Měsíčník Host / III

Literární měsíčník Host, leden 2023

Jan Němec vtipně komentuje novou grafickou podobu časopisu, jehož dřívější podoby označil jako Host habilis, Host erectus, Host sapiens, a nyní hovoří o Transhostu.

V úvodu je věnována pozornost významné osobnosti české kultury Antonína Bajaji v nekrologu Josefa Holcmana Dřevnický kavalír – Odešel Antonín Bajaja. Je zajímavé, že i řada jiných osobností (nahlédl jsem do internetu) označuje spisovatele, oceněného Magnesií Literou za román Zvlčení (2004) a státní cenou za literaturu za román Na krásné modré Dřevnici (2010), za svého guru, kmotra či přítele. „Vznikají vzpomínky na řadu situací a taky jakási průrva, jakási propast, protože Tonda už tu není a nebudu už mít před sebou perspektivu se s ním potkat a poslechnout si jeho komentáře a vždycky velmi příznačné charakteristiky naších dnů. Mezera, která po něm vznikla, mi ho bude připomínat,“ okomentoval v úvodu svého textu úmrtí svého přítele Holcman. Kromě jeho lidských hodnot je v nekrologu zdůrazněn Bajajovo moravanství.

V čísle jsou dva výrazné články věnované queer problematice (teď, když píšu komentář, jsem teprve vlastně pochopil to Němcovo označení „Transhost“, mimochodem bych rád ještě poznamenal, že tady to znaménko „+“ – metaforizuju ten výraz LGBTQ+ s pozitivním postojem, je svým způsobem opačný příspěvkům „ –“ v Echu, kde padá tvrdá kritika naopak na dnešní „posvátnost“ této problematiky, jsou tam články o vyhozených univerzitních profesorkách, které nesouhlasily s novými doktrínami, ve výsledku ale, když o tom uvažuju, je společným rysem svoboda, která je tak či onak ohrožována).

První, Zbavit se divného pocitu je článek básníka a publicisty Marka Torčíka Zbavit se divného pocitu, který je, jestli to dobře chápu gay, podle toho postoje jakoby „zvnitřku“ (ještě si dohledávám, ano, původem přerovský autor románu Rozložíš paměť, Paseka, 2023, který se touto problematikou i soustředěněji zabývá, rozhovor k románu i queer tématu na Aktuálně.cz 28. 1. 2024, Tomáš Maca, na Databazeknih.cz, čtenáři velmi chválená kniha). Text uvádí motivem vražd v bratislavském queer klubu Tepláreň (zase musím dohledávat, spousta toho mně uniká, stejně jako pojem nebinární osoba, jeden ze zavražděných, druhý byl bisexuál, nebo pojem cisgender, tedy většinová sexuální orientace, událost v Bratislavě se odehrála v říjnu 2022), autor komentuje přístupy lidí k tématu u nás, vysvětluje také pojem queer (znamená v angličtině „podivný“, to je ten pocit, s nímž se musí dotyčný vyrovnat), zmiňuje filmy jako je Moonlight (rež. Barry Jenkins), Portrét dívky v plamenech (Céline Sciamma), seriál na Netflixu Srdcerváči či „marvelovský bluckbuster“ Eternals (Chloe Zhao) či Zkrocená hora (to je jediný z těch filmů, které jsem viděl, kdysi jsem ho dostal v balíčku s tuctem dalších nejrůznějších filmů, byl tam také film Billy Eliot, režie Stephen Daldry, 2000, který Torčík neuvádí, také knihu rozhovorů s queerlidmi Vojtěcha Titlbacha (někde jsem četl recenzi, mám to v nedávných poznámkách).

