Měsíčník Host

Nestíhám, ostatně jako obvykle, dlouhodobě. Hromádku Měsíčníku Host z roku 2022 či 2023 jsem dosud nepřečetl, natož abych alespoň stručně opoznámkoval témata, která mě zajímají. Pravda, přináším si některé tyto časopisy ze Šrámkovy Sobotky se zpožděním, nejsou to aktuální čísla. Nicméně myšlenky jsou zajímavé „samy o sobě“, nadčasově, a někdy (v jiných případech, jako bylo komentování starších čísel časopisu Interview) je naopak zajímavý ten odstup, daný tou prudkou a drsnou proměnou dnešního světa v posledních pár letech (samozřejmě, můžeme zaujmout ještě větší odstup, v němž si uvědomíme, že prudké a drsné proměny, byť jiného druhu, byly v minulosti vždycky, ať už to byly světové války, pád bipolárního světa a vytvoření iluze, že to všechno půjde nějakým lepším směrem (svým způsobem, tedy v otázce technologií to dopředu skutečně jde, v jiných ohledech se vracíme kamsi do středověku), neřku-li morové pohromy v příslušných staletích. Ale k vlastnímu tématu:

Číslo 6 / červen 2022
(titulní text na obálce) Sjón / Pokud v knize není sen, zahoďte ji; (menším písmem) Reportážní esej Małgorzata Lebda / Řeka jako příběh; Kritika v diskusi / Cena Jiřího Ortena; Téma a básně čísla / Původní americká literatura.

Tanec v maskách (Jan Bělíček, oddíl Kontexty) uvádí větším písmem na celé straně postavu Rue, vypravěčku seriálu Euforie, která nás uvádí „do vnitřního světa své nejlepší kamarádky, transdívky Jules“ a myšlenku, že kultura (tedy také maska) může pro člověka představovat místo, kde „by se mohl na chvíli schoulit a ukrýt se před světem“. Vzhledem k tomu, že pro mě maska představuje (vedle např. zrcadla, ale také přezdívky a dalších podob) jednu ze zásadních podob dvojení, které mě zajímá, přečtu si text velmi pozorně. Zásadní je už metodologický přístup autora, který nevnímá masku pouze jako skrytí identity další vrstvou, ale jako reverzní či vzájemný vztah dvou skutečností, hned u antického divadla hovoří o tom, že její existence upozorňuje na fikci (vs. realita). Dualita mezi „přirozeným“ tancem a „umělou“ choreografií je hned dalším příkladem takového dvojení, kdy pohyb lidského těla vychází z fyziologie, kdy rytmický impuls přiměje tělo „spontánně“ reagovat, choreografie pak „vychází z fyzických reakcí těla na rytmus, ale dále je intelektualizuje“. Takto věc prozkoumává americký filozof Alva Noē v knize Strange Tools (Podivuhodné nástroje). Vzájemnou vazbu pak lze rozšířit na další oblasti „přirozeného“ a „nepřirozeného“ chování, na podobném mechanismu „stojí vztah mezi veškerou kulturou a společností obecně“. Literatura, umění, kultura je pak „jakousi extenzí“, rozšířením reality, která má zároveň funkci sebereflexe (tento dvojí vztah je tedy v mém zmíněném pohledu dvojí dvojení různého druhu).

Pojďme dál, jiná celostránková informace – stručné heslo – portrét fotografa Ivo Dvořáka. Trochu ironická poznámka o výskytu mužů, žen a jejich charakteristik v literárních dílech (výběr asi tři tisíce) na jedné univerzitě v Kalifornii, kterou provedla AI. Margaret Atwoodová si pořídila plamenomet a pokusila se spálit nehořlavé vydání své knihy Příběh služebnice, což nebyla recese, ale poukaz na vyřazování některých knih z amerických knihoven (už jsem to kdesi zaznamenal, v souvislosti s úpravami literárních děl v nových vydáních, které – vedle nové totality v regulaci všeho a všude – vedou i k obecné otázce autenticity toho či onoho vydání, také u nás se upravovaly například Mayovky, Nezval upravoval své předválečné sbírky, pomoci může jen tzv. kritické vydání, hovoří se také o posledním posvěcení autorem, ale ani to bych nebral jako absolutní kritérium). Zmínka o kontroverzní postavě Louse-Ferdinanda Célina a jeho poslední knize Válka, vydané u Gallimarda.

Anotace 19. ročník literárně výtvarné dílny, kterou z některých minulých let dost znám, zde jména: (básníci dne) Jiří Rulf, Miroslav Salava, Bohdan Chlíbec, Ewald Murrer, Božena Benešová, Naděžda Plíšková, (hosté) Kateřina Bečková, Miroslav Urban, Miloš Vojtěchovský, Petr Veselý, Pavel Novotný, Marie Ladrová, Tomáš Procházka.

Téma sexuálních deliktů, tentokrát zneužívání na vysokých školách, se objevuje ve veřejném prostoru každou chvíli, nicméně rozšířit úvahu o legitimitě intimních vztahů je další věc. Článek Zaměstnavatel v ložnici se o to pokouší.

Titulní téma Pokud v knize není sen, zahoďte ji je rozhovor s hostem festivalu Měsíc autorského čtení, jímž je – vedle dalších třiceti autorů z této země – „patrně nejpopulárnější současný islandský spisovatel“ Sjón. Prozrazuje, že na něj měli vliv čeští surrealisté, má vztah k naší zemi, do Prahy jej pozvala Olga Havlová, potkal Bohumila Hrabala, některé jeho práce adaptují pražská divadla, ve svém posledním románu CoDex 1962 byl inspirován Karlem Čapkem (Válkou s mloky, kterou četl, když mu bylo sedmnáct, pracuje v něm i s dalšími českými prvky, R. U. R., Golem) atd.. Hovoří také o islandské literatuře, v ságách jsou „vždy klíčové scény se sny“, jsou také u Shakespeara, v Tarkovského filmech. Důležitá je orální tradice.

V čísle je původní americká poezie, Sy Hoahwah, Layli Long Soldier, dg nanouk okpik, Natalie Diaz. Zajímavé je pro mě to druhé jméno, před pár dny jsem dočetl nejnovější knížku Jaromíra Typlta, který v ní také pracuje (a také ji podle projektu V. Karlíka tak nazval) s „jednou větou“.
Našel jsem na internetu na stránce https://griffinpoetryprize.com/poet/layli-long-soldier/      Selected Poems by Layli Long Soldier originály, z nichž je trochu patrný způsob její práce:

The Dakota people were starving.
The Dakota people starved.
In the preceding sentence, the word “starved” does not need italics for emphasis.
One should read, “The Dakota people starved,” as a straightforward and plainly stated fact.
As a result—and without other options but to continue to starve—Dakota people retaliated.

V Hostu přeložené:
Dakotové hladověli.
Dakotové měli hlad.
Slovo „hladověli“ v předchozí větě není třeba zdůrazňovat kurzívou.
Větu „Dakotové hladověli“ je třeba číst jako přímočarou a jasně vyjádřenou skutečnost.
Důsledkem bylo – když nebyla jiná možnost než dál hladovět -, že se Dakotové mstili.

Po přečtení těchto veršů je mně zřejmější téma Původní americká literatura, pojednávající právě o Indiánech, přírodních národech, původním obyvatelstvu. Mimo jiné se tady taky dočítám o tom svinstvu (nebojím se tady silných slov), o němž jsem se dočetl v osmisetstránkových dějinách USA, totiž, že Indiáni měli s vládou „smlouvu“ (podobně jako Ústava Spojených států je v prvních slovech definovaná jako „smlouva“), která byla ignorována, byli hnáni přes celé území dnešních Spojených států (tenkrát, jak jsem si právě v těch dějinách přečetl, zdaleka nebylo celistvé), přičemž jich obrovské množství zahynulo. Tady čtu, že „bílí osadníci pronikali na indiánská území navzdory smlouvám, načež roku 1871 se Kongres rozhodl v politice smluv nepokračovat“. No to je opravdu neuvěřitelné, to je demokracie jak vystřižená. A dočteme se o mnohém dalším v pestrém vějíři, ale také o kontroverzní knize o několika tisících „ztracených“ indiánských dětí.

Na tento text navazuje další s názvem Naučit se mluvit s podtitulem O tragédii i naději severoamerických indiánských jazyků. Ovšem, není to jediné místo na zeměkouli, kde zanikají každým rokem místní jazyky, dokonce to od nás z Českého ráje není tak daleko do Lužice, kde z obou lužických jazyků je ten dolnolužická srbština, tj. blíž k moři (tak se to v geografii označuje), je blíž ke svému zániku, zatímco hornolužická srbština je na tom poněkud lépe – podepisují se na tom také omezení po sjednocení Německa, například počty žáků ve třídách, zatímco za bývalé NDR měli Lužičtí Srbové své spolky, noviny, školy… . Z textu antropologa a lingvisty Miroslava Černého vybírám poznámku, že „jediným indiánským jazykem ve Spojených státech, který relativně prosperuje, je navažština, se sto padesáti tisíci uživateli napříč všemi generacemi“, tou nadějí je, že „dekáda 2022–2032 byla Organizací spojených národů vyhlášena Mezinárodním desetiletím původních jazyků.“

Miroslav Černý ostatně mapuje zanikající jazyky všech kontinentů, názvy jeho knih v celé edici: Mizející hlasy, Němá planeta, Po stopách jazyků, Slovem svět. A zanikající jazyk „a fala“ na území Španělska mapuje (tj. i zachraňuje) Miroslav Valeš z Technické univerzity v Liberci. Kdesi jsem četl, že na Nové Guinei se mluví neuvěřitelným počtem asi osmi set jazyků, jinde, že na světě každých čtrnáct dní zaniká jeden jazyk, tj. během dvaceti let jich zanikne na pět stovek. Třetí v bloku textů se pak věnuje poezii severoamerických Indiánů, má název Dříve než lidmi byli jsme zemí. V té souvislosti stojí za to se podívat na jméno básnířky, jazykové aktivistky, bývalé profesionální basketbalistky a pedagožky (je docentkou na Arizonské státní univerzitě) Natalie Diazové (na anglické Wikipedii jsou další odkazy).

Kontextuálně navazuje, již z našeho pohledu, jak ukazuje podtitul O indiánech, Česku a kultuře článek Jana Tošovského Vynález divocha. Tak samozřejmě, jako školák jsem byl vášnivým čtenářem knih Karla Maye (měl jsem je ještě v původním, režimem později neosekaném, sešitovém předválečném vydání). Tady se ovšem dozvíme nejen o evropských mýtech, ale o mnohém z reality prérijních indiánů (j. Siouxové) s orlími pery, kteří ovšem jezdili na koních dovezených z Evropy, bohatý přísun proteinů vytvořil z těchto lidí nejvyšší obyvatele světa, evropský mýtus ušlechtilého divocha pak započal v pozdní renesanci (má ho pak Voltaire, Montaigne, Rousseau), pak je tu Poslední Mohykán (J. F. Cooper). Do Prahy přivedl indiána Alberto Vojtěch Frič, zmínka je u J. K. Tyla v Paličově dceři, Hašek je autorem historek o Čerwuišovi (a je to celá rozsáhlá historie). Samozřejmě se hovoří také o Mayovi (a o německých westernových filmech s Pierrem Bricem a Lexem Barkerem), také je zmínka o Kevinu Costnerovi v Tanci s vlky. Zajímavý je komentář o českém slovníku, jehož jednotlivé výrazy pocházejí z různých oblastí – týpí, tomahawk, kánoe, tobogán atd. Autor říká, že obliba indiánů u malého národa nemá v Evropě obdoby, stojí za úvahu, proč a jaký to má dopad na náš přístup ke světu

Řeka jako příběh je „reportážní esej o poeticko-sportovním aktivismu, je to výpověď polské autorky jménem Małgorzata Lebda. Vzpomněl jsem si v tu chvíli, ještě než jsem se dal do čtení, na našeho Vladislava Vančuru a na amerického spisovatele Williama Faulknera s jeho Mississippi. U polské spisovatelky je to fyzická aktivita, běhá v horách, zkušenost chce promítnout do literatury, říká, že „řeka je silná metafora, linie, která umožňuje vyprávět příběh“. Moc si to neumím představit, přestože to autorka vysvětluje, je fajn, že je aktivistka, básnířka, ultramaratónská běžkyně, tu pluralitu vnímám stejně jako možnosti prózy, básně, reportáže či jiného slovesného útvaru, není mi ale jasné to spojení. Možná je to ten moment „posvátného“, který může zažívat při těch aktivitách.

