovatele?“ (s. 12)

Zakrátko se ukáže, že vazba cesty a tématu dizertační práce je hlubší, když Martin říká, že nebýt Kritiky čistého rozumu, nikdy by na tuto cestu neodjel. To, že kniha (německého filozofa) ovlivňuje život, se nám může zdát jako obrácená logika, nicméně to je přece příznačné pro postmoderní literaturu (nejznámější Jméno růže Umberta Eca), ostatně v tomto kontextu můžeme vnímat i Ajvazův román a vlastně se většina jeho příběhů takto, konkrétně jako cestu za dešifrováním vzkazů, které během těchto příběhů vznikly (a u některých z nich bychom mohli pomyslet i na E. A. Poea a jeho Zlatého brouka a další tajemné příběhy).

Zamotávat se to začíná hned od začátku, kdy dospěje vyprávění Martina k tomu, co ho vlastně přimělo k cestě, existence baletu, kterou napsal jakýsi Tomáš Kantor, a na jehož představení v interpretaci dojde k vraždě. Zabit je „Petr Quas, docela známá postava ve světě byznysu, člen několika dozorčích rad a předsednictva finanční skupiny Phoenix Group“ (s. 28), nevlastní bratr Tomáše Kantora, jenž byl zabit loni. Postava tančící Ding an sich je v souladu s Kantovou filozofií zahalená. Bude třeba ale vypátrat ještě jiného vraha, totiž pátý den po Quasově smrti se „našla mrtvola podnikatele, který byl zapletený do několika podvodných a korupčních afér a přátelil se s bratranci a sestřenicemi známých politiků – to byl zločin, po jakém v skrytu duše toužili; vrah nic neodbyl, v ideji i ve způsobu provedení se objevovaly všechny motivy, které k žánru ‚vražda bohatého finančníka‘ patří.“ (s. 30)

Nyní se objevuje Kristýna, dívka, se kterou Martin hovoří po přednášce profesora z Vídně o americkém abstraktním expresionismu, neboť ji viděl už v divadle i na policejní stanici při vyšetřování. Žila totiž s Tomášem Kantorem, autorem baletu, „který skončil s třinácti ranami v těle v síti tureckých rybářů, i když byl chudý a neměl žádné nepřátele a žádné přátele… (s. 35) To vše se čtenář dozví v prvních kapitolách prvního dílu nazvaného Dva bratři, kde už číslovka „dva“ naznačuje cosi o onom labyrintu příběhů, neboť se opakuje v konstrukci členění textu na díly a kapitoly, tj. je tu jednak První díl a Druhý díl, jednak se kopírují názvy v prvním díle manýristicky podle prostřední kapitoly Lindin zpěv, která jediná číslovku nemá, zrcadlově, takže kapitoly Libyjské moře I  a Vražda v divadle I na začátku dílu se promítá jako Vražda v divadle II a Lybijské moře II na konci celého dílu. Na rozdíl od prvního dílu jsou pak v druhém kapitoly uváděny důsledně jako „Vyprávění o…“.

Po řečeném uvedení první vrstvy příběhu se v kapitole Tomáš a Petr I je exponován příběh celé rodiny, jak ho vypravuje Kristýna Martinovi (a ten autorovi), takže se rozvíjí onen řetězec vyprávění. Rozehrává se tu vztah otce (matka zemřela při vlakovém neštěstí) a jejich dvou synů. Otec spatřuje u Tomáše vlastní „nemoc“, které on sám propadl v touze stát se slavným, ale nedokázal ji naplnit, Tomáš opakuje prázdnotu otce, když přebíhá od literatury k malířství, hudbě, když četl otcovy zápisky po jeho smrti, že totiž není schopen vytvořit nic původního. Otec, když ještě žil, nebyl jediný, kdo chodil na výzkumy do Tomášova pokoje a „žil v úzkosti, že jeho syn bude muset projít stejnou zkušeností jako on a zažít stejné ztroskotání“ (s. 41); vkrádal se tam potají i Petr (s. 46), nakonec to byl Petr, kdo začal psát smysluplné věci, pak i texty punkrockové kapele (kapitoly mají sled Otec, Tomáš, Básně v zásuvkách, Petr), nakonec napsal knihu poezie Sloupy a břevna, „a kritici o něm psali jako o nadějném talentu. To bylo v roce 1991“ (s. 47), následovala (jak vypravoval později Tomáš Kristýně „o večeru, který změnil Petrův život“, s. 50) nabídka ředitele divadla (kap. Návštěva z temnot), jenž jednoho dne u Petra zazvonil a položil na stůl svazek bankovek, které měly být honorářem za texty písní pro muzikál, což Petr vnímá jako podobné lákání tomu, „co Sára z Maupersu říkala Axelovi z Auerspergu v posledním dějství hry Axel od Villierse de l’Isle Adama.“ (s. 52). To je tedy ono téma tvorby a toho, co člověka odchýlí od pravé cesty (s. 54-5). Je možné, že si Tomáš celou scénku vymyslel, faktem nicméně je, že Petr písně pro muzikál napsal, ale svou původně zamýšlenou poému nikoli, „už nikdy nepublikoval žádnou báseň“ (s. 53), a je „takřka jisté“ také to, „že byl kvůli tomu do konce života nešťastný“ (s. 55).

V kap. Útěk do Parky I už se vypravěč nevrací k předchozím vrstvám, rovnou pokračuje příběhem Tomáše, který se sbalil a vydal do imaginárního „neznámého města“, plného imaginace. Město je (při připomínce jiných knih) Ajvazovo a nyní i Tomášovo téma. Ocitáme se na hraně mezi skutečností a představou, jak už to naznačují názvy kapitol Imaginární město či První chodec – nyní přece jen dochází k přerušení – je možné, že to bylo trochu jinak, Martin to vypráví tak, jak to vyprávěla jemu Kristýna, a znovu se tu objevuje zdvojení, nyní přímo jako postava (s. 63), následuje kapitola Cizinec ve městě, řečené potvrzují pochyby o jméně města Parma, Perla, Parka (s. 65), cizinec je Marius, ale možná to všechno bylo jinak. V každém případě se osidlování této představy stává tématem vyprávění, v kapitole Dějiny Parky se objevují tajemní Lygdové (s. 67), a první tajemné nápisy: „Netušil, co by nápisy mohly znamenat, shluky písmen žádný smysl nedávaly. Je ostatně asi obtížné, pomyslel si, vytvořit smysluplný nápis z abecedy, jež má jen čtyři písmena, o kterých nadto nikdo neví, jak se vlastně mají číst.“ (s. 68)

Marius pracuje na univerzitě, a my sledujeme zrození celého ideového/ideologického světa, kdoví kým ovládaného: „Bylo podivuhodné, jak bohaté možnosti publikování se najednou začaly nabízet autorům, kterým za celý jejich život neotiskli ve vědeckém časopise ani řádek. Není jasné, kdo platí všechny brožury, sborníky a časopisy, které se za poslední rok objevily a které nesly názvy jako Studia lygdologica nebo Lygdský věstník.“ (s. 71). Vzniká „Strana lygdské obrody“, (s. 72), pronikáme do tohoto světa, který nám možná něco připomíná: „imaginární jednota lygdského národa už teď začínala vytvářet jednotu lygdomanie, která už byla skutečná a účinná. (Lygdové snad neexistovali, ale lygdomani existují zcela určitě.) Taktika nátlaku na ústřední vládu mohla spočívat v tom, že úřady v hlavním městě nejprve budou zaplaveny provoláními týkajícími se lygdského sebeurčení (prozatím šlo o folklorní soubory, muzea, vyučování lygdské historie na školách atd.)“ (s. 73), a postupně se zavrtáváme do celého toho prostoru, kdy se  podrobněji rozebírají Dějiny lygdologie I. (s. 74), kde se dočítáme například, že „pozitivismus druhé poloviny devatenáctého století vcelku úspěšně bojoval proti legendám lygdofilů a lygdomanů,“ (s. 78) či že „na lygdský národ se nadlouho zapomnělo; a přece prožil před propuknutím současné lygdomanie ještě jedno vzkříšení. V sedmdesátých letech dvacátého století se v knihkupectvích začaly rozrůstat oddíly věnované knihám, které pojednávaly o józe, buddhismu, taoismu, súfismu, kabale, alchymii a šamanismu; když už autoři New Age napsali všechno, co se dalo, o druidech, jogínech a šamanech, začali se ohlížet po něčem novém. Tehdy se dalo čekat, že dříve nebo později narazí na Lygdy; a skutečně nebozí Lygdové byli znovu probuzeni ze spánku a přinuceni hrát roli jakýchsi místních Keltů.“ (s. 79)

A pak třeba ještě: „a lygdština téměř hotová, panoval všeobecný názor, že není nic nevědeckého na tom, když se vhodně doplní některá prázdná místa v lexiku a tvarosloví, asi tak jako bývají ve zrekonstruovaném antickém chrámku spojeny dochované fragmenty sloupů betonem. Ale i tyto přiznané doplňky záhy vrostly do lygdštiny tak pevně, že už nikdo nevzpomínal na jejich moderní původ. Rodící se lygdština se ovšem musela při svém růstu něčím živit, a tak čerpala svou materii z jazyka země; obracela se přitom zejména k jeho neoficiálním, nepevným, proměnlivým okrajům“ (s. 83) či „Lygdština byla něčím podobná současnému jazyku země, ale asi tak, jako by byla jeho obrazem ve snu.“ (s. 84)

Následuje několik kapitol, resp. číslovaných podkapitol (celkem 22, všechny jsou částmi Útěku do Parky I) popisujících tento svět (Dějiny lygdologie II, Lygdské hnutí se šíří, Lygští bozi, atd., číslované kapitoly). Marius sleduje hnutí na univerzitě, které je tak trochu parodie na různá studentská hnutí dnes, výraznou figurou je Rita, která mluví jen v náznacích, ostatní do toho promítají své názory (několik dalších kapitol). Na studentské demonstraci dochází ke střetu s policistou, zranění a z něj se odvíjí a další vrstva vyprávění: hrdina je (kap. Zelený pokoj) v ošetřování babičky Rity Helly a dědečka Hectora, jenž je lékařem (chirurgem), a babička Hella vypráví svůj příběh. Oslepla, když se zamilovala do dědečka a její tehdejší partner se jí pomstil, když využil její opilosti a vytvořil mayský obraz jejího Ochránce v BDSM scéně s nápisem VTO – Vždy tě ochráním, který umístil do muzea, na jejíž prohlídce jej pak viděli její spolužáci. Ve třiačtyřiceti letech se jí zahanbeně muž ke svému činu přiznal, úlevu ale neměl. (s. 117)

V další kapitole s názvem Příběh o drátěné k knize I pak vypráví dál Hector Helle v době, kdy oslepla, příběh dvou milenců, kteří utekli z rušného města, který si vymyslel. Rozhodl se vzhledem k léčivým účinkům, že to bude idyla jako na grafice Maxe Švabinského, do příběhu se ale začal vkrádat jiný, „cizopasný“ (s. 122) příběh, „ďábelský parazit“ (s. 121), děsivý a krutý, a v rozhovoru se upozorňuje, že je to paralela – podobně na tom byl Tomáš Kantor, když vymýšlel své město. „Tady asi Tomáš Kantor popisoval svou vlastní zkušenost, kdy se mu z nevinné hry zrodilo neznámé město a jeho příběh.“ (s. 122) Nicméně vypravěč tuto souvislost hodnotí s odstupem (relativizace jako v jiných případech): „S úsudkem o tom, do jaké míry se Tomášova a Hectorova zkušenost podobaly jedna druhé, raději ještě počkáme.“ (s. 122) Nicméně začíná to být trochu surrealistické, hovoří se o létajícím oku (podkap. Létající oko) a mentálním uchu, pak o vojenském táboru banditů (s. 124).

Uvědomuju si, že to názorně smyslové líčení na začátku je funkční. Má za úkol, aby se čtenář vžil do různých představ v různých prostředích, prostřednictvím Hectorovy hry s „létajícím okem“, které do nich proniká, se (s. 124) dostáváme do vnitřku paláce s rozevřeným románem ve španělštině, poté (s. 125) do redakce a vila (název Redakce a vila), pak se to začíná spojovat a Hector vypráví: v podkapitole Severní Floriana předkládá popis diktátorského režimu, pro nějž je charakteristické opakování období uvolňování a tuhnutí režimu, představitelem oné liberalizace je Fernando Vieta, šéfredaktor časopisu Smaragdový sokol, ve vile je pak otec Ernesto. Titul Stanné právo a válka označuje jednu z fází dění, otec synovi marně volal do redakce, líčí se válečný stav a jeho průvodní jevy, události v džungli, pašování zbraní atd. Syn Fernando vězněn, v internaci (Zátoka kormoránů) nesměl psát, v moři se našel drát (Drát v moři, s. 134), z něhož bylo „napsáno“ dílo, které se stává tématem dalšího vyprávění. Drát je vyproštěn na suchou zem, restaurován (Konzervátorský ústav), je zrekonstruován takřka v úplnosti text, nazvaný Zajatec, Fernandův otec, jenž se stal prezidentem, z něj vytvoří národní symbol. A ovšem – dochází k dezinterpretacím vlastně nesrozumitelného příběhu i tesání do kamene, tedy ikonizace.

