Měsíčník Host / IV

Měsíčník Host / IV

Literární měsíčník Host, číslo 6/2023 / Nová citlivost

V krátkých textech na úvodní dvoustraně je komentář k firmě Bookwire, jejíž produkt je určen pro přenos digitálních materiálů a tedy vhodný pro redakce, nakladatele a autory, řeč o poslední nedokončené novele G. G. Márqueze, k jejímuž zveřejnění dědicové po určitých rozpacích svolili a která (jak si nyní ověřuji nahlédnutím na internet) skutečně vyšla (2024). Překvapivé je pro mě psaní prvního křestního jména v názvu, kde se uvádí jako Ana Magdalena Bach (známe Knížku pro Annu Magdalenu Bachovou slavného barokního skladatele, sám jsem si ji kdysi přehrával), vychází pod jménem En agosto nos vemos, (přeloženo z orig.) Uvidíme se v srpnu, vyšlo už i v anglickém či německém překladu (na další jsem se nedíval).

Zdeněk Blažek (shoda jmen, malíř a funkcionalistický architekt stejného jména se narodil 10. 7. 1904 v Hořicích a zemřel 14. 1. 2000 v Jičíně) komentuje v článku Podmínka existence situaci po „bombastické tiskovce“ o v té době novém vládním balíčku, po níž jsou diskuse „často zmatené a těžko moderovatelné“, vzhledem k tomu, že „sada návrhů je nekoncepční maglajz, kde se potkávají smysluplné návrhy s absolutním amatérismem“, např. v úvodu zmíněných odlišných sazbách na knihy (0 procent), noviny (21 %) a časopisy (12 %), ověřuju si, že to takto opravdu bylo schváleno. by mohl být deficit dokonce ještě vyšší než letos.Další absurdity (stanovení rozdílu mezi novinami a časopisy na tři dny) snad už ani nebudu komentovat. Jen poznamenám, že ty hrůzy pokračují do ještě obludnějších rozměrů, jak píše Markéta Malá v článku Stanjurova čísla nevychází [atd.] z 30. 10. 2024, kde komentuje situaci s návrhem státního rozpočtu na příští rok, kdy za určitých okolností (bez 30 mld., s nimiž počítá vláda jako s příjmem z windfall tax) „by mohl být deficit dokonce ještě vyšší než letos“.

Mezi norskými spisovateli jako je Karl Ove Knausgård, Dag Solstad, Lars Saabye Christensen, je tím, s nímž Petra Hůlova vede rozhovor, nazvaný zde Psát o věcech, které ještě nikdo nepopsal, s Roy Jacobsenem. Je hostem letošního Měsíce autorského čtení. Tématem je oprávněnost či neetičnost užívat skutečná jména postav, Christensen se k tomu vyjadřuje tak, že samozřejmě každý spisovatel čerpá ze své vlastní zkušenosti, literatura nicméně nemůže být kopie reality, pro vytvoření postavy má autor obvykle řadu předloh, a kopírovat skutečnost by ani nemělo smysl, kromě toho nechce nikoho urážet, „vyoutovat“. V své tetralogii se vrací na ostrov Barroy „k Ingrid“, chce prostřednictvím archetypu zprostředkovat myšlení jiných lidí, hovoří o komplexitě, přitom o sobě říká, že je „chameleon“ a považuje se za anarchistu, proto je kritický k současné společnosti. Hovoří o rozdílech mezi muži a ženami a o tom, že mu konvenuje česká „uvolněnost“ a humor, a také o tvorbě a ambicích, jimiž nejsou peníze, ale obliba jeho knih u čtenářů.

Z dalších informací: Vycházejí deníky Alana Rickmana, herce, který je po smrti a je u nás oblíbený, Pavel Klusák píše o hudbě varhanice Katty, pak se v rozměrnějším textu dozvídáme o specifice BookToku, sloužícímu k propagaci a recenzi knih, statistiky hovoří o tom, že na výrazném vzestupu jsou básnické knihy (příklad jedné skupiny, kdy se počet čtenářů během pár let zdvojnásobil), TikTok ani Instagram původně nebyly určeny pro zveřejňování literatury, dnes tam dominují „láska, aktivismus a zdraví“.

