Měkkohlaví

Měkkohlaví
SmetanaQ Gallery, Smetanovo nábřeží, Staré Město – Praha
22. září – 26. listopadu 2023

Událost veskrze paradoxní, ať o ní přemýšlím ze všech stran, jak jakožto paradoxu expozice pro nezasvěceného celkem běžné výstavy, jakkoli jednotlivé exponáty jsou pozoruhodná umělecká díla, a eventu, za nímž je významy nabitá významová vrstva celého toho příběhu Měkkohlavých, tak pro mě osobně jakožto odkrytí mých osobních životních paradoxů, k nimž poukazuje a z nichž vytryskla okamžitá inspirace a sebereflexe, kterou se zde pokusím opoznámkovat.

Na začátku samotný prostor galerie s nejkrásnějším výhledem v Praze (na nábřeží Vltavy nedaleko Národního divadla a panoráma Hradčan) ve druhém patře měšťanského domu, jehož odvrácená část od nábřeží byla v roce 2013 zničená výbuchem (tam je umístěna další součást nového kulturního prostoru, galerie Fasáda), takže vedle krásy i jistá osudovost, a na jednu stranu krátká historie, paradoxně umožněná citlivou rekonstrukcí objektu, na stranu druhou naplněnost významným obsahem, za tak krátkou dobu existence zde vedle řady dalších výstav prezentovali svá díla Miloš Šejn, Jiří David, Petr Nikl či Jakub Španhěl, první z nich (s Veronikou Šrek Bromovou v galerie Fasáda) při Grand Opening galerie v listopadu 2021 je zároveň jednou z osobností Měkkohlavých. Série výstav Měkkohlavých jako galerijní koncept je zásluha kurátorky galerie Markéty Musilové (kurátorkou nynější výstavy je Jana Písaříková a Ivona Raimanová).

Paradoxem je zcela jistě skutečnost, že jedna ze svého druhu nejpozoruhodnější kulturní událostí svého druhu tohoto roku, tento moment, který je zřejmý teprve v hlubším náhledu, byla navenek tak trochu skryta. Návštěvník vernisáže, neobeznámený s tvorbou umělců skupiny Měkkohlavých, z nichž někteří nemusí být v povědomí pražské kulturní veřejnosti už vzhledem k tomu, kde žijí a tvoří, to nebude mít příliš ulehčeno. Výstava, jakkoli pečlivě připravená a instalovaná, nemá katalog a dokonce ani popisky pod jednotlivými obrazy či jinými vystavenými uměleckými díly a je odkázán na vytištěný seznam, s nímž musí obcházet výstavní prostor, chce-li identifikovat ty práce, které nezná. Na poličce u stolku kousek vedle vstupu do prostoru je sice mezi štosy dalších publikací, katalogů výstav jednotlivých umělců či jejich knih, které si může návštěvník koupit, k dosažení i hromádka katalogů jedné z dřívějších výstav Měkkohlavých ¹, ale koncepce výstavy ve SmetanaQ Gallery není retrospektiva, odkazující k tvorbě členů skupiny v době jejich vzniku, nýbrž přehlídkou jejich současné tvorby, takže i tato starší publikace přináší poněkud jiné informace.

A ani při vlastní vernisáži, kde Ivona Raimanová (bylo by v duchu Měkkohlavých, kdybych napsal Yvonna Raimanová, jak mně blesklo hlavou) vyprávěla, coby teoretička skupiny již v době jejího vzniku, příběh pozoruhodného setká(vá)ní umělců ze všech koutů republiky (tenkrát ještě Československa, jedním z členů je i Slovák, Otis Laubert, i on přijel) v Rousínově u Mariana Pally, na vrchu Zebín u Jičína či v Plzni, kde se Plzeňští chopili výstavní činnosti, postižení podstaty volně propojeného společenství, jak by to možná učinil Jiří Valoch, žel na výstavě nepřítomný stejně jako právě Marian Palla (ten byl, omlouvali ho, na operaci, jinak tam byli „všichni“).

Pokusím se zde tedy alespoň stručně o pár poznámek (aniž bych kopíroval celý příběh, dostupný v jiných zdrojích ²). Úvodní věty anotace na stránkách galerie ³ výstavu charakterizují: „Polemická a dobově okamžitá reakce na skupinu Tvrdohlavých. Konceptuální umělci z periferií, kteří se v závěru 80. let rozhodli vypořádat s postmodernou.“ I s tím, co se píše dále v anotaci, lze bezvýhradně souhlasit. Pokud bychom ale nahlédli do dalších zdrojů (komentářů k výstavám, informacím na internetu a nejspíš i k rozhovorům s jednotlivými členy), zjistili bychom, že už jednotlivá podání vzniku se do značné míry odlišují, například už v tom, kde skupina vznikla. Není mou ambicí, abych vynášel jakákoli rozhodnutí (ostatně je přirozené, že si v případě, kdy je přítomných více lidí, události „pamatuje“ každý trochu jinak, jak si můžeme ověřit třeba na webových stránkách Tvrdohlavých, kde se jejich členové vyjadřují k založení jejich skupiny), ale už tento moment je jedním z těch, které jsou vlastně – v odstupu přemýšlení o věcech – vlastně reflexí podstatných věcí v umění. Je „počátek“ nějakého uměleckého dění záležitostí „manifestu“, „společného programu“, „společného vystoupení na výstavě“ atd.