V další kapitole, označené jako Zajatec I, teď sledujeme obsah toho románu (mezi-rekapitulace: Martin vypráví ve vesničce Loutro na pobřeží Kréty o Tomášově příběhu, v němž Marius žije v imaginárním městě Lygdů a po střetu s policií se ocitne v ochraně prarodičů dívky Rity, přičemž dědeček Hector vypráví osleplé partnerce příběh o Fernandovi, který vytvořil v internaci prostřednictvím drátu příběh, který teď budeme sledovat): Kdesi na severu Spojených států žijí manželé Leo a Patricie, a také Edward Willis, majitel firmy, který nechal vystavět komplex zvaný Stavba (vzpomněl jsem si na Dům o tisíci patrech Weisse). Leo, architekt a designér, dostane od Willise dopis, ona budova, to je další labyrint. Autorkou dopisu je nicméně Vanessa, jeho dcera, chce návrh zařízení svého bytu. Leo je u ní ve „Věži“ (Skleněné hnízdo, Leo ve věži) a také píše román, líčí se jeho vztah s Vanessou, líbání, pak hra a další zaplétání, následují výčitky ženatého muže, pak je vlákán do léčky a stane se jejím vězněm, včetně psychického teroru – trochu to připomíná film, na jehož název si nemohu vzpomenout, v němž psychicky nemocná žena drží s perspektivou, že to bude do konce života, muže, o něhož se stará atd.

Nyní se vracíme k baletu na Kantův spis, který už známe, hovoří o něm Vanessa, Leo se pokouší dostat se z uvěznění a vymyslí léčku se šaty s kresbou ženy s motýlími křídly (Papillia, Motýlí žena) jako signál Patricii, která pak s fotografií ze společenského časopisu jde za komisařem, který zmizení vyšetřuje, ten pomoc odmítne (bojí se postavit bohatému muži), nicméně seržantka Kate se slovy, že komisař je hlupák a zbabělec je ochotná pomoci. Cílem je proniknout do Stavby – „labyrintu“ (na s. 167 je přímo užito toto slovo) – ale typu „perského prince“ (počítačová hra), kterou je ve skutečnosti celé toto prostředí. Kate získá disk s plány stavby a vydá se s Patricií na záchrannou výpravu (Záchranná výprava), Vanessa je nicméně celou dobu pozorovala a uvězní i je (Zajatci). „Vydírání bylo zbraní, kterou měla Vanessa nejraději a se kterou uměla nejlépe zacházet.“ (s. 167).  Poté ovšem dochází k odcizení Patricie, když Vanessa předčítá svůj román, který píše. „Patriciina zrada sblížila Lea s Kate.“ (s. 170), později se odklonila i ona, a nyní jsou to „Tři sestry“, na návrh Kate dramatizují Vanessin román.

Celé se to nakonec vyřeší v okamžiku, když komorník, který měl s Leem soucit, mu otevřel dveře a umožnil mu útěk. Doma sice na něj už čekali s uspávací injekcí, ale naštěstí tam nešel. Žije v motelu, kde se setkává s ženami jménem Linda a Diamanta (to je ta poslední věta z románu „napsaného“ drátem), nakonec to vypráví, a zjišťuje, že Diamanta má obdobné zkušenosti. A nyní se od špionážního románu přes psychologický (vztahy ve Věži) dostáváme na pole sci-fi: Hned v první větě jejího vyprávění se Leo dozvěděl, že ani jedna z žen není člověkem, „Diamanta byla démonem a Linda umělou bytostí, kterou vytvořili před třemi lety v laboratořích Massachusetts Institute of Technology na východním pobřeží“ (s. 180, Diamantino vyprávění, Přírodopis démonů). Čteme jejich (zase rozsáhlý a svébytný, i ona je vězněna v pevnosti, Pevnost, Massachusetts Institute of Technology, i ona byla na útěku, Život na útěku) příběh, až po smrt Lindy v Mexiku, kde ji nakonec přece jen ulovila Willisová.

Možná stojí za zmínku ještě epizoda ve Vídni s hodným profesorem, kvůli němuž se účastní bruslařského závodu na kanálech, kde ji zase pronásledují lovci robotů. Ve vyprávění probleskuje zpět vrstva čtení drátěného příběhu, jak jej zachytil Fernando. A pak ještě sblížení Lindy a Lea v samostatné kapitole (zmíněné shora) Lindin zpěv (od s. 209), která „byla tou nejpoškozenější částí knihy“ (210, tj. drátěné knihy). Po ztrátě Lindy (následovalo ještě několik kapitol o pokusu zachránit ji s epizodami hledání příslušné kliniky, klamu a podvodného jednání Ricarda v cantině atd.) se Leo stal se „městským chodcem“, tak jako jím byl i Marius, který naslouchal v zeleném pokoji Hellinu vyprávění, a jako jím byl Tomáš Kantor, který si Lea i Maria vysnil. Leo se stal se slavným malířem, koupil si na pobřeží oceánu v Malibu vilu a na konci jeho příběhu, když už byl starý, sledujeme setkání s Diamantou po desítkách let, která se ovšem (to je přirozenost těchto bytostí) na nic nepamatovala, Leo jí vše znovu vypráví. A pak – „Diamanta zmizela za nízkým pobřežním skaliskem.“ (s. 236). Zde román z drátu končí.

Následuje nicméně ještě druhá interpretace knihy (Příběh o drátěné knize II) a sledujeme její osudy v souvislosti s vybudováním nového města v džungli a mauzolea, kam byla drátěná kniha přemístěna, jejím poškozením a související další reinterpretací a záhadnou nemocí („Vzdělané vrstvy samozřejmě nevěřily na příchod zlého boha, ale i je zasáhla atmosféra neklidu, úzkosti a defétismu, která se šířila ze slumů a vesnic.“ s. 247), a poté vpád vojsk jižní Floriany (Přepadení). Objevením se agentky Henriette Foxové, přezdívané Vulpécula, se (v podkap. Schůzka na terase) charakter vyprávění překlápí opět do žánru špionážního románu. Proběhla tajná akce Drát, při níž dívky seskočily v noci padákem do blízkosti mauzolea a provedly na drátu transformaci, která obsahovala další vnitřní texty. Akce přispěla k porážce Severní Floriany. Mauzoleum v džungli zase postupně zarůstalo vegetací a „také končil Hectorův příběh, který Hella převyprávěla zraněnému Mariovi, (a trochu ho přitom vylepšila moderními vynálezy, jimiž nahradila Hectorovy mlhavé představy o budoucí technice). Pak ještě dodala, že hned po promoci se vdala za Hectora a brzy se jim narodila dcera Elisa, Ritina matka.“ (s. 253, jižní Floriana porazila Severní, zničila město, prezident zahynul, dílo jeho syna přestalo být ikonou), jak se píše na začátku další kapitoly, Útěk do Parky II.