Návrat k tématu, na které jsem narazil v trochu jiném úhlu pohledu, totiž v případě upravování klasických knih v nových vydáních, např. Roalda Dahla, podle ideologických restrikcí ve Spojených státech či vyřazování některých knih (to známe u nás z dob normalizace), čteme v bloku Citlivá literatura, kde se hovoří o praxi upravování nových vydání knih v souvislosti tzv. sensitivity readers, kvůli čemuž byl poprask. První článek má název Hodnota nepřístupnosti, autorem je Jan Jindřich Karásek. Právě tady je u „úprav“ zvláště pro děti zmiňován Dahl, ale taky James Bond, Hercule Poirot a další, sám Dahl v Továrně na čokoládu přepsal své černé postavy na postavy bílé pleti. Úpravy se označují „bowdlerizování“ dle Thomase Bowdlera, který tuto praxi užíval již v 19. století např. u Shakespearových divadelních her, vypouštěl výrazy, které by mohly být vnímány jako urážlivé.

Možná, než budu pokračovat v popisu článků a jejich témat, řeknu svoje stanovisko, a už možná, přestože to je nepřesné, uvedu, že je to hledisko „literární“, zatímco to, o čem píší příspěvky v Hostu je záležitost „společenská“ (samozřejmě teď nestrávím půl stránky popisu vztahu a propojení obou). Je jasné, že můj pohled coby staršího čtenáře ovlivňuje zkušenost „totality“, tedy ovlivňování, povolování či likvidace kulturních produktů podle mnohdy absurdního mechanismu ideologických kritérií, jinými slovy represe tvůrčích výkonů. Z hlediska literárněvědného tu ale je i uznávaný princip tzv. kritického vydání, v němž je podstatná poslední autorská redakce díla, která je „závazná“ (samozřejmě i tady mohou být problémy, autor mohl kvalitní dílo později zdeformovat), a to je pro mě rozhodující. Nedovedu přesně citovat slova Karla Hynka Máchy, který na jednom místě říká, nezměníte jediného slova, tak jak je to napsané (přidávám já) má dílo jedině smysl.

A ovšemže je tu celá řada dalších aspektů, pro mě je zajímavý moment „překladu“, kdy jde vlastně o dvojení, při němž vzniká vlastně nový tvar, který může být v jednotlivých případech odlišný (jak jsme viděli např. u překladů W. Shakespeara Martina Hilského). Tam je ona definitivnost poslední autorské redakce víceméně irelevantní. A v argumentech, uváděných pro úpravu děl (jakkoli restriktivní), se uvádí vhodnost pro děti (ovšem, kromě etických aspektů tady může být i srozumitelnost pro menší děti, ale pak je regulérní, jestliže to uvedeme právě jako „úpravu pro děti do iks let“. Zde článek uvádí příklad čteného díla označeného Family Shakespeare v 19. století, tam se ale výrazy či pasáže, které se neměly dostat k malému čtenáři, nepřepisovaly, ale vypouštěly (zůstal krásný jazyk originálu).

Nu a ovšem, další kritérium, z něhož můžeme různým (opačným, a v obou případech zdůvodněným) způsobem přistoupit ke čtení, je proměna dnešní reality, nedávno jsem narazil na téma „vejminek“ (klasika V. Hálka či K. V. Raise), který v dnešním právním systému nemá místo, jakkoli se ve své době jednalo o sepsanou a právně potvrzenou smlouvu. V tento moment mě ještě napadá systém vysvětlivek, před převratem používaný (dnes o něm, také kvůli někdy až komickým podobám, nechce nikdo slyšet), který mohl dopomoci osvětlit kontext např. historického románu. A s tím ovšem souvisí další aspekt, východisko pro možnou další širokou debatu, totiž ekonomický.

K řešení, že se Dahlovo dílo vydá ve dvou podobách, původní a upravené (tam bude místo „tlustý“ „enormní“) se vyjadřuje druhý článek, Citová výchova (Pro a proti sensivity readers) Marka Torčíka (Pro) a Biancy Bellové (Proti), je řeč o strašáku cancel culture, ale také o „hyperprotektivní výchově“ (přehnaně ochranářské), fenoménu dneška (to beru jako jeden z klíčových momentů, jeho kontext vidím denně kolem sebe, včetně podle mě až obludných souvislostí, například když výtka učitele, že žák nesplnil zadaný úkol, je brána jako ponižování). Na druhé straně by samozřejmě skutečnost bytosti ve vývinu měl být určitě nějak zohledněn, včetně určitých možná pravidel, nechceme-li použít výraz „regulí“. Vzpomínám si, jak nám kdysi ve škole promítali tenkrát černobílý film O ševci Matoušovi (1948, režie Miroslav Cikán), odehrávající se v prostředí revolučního roku 1848. Záběry z popravy v jedné scéně na malého citlivého kluka intenzívně zapůsobily, z horečky jsem se dostával do druhého dne.

Jana Šrámková pak na závěr přispěla článkem Dospěláci v postýlkách. Její ústřední hledisko je již nahoře řečené, že se totiž s dětskou literaturou nakládá jinak než „s ostatní autorskou literaturou“, kromě oněch didaktických hledisek je – včetně různých subžánrů, včetně těch, které vlastně původně pro děti určeny nebyly – orientována výhradně na koncového spotřebitele. Přitom je problém pojmenovat to, co to vlastně „modelový“ dětský čtenář je. Ohledně tohoto vyčlenění jako tvůrců dětské literatury se ostatně ohrazovali i autoři jako C. S. Lewis (Letopisy Narnie) či P. L. Traversová (Marry Poppins). Nu a potom je tu třeba také zmínka o Ovidiově klasice, Umění milovat, na které podle nějakých těch kritérií nezůstala nitka suchá. Nu ano, tam jsem ovšem v pokušení kritiky celého konceptu západní civilizace (nebyly by to jen hodně závažná a v praxi se hodně odchylující témata jako monogamní manželství, to už bychom byli hodně daleko, ale i tak aktuální a v západním světě, viz současné Spojené státy, nevyřešené právo na potrat). Ale to bychom se dostali již opravdu mimo rámec našeho tématu.

U titulu Peníze obsah nezajímá (Jakub Jetmar) jsem se pozastavil nad neobratností formulace autora (co je podmět a co předmět, co „nezajímá“ co?), které se potvrzují i v dalším textu, v němž jsem podobou myšlenkovou strukturu (co je příčinou a co následkem) musel rozplétat, i když jsem se nakonec snad dobral toho, co chtěl novinář vzletně říci. Ovšem, výplody digitální revoluce, blogy, Twittery (dnes X) a další formáty, jejich splněná či nesplněná očekávání (ovšemže si také vzpomínám na to nadšení, například na jednu konkrétní vánoční či novoroční až úsměvnou situaci, kdy se jakýsi muž postavil s mobilním telefonem doprostřed prázdného náměstí s evidentním projevem sebeuspokojení, že on tady a teď, obklopen historickým zámkem, chrámem svatého Jakuba a měšťanskými domy, je ten, kdo tady rozhoduje o tom, jak bude komunikovat). Proměna médií „na přelomu nultých a desátých let“ (poměr a vztah nových médií vs. tradičních), influenceři, autor zmiňuje americkou společnost BuzzFeed (neznal jsem) jako příklad opačné reakce, do původně „občanských“ platforem vstupuje stále více trh (vzpomínám např. na výukové programy angličtiny, které dělali nadšenci, postupem času, ale byly zpoplatněny – ovšem, nic proti tomu), autor se táže, zda ještě dělají „občanskou žurnalistiku“ a odpovídá, že zcela jistě ano. Uvádí termín „content creators“, osoby, které se tím živí, „hybridní novináře“, za jaké se označuje Michal Půr (portál Info.cz, majitel Daniel Křetínský), a nyní jako „mediální podnikatel“ dělá podcasty s Petrem Pavlem (na některých adresách je označován jako „klimatický dezinformátor“, dál jsem se po tom nepídil). Příliš toho článek vlastně nepřináší, zaznamenávám vztah či rozpor „mezi morální integritou a ekonomickou udržitelností“, ale takto obecně řečeno to všichni víme.