Některé texty, resp. jejich čtení je pro mě nepřijatelné (např. Nadia a její předci, Šárka Gmiterková, vida, ani jsem nedokázal správně přepsat její příjmení), bílá na žlutooranžovém podkladu, na to prostě odmítám vynakládat pětinásobek běžné energie.

Na molu Davida Čajčíka přibližuje koncertní prostředí zahraničních festivalů.

Oslava průměrnosti je komentář ke knihám, nominovaným na letošní Cenu Jiřího Ortena. Nu tak se ani nebudu zdržovat jejich vypisováním. S tím souvisela také diskuse, jak tuto cenu proměnit – to je samozřejmě problém, vzpomeňme, jaký rozruch vyvolaly proměny v definici Ceny Jinřicha Chalupeckého, o nichž jsme se dozvěděli v souvislosti s peticí proti vedení AVU (paní rektorka před pár dny konečně odstoupila) a taneční kreací jedné z pedagožek této vysoké výtvarné školy.

Zajímavý je článek Vzestup a pád v literární Číně, to mě zajímá, protože jsem v minulých letech – na základě setkání s překladatelkou Zuzanou Li a předkladatelem Denisem Molčanovem – trochu zabral do jejich překladů současné čínské literární produkce, vydávané v nakladatelství Verzone. Právě překladem knihy Ťia Pching-wa Otevřít za dvacet let, dílem Zuzany Li (vyšla ale u dybbuku, 2022) začíná text. Autor je „zřejmě nejvíce obdivovaný a čtenáři milovaný“ čínský spisovatel, letos sedmdesátiletý. V knize popisuje davové šílenství spojené s jeho předchozím románem Padlá metropol (přeložil Denis Molčanov), označovaném za první moderní čínský erotický román. Došlo i na loupeže. Postava Čuanga Motýla z Padlé metropole pak byla předloha pro profesora Motýla z nové knihy, v níž se spisovatel vyrovnává se svým strachem. Z dalšího komentáře jsem si vybral myšlenku o obtížnosti překladu složitého a u tohoto autora obrazného jazyka. Od překladatelů vím, že jejich práce je o to zajímavější, že pracují s přímým převodem z čínštiny, nikoli přes angličtinu, jak tomu bylo v dřívější praxi. Jen jsem teď příliš nepochopil ta slova o „vzestupu a pádu“, nejspíš se vážou na komplikovanou politickou situaci v zemi a s ní spojenou existenci autora plnou obav.

Z recenzí: Vidět jen to nemožné (Ondřej Nezbeda), recenze úspěšné knihy německé novinářky Anny Mayrové Bídníci (Host, Brno, 2022), o postoji Čechů k sociálně znevýhodněným, který vychází z toho, že tři čtvrtiny „Čechů si myslí, že sociální dávky dostávají lidé, kteří si je nezaslouží“, takřka všichni, že je zneužívají. Tento stereotyp vychází zřejmě z vizuální zkušenosti s touto vrstvou a tím, že neumíme nahlédnout, že ne všichni se dostanou ve společenském vzorci, v němž žijeme, do potíží vlastní vinou. Je to dle mého přesně to téma, na jaké narážím v Magazínu Echo, tj. kde máme polaritu názorů – na jedné straně těžké rány osudu, na druhé „vyčůranost“ vůči sociálně myslím dost vstřícně nastavenému systému, kdy se v některých případech vyplatí brát dávky než pracovat. Kniha se ovšem soustředí spíše na psychologii těch postižených, kteří jsou většinovými postoji zahnáni do kouta bezvýchodnosti, a poukazuje třeba na příklady dětí, které se do situace, ve které jsou, nedostaly vlastní vinou. A opět, když se vrátím k obecné úvaze, jak najít rovnováhu mezi étosem pomáhat (těch programů je přece jen, jak to vidíme v televizi, přehršel, včera krásný koncert pro Světlušku, aktuálně tady máme pár dní po povodních) a pragmatickými možnostmi státu kompenzovat ztráty úrody po letošních mrazech ovocnářům, vybudovat dostatek všelijakých specializovaných center atd. atd., když chybějí základní a střední školy a školky, zubaři a dětští psychologové (to už se dostáváme na jiné pole, ale i to by bylo možné finančně subvencovat) atd.. To neznamená, že bych chtěl zpochybňovat význam knihy Anny Mayrové (v onom duchu, vnímejme věci z obou stran), tedy na závěr cituji uvedenou citaci: „Kdo nemá práci ani peníze, už najednou ani neví, jak si něco přát, jak něco chtít. Chybí mu protokol, standardy chovní. A nenachází supinu, ke které by mohl patřit.“