Řekl bych, že to je trs všech těchto prvků, u Měkkohlavých explicitně viditelných právě na základě toho, že jednotliví umělci či regiony, v nichž se generovaly v té době i další sdružení ⁴, se v případě Měkkohlavých nacházejí na mapě od Plzně (Václav Malina, Milan Maur), přes Jičín (Miloš Šejn), Brno (Jiří Valoch, Milan Magni, Petr Kvíčala, Marian Palla) až po Opavu/Ostravu/Třinec (pánové Jiří Šigut, Karel Adamus a Martin Klimeš se nebudou zlobit, že je takto z jičínské perspektivy dávám do slezského regionu, chci jen vyjádřit jejich blízkost) a Slovensko (Otis Laubert), dalším momentem pak je skutečnost, že – na rozdíl od běžné praxe uměleckých skupin – je nespojoval při vystoupení program zahrnující výtvarný styl, už proto, že jeden dominantní styl nebyl záležitostí této doby, která ostatně problematizovala všechny základní momenty toho, co je „umělecké dílo“, „autor“ atd.

Společná byla ona reakce na skupinu Tvrdohlaví, generačně (z hlediska biologické generace) vlastně takřka totožnou (umělci narození v padesátých letech, vystoupili dva roky před Měkkohlavými) ⁵, kteří se – z hlediska oné mapy – nacházeli v centru. A kdo mohl pozorovat tehdejší dění z odstupu (Jičín je pro to ideální místo), musel vidět ty až neuvěřitelné rozdíly v tehdejší Praze a v Brně.

Nebudu je zde rozebírat, to je na jiný (a zevrubnější text, studii, a nikoli tuto zběžnou poznámku), chci ale říci, že skutečnost, že Měkkohlaví neměli jedno „centrum“, společně s uvolněností celého společenství (což zase odporuje skutečnosti, že jednou z nadsázek bylo striktní určení funkcí v organizaci, takže výsledkem toho, že Miloš Šejn odmítal být předsedou, byl jmenován jakožto „předseda v ústraní“), široké oborové palety tvorby jak jednotlivých autorů, tak celé skupiny, zahrnující fotografii, malbu a další oblasti, do nichž se tradičně člení výtvarné umění, ale i jeho experimentální podoby, tehdy aktuální land art či body art, vizuální poezii, a dále k ještě širšímu spektru mezioborových aktivit, performanci, videoartu či filmu, které někteří z nich později dále rozvíjeli, vytvářely už tenkrát prostor, v němž jakákoli vymezení (a to již od zmíněných okamžiků začátku) se stávalo problematickým. A součástí tohoto momentu byl svébytný humor. U portrétu Mariana Pally na stránkách Wikipedie je uvedeno slovo „recesista“. A otázka vážnosti či nevážnosti je perspektivou, která, v charakteristice osobnosti jednotlivých členů pokaždé jinak, ale v celém uskupení je dominantním významovým prvkem pohledu na Měkkohlavé. Vždyť to je už v tom pojmenování.

Zatím ještě nikdo z českých teoretiků umění nedokázal učinit onen odstup, zahrnující žel také potřebu mezioborového vnímání, a nedal si práci napsat studii (byla by to kniha), postihující tento tak nápadný rys tehdejší doby. Ačkoli slovo recese má kořeny již někde v první republice (pevné stanovy byly jedním z příznačných rysů jednoho z těch klubů), v české kultuře nejrůznější podoby humoru, vtipu, žertu, nespoutané legrace, srandy, které mohou nabývat i podoby nonsensu či absurdity, patří snad k její kmenové podstatě, již v oněch předválečných projevech (Osvobozené divadlo, Divadlo Dada, kabarety, lidové filmové komedie třeba Vlasty Buriana, Ferenc Futurista a další komici, v literatuře j. nejznámější Jaroslav Hašek), ale právě tak i v době po válce, ve výtvarném umění Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu, v divadle z těch nejznámějších Semafor či „Cimrmani“, původně liberecká Ypsilonka, brněnské Divadlo Husa na provázku, divadlo Františka Ringo Čecha, z výtvarných a hudebních inspirací vycházející Societas contraalcoholica doctoris Řimsae (Protialkoholní společnost doktora Řimsy) a celá řada dalších.

Pozoruhodný je pak jeden aspekt. Autodafé uměleckých děl na vrchu Zebín, kde účastníci pálili svá díla jakožto právě jeden moment reflexe podstaty uměleckého díla (Jiří Valoch přece již v šedesátých letech hovořil o jeho „nemateriálnosti“) a, chcete-li, také jako určitý moment umělecké (a životní?) revolty, se odehrálo pár měsíců před revoltou společenskou, která vedla k převratu označovanému jako Sametová revoluce v listopadu 1989. To vnáší ovšem zcela jinou, totiž společenskou perspektivu do náhledu fenoménu Měkkohlavých, vedle té původní, autentické, k níž přece jen budiž přičiněna stručná poznámka.

S odklonem od zobrazujících tendencