Michael Třeštík / Umění vnímat umění a Umění vnímat architekturu pro děti a rodiče

Když už, v roce 2020, vyšla ta druhá kniha (první vyšla v roce 2019), a byly tu tedy dvojčata autora knih širokého záběru Michaela Třeštíka Umění vnímat umění a Umění vnímat architekturu pro děti a rodiče, už to nešlo přehlédnout. Knihy velkého „áčtyřkového“ formátu, pěkná poloplátěná vazba, kvalitní tisk a reprodukce v prvním případě, ilustrace Věrky Vybíralové (v zásadě kresby), a především promyšlený obsah, který předkládá téma členěné (u „architektury“) v podstatě chronologicky (u „umění“ se to tak říci nedá) dle klasických příruček (v úvodu vysvětluje autor i proč), ale zároveň jako srozumitelný a čtivý dialog průvodce a dítěte, které pokládá otázky a postupně se seznamuje s tím, co by si mělo z povídání/knihy odnést. Autor zdůrazňuje, že klíčové nejsou vědomosti (po straně jsou ještě menším tiskem informace určené pro rodiče), ale „umění vnímat“, jak se obě knihy jmenují. „Kniha je určena těm, kteří mají potřebu povídat si s dětmi o výtvarném umění“ i pro ty, kteří sami „žádnou předběžnou průpravu nemají,“ říká v úvodu k první knize Michael Třeštík (na rozdíl od obálky je pod textem podepsán Michal, ve druhé nicméně Michael, nejspíš jen „šotek“).

Kniha o umění je rozčleněna do pěti oddílů (přesněji „částí“, označeno římskými číslicemi), ty pak většinou do 4–5 kapitol (poslední do tří), názvy nicméně neprozrazují, o čem bude řeč (nejrůznější synekdochy či metafory, komentující něco z tematiky jako Ten třetí kluk je holka, Jako kdyby tancovala lvice, Motorku trochu nakloní), v podtitulech jsou příjmení jednotlivých malířů, někde jedno (Čapek, Kupka, Slavíček), někdy dvě (Filla, Kubišta), někdy dokonce více (Kubín, Filla, Gutfreund, Procházka), z uvedeného je zřejmé, že se jedno jméno objeví vícekrát, Filla dokonce třikrát za sebou.

Vzhledem k tomu, že cílem je, aby se vnímavé, ale neznalé dítě vpravilo do světa, o němž obvykle pojednává zvláštní diskurs, takže hned po jedné z prvních otázek, na kterou bych si sám netroufal nějak srozumitelně pro malého kluka či holku odpovědět, totiž „co je umění?“, se dozvídáme (někdy právě po straně), co znamenají takové pojmy jako je sloh, styl, co je abstrakce, struktura, pak třeba označení slohů jako je realismus, naturalismus (vedle jednoho Purkyňova obrazu), na začátku III. části expresionismus, fauvismus, ale i takové pojmy jako je autentičnost atd. Převážně je řeč o malířských dílech, zvláště právě ve III., ale i IV. části je také prostor pro sochařství. Vedle pojmů jsou po straně i bližší informace, které bychom jinak našli ve stručných životopisných heslech.

Příkladem autorova postupu může být třeba komentář k obrazu Jakuba Schikanedera Smutná cesta (Truchlivý návrat), 1886, kdy se po předchozí informaci o melancholičnosti (je vysvětleno, co to je, proč „tohle malíři někdy dělají“) malý zvídavec táže, kam onen vůz, tažený koněm blátivou cestou s mužem po straně jede, interpret odpovídá, že neví, ale domýšlí si, že paní, která vzadu na voze sedí, by mohla vézt domů „prázdnou rakev pro manžela, nebo už veze rakev s manželem z domu na hřbitov“ (s. 35), pojmenovává tedy, že obraz zachycuje blíže neurčený příběh, „drama“, jak se hovoří i jiném malířově obraze, Vražda v domě, 1890, na následujících stránkách, u onoho prvního obrazu si všímá ale i detailu, totiž ulomené větve na cestě.

Samozřejmě u každého obrazu autor volí trochu jiný postup, podstatné je, že se postupně seznamujeme s řadou obrazů, jako bychom byli „v galerii“, jak celou knížku na začátku Třeštík uvádí. Asi by bylo mimo rámec této stručné poznámky, v prvé řadě pozitivně oceňující práci na českém trhu chybějící (kterýsi čtenář poukazuje na návaznost na někdejší ikonické pojetí Gombrichovo), pokoušet se třeba i stručně nějak blíže vymezovat věcný obsah (tedy nikoli onu „perspektivu dítěte“, ale samotný obraz „umění“, jednotlivé malíře, obrazy atd.), a je také přirozené, že při bližším pohledu, odborné recenzi, kterou v tuto chvíli ovšem nechci dělat, by bylo možné diskutovat o výběru tohoto materiálu, který reprezentuje ono řečené „umění“. Přesto si nicméně dovolím stručnou poznámku.  Většina čtenářských komentářů projevuje nadšení, jeden například říká, že má práci s knihou vyzkoušenu, je tedy v praxi ověřeno, že to „funguje“. V jednom případě komentujícímu chybí větší srovnání se světovým uměním či, jinak řečeno, přílišná sevřenost v akcentu na české umění. Jakkoli můžeme brát v potaz, že právě to může (z „vlasteneckých“ důvodů) některým uživatelům vyhovovat, při opravdu bližším pohledu mně přece jen chybí jednak aktuálnější, jednak širší pohled.