V podkapitolách Noční rozmluva, Hector a Rita, Návrat nemoci se dozvídáme víc o vztazích v rodině, zajímavé jsou pak úvahy o povaze příběhů. Vybírám:

„Neuvědomil si, anebo si spíš nechtěl připustit, že nejsou žádné čisté prameny příběhů, že každý příběh je strašidelný; všechny vyprávěné děje pocházejí z jediného divně páchnoucího zřídla, které prosakuje v záhybech věcí a ve špinavých koutech našeho prostoru, a všechny rýsují vzorce touhy a strachu, které navíc jako by ani nepatřily nám, ale nějaké nestvůře, jejímž snem je náš život. A skutečně po několika větách, o kterých si pošetile myslel, že jsou nevinné, začal cítit, jak jeho vyprávění strhává proud, který dobře znal, jak se zmocňuje vět a ohýbá je podle svého rytmu, jak do jejich záhybů odkudsi zanáší hrozivá slova. Zbytek už známe.“ (Hector, když začal vyprávět Helle, s. 259)

Skutečnost v příbězích je surrealicky živá, příznačné jsou transformace, které jsou i znakem neuchopitelnosti, a zároveň neukončenosti, neboť jednotlivé příběhy na sebe zároveň navazují v nekonečném labyrintu: „Hector brzy poznal, že příběh, který vyprávěl ve srubu, je jen jednou částí obrovské spleti příběhů, spleti, jejíž vnější i vnitřní hranice byly nedosažitelné, neboť na vnějších okrajích z ní vyrůstaly nové a nové výhonky a uvnitř se nekonečně třepila, […] stávalo se mu, že se hrdinové v jeho paměti proměňovali, že dvě postavy splynuly nebo že se naopak jedna postava rozložila, docházelo také k tomu, že se spletly děje z různých epizod, anebo se po čase postava, která psala román, stala sama jednou z postav svého románu. (s. 260–261, Zamčená kniha) Název podkapitoly označuje skutečnost, že laskavý lidumilný lékař píše po nocích „krutou a obscénní knihu“ (s. 262). Další vtělení dvojníka.

Dalším vláknem je příběh ženy jménem Sylva Cerranová, architektky (s. 262, Sylva), která leží se zánětem slepého střeva na Hectorově oddělení. Když se lékař dívá na její kresby, uvědomuje si jejich blízkost se svým příběhem o Leovi. Dochází k symbióze obou představ, přičemž zatímco Hectorův verbální příběh zůstává v utajení, projekty architektky jsou realizovány. „Každý z románů, z nichž se rodí její stavby, je jiný, ale všechny mají společné to že, že v nich zní tóny úzkosti a extáze; protiklad těch dvou tónin i jejich spojení ve skrytém společném prameni se v jejích architektonických vizích projevuje kontrastem spletitých labyrintů chodeb a rozlehlých nečleněných prostorů, jež skleněné zdi vystavují obloze, krajině a moři.“ (s. 265) Je to vlastně společné dílo Sylvy a Hectora, kteří se scházejí i poté, co Sylva opustila nemocnici (s. 270, podkap. Setkání v kavárně, Zrození prostorů ze slov, Zrození slov z prostorů). Zrodila se ale i lidská blízkost, což na druhou stranu komplikovalo vztah mezi Hectorem a jeho ženou („jeho manželství bylo po dlouhá léta truchlivým divadlem a lží“, s. 270). O společném díle se jako jediný člověk po létech dozvěděla Rita.

Sylva nicméně fatálně onemocněla a zoufalý Hector byl odhodlán si vzít život. „Jednou měl noční službu v nemocnici, seděl ve svém pokoji a díval se na bílé dveře. Tu noc se definitivně rozhodl, že si ráno vezme život, už ani myšlenka na Sylvu, Hellu, Elisu a Ritu mu v tom nedokázala zabránit.“ (s. 276–277, Setkání na nádraží) Setkání s bělovlasým pánem v ošuntělém kabátě, který jeho osud obrátí, je paralelou povahy (literárních) příběhů, které mohou v této reflexi takto být vnímány, autor tedy vlastně trochu popisuje svou metodu. „‚Prozkoumal jsem tenkrát tisíckrát všechny cesty, které by mohly vést k cíli – a viděl jsem, že všechny ty cesty jsou naprosto neprůchodné, na každé z nich stála nepřekonatelná překážka. Tu ženu ode mne oddělovalo několik vesmírů. Ale pak jsem si řekl: A co vydat se po cestě, která k cíli nevede, začít rozvíjet souvislost, která míří někam úplně jinam?‘ Hector to pořád ještě nechápal, ale poslouchal už dědečka docela pozorně. ‚Prostě jsem si řekl, že se vydám cestou, kterou mi určí náhoda, jakoukoliv cestou,‘ pokračoval stařeček a jeho hlas byl najednou hlubší a silnější. ‚A cesta náhody mě skutečně dovedla k cíli.“ (s. 278)

Dědeček – najednou má silnější hlas – zdůrazňuje, že to musí být jakákoliv cesta, i kdyby se zdála na první pohled nepoužitelná. Nakonec najde řešení v neexistujících Lygdech (Spiklenci). Sledujeme další bláznivý příběh, vytvoření Strany lygdské obrody, redakce časopisu, z jejíhož šéfredaktora Alberta Alberta „vypěstují“ vůdce hnutí (s. 284, pak Albert). Celé to přitom organizují Marius a Rita, cílem je získat budovu finančního úřadu a Sylvu sem, do Olivové ulice, přestěhovat.

„Obrazem Rity a Maria na nočním nábřeží román končil.“ Touto větou začíná první podkapitola zrcadlové kapitoly Tomáš a Petr II s názvem Píseň prázdna. Na tomto místě se rovněž komentuje to, co jsem o kompozici uvedl již na začátku tohoto příspěvku. „Tomáš Kantor při psaní zjistil, že mu vyhovuje, když slova a obrazy vyvstávají v kruhu; už když psal o drátěné knize, rozepjal její osudy mezi dvojím chaosem, v němž se rozkládají, rodí a prorůstají věci, bytosti a slova – mezi podmořskou houštinou korálového útesu a změtí džungle, a tak také uzavřel celý román obrazem bezhvězdné noci, jež smazala všechny tvary, obrazem, který měl odpovídat počátečnímu obrazu bílé mlhy, z níž se tvary dosud nevynořily.“ (s. 291)

Tomáš se Kristýně odcizil, výraz „píseň prázdna“ se vztahuje k románu Vlhké zdi, o němž se hovoří už na začátku celé knihy. „Vlhké zdi byly knihou o prázdnotě, knihou o ničem. Prázdnota byla obsahem, smyslem a vlastně i autorem Vlhkých zdí. Marius a Rita, Hector, jeho žena a jeho milenka, otec a syn Vietovi, Leo, Patricia, Vanessa, Diamanta a Linda, všechny ty postavy byly slovy, která vyslovila prázdnota, byla mumláním nicoty, která Tomáš zapisoval a neptal se po tom, co jimi chce prázdnota sdělit.“ (s. 293) Nyní začíná splétat celý labyrint dalších navazujících příběhů ze „slov a obrazů, které krouží ve vesmíru proměn“ (s. 295, Diagram). „Tak se začalo rodit Dílo-Síť.“ (s. 296)  Celé zahrnuje rozsáhlý program, který sestává z mnoha částí:

„1. román Vanessy a Kate Oblačný člun
2. sbírka básní Henrietty Foxové Opuštěné náměstí
3. kreslený komiks o Vulpéculiných dobrodružstvích
4. Leovy obrazy vystavené v paláci Bellas Artes
5. sbírka lygdských mýtů
6. kapitola z lygdské gramatiky pojednávající o skloňování podstatných jmen
7. balet Kritika čistého rozumu, na jehož premiéru navrhl Leo Vanesse zrádné šaty
8. Sylvin skicář, který v nemocnici ukázala Hectorovi
9. Roztrhané sonety, novela o setkání na sedátku v mauzoleu (podotkl, že ji možná předělá na divadelní hru nebo operu).“ (s. 297)

A Tomáš se pustil do všech částí najednou.