V komentáři k přístupům společnosti hovoří Torčík také o tom, že „stigma“ zajímá média tak, jako by „sloužilo k pobavení diváků“ (snad bychom mohli obecněji říci, tak jako každá aféra, násilí atd.), což dokládá na příběhu režiséra a umělce Dereka Jarmana, autora memoárové knihy Modern Nature, o kterého se média začala zajímat teprve v okamžiku, kdy uvedl, že je HIV pozitivní, a pak sledovala, protože tenkrát ještě nebyly léky na léčbu nemoci, takřka „v přímém přenosu“ jeho bolestivý konec. K tomu ještě cituji z textu: „Jde přitom o fenomén, kterému se občas přezdívá »misery porn« a spočívá v přehnaném vyobrazování utrpení a traumatů. S recepcí queer reality souvisí i problematičnost obsazování divadelních rolí queer osob herci většinové sexuální orientace, Torčík uvádí příklady (třeba Most), a také další řadu knih a jejich adaptací.  

Druhým článkem s touto problematikou, byť pojednanou ze zcela jiného úhlu pohledu, a také jiným literárním stylem, je S Wittgensteinem v gay sauně, jehož autorem je Vratislav Maňák (dle Wikipedie se rovněž hlásí k homosexuální orientaci). Dějištěm úvahy o „malé smrti“, proměny situace lidského těla, které jakoby bylo v popisované situaci odděleno od duše či ega, je sauna Kaiserbründl, dříve Centralbad ve Vídni, kam poslal ve své fantazii filozofa Ludwiga Wittgensteina, autora proslulé knihy Tractatus logico-philosophicus (to byl ovšem romantický bisexuál, jak mně potvrzuje dotaz umělou inteligenci Copilot), a poté další osobnosti jako Michel Foucault, autor známých Dějin sexuality, dále rovněž filozof Jean Baudrillard („simulacra“) či Pierre Bourdieu (kniha Nadvláda mužů). Maňák zaujímá podobně filozofický přístup a usiluje o to pojmenovat, co vlastně návštěva tohoto podniku pro gaye („pánská sauna“, Herrensauna), kde pobyt představuje vystoupení z běžné konvence mimo tento podnik (tělo se tam nabízí laskání po opětování dotyku druhého muže, nemluví se, takže tento kontakt je anonymní, Maňák vše dost podrobně popisuje) znamená jako uvědomení si sama sebe, jako klíčová je uvedena ještě zvýrazněně formulace, kterou cituji: „Hlavní zkušenost gay sauny nakonec tkví v experimentu s tím, co znamená lidská já a v jakých podobách jsme ho vůbec schopni prožít.“ Klíč nebo ústřední krok je v tom, že se mužské tělo nabízí pro druhého.

V těch místech jsem trochu uvažoval, že bych možná polemizoval, přece i v heterosexuálním kontaktu se tělo účastníků nabízí jedno druhému a i tam dochází k „malé smrti“, ale to není v tuto chvíli úplně podstatné. Zajímavá je věta Ludwiga Wittgensteina o tom, že co nemůžeme uchopit, o tom máme mlčet, narážející na mystérium lidské existence. Když si to konfrontuju se svým uvažováním, nacházím tam jeden zajímavý moment, totiž právě oné hranice neuchopitelnosti. Dokážu pochopit lidskou existence jako uchopení sebe sama svým vědomím (to, co se vlastně odehrává, v tom mně pomohly studie díla Miloše Šejna, četba M. Merleau-Pontyho, pregnantně pojmenovávající situaci člověka v prostoru světa atd.), přesto nedokážu pojmenovat skutečnost, že to jsem “já“, kdo teď píše tyto řádky, tedy podstatu tohoto jedinečného subjektu. Tak ovšem, ten Maňákův text je o něčem jiném, nicméně snaha reflektovat sebe sama je u všech lidských bytostí (a možná i u zvířat, kdeže jsem to teď četl, že nějaká v taxonomii o hodně vývojově nižší bytost má sny?) je podobná.

Vnímám dějiny jako pulzující hmotu je rozhovor Ondřeje Nezbedy s Vojtěchem Maškem, jehož portrét je na titulní stránce časopisu. Téma mě opravdu zajímá, totiž ono téma „masky“ (jakožto jedné z podob dvojení), cituji: „Asi mě zajímá, kdo za našimi tvářemi opravdu jsme. A nejen v té děsivé fázi, ale třeba i v té komické, groteskní. Předstírání nebo hledání pravdivé podoby sebe a světa.“ Autor komiksů a filmový tvůrce začíná tím, jak ho v dětství fascinoval Fantomas ve filmu, kdy měl anonymní masku a poté, co ji sundal, jsme viděli nějakou „jinou“ tvář, „několik tváří“ má i film Arvéd či jeho komiks Svatá Barbora. Za „komunismu“ byly dva diskurzy, ten „doma“ a ten „veřejný“, kdy se ale nesmělo hovořit o tom, co se říká doma. Zajímavá myšlenka, že se tahle „dvojtvářnost komunismu“ možná překlopila do dnešní nedůvěry ke všemu oficiálnímu a existenci dezinformací, které jsou dvojznačné. Na hororu, který přece „není nic příjemného“, láká „princip zjištění, odhalení“, překvapivé pointy. Zmínky jsou o Buñuelovi, Lynchovi, Kafkovi. Řeč je o přehnanosti, expresivnosti. Mašek se ve své tvorbě vrací k tématům v minulosti, ačkoli podobné motivy (třeba podobné figury jako je Arvéd Smíchovský) vidí i kolem sebe. Pak mě ještě zaujalo, že se podílel na scénáři filmu Křižáček (2017, režie Václav Kadrnka), který jsem viděl na jednom ročníku Ars poetiky (teď si nevybavím, Irena Havlová a Vojtěch Havel, s nimiž jsem se na festivalu setkal, byli hosty téhož ročníku).

Pro dnešek je asi nejzajímavější „sebezbožštění“ talentovaného člověka, který odmítá rozeznávat dobro a zlo (to je případ Arvéda či Camusova Calliguly). Otázka, co s takovými lidmi, Mašek ale poukazuje na příklady, kdy jsou někteří manipulátoři usvědčeni ze lži (já si jen v tuto chvíli říkám, že toho přece jsme takřka denně svědky, některým politikům je předkládána celá řada momentů příkrého nesouladu, ale nic se neděje, mají hroší kůži a poukazují na to, že je lidi zvolili). S tím souvisí další fenomén, totiž udavačství (objevuje se v české kultuře, Mašek zmiňuje Karla Sabinu či Egona Bondyho). Vypráví také rodinný příběh (rozvod rodičů německého a židovského původu za války), každá rodina má své temné události. A hovoří také o alkoholu a drogách a té hranici, která jen zdánlivě vede ke svobodě, ve skutečnosti naopak.

V dalším bloku (Téma) je několik položek vztahujících se k Annie Ernaux, laureátce Nobelovy ceny, která ji komentovala jako „instituci pro muže“. Jsou tu texty Michaely Rumpíkové Na okrajích meziprostoru, Magdaleny Platzové Co vlastně čtu?, rozhovor s překladatelem Tomášem Havlem Texty Annie Ernaux kladou houževnatý odpor a text Annie Ernaux Čím začít? V nominaci Švédské akademie zazněla výstižná slova: „odvaha a klinická přesnost“, která vystihují zároveň dva úhly poetiky francouzské spisovavatelky, na jedné straně odvážné uchopení tématu, vycházejícího z vlastního života, na straně druhé až sociologický přístup, jak o něm hovoří komentátoři, ale i ona sama, tedy dvě vypravěčské perspektivy vztahující se k „já“. Jinak také řečeno, překračování vymezených žánrů.

První, nejrozsáhlejší text je portrétem první francouzské spisovatelky (nar. 1940) oceněné (2022) Nobelovou cenou. Hovoří o pocitu nedostatečnosti autorky, vycházející z jejího sociální postavení nižší třídy, z něhož se v životě vymanila svou literární kariérou a sňatkem, tedy vzestupem, z něhož pak ale vyplývá otázka po jazyku, kterým by měla ve svém psaní promlouvat. Její knihy popisují tento model skrytě autobiograficky, jindy explicitně autobiograficky. Přitom „autorčiny texty nejsou etonologií jednoho »já«, jedné rodiny, ale celé jedné společnosti“, jde o to, „prolomit ledy mezi intimním a veřejným vyjádřením, a tak najít rovnováhu transpersonálního »já«“. O odvaze je řeč například v okamžiku, kdy, v jednom díle skrytě, v dalším pak otevřeně hovoří o nelegálním potratu, který vnímá jako ponížení a hanbu, přičemž její sociální postavení tyto pocity umocňuje.