Lenivé štěstí tartaru (Petr Fischer) je recenze knihy Jiřího Maršálka Lenost (Host, Brno, 2022). Také zde jde o trauma, tentokrát vykolejeného muže, který přijde o svou partnerku, tedy existenciální epos. A zajímavá formulace, možná klíč k celé knize: „Ale právě když svět nicotní, je vcelku dobrá šance, že se v této nicotě znovu najdeme, ačkoli je někdy těžké říct, co to je – najít sebe.“ Fischer poznamenává, že na rozdíl od Camusova Cizince či Kafkova Procesu, s nimiž Lenost srovnává, nejde o „trest“ osudový, a hrdina knihy se mu na rozdíl od Josefa K. či Mersaulta nevzpírá. Po zmínce o psychoanalytikovi Freudovi, jenž mluvil o „truchlení“, tedy hlubokém smutku, recenzent (stále drží ty nejpodstatnější úpony evropské kultury, když použije např. i heideggerovské slovo ex-istovat, tj. vystoupit ze své situace) uzavře kritiku knihy, které chybí „opravdová vášeň“, tj. pokus se nepodřizovat odevzdaně realitě.

V říši divů na Altaji (Tomáš Erhart) se věnuje dnes kultovnímu autorovi Vladimíru Sorokinovi, tedy jeho knize Doktor Garin (Pistorius & Olšanská, Praha 2022). Když čtu první řádky o tom, že se knihy tohoto autora odehrávají v daleké budoucnosti, kdy se ale po řadě revolucí a válek a technologických zázraků myšlením lidstvo přesto ocitá ve středověku, říkám si – o dva roky později od vydání knihy a recenze – jak jsme snad ještě blíže takovéto realitě (neuvěřitelná polarizace společnosti, kam se člověk podívá, válečné katastrofy na řadě míst ve světě, na jedné straně diskuse o AI, na druhé straně „varieté“ v politice, jak to označilo nedávné číslo Magazínu Echo). Kniha, na rozdíl od těch ostatních, bezprostředně navazuje na předchozí Vánici. Groteskní postavy „booties“, geneticky vytvoření lidé sestávající z veliké zadnice, tváře a rukou jsou jisté karikatury někdejších politiků (Angela, Silvio, Emmanuel aj.), po svržené jaderné bombě na samostatnou altajskou republiku pak ze sanatoria všichni prchají. Recenzent zdůrazňuje Sorokinovu virtuozitu ve střídání stylů, forem a poloh při líčení bizarního světa nejrůznějších bytostí, zároveň je kritický, jestliže říká, že všechny ty součástí úplně nedrží pohromadě. Vztah doktora Garina se zdravotní sestrou Mášou připomíná motiv z Doktora Živaga, na nějž upozorňuje anotace.

Rozmazaný obraz queeru (Sylva Ficová) komentuje knihu rozhovorů Filipa Titlbacha  s queer lidmi Byli jsme tu vždycky, údajně tu cestu prošlapuje „příliš zeširoka“, totiž není příliš zřejmé, komu je kniha určena, jinou výhradou je, že novinář a publicista, známý veřejnosti z podcastu Studio N, oslovuje z velké části své známé („otevřeně se hlásí ke své homosexuální orienntaci“, Wikipedie), vzhledem k výběru sedmnácti zpovídaných se nic nedozvíme ani o bisexuálech, o intersex lidech či o transmužích queer lidí z etnických menšin aj.  Na druhou stranu recenzentka chválí živost některých příběhů, které by mohly být „součástí školních učebnic“ a odvahu se vůbec do tohoto tématu pustit.