Martin pak vypráví, co se dál přihodilo, v kapitole Vražda v divadle II a Libyjské moře II. A tak se dostáváme k druhému dílu, který sleduje Martinovu vlastní „cestu na jih“. Ta začíná objevením záhadného obrazu maďarského malíře Józsefa Zoltána s názvem Úterý, na němž se kromě nápisu „Kedd“ nacházejí dvě skupiny písmen „OM a ANT“ a obrázek „šedozelené symetrické škeble, vztyčené na vazu podobně jako značka firmy Shell“ (s. 310) Podivné na celé věci byla skutečnost, že do škeble bylo vsazeno ženské oko, a Martin si po chvíli vzpomene, že podobný symbol se nachází, coby lygdský kultovní motiv, v Tomášově románu Vlhké zdi. A odtud se rozvíjí detektivní pátrání po motivu, které pojmenovává název jedné podkapitoly Záhada lygdské lastury (s. 311). „Co znamenají slova om, ant a kedd? Jaký má význam scéna jako celek? A proč se obraz jmenuje Úterý? […] Možná Zoltánův obraz přece jen ukrývá nějakou stopu, která by mohla vést k rozluštění záhady Tomášovy smrti, jíž byla Kristýna pořád posedlá.“ (s. 311)

Martin zavolá Kristýně, písmena by mohla být podle ní fragmenty jména Tomáš Kantor (s. 313, tady si uvědomme důležitý moment různosti následujících interpretací celku z fragmentu, což je tak vlastně vždycky). A anabáze po Evropě začíná. Nejdříve nočním vlakem (Noční vlak, s. 314) do Bratislavy, kde stráví den a noc (Den a noc v Bratislavě), cosi vyřídí a my se řítíme do bizarních příhod, jak naznačuje už název jak z kolportážního šestákového románu Vyprávění o Meditujícím mravenci, přestřelce na Gogolovském bulváru a špatně oběšené socioložce. V Budapešti se skutečně setkávají s malířem, jenž namaloval obrazy Pondělí, Úterý, atd. (začíná to na s. 324) a s osudy podivného obrazu Meditující mravenec, inspirovaného záhadnou fotografií v přírodovědném časopise, podle něhož se pak jmenuje bar Manhattan, nyní přejmenovaný (s. 336), na to navazující historkou s nějakým slavným zpěvákem (s. 336), který připlácl policajtovi talíř s humry do obličeje (s. 337, po podkapitolách Meditující mravenec a Zatčený mravenec nyní Zasněžený mravenec), a pak to pokračuje bizarně přestřelkou na Gogolovském bulváru, kde došlo k přepadení banky, a v Grand Canyonu (Mravenec v Grand Canyonu), kde chtěla dívka, nešťastná studentka z Berkeley, spáchat sebevraždu, jenže ruka sochy se utrhla a ona bloudila dole, pak to nějaký fotograf vyfotil a fotka se objevila ve známém časopise. Vypsal jsem jednotlivé momenty, aby byl zřejmý charakter návazností, vymykajících se běžné racionalitě, možných nicméně v imaginace – a v realitě.

Kristýna hledá stopy po Tomášově smrti, chodí po Budapešti – a stopa vede do Lublaně (to není tak daleko), v kapitole Vyprávění o podmořském nápisu, sefiře Keter a krásné agentce CIA (s. 345). Je tu  snaha vysvětlit souvislost lastury s okem s Kantovskou věcí o sobě (s. 346), najdou docenta, který svítící červy vyfotil a přidal k odbornému textu do článku, a začíná se nám kompletovat onen nápis (s. 349):

„ET AS ILLE
E MAG IYΓ
OM ANT“

V jedné z kaváren na břehu Ljubljanice Martina napadne, že někde viděl neobvyklou skupinu písmen, v níž je kombinovaná jiná než naše běžná abeceda – „IYΓ“. Vzpomene si, že se jedná o knihu

„Giovanni Pico della Mirandola
De dignitate humanae natura
O človekovem dostojanstvu“ (s. 354)

V jednom knihkupectví se podařilo knihu dohledat a badatel si podtrhává:

„…NATIVAS ADIBENS UNICUIQUE REI ET SUAS ILLECEBRAS,
QUAE MAGORUM ΙΥΓΓΕΣ NOMINANTUR…“ (s. 355)

Slovo jynx pak označuje krutihlava obecného, Martin vysvětluje i odlišný způsob zápisu slova. Trochu se nad tím vším pozastavují, protože výklad „mag“ jako magie zavání pokleslou literaturou:

„Sám víte, že se pořád ještě hodně čte Da Vinciho kód a knihkupectví jsou zaplavená překlady různých jeho napodobenin – mně byly odjakživa protivné všechny tyhle knihy, které slibují magično a tajemství, a nakonec za všemi tajuplnými závěsy a zástěnami ukážou křiklavě postrojenou banalitu. Teď jsem se lekl, že snad v nějakém takovém příběhu sám vystupuju. Ale pak jsem si řekl, že božstvo, které se baví tím, že vymýšlí mou a Kristýninu cestu a splétá naše osudy, snad nemá tak špatný vkus, aby nechalo Tomáše Kantora zavraždit kvůli tomu, že se dopátral nějakého okultního tajemství, střeženého zasvěcenci. Ale úplně mě to neuklidnilo; koneckonců mi tajemný režisér ze svých zálib zatím prozradil jen málo, a pořád ještě byly na místě obavy z toho nejhoršího.“ (s. 358)

Další imaginace vede ke Stromu života v kabale a „deseti setrům“, stupňům v obrazci, zobrazeným „kolečky“. (s. 359) a posléze k Johnu Windovi (Zločinný John Wind), padouchovi z komiksu, který dělal Tomáš Kantor. Je tu opět Vulpécula (Henriette), pokus o bankovní loupež a její zmaření, věž je konstruována podle Stromu života (V kabalistické věži), následuje únos Henriettiny spolupracovnice a honička v prostoru věže (s. 365). Martin s Kristýnou bádají nad dalšími sefirami, vlastně „Kristýna mi tedy v internetové kavárně převyprávěla jeden sešit Tomášova komiksu – mohl nám příběh o Vulpécule, Eleně a Windovi nějak pomoci při našem pátrání?“ (s. 377), jak, podobně jako v jiných případech následně autor shrnuje celý vložený příběh na začátku následující kapitoly s názvem Vyprávění o barevných nitích, harmonii univerza a gumových bonbonech.