O tomto momentu hovoří také Magdalena Platzová v příběhu čtení jejího díla, díla spisovatelky pro ni neznámé do okamžiku, než obdržela právě ono nejvyšší literární ocenění, přičemž toto čtení je zarámováno dialogem s kamarádkou, která jí knihy Annie Ernaux zprostředkovala, její dílo ale odsuzovala. O komplikovanosti překladů hovoří Tomáš Havel právě vzhledem k užitému jazyku, u nějž bylo nutno ověřovat ekvivalenty případných odborných termínů, které spisovatelka používá. K výše zmíněné problematice se vyjadřuje rovněž autorka ve své „nobelovské řeči“. V mé poznámce neuvádím konkrétní knihy autorky, o nichž je v textech řeč, vzhledem k tomu, že např. na Wikipedii je mnohé podrobně pojednáno (to je vždy otázkou rozhodování pro mě, o čem se ve svém komentáři zmínit jakožto odkazu na probírané v „tištěném“ materiálu, a co „vynechat“ pro snadnou dohledatelnost, stejně jako je jiným kritériem, co pominout či nikoli vzhledem k tomu, že to nebude zaznamenáno či že to není až tak v zorném úhlu mého zájmu).

Z upozornění na nejrůznější akce v oblasti kultury zmíním Masterclass časopisu Host, v tomto případě Martina E. Kyšperského Jak napsat autorskou píseň? v Praze či Terezy Matějčkové Kdo tu mluvil o vítězství? v Brně (vyšlo jako kniha v nakl. Karolinum 2022 s podtitulem Osm cvičení ve filosofické rezignaci.

Básník čísla je Martin Vopěnka, beletrii zastupuje Martin Kyšperský, jako nové jméno je uveden Jiří Žák a v položce Ateliér, jak celá stránka tyto momenty uvádí, je Hiep Duong Chi.

Hledání ztracené beranice je deskripce proslulého fenoménu fotografie Klementa Gottwalda upravené v souvislosti s likvidací Vlado Clementise, který starostlivě půjčil Gottwaldovi svou čepici, jak je o tom zmínka již v Kunderově Knize smíchu a zapomnění. Na kongresu bohemistiky se tématu věnoval italský bohemista Alessandro Catalano, článek je doložen celou řadou fotografií, mj. i na obálce Mladého světa či na poštovní známce, což souvisí se zevrubným sledováním geneze celé události a následného použití (i dalších) fotografií v nejrůznějších sbornících a jejich dochování v archivech. Catalano přitom zmiňuje řadu nesrovnalostí, které se objevují již v podání česko-francouzského spisovatele, ale i dalších svědků, např. v Pamětech Čestmíra Císaře či Václava Davida, kdy padne otázka, zda to byla vůbec Clementisova beranice („dle legendy“, píše Císař), a také upozorňuje na záměnu dvou demonstrací, přičemž ta pozdější, známější („právě jsem se vrátil z Hradu“) probíhala bez pokrývek hlav. V každém případě si člověk uvědomuje, jak určitý motiv, „obraz“, se, pokud je nějak významově zatížen, vleče dějinami, je jejich určitým reprezentantem.

První kniha, které se věnuje blok recenzí, je Zničit spisovatele Michela Houllebecqa, jíž se věnuje Magdalena Platzová v textu Skoro jakoby smíření. Tím myslí jednak odlišnost od předchozích radikálních postojů renomovaného francouzského autora, jednak skutečnost, že kdyby se nejednalo o něj, kniha by nebyla v takovém hledáčku pozornosti. Zaznamenává jeho hru, jíž se „necháme celkem ochotně zneužít“ a s použitím literárněteoretického instrumentáře, který takto označuje postmodernismus, uvádí šest možností čtení knihy. Meditace o stáří a nemoci, špionážní zápletka, sonda do francouzské společnosti, průvodce po části Francie atd. Už toto láká si knihu přečíst, byť prý nepatří k vrcholům jako Elementární částice, Možnost ostrova či Mapa a území.

Pozoruhodnou interpretaci historii nalezne čtenář v knize skandinávského autora Svena Lundquista s názvem Vyhlaďte všechny ty netvory (Host 2022), což je původně výrok sadistického velitele Kurtze z novely Josepha Conrada Srdce temnoty, odehrávající se v leopoldovském Kongu (za belgického krále Leopolda II. dětem usekávali ruce, vodili lidi v řetězech, čtu v jenom novinovém článku), nalézám tuto Lundquistovu knihu na Databazeknih.cz a z jedné recenze kopíruji relevantní citát: „Těžko se vyhnout řečem o neutuchajícím vyhlazování celých národů, jímž se vyznačovalo celé 19. století. To my jsme myšlenku na něj potlačili. To my si ho nechceme připomínat. Přáli bychom si, aby genocida začala a taky skončila s nacismem. A byl by klid. (...) Vzduch, který Adolf Hitler i všichni lidé na Západě v době jeho dětství dýchali, byl prosycen přesvědčením, že imperialismus je biologicky nezbytný proces, který dle zákonů přírody nevyhnutelně vede k zániku podřadných ras. A v době, kdy Hitler tuto tezi nanejvýš svérázně aplikoval v praxi, už měla na svědomí miliony a miliony lidských životů." V recenzi Kirilla Ščeblykina se dozvídáme, že na toto téma upozorňovali někteří intelektuálové již dříve. A ovšem, nemohu nevzpomenout na pohled na domorodce jako na „divochy“, které je buď třeba zlikvidovat a vzít jim jejich půdu, nebo je využít k otrocké práci – a američtí indiáni (na ně upozorňuje i komentátor, jehož citát jsem si před chvílí vypůjčil) nebyli ti jediní, kteří na evropskou nadřazenost, pojmenovanou pregnantně i v Ščeblykinově recenzi, doplatili (hovoří o Argentině či Tasmánii, kde původní obyvatele Evropané „doslova lovili“).

Zraněné životy mileniálů, recenze knihy Kdepak jsi, krásný světe (Argo 2022) irské spisovatelky a scénáristky Sally Rooneyové z pera spisovatelky a překladatelky Terezy Semotamové, je dvoustránkový popis a literární rozbor knihy o čtyřech postavách „po konci světa“, na stránkách Databazeknih.cz najdeme odkaz dokonce na čtyři recenze, nejzajímavější nejspíš té na iLiteratuře od Anny Rychnovské, která probírá knihu „jedné z nejpopulárnějších autorek současnosti“ a „literární hvězdy“ a zmiňuje i její předchozí knihy s touto tematikou Normální lidi nebo Rozhovory s přáteli.

Zašlá sláva Paříže severu je komentář Ondřeje Nezbedy knihy jabloneckého spisovatele Štěpána Kučery s názvem, naznačující její někdejší dvojjazyčnost: Gablonz / Jablonec (Druhé město 2022). Nezbeda sleduje historii svého rodného města od doby, kdy se bižuterie odtud vyvážela do celého světa, přes časy protektorátu a doby poválečné, kdy místo originálních projektů zaplavila město „industriální kaše“ sídlišť až takřka po současnost. Recenzent oceňuje, že autor nepřichází pouze se suchými daty, nýbrž přináší citace z dobového tisku, „sbírá spíš perličky všedních rvaček“, a zajímavé je, že spisovatel, který se zabývá německou historií, tento jazyk neovládá. Přečetl jsem si na internetu i rozhovor Martina Trdly s ním (na iDnes, Paříž severu měla svoji odvrácenou tvář, říká jablonecký spisovatel, 14. ledna 2023), tam jsem se dozvěděl, že měl k dispozici překlady textů z německých novin Gablonzer Tagblatt (Christa Petrásková, sama napsala „skvělou knížku Zprávy z neklidné doby“.
Je tu jeden detail, kde nemám úplně jasno. V textu se hovoří o rýnovickém táboře (dnes součást Jablonce n. N.), o kus dál o táboře v Rynolticích – nicméně ani na Wikipedii, ani v diplomové práce Petry Havlíčkové Tábory na Jablonecku 1945–1947 (MU Brno, 2006) jsem zmínku o táboru, ať sběrném, pracovním či vojenském, nenašel. Domnívám se, že je to záměna daná podobným zněním názvu obou míst.