Štiavnik Jána Kuciaka (Ján Motýl) se vrací k tragickému tématu slovenského novináře, Štiavnik je táhlá obec na Slovensku, spojená s jeho jménem, kam se novinář vydal. Do protikladu dává kauzy, kterými se Kuciak zabýval s „malou smrtí“, milostným vyvrcholením s milovanou Martinou, kterého si jistě bohatě užíval, a tou skutečnou, kterou neočekával. Ten motiv Motýl pověsil na knížku Sexuálné šťastie britských autorem M. Yaffé a E. Fenwick, kterou našel v místní knihobudce, kde novinář čte „Nikdy se nebojte dať najevo, že máte pôžitok zo súlože.“ Novinář popouští uzdu fantazii, když říká, že si kniha vydaná na začátku devadesátých let mohla Jánu Kuciakovi dostat do ruky. Lidé se moc s Motýlem nechtějí bavit, reakce jsou různé, včetně těch, že neměl do ničeho vrtat. Všichni mlčí. Jsou tu ale i odmítavé reakce na Jozefa Tisa (narodil se v nedaleké Bytči) či Mariána Kotlebu, který kandidoval rok po Kuciakově vraždě na prezidenta či rozhovor s Jozefem Kuciakem, Jánovým otcem. Výstižní: „Štiavnik začínámm vidět jako ustrašenou díru pod horami.“

Rozsáhlý projekt Všechnu moc imaginaci v Drážďanech (2023), představující českou uměleckou scénu v bohatém kulturním programu, zahrnujícím „od sochařské instalace ve veřejném prostoru přes letní divadla, hudbu, film včetně vyvrcholení výstavou současného českého umění v dialogu s pracemi klasické moderny v tamní Kunsthalle v Lipsiusbau“ (z prezentace) komentuje Tereza Bonaventurová, co je myšleno tvrzením, že Vše je problematické Jana Šotkovského, pochopíme po přečtení textu, jehož osou je osobnost Jana Pitínského (do ní přidává jména Burian – Radok – Talská), s Pitínským (jeho „odchodu ze scény“) mizí jedna režijní legenda a ovšem také jedinečný režijní styl, říká autor.

Sofia Andruchovyč je jedna z nejpopulárnějších ukrajinských spisovatelek, rozsáhlý rozhovor s ní vede Václav Maxmilián. V HaDivadle uvedli adaptaci jejího románu Felix Austria. Řeč je o možnostech adaptací jejích děl jako divadelní hry či filmy, historických souvislostech či o vztahu k jejímu otci, i u nás známém spisovateli Juriji Andruchovyčovi, kterému stále dává jako prvnímu číst své práce. V rámečku přehled řady románů a povídek, z nichž zmíný román vyšel i v českém překladu, chystá se další.

Nu a jsou tu „osobnostní“ rubriky, tedy „básnířka čísla“ Emily Berry, „nová jména“ Eva Marie Růžena, „beletrie“ Josef Pánek, „ateliér“ Kateřina Bolechová. Zaujaly mě z toho surrealistické koláže Kateřiny Bolechové, Pánkova Láska v době globálních klimatických změn získala ve své době Magnesii Literu, nejspíš dost zajímavá (do různých oblastí) rozprostřená osobnost, samotný text v Hostu mně přišel příliš upovídaný (nebo jsem zrovna na něj neměl náležitou náladu). Zato Emily Berry má ty postřehy sevřené. Evu Marii Růženu jsem kdesi myslím (možná ne explicitně) zkritizoval jakožto typus určitých apriorních postojů, kdoví, to obtížné zapadání do dnešního světa, který mnohdy odmítá „správné diagnózy“ (narážíme na to znovu a znovu), jí při jejích zdravotních vymezeních nepřinášel určitě pohodový úděl. Když čtu tyto verše, oceňuju onu obraznost, mám-li říci něco pozitivního.

Škola v podsvětí Ondřeje Macla je zajímavá kombinace dnešní „školy“, jak ji známe (se spacáky, přípravou na výlet atd.) a ikonickými figurami, které známe z mýtů (Kerberos atd.). Zábavné čtení.

Ahasver periferií je komentář Ondřeje Nezbedy k „prózám a životu spisovatele a solitéra Pavla Růžka“. Podstatnou výpověď o básníkovi, který se rozhodl klidnou cestou odejít ze života, přináší básník Daniel Hradecký. Trochu mě mrazí, protože je to muž narozený o dva roky později než já (1951), mohl by tedy být na vysoké škole mým spolužákem, kdyby nestudoval anglistiku v Ústí nad Labem. Je to smutný osud vzhledem k tomu, že nadaný člověk se svobodnými názory a životním stylem nakonec podlehl normalizaci a podstatnou část svého díla „zkazil“ hloupým ideologickým podřízením se. Teprve poslední shrnutí života ve třech svazcích v úhrnu asi osmi set stran s názvy Bez kůže, Bez růže a Bez tebe (2022) dává smysluplný celek. Vydání posledního svazku se nicméně nedožil, ocenění Magnesia Litera, do jejíhož výběru se dostal, nemohl získat, protože kniha odporuje pravidlům. Skončil smutně, ale klidně. Přestal prakticky přijímat potravu a jen pil, vědomě k této hranici směřoval a nechtěl užít násilí.

Zajímavá je poznámka Jak se vydává česká literatura v Itálii Alessandra Catalana. O tom, že tady je velká tradice, víme my někdejší studenti Filozofické fakulty, o Angelu Mariu Ripelinovi a jeho knize Magická Praha se tenkrát hodně hovořilo (tedy hovořil o něm Vladimír Binar na svém semináři). Ta intenzita vydávání aktuální literatury sice po převratu poklesla (vydává se dál Hrabal, Kundera nebo Hašek), existuje ale přece jen malé vydavatelství Mirraggi, které na tuto tradici navázalo a vydává i některé současné autory.

Kniha Jak se stát jiným spisovatele Édouarda Louise (česky Paseka, 2023) by mě měla zajímat vzhledem k tématu dvojení, dle Anny Fremrové je nicméně kniha „krokem zpět“, hovoří o „hranici mezi zpovědí a pozérstvím“, které nepřináší nic dalšího ke zkoumání identity, jehož nemilosrdná otevřenost v předchozích dílech (Skoncovat s Eddym B., Dějiny násilí, eseje Boje a proměny jedné ženy) přinesly velký úspěch. Také kritika Anny Fremrové je ostrá.

V recenzi nové knihy Kláry Vlasákové Těla (Listen, 2023) Mizející těla a hluchá místa je Kryštof Eder, jak je už z titulu zřejmé, rovněž dost nesmlouvavý. Ocituji jednu pasáž: „Podobně jako v Prasklinách Klára Vlasáková sice přináší hned několik podstatných témat, která jsou si navíc, blízká, ale v románovém tvaru si spíše překážejí, než aby se doplňovaly a vzájemně nasvěcovala z neobvyklých úhlů.“ Pro srovnání přidám čtenářský komentář Šárky_D na Databáziknih.cz: „Jako by autorka chtěla říct daleko víc, ale nakonec se to úplně nepovedlo. Zmínila přitom mnohé bolesti současnosti: chudobu, nedostupnost bydlení, klimatickou tíseň, věčnou problematiku vztahu matka-dcera, stárnutí - a až na to stárnutí, které mělo mimochodem v celé knize největší sílu, šla po povrchu, či spíše jen naznačila. Mně by to ale zajímalo právě víc do hloubky.“ (ovšemže jsou i jiné pohledy, také „pětihvězdičkové“).

U knihy Aleny Mornštajnové Les v domě (Host, 2022) nelze komentář k recenzi Kryštofa Špidly s názvem Přitažlivost a podstata nepůvodnosti odbýt pár slovy, protože se podle mého názoru dotýká čehosi, co je v základech nejen úspěchu spisovatelky (řekli bychom, že „stačí“ vždy o kousek pokročit a zároveň zůstat v mezích přijatelných pro čtenáře), ale i svým způsobem literární tradice, která pracuje s určitými vzorci kompozičními, jazykovými, postojovými, a rozvíjí se právě jejich proměnou, ale zároveň v určitých recyklacích. Když dám příklad, když si pustíme nějakou muziku od Beethovena, asi odhadneme, pokud budeme alespoň trochu zběhlí, že by mohla být od něj, když ji na druhou stranu posloucháme, můžeme ale také otráveně říci, to už jsme šestkrát osmkrát slyšeli, dokonce ten jeho kompoziční princip (říká se tomu práce s tématem) spočívá v tom, že to vídeňský klasik „pořád mele kolem dokola“, někdy až na pomezí únosnosti.

Samozřejmě to je jen přirovnání, ale na tom ta Špidlova kritika vlastně spočívá, když se „Aleně Mornštajnové dlouhodobě daří“ „přesvědčit masu čtenářů“, na druhou stranu analyzuje mainstream, jehož „finta“ „tedy spočívá v tom, být o krok pozadu, pohybovat se po spolehlivých vyšlapaných stezkách.“ Nu tento protiklad v recenzi Špidla probírá na konkrétních příkladech. Kontextuálně uvádím, že kniha vzbudila rozruch svou podobností s příběhem výtvarnice Klára Tellnerová, známá pod jménem Toy Box, spisovatelka inspiraci jejím skutečným příběhem odmítá, téma se propíralo v různých časopisech, stačí jedno kliknutí na internetu.

Zbývají kratší recenze jako je ta knihy Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, reportérů Alarm!u jakožto první v jeho edici (Tvrdý perník, Josef Chuchma), název je další pojmenování pervitinu, drogy u nás rozšířené v 80. letech (zajímalo by mě, v čem Jaromír John zkreslil realitu ve své tehdejší knize Memento, 1986), recenzent chválí přístupovou a tvarovou pestrost textu, rozkrytí společenského kontextu je prý na půl cestě (je zřejmý jejich kritický postoj k systému, když třeba říkají, že podnikatelé užívání perníku u svých zaměstnanců tolerují, neboť zvyšuje jejich výkony a tím jejich vlastní zisk, Chuchma kontruje, že těžká práce byla vždy, nicméně když hovoří o alkoholismu u horníků, kritiku „kapitalismu“ tím potvrzuje).

Lajla znamená noc polské žurnalistky a hispanistky Aleksandry Lipczakové podle recenze (Půlměsíc, kříž a hvězda v jednom podnebesí, Václav Maxmilián) sleduje kulturní vztahy tří náboženství v Al Andalusu (což je trochu jiný pojem než dnešní Andalusie). Klíčovým rokem v historii, kterou autorka sleduje je rok 711, podtrhuje úlohu arabské kultury, bez níž bychom v Evropě neměli nejen pomeranče či churros, rýže, cukr, pepř, česnek, jedním z obrazů je proměna mešity/katedrály v Córdobě, je řeč o překladatelích z arabštiny, súfismu, osudech Maurů za druhé světové války. Recenzent by ocenil časovou chronologii (kapitoly jsou časově „napřeskáčku“), jiná odbornice na islámsko-arabskou kulturu nesouhlasí s autorkou ohledně důvodů nacionalistických a protiimgračních hnutí (Al-Andalús „s tím nemá nic společného“, jsou tu krize a lidé si hledají obětní beránky). To, že arabská kultura je součástí španělské identity jako teze, s níž by bylo třeba pracovat, je mi zcela jasné – kdysi jsem četl objemnou knihu, titul si už nepamatuju, jejímž obsahem bylo ukázat, jak arabská kultura byla „mostem“ mezi antikou v době jejího rozkladu a středověkem, díky ní se celé to obrovské dědictví uchovalo (hovoří o tom také anotace na stránkách www.absynth.sk), vzpomeňme jen jména jako Avicenna (Abn Síná), Averroes (Ibn Rušd), Maimonides (to byl ovšem židovský učenec v Cordóbě) atd. A slova, u nichž si ten původ ani neuvědomujeme? Al-kohol, al-gebra.

Iryna Zahladko Tváření (Protimluv, Ostrava, 2023) v recenzi (Libor Staněk II., Jazyk jako rozmočený chléb), shrnu větou „autorčin básnický hlas je […] nejsilnější tam, kde je nejistý.“ A k tomu (zdánlivě „proti“ tomu) citát filozofa Gadamera „bytí, kterému lze porozumět, je řeč“ (navázal na Heideggerovo „Dasein“, česky máme pěkný překlad „pobyt“), který bych použil (ale komentář jsem už napsal), kdybych debatoval s Terezou Matějčkovou o jejím vyzdvižení „ruky/řemesla“ vedle slova v jejím eseji v jednom z posledních čísel Týdeníku Echo.  A podobně pochvalná je recenze básnické knihy Jiřího Šimčíka Vězeňská strava, Dobrý důvod, Nová Říše, 2023) na následující straně (Roman Polách, Mohutné železobetoonové pravdy vězení světa), která oceňuje, že vedle „citlivé cílevědomosti“ postihující ztrátu smyslu a „imaginativnosti“ jeho druhá, aktivistická složka, „silně společensky angažovaná“ to ale dělá „neagitační, neplakátovým způsobem“ a stojí tak „na pomezí společenské kritiky a vlastní křehkosti“. A k charakteristice ještě: „hybridní prolínání směšného a vážného, citového, romantického, kanonicky nepodstatného“, ano, je tu mladá generace básníků, recenzent uvádí také Jana Škroba či Michala Talla.

A pak tu bude asi zábavná kniha Jamese McBridea, také proslulého hudebníka s českým názvem Jáhen King Kong (Paseka, 2023) – (Markéta Musilová, O jáhnovi Sečmenovi, který se propil do nebe) či Řeka Rosy Liksomové (Pistorius & Olšanská, 2022) – (Jan Dlask, Uprchlický příběh z válčícího Finska) na jedno téma, které patří k historii této země, je označováno „laponská válka“ a literatura se k němu vrací, zde v „pozoruhodném“ zpracování. Jana Šrámková je autorkou drobnější knihy pro děti Fánek hvězdopravec (nakl. Běžíliška, 2022) – (Kateřina Čopjaková – Za okraj papíru). Zajímavý je tady komentář k cílové skupině, kterou nelze přesně vymezit vzhledem k některým tématům (chudoba, vyloučení), které si rozklíčují spíše starší čtenáři (je to zajímavá teoretická otázka, vzpomínám si, byť to je trochu něco jiného, na vymezení festivalu „Jičín – město pohádky“, který neměl být jen pro „rozzářené dětské tváře“, ale prostřednictvím dětí vtáhnout do dění i dědečky a babičky, jeho vícevrstevnost stála na několika pilířích). Z jiného soudku je kniha Rybářská chata (Prostor 2023) norského spisovatele jménem Stein Torleif Bjella o dvou mužích, strejdy Ivara a synovce Jona, kdesi na severu v horách, přičemž je kladena otázka, proč se mladší muž podřizuje nekonečnému peskování toho staršího. Autorkou recenze je přitom spisovatelka předchozí knihy (Jana Šrámková, Myslet jako ryba).

Recenze (Zdeněk Staszek, Stopařův průvodce minulostí), klade podle mě až zbytečně komplikovaným způsobem otázky po tom, co je to historie (samozřejmě, že tady ta otázka vždycky byla, nemůžeme si minulé dění „přetočit“ na nějaké cívce filmu, jeho zpřítomnění funguje jinak (jsou tu zmíněni L. von Ranke či Foucault Annales, a ovšemže, pokud se má jednat o vědu novodobého typu, musí se opírat o prameny, a pak je otázka úhlu pohledu a způsobu interpretace materiálu. A Carlo Ginzburg v knize Stopy (Nakl. AMU, Praha 2023) na to jde zajímavě, od příběhu podivína, prostřednictvím něhož rozkrývá průsečíky „tehdejší normality“. Další (Anna Pohlová, Tolstojovské rodinné drama) pojednává o beletristickém díle, knize U jezera Davida Jamese Poissanta, recenze chválí plastičnost a uvěřitelnost postav i hloubku komplikovaných vztahových témat.

Pěkné je shrnutí myšlenky Co se naučit od lidí s postižením? od Terezy Matějčkové, která nejdříve vypráví smutný příběh loučení se s milovaným psem, který je impulsem k tématu, a v závěru pak čteme: „[…] že se od lidí s postižením můžeme naučit to, jak být silní a bojovní, aniž bychom v sobě pěstovali ctižádost, tedy touhu druhého pokořit. Lidé s výrazným tělesným znevýhodněním bojují každý den. Přesto nepovstávají proti druhému neustále hledají jeho oporu, spolupráci, říkají si o pomoc. Takový postoj vm radost ze živta nezaručí, ale je… aspoň podle Schmitzové – nejjistější ze všech těch nejistých cest, jak jí docílit.“ (Barbora Schmitzová odešla z akademické dráhy, aby se mohla starat o svou dceru.)

Reklama na aktuální ročník festivalu Ars poetica, a na konzervativní revui Kontexty.