Ještě zmiňme, že už předtím u onoho fragmentu textu z knihy Pica della Mirandola, se jedná o současníka Savonaroly, renesančního filozofa, který „chtěl být vším“, stejně jako Tomáš ve svém Díle-Síti (s. 379). A co je to ten Diagram? Labyrint popisuje jiný labyrint, tedy nejvzdálenější vztahy (s. 380). Nicméně vrší se to opravdu komplikovaně. „Kristýně jsem řekl, že je toho od včerejška na mne už trochu moc – mravenec mystik, sochy soch, přestřelka v zasněžené Moskvě, studentka páchající sebevraždu v Grand Canyonu, florentský novoplatonik, krutihlav, chaldejská zaklínadla, kabala, CIA, zloduch z komiksu, harmonie univerza a teď ještě tajemný gumový bonbon,“ (s. 384, jako vždy dělá mezishrnutí).

Po Lublani následuje město Pula, kde Martin s Kristýnou našli ten gumový bonbon, který byl takřka klíčem ke všemu. „V té chvíli jsem netušil, že malý gumový bonbon bude nejdůležitější stopou v celém případu, stopou, která nás nakonec zavede až sem na Krétu…“ (s. 384). Původně ho našli v pytlíčku spolu s ostatními, obrázek na něm byla zase ona lastura s okem. Ze Slovinska se tedy vydávají do Chorvatska. O Pule pojednává kapitola Vyprávění o přístavních jeřábech a kavárně Weiner.

V kavárně řečeného jména se odehrává situaci, která snad nejvýrazněji pojmenovává otázky sémiotiky v knize, když bonbony, kterés vysypali z pytlíčku, utvoří deset hromádek, z nichž v jedné naleznou „tři fialové lastury s okem“ (s. 394) Zaregistrovali tedy „slovník“ nějakého jazyka, teď tu jsou otázky jeho případného významu. „Přesto jsem ani já nedokázal přítomnost lastury s okem odbýt jako pouhou náhodu, nemohl jsem se zbavit pocitu, že gumové bonbony v igelitovém sáčku, nebo alespoň ně- které z nich, jsou písmena, z nichž je třeba sestavit a přečíst jakýsi vzkaz. Kdo nám ten vzkaz posílá? Přichází ze záhrobí od mrtvého Tomáše? Posílá nám ironickou zprávu jeho vrah, tak jak to někdy vrahové v detektivkách dělají? Souvisí nějak bonbonový text se vzkazem, který svítil pod mořskou hladinou a který vyfotografoval docent z lublaňské univerzity? A nejde o jeden jediný vzkaz napsaný pomocí dvojí abecedy, není bonbonový text přepisem podmořských slov? Jakými písmeny bude napsaná příští zpráva – bude to písmo dopravních značek, rýh v kameni, štukových ornamentů na fasádách, nebo oblaků na nebi?“ (s. 394, na dalších stránkách nacházíme deskripci problému, před kterým stojí každý badatel v této oblasti).

Na pytlíčku od gumových (želatinových) medvídků najdou adresu výrobce v San Benedettu v Itálii, jmenuje se „Veselý slon“. Cesta pokračuje z Puly sem, kapitola se jmenuje Vyprávění o cholerickém sochaři. V ředitelské místnosti se ocitnou před nakrátko ostříhanou pětatřicetiletou ženou v tričku a džínách jménem Giovanna Sulzerová. Obavy badatelů, že něco před nimi tají (snad je ona tím vrahem?) se rozplynou poté, co pochopí, že ji opravdu baví různá tajemství (vše jí znovu převyprávěli), a sama vypráví příběh série bonbonů 8112. Hlavním aktérem byl avantgardní sochař „Rossi nebo Rossini – nebo snad Rossellini?“ (s. 406, další příklad hry s neurčitostí), jenž měl nadnesené představy o svém umění, přinesl neakceptovatelné návrhy a nakonec se s vedením pohádal a odešel. Návrhy byly skartovány, nicméně se omylem přece jen dostaly do produkce – a to jsou ony lastury, které dovedly Martina a Kristýnu až sem.

Měl bych alespoň na některém místě (vlastně lhostejno na kterém, ale přece jen to zde bude možná nejzřejmější) připomenout psychologické motivace vypravěče: „Proč jsem vlastně odjel do Bratislavy? Nejspíš proto, že mi připadalo, že to, co tam snad vypátrám, by mohlo Kristýnu vysvobodit z moci kouzel, kterými ji očaroval její mrtvý milenec, upír; a pokračoval jsem v cestě, protože jsem jí chtěl být nablízku – a snad také kvůli vlakům, denním i nočním, které jsem odmalička miloval, kvůli zasněnému božstvu vagonů. Ale pořád víc jsem naslouchal tichému šepotu, kterým se ozývala města a který jsem poprvé zaslechl v Bratislavě na Hviezdoslavově náměstí; a po čase jsem rozpoznal, že všechny hlasy měst šeptají o tom samém, že mluví o jihu a o moři.“ (s. 409, i celá následující pasáž směřuje vypravěčovy úvahy právě tímto směrem)

Vyprávění o entoptických obrazcích, kosmické nestvůře a horkých zdech nás vede do Trastevere, kde cestovatelé hledají galerii, v níž malíř měl vystavovat. Nenalézají. Shlédnou ale film, vědeckofantastický thriller, v jehož prvních záběrech vystuuje Jan Evangelista Purkyně. Ten zkoumal v publikaci s názvem Beiträge zur Kenntnis des Sehens in subjektiver Hinsicht, Prag 1819 (opravdu existuje, je dostupná i na internetu) povahu lidského zraku, tzv. entopické obrazce, které se mají tendenci spojovat (přes sebe), „skvrny, které jsou na jednotlivých obrazcích, se navzájem doplní, jako by obrazce byly fragmenty jednoho jediného obrazu,“ (s. 420) a vcelku pak vytvoří třeba obličej nestvůry, jak na to se stejným zděšením přišla badatelka Judith Greenfieldová v roce 2006, když se dívá ze svého bytu v New Yorku do Central Parku, a poté se vydá do kláštera v Himalájích.