Název recenze Sylvie Ficové Oheň, který studí, pojednávající o novém románu Marie Pourchet (právě Oheň, Odeon 2022), knihu na jedné straně vyzdvihuje, na straně druhé jí upírá životnost postav (s jedinou výjimkou), tedy jistou mimoběžnost mileneckého páru. Knihu jsem nečetl, nicméně napadá mě otázka, zda právě to (při charakteristice dvou odlišných postav) není záměr. Anebo: zda není záměrem recenzentky vyprovokovat toho, kdo čte její hodnocení v Hostu, si knihu přečíst.

Slovensko: Seconds servis je komentář Josefa Chuchmy ke knize Pavla Kosatíka Slovensko 30 let poté (Práh 2023), název odkazuje ke skutečnosti, že český historik o Slovensku předtím napsal knihu Slovenské století. Chuchma sleduje posun slovenské veřejnosti, u níž cítil autor u nás záviděníhodnou energii, zatímco při autorských čteních z ní zaznamenal její zásadní úbytek, resp. ztrátu ideálů. Recenzent, který vyzdvihuje Kosatíkovo umění vytvořit plastické portréty historických osobností, u nichž „nabýváte dojmu, že slyšíte jejich hlas“, postrádá u aktuální knihy živost, kterou by jí dodalo „osobní svědectví“, a vychází ze zpracování nastudovaného materiálu, což je samozřejmě legitimní postup, přestože tedy kniha asi nepatří k tomu nejlepšímu, je určitě jako určitý přehled užitečná.

Vivisekce mysli je recenze poslední knihy Jsem jejich bůh (Argo 2022) Josefa Pánka od Kryštofa Edera. Komentátor v úvodu připomíná odlišnost dojmu při přebírání Magnesii Litery před lety, tedy „neotřelé vystupování“ autora, které potvrzuje odlišnost jeho tvorby, kterou v úhrnu představuje, zatímco u této knihy je kritický, podobně jako Sylvie Ficová v recenzi Ohně, vzhledem k rozpačitému výsledku, který autor potvrzuje slovy o „ztrátě kontroly“ nad textem.

Profesorská poezie je komentář Libora Staňka k tvorbě Olgy Stehlíkové, zvláště pak k poslední knize Zkoušky Sirén (Host, 2022). Na jedné straně autorku chválí jako aktivní a značně viditelnou osobnost v různých oblastech literárního dění i skutečnost, že autorka „skutečně vládne poetickým slovem“, na druhé straně (jak naznačuje i název recenze) „její poetické strategie se totiž pod nánosem jazykových hříček brzy otupí“, tj. ona „důvtipná elegance a inteligentní ostrovtip“ jsou záležitostí formy, zatímco obsahu je méně, tedy jinými slovy tu vyvstává otázka dekorativní samoúčelnosti. Tak jistě, nečetl jsem, takže se nemohu vyjádřit, a vybrané výrazy „blazeovaný balzamovaný“ by toto potvrdily, na druhou stranu hýřivou imaginací ve své době vládl i Vítězslav Nezval. Nicméně ani se neodvažuju srovnávat.

Velká chvála se snáší na známou osobnost politika Petra Pitharta především ohledně jeho neideologičnosti v recenzi Rozhovory o neporozumění Jana Lukavce, který zmiňuje i celou řadu předchozích rozhovorů s Pithartem, tento s Andreou Procházkovou (některé výtky patří spíše jí) má titul Andrea Procházková – Petr Pithart, Podnik s nejistým koncem Knižní rozhovor s Petrem Pithartem (Academia 2022).