Nedovolil bych si hovořit o staromilství či nezasvěcenosti (jak říkám, výběr může být mnohdy subjektivní), ale jiná slova nemohu naleznout, prakticky do čtvrté části včetně pohled zabírá onen padesát let samozřejmý kánon umění (jak jsme jej znali z příruček ze šedesátých let minulého století), teprve v páté části je řeč o „současnu“, a to ještě problematicky, tak například když se hovoří o „poskládání“ tvarů a uvádí příklad Jana Kubíčka, tak při vší úctě k významnému umělci by na tomto místě měl být Zdeněk Sýkora, zcela chybí tendence třaskavé již více než půl století (a dnes už brané jako „samozřejmé“, třeba ty konceptuální, minimalismus, land-art, experimentální tvorba, vizuální poezie), neřku-li ještě novější, když už z českého prostředí, tak si nejsem jist, zda tu je aspoň zmínka o Tvrdohlavých, a to už je taky „dávno“, co třeba Kryštof Kintera, to by přece muselo děti ohromně bavit (výstava v Rudolfinu byla v roce 2017, tedy dva roky před vydáním Třeštíkovy knihy), určitě by se musela dětem i z těch starších umělců líbit třeba hravost Jana Steklíka, na vážnost životních hodnot (tedy že všechno nejsou jen zářivé barvy a legrace, přesto to může být úchvatné) upozorňuje třeba dílo Adrieny Šimotové, atd. atd., samozřejmě se pak mohou objevit v jiném zorném úhlu i další věci, jako je vztah k přírodě (třeba něco z krásných realizací Miloše Šejna) atd.

A samozřejmě bychom se dostali úplně někam jinam ještě, pokud bychom zabrali více světové umění. A ovšem, jako problém vidím i to, že v knize najdeme „obrazy“, ve dvou částech je pak trochu prostoru věnováno „plastice“, ale to je všechno. O všem ostatním, neřku-li o průniku a překračování hranic v intermediálním umění, se nedočteme nic (chápu, že nejdříve je naopak třeba vytyčit hranice, říci třeba také, co je grafika atd., nicméně možná by děti bavily i problematické otázky, třeba je tohle umění nebo jen hezký, lákavý reklamní obrázek – poznamenejme, že letos [2023] vyšla jako třetí v řadě Třeštíkova kniha Umění vnímat design pro děti a rodiče, tedy alespoň v jednom ohledu se prostor rozšiřuje – , ale jsou tu takové věci, jako je film umění nebo jen zábava, co fotografie atd.).

Mým záměrem nebylo Třeštíkovu knihu „shodit“ či dokonce dehonestovat, jednak to nepatří k mým potěšením, jednak snad i z těchto pár letmých příkladů je zřejmé, že určité posuny by mohly být především přínosem pro rozvíjení vztahu nejen vnímavého dítěte k umění. A jsem si samozřejmě vědom limitů každé knihy a rozhodnutí s nimi souvisejícími, především rozsahu a na něj navázané ceny (pokud by byl například rozsah dvojnásobný, cena knihy by mohla lehce narůst směrem ke dvou tisícům korun). A ještě bych zakrýval nerad jeden svůj limit, totiž neznám Třeštíkovu publikaci Umění vnímat umění, guerilla writing about art, vydanou v nakladatelství Gasset v edici Modrý Mauricius v roce 2011, kterou by bylo pro porovnání s tím, „o čem autor píše“, nejspíš dobré znát (komentář čtenáře Koka na Databáziknih.cz mně některé věci potvrzuje, sám bych si musel pro sebe rozklíčovat především v anotacích zdůrazňovanou neotřelost otázek).

Nicméně pojďme alespoň velmi stručně ještě k druhé knize, stručně proto, že ji vidím podobně, jakkoli je svým rozsahem nejméně o polovinu objemnější. Autorův přístup k věci je podobný jako v případě prvním. Citlivě malého diváka/posluchače uvádí do problematiky architektury, vysvětluje mu, čím se liší od obrazu, hovoří o jiném sepjetí člověka a architektury již tím, že se lidská bytost ocitá i uvnitř architektonického díla, že tady vznikají jiné vztahy, architektura má primárně jiný účel, zkrátka všechny ty úvodní nesamozřejmé složitosti, které by teoretik „pro dospělé“ pojednal v diskurzu o funkcích atd. V historii se dostaneme od Stonehenge přes katedrály a všechna historická období až k výhledu do budoucnosti. Třeštík volí někde vtipný způsob, jak pojednat věc, např. jako „seriál“ KSV, když hovoří o katedrále Svatého Víta, na tomto příkladu je zřejmé, že u architektury je dobré zmínit nejen „stylové“, ale i „dějinné“ souvislosti, tedy i okolnosti vzniku (společenské, technické). Na ty stylové poukazuje autor například u kubistické architektury, kdy si po straně můžeme prohlédnout pérovku kubistického tvarosloví, když naproti obrázku Kovařovicovy vily je načrtnuta kubistická pohovka Josefa Gočára a keramická dóza Pavla Janáka (s. 272–273). Samozřejmě je otázka rozhodnutí autora, v jaké vizuální podobě čtenáři materiál bude prezentovat, tak jako shora byla zmínka o Příběhu umění E. H. Gombricha, v případě architektury lze odkázat na „Herouta“ (Jaroslav Herout, Staletí kolem nás, první vydání 1961, z řady dalších možná nejlepší z roku 1970 v Orbisu, řada dalších příruček), u nějž můžeme sledovat elementární nákresy jednotlivých stavebních prvků, dispozic staveb atd. a podobu jehož ilustrací (nejen) můžeme stále považovat za základ zvláště pro začínající čtenáře, jakkoli v cestovatelských příručkách (třeba ve Společnících cestovatele u Ikara) jsou tyto možnosti technicky předvedeny v daleko rozvinutější podobě, jestliže můžeme například nahlédnout v grafice do nitra některé ikonické stavby včetně podrobnějšího popisu. Třeštík se rozhodl pro dílo svým způsobem sjednocující vizuální stránku prostřednictvím spoluautorky ilustrací Věrky Vybíralové, která na některých místech užívá ony „heroutovské“ náčrtky třeba typů antických sloupů aj., víme také, že někdy působivější  dojem ze stavby může být v kresbě akcentující některé momenty než třeba ve fotografii (kterou si ostatně můžeme v desítkách provedení najít na internetu), takže, jak říkám, je jen věcí autorova rozhodnutí, jak postupovat, nicméně mám-li najít způsob, jak se k tomu vyjádřit, musím říci, že mně to připadá chudé a neumím si představit, že by se dítě nadchlo (o bližší představě kromě zběžného dojmu či vůbec identifikace stavby nemluvě).

Nu a co se týče obsahu? Je to podobné jako v první publikaci. Řeknu-li to opravdu co nejstručněji, prostě mně tam chybějí například všechny ty úžasné ikonické mosty a věže, zázraky techniky devatenáctého století, ale i ty nejnovější, Golden Gate Bridge v San Francisku, ale třeba, abychom tedy byli blíž, mosty v Bratislavě nebo Budapešti, nejrůznější hity, o nichž se hovoří, pěší „lávky“ etc. etc. U věží to samé, lze pojednat i nejrůznější funkce, televizní věže své doby, ta berlínská nebo třeba pražská (s těmi miminy ve své době!), fenomenologii celé té věci (svého času celý televizní pořad o rozhlížení se, potřebu mít v určité lokalitě centrum), a proboha, fantazii, když to je pro děti, vždyť tam mohl být obrázek hrůzného Mordoru z Tolkiena.

Tohle mně tam všechno s odpuštěním chybí, když už autor omezil architekturu jen na „stavby“, tedy baráky (výběr českých a zahraničních je podobná věc jako u „umění“), taky jsou tu dopravní stavby, dálnice, v Německu, Americe, když už u nás se moc o nich hovořit nedá, lanovky (další záležitost, kterou děti určitě znají z lyžování) to, co předvádějí architekti v Číně atd. (pokud jsem se nepřehlédl, nenašel jsem ani taková jména jako Zaha Hadid, třeba její fantastické Phaeno v německém Wolfsburku, kde jsou – tedy ve Wolfsburku – nadřízení naší Škodovky, abychom byli tedy poblíž, když už pomineme třeba Innovation Tover v Kongkongu, realizaci celých areálů po celém světě atd.). Zkrátka, je hezké, že Michael Třeštík nabádá malého dychtivce, aby, až pojede okolo (to je v pořádku, příslušníci dnešní generace to mohou vnímat jako samozřejmost), navštíví Vilu nad vodopádem F. L. Wrighta, asi nejslavnější obytná stavbu světa, kterou dějiny architektury dnes uvádějí vedle katedrál jako příklad výtvorů lidského ducha, jejíž představení autor okořenil anekdotou o tom, jak elegantní muž v motýlku mlátí kladivem do podpěr stavby, aby ukázal nedůvěřivým tesařům, že stavba vznášející se ve vzduchu, nespadne, je hezké, že Wrightův dům najdeme na téže stránce jako Vilu Tugendhat, kam se (po objednání) můžeme za pár desítek minut dostat sami autem, ale… Jsme takřka o sto let dále (na pár rocích v tomto kontextu nezáleží) a je škoda, že do poutavého dialogu svého průvodce autor nezahrnul něco víc z dnešních skvělých architektonických realizací.

Michael Třeštík, Umění vnímat umění pro děti a rodiče, Motto 2019

Michael Třeštík, Umění vnímat architekturu pro děti a rodiče, Motto 2020