Setkává s horolezcem Terencem Gradym, který podobný obrazec, jaký badatelka viděla pod víčky, spatří na zdi kláštera. Jeho představený jim pak vypráví strašlivou vizi, podle níž celé naše dějiny mají jediný cíl, „zakuklit se“ a být potravou jedné jediné Larvy, která naši civilizaci zničí (s. 425). Je to jedna bytost, jejíž jsme součástí – monstrum, které pak zničí planetu, když se spojí (sci-fi hororová vize, další záběry filmu ukazují budoucnost rozpadající se Země).  „Říká, že lidstvo musí zůstat ušetřeno strašného poznání, kým vlastně je a jaký je smysl jeho existence; kdyby se lidé dozvěděli, že celé dějiny lidstva mají jediný cíl: přivést je do stadia, v němž bude možné se zakuklit, pod bílým příkrovem srůst a proměnit se v tělo hnusného krvelačného monstra, kdyby se dozvěděli, že skutečným smyslem zrodu všech největších uměleckých, vědeckých a filosofických děl je tříbit smysly, intuici a intelekt pro zabijácký mozek nestvůry.“ (s. 425) Terence a Judith se mají zavázat, že tuto skutečnost neprozradí. Na záběru s titulkem Vermont 2057 vidíme symbol tohoto údělu, kokon vytetovaný na zápěstí stařenky Judith Greenfieldové, později lidem vyrůstají bílé výhonky z těl. Film se jmenuje Larva a scénáristicky se na něm podílel – Petr Quas.

Je zřejmé, že jednotlivá „vyprávění“ jsou navěšena na šňůrku základní linie, zvláště v tomto případě by bylo přece možné klidně celou epizodu vynechat, nic by se nezměnilo. V každém případě v průběhu dalšího děje Martin objeví bonbon na reklamě cestovní kanceláře, „bizarní bílý kostelík Panagia Paraportiani na ostrově Mykonos na pozadí Egejského moře“, a tak se, se znovu vyvstávajícími obavami, zda Giovanna Sulzerová přece jen není „zapletená do Tomášovy vraždy“ (s. 435), zda si to v továrně ředitelka celé vymyslela?, co znamenají jednotlivé znaky atd. (tedy možné interpretace věcí) jede do Řecka. Při dalším zkoumání dojde Martin k tomu, že jednou z částí zobrazení je „květ magnolie“ (s. 437, mj. další možná interpretace řetězce MAG). Ukáže se – v další části s názvem Vyprávění o zářícím labyrintu, tajném jménu a zimomřivém Švédovi – že se opravdu jedná o loď s tímto názvem.

V mykénském městečku Chora se setkají s Gustafem, Švédem, který opustil svou zemi a tady kupoval a prodával jachty, oni hledají Magnolii, a jedna z těch lodí se jmenovala Jynx - : Ι, Υ, Γ a Ξ. (a to je přece ono tajemné slovo). „Já i Kristýna jsme byli zmatení z toho, že se na naší cestě znovu objevil krutihlav, s kterým jsme se setkali v Lublani, a na moře nás oba hnala naděje, že se v Chanii dozvíme – snad od záhadného krétského majitele Magnolie –, jestli jde jen o další náhodu, anebo jestli přece jen sledujeme správnou stopu a název Švédovy jachty souvisí s červím nápisem, lygdskou lasturou a sanbenedettskými želatinovými bonbony, a je tedy součástí řady znaků, která by měla vést k objasnění záhadné smrti dvou bratří.“ (s. 447, Vyprávění o třech lenivých dnech v Chanii)  

Neklid zvyšuje také chování Kristýny, která ztropí podivnou nenávistnou scénu, druhý den ale vše utichne a znovu se už neopakuje (s. 449). V Chanii (Vyprávění o bílé jachtě) opravdu naleznou hledanou loď, na jachtě Magnolie je „žena, kvůli které Tomáš Kristýnu opustil“ (s. 455) – Irena, ta nyní vypráví svůj příběh (s. 457). O Tomášovi se hovořilo jako o „pánovi s hlavolamem“ (s. 457), ona se s ním seznámí – a znovu se zrcadlí faceta jednoho z předchozích příběhů, když ho Irena „pozvala do svého ateliéru a zdálo se, že Tomáš tu zakusil něco podobného tomu, co prožil Hector při setkání s kresbami Sylvy Cerranové: uviděl v cizím díle obrazy svého vlastního světa.“ (458) Petr se znovu setkává s Tomášem a fascinuje ho jeho nyní průzračný styl, a „Petra teď napadlo, že taková lehkost se může zrodit jen v prázdném prostoru“ (s. 459). Vracíme se k proměnám vztahu obou bratří i matky k nim, a od této chvíle se začínají jednotlivé segmenty skládat dohromady. Vyjasňuje se událost s lodí a jejím přejmenováním, ukazuje se, že Giovanna Sulzerová (ředitelka Veselého slona) byla přítelkyní Petra, začíná se to vše rozplétat a my si uvědomujeme ještě výrazněji, že celý román je o vztazích (sledujeme psychologii jednotlivých postav), ale také o tvorbě a jejím hroucení či naplňování. A celé se to vyhrotí právě na palubě Magnolie.

„Také matka čenichala blížící se zkázu, protože měla jemně vyvinutý smysl pro všechno, co buďto ohrožovalo jejího vlastního syna, anebo co mu mohlo být ku prospěchu. Tak poznala, že se počal Tomášův pád, a to vědomí jí přineslo slast, která zastínila všechny ostatní pocity; byla to jásavá radost nad konečným pokořením Kantorova rodu. Cítila, že na palubě je přítomná bestie, která se kdysi plížila pokoji pražského bytu a cenila zuby na jejího syna. Ani tenkrát, ani teď neznala její jméno, nevěděla, že tou nenáviděnou obludou je Prázdnota, ale poznala, že v přítomné chvíli se chystá sežrat Tomáše. Byla teď šťastná, že Petr dostal nápad pozvat na jachtu nevlastního bratra […]“ (s. 474). Plná nenávisti (podkap. Nenávist, Zápas) strojí intriky.

Také mezi bratry znovu vyroste propast, přestanou spolu mluvit. „[…] Tomáš, Petr a matka nic neviděli, protože jejich oči byly osleplé nenávistí a stočené dovnitř, do labyrintů zla.“ (475), Alexis (který řídil celou plavbu) přihlížel, ale nezasahoval (etika vůči klientům, kterou dodržoval coby nejvyšší hodnotu), Irena a Giovanna byly zoufalé. Celý problém se rozevře, když matka – ve vzteku a vyhrocené situaci, kdy chtěla popudit Tomáše Petrovým úspěchem – prozradí to, o co ji Petr žádal, aby o tom za žádnou cenu nemluvila: podíl na scénáři o Purkyňovi pochází z ukradeného motivu z jednoho dílu jeho komiksu. Režisér filmu byl motivem, který mu na jednom večírku Petr prozradil, nadšen. A malér byl na světě. Zběsilá matka teď proti logice svého provinění začne bušit do Tomáše, jehož vinou se podle jejích představ všechno rozpadá, ten do ní – celou dobu předtím se držel zpátky – strčí, ona se uhodí do hlavy a zůstane bezvládně ležet.