Román Daniela Petra Odečítání pohybu souřadnic (Host, Brno, 2022) rozebírá recenze Mickey ej někdo jiný (Kryštof Eder), Mickey je obráběč Mickey Watts, který utekl do Prahy přes svým otcem z amerického státu Maine. Také tady – vzhledem k osudu hrdiny – by bylo možné hovořit o „traumatu“ (k tématu trauma plotu v současné literatuře jsem se už v jedné poznámce vyjádřil). Motiv „dvojnictví“, zrcadla atd. je ovšem něco, co by mě mělo určitě zajímat, jakkoli je recenzent ke knize dost kritický. Hovoří o zrcadlové scéně, možném splínu či schizofrenii, motivu dvojníka na zocelovací túře do Slezska atd. Rodinné problémy patří ke střednímu proudu, autorovi ale chybí psychologizace, která k tématu patří, jazyk je fádní, jako „interpretační přemet“ vnímá Kryštof Eder i vysvětlení titulu.  

Inovátoři, blázni a šílenci (Martin Brzobohatý) hovoří o knize Uvnitř banánu, anekdotických příbězích Pavla Klusáka (Fra, Praha, 2022), banán odkazuje na proslulou ikonu Andy Warhola. Příručka je členěná do několika oddílů, Pif je heslo o kocouru Pifovi skladatele Mengelberta, Senzační objev (pocta Ursule Bogner), Z pamětí, Šla Nanynka do Billy (nacházím na YouTube, Alžběta Bernášková, ZUŠ Kladno, zpívá „Já mám mobil, chytrý mobil, je to mobil můj, když si zapnu internet, tak se dozvím všechno hned…“), shrnuto hudebníci, kteří skončili neúspěchem nebo se setkali s nepochopením, „Art brut hudebníci, naivní umělci, mystifikátoři, šílenci, zapomenuté kapely, experimentátoři“ etc.. Kniha tak stojí proti předchozí Klusákově knize o Karlu Gottovi.

Skládačka z Tchaj-wanu (Kateřina Čopjaková) je recenze knihy Ostrov duchů, což je stostránková novela, debut bývalé novinářky Kláry Wang Tylové (popisuje se podrobněji, poznamenávám si detail, že každý Tchajwanec má pro případ setkání s cizincem vymyšlené anglické jméno). Dále tu jsou Košíře magické i mizerné (to je název recenze), tedy Košíře mýtické a literární Martina C. Putny, název recenze Mariana Pčoly je nicméně dost nepřípadný, vlastně není kritický, „slovo mizerné“ odkazuje ke Kroutvorově knize Praha mizerná (jak zpívali Psí vojáci, „v špinavé hospodě, ve střevech božích“). Pak je tu román Lucie Paulové Alma a Svět obrazu, z krátkých anotací vybírám Ostrov Biancy Bellové, Deníky světoznámého fotografa Josefa Koudelky (Torst, 2022), knihu Miloslava Nevrlého Karpatské hory (autor proslulé Knihy o Jizerských horách je tu chybně uveden jako „Miroslav“).

Z původní české tvorby jsou tu povídky Píseň venkovských psů a Bič (Zdeněk Grmolec), a pak pozoruhodný text Jsem obyvatelem věže ze slonoviny (Ich bin ein Bewohner des Elfenbeinturms, 1967), jejímž autorem je rakouský dramatik Peter Handke (pěkný komentář na iLiteratuře, v souvislosti s Nobelovou cenou za literaturu 2019). Drawicz je vyznáním polského bohemisty  Aleksandera Kaczorowského profesoru Andrzeji Drawiczovi, který „zemřel náhle 15. května 1997 v den Bulgakovových narozenin“, což cituji vzhledem k tomu, že byl znalcem díla tohoto ruského spisovatele a autorem jeho životopisu, v textu se dozvíme mnohé další. Tuto knihu píšu, protože všichni zemřeme (Václav Maxmilián) je název článku o Jacku Kerouacovi a citací jeho věty z Vize Codyho. Připomíná myslím dost známé věci, pro mě je ale v tomto okamžiku šokující, neboť čtu knihu novopackého spisovatele Josefa Kocourka, který takřka v podobném znění vyslovil něco podobného ústy postavy Nihilisty ve své povídce Jensen a lilie, která nedávno vyšla nově spolu s dvěma dalšími a skvělou studií Jaromíra Typlta v nakladatelství Akropolis v roce 2021.