Příběh na obtíž je recenze Kláry Fleyberkové, pojednává knihu Václava Kahudy Prám (Druhé město, Brno), kdysi jsem se dost kriticky vyjádřil k jeho monstrózní knize Vítr, tma, přítomnost, o němž Fleyberková hovoří jako o „těžkotonážnímu opusu“. Kritiku, ač nachází také pozitivní stránky, shrnu citací jediného detailu, totiž že hrdina je neustále tentýž, že autor se neustále opakuje, máme pocit, že toto jsme už někde četli (právě tenhle moment, možná také náhodou, jsem ve své někdejší poznámce, explicitně zdokumentoval).

Co vyplave je reakce Markéty Musilové na knihu Margaret Atwoodové Kočičí oko (Argo, 2022). Recenzentka upozorňuje na šíři díla kanadské spisovatelky a básnířky („historické romány, dystopická literatura, literatura pro děti, povídky, poezie, literární esejistika“), zatímco většina čtenářů zná či volí jen její neznámější knihu Příběh služebnice. Samozřejmě tady je čtenářská perspektiva možná omezena tématem dospívající dívky Elaine. Recenzentka chválí smysl pro detail (k tomu poukazuje již aspekt zraku, pojmenovaný v názvu) a upřímnost, román patří k tomu lepšímu, co Atwoodová napsala.

Globální dějiny toho slova na F „jsou každopádně zajímavou, potřebnou a objevnou knihou“, říká o knize Feminismy autorky Lucy Delap Barbora Votavová, i když se nejedná o klasické uspořádání tématu, nýbrž až o překypující přehršel souvislostí a návazností.

Jednotliví lidé o jednotlivých lidech je recenze Knížky o Haně Tiny Stroheker od Jany Šrámkové, recenzentka sleduje čtení o knize v Jilemnici a na dalších místech, autorka je charakterizována slovy „K napětím přibývá: sportovní, rebelská, dokonale stylová postarší básnířka s něhou popisuje Haniny zvyky […]“, tedy pozoruhodnou osobnost Hany Jüptnerové. Z anotace knihy na stránkách kosmas.cz přebírám pro srozumitelnost toho, o co vlastně jde, následující odstavec: „Protagonistka knihy, Hana Jüptnerová (1952–2019), vystudovala češtinu a němčinu na Masarykově univerzitě v Brně. Nonkonformní myšlení, ovlivněné tragickou ztrátou rodiny v sedmnácti letech, ji záhy přivedlo mezi disidenty a básníky. Od roku 1976 vyučovala německý jazyk na gymnáziu v Jilemnici, po revoluci ve Vrchlabí. V roce 1982 vstoupila do Českobratrské církve evangelické. Po proslovu na pohřbu politického vězně Pavla Wonky v květnu 1988 pracovala v manuálních profesích. Solidární životní postoj se v polistopadovém období promítl do úsilí o porozumění mezi Čechy a Němci; kromě dvou synů vychovala tři romské dívky v pěstounské péči. V roce 2017 jí organizace Člověk v tísni udělila Cenu Příběhů bezpráví.“ A také Radka Denemarková se v dalším komentáři vyjadřuje o knize velice pochvalně.

Z krátkých komentářů zaznamenám alespoň knihu Jiřího Plocka Píseň jako symbol. Po stopách fenoménu lidské kultury (Galén, 2022), kterou bych si mohl přečíst.

Na zadní straně je odkaz na „literaturu nahlas“, tj. podkastové produkty Kverulanti, Pracanti, Krotitelé slov či Tlampač, vše dostupné na www.anchor.fm/casopishost. Pouštím si hned ten první z 10. 10. 2024, pojednává o Daniele Hodrové…  Takže je to samozřejmě z jiného času, než je číslo komentovaného měsíčníku, spisovatelka odešla 31. srpna 2024
https://podcasters.spotify.com/pod/show/casopishost/episodes/Kverulanti-Co-pichz-aneb-Cesta-na-Kouzeln-vrch-Daniela-Hodrov-e2pfrqe  Stojí za to si pustit.