Petr pak zaútočí nožem na Tomáše. Pak se ujišťuje, že on je obětí, nikoliv viník (vyhrocená psychologie, dokonalý horor) a přemýšlí, jak se zbavit mrtvol Tomáše a Ireny (o ní se domnívá, že ji taky zabil). Tomáš pak stačil před smrtí napsat poselství – „dopis“, jak Irena nyní vysvětluje: „Tomáš vyryl do plátna velkými písmeny PETR QUAS KILLED US ON BOARD OF THE MAGNOLIA (IΥΓΞ) a podepsal se: TOMÁŠ KANTOR – Petr Quas nás zabil na palubě Magnolie (Jynx), Tomáš Kantor.“ (s. 483)

A Martin dokončí komentář: „Udělalo se mi zle, když Irena líčila vraždu na palubě – ale musím se přiznat, že za chvíli jsem víc než na Tomášovu smrt myslel na to, že nám Irena zřejmě s konečnou platností prozradila správné řešení vízivároského a lublaňského rébusu. Nebylo pochyb, že nám vypráví o tom, jak vznikla zpráva, kterou mořský proud zanesl do zátoky blízkého ostrůvku a ze které zbyl fragment, jejž pak rozsvítili mořští červi: ET… AS… ILLE… E… MAG… IΥΓ… OM… ANT.“ (483)

 Alexis, který dosud chránil své klienty, když viděl, že není schopen změnit běh věcí, se nyní, když vidí, že zběsilá matka chce zavraždit další svědky předchozí vraždy (Irena přežila), zasáhne a proti spiknutí Petra a matky, které potom chtějí mrtvoly odstranit, se vzepře a zinscenuje únos. Popis jeho morálky: „Alexis si během svého dobrodružného života vytvořil zvláštní pojem cti; nebylo mu zatěžko pomáhat s utajením vraždy, kterou spáchal jeho klient a mecenáš a které nemohl zabránit, a také pokládal za samozřejmé, že se postará o odstranění těla, jež už nebylo možné oživit; v jeho životě nejspíš taková situace nebyla něčím úplně novým. Dal však Petrově matce jasně najevo, že nepřipustí, aby se na jeho lodi stala nová vražda.“ (s. 487–488)

Uprchlíci (Petr, matka, která se přece jen vzpamatovala, Giovanna a Irena) se nyní ocitnou v „pevnosti na Mykonu“ – jako by se opakoval někdejší Leův osud, jako by to bylo pokračování Tomášova díla. Posledním segmentem ve skládačce je Irenina zásilka s gumovými figurkami, které pošle do firmy Veselý slon. „[…] a dostala nápad, jenž byl tak bizarní, že si dnes myslí, že byl nejspíš plodem její horečky: mohla by proměnit figurky v jakási písmena, napsat jimi dopis a použít Veselého slona jako tiskárnu, která hieroglyfický dopis s voláním o pomoc rozmnoží v tisících výtisků, i jako poštu, která jej rozešle do mnoha měst a zemí.“ (s. 493) Tento Irenin dopis pak dosáhne svého cíle.

Alexis, zdánlivě netečný, sleduje situaci, a vidí, že by Irenu nedokázal chránit věčně, nyní zinscenuje útěk (Útěk). Irena zůstala nyní doma s Alexisovým otcem a jeho bratry vysoko v horách. Tam zřídí galerii soch (Galerie v horách). „První sochu pojmenovala Prázdnota; […] Druhá socha dostala jméno Síť a zobrazovala rozvinující se prázdno, spleť rodící se nekonečným bujením. A třetí socha se jmenovala Lindin zpěv; znázorňovala temný střed Tomášovy knihy i celého jeho Díla-Sítě, neustále přítomný přechod prázdna do tvarů, jejich prolínání, trýznivé a slastné vlnobití svíjejících se, sdružujících a rozpadajících se linií, zvuků a vůní, z něhož se rodí slova, obrazy a věci a do něhož se zase rozpadají […].“ (503)

Zbývá přece jen ještě vysvětlit Petrovu smrt. To se děje v podkapitole Sen o cestě do Prahy. Irena se dozvěděla o inscenaci Tomášova baletu v Praze, Petr se s matkou vrátil do Dobřichovic. Irena pozvala Petra na jednu z repríz představení. „A tak Petr šel na představení, ochotný nabídnout jí výměnou za její mlčení cokoliv. Těžko říct, jestli si v okamžiku, kdy k němu zahalená postava na jevišti zvedala zbraň, ještě stačil uvědomit, kdo před ním stojí.“ (s. 507)

A podle onoho poznání, že každá věc se má nějak dokončit, vydává se v závěru románu Martin, aby dokončil tuto cestu na jih, na ostrov Gavdos (Vyprávění o cestě na Gavdos).  „Na Gavdu, v zátoce Tripiti, je nejjižnější místo Evropy – 34 stupňů, 48 minut, dvě vteřiny severní šířky, dneska ráno jsem se na to díval na internetu. Kde jinde by cesta na jih měla skončit? Gavdos bude poslední, desátá zastávka cesty – po Bratislavě, Budapešti.“ (s. 523) Není to ovšem něco samoúčelného. Cesta mu má přinést odpověď na to, na co se vlastně tázal po celou dobu, totiž proč se vlastně na ni vydal.

Nesdílím rozhořčení některých čtenářů (ostatně takoví jsou vždycky), že by četba byla k ničemu. Ajvazova Cesta na jih nemá možná sice tu uhrančivost nejlepších románů onoho typu moderního hledání a bloudění ve formátu postmoderního labyrintu, jako je Jméno růže, má ale přesto své nesporné kvality, je to vlastně pikareskní román, původně renesanční žánr, v němž hrdina cestuje po světě, jednotlivé zastávky jsou jako korálky volně navěšeny na základní kostru, což je třeba podobné jako u Dickensovy Kroniky Pickwickova klubu, Verneovy Cesty kolem světa za 80 dní či Haškových Osudech dobrého vojáka Švejka, přičemž ovšem každý z těchto románů samozřejmě vykazuje další žánrové charakteristiky. Tento charakter spolu s reflexí smyslu života, který mohou odhalovat poselství zašifrovaných dopisů, jak to ostatně činil i E. A. Poe nebo v textu zmiňovaný Da Vincoho kód (možná známější jako Šifra mistra Leonarda), a zároveň reflexí literárních žánrů (od detektivky přes cestopis až po psychologický příběh), do nichž se Ajvazovo vyprávění v průběhu děje překlápí, z Cesty na jih činí příjemné čtení s patřičnou dávkou napětí a potěchy.

https://web2.mlp.cz/koweb/00/04/50/74/26/cesta_na_jih.pdf

Michal Ajvaz, Cesta na jih, Druhé město, Brno 2008, publikováno Městskou knihovnou v Praze, v. 27. 3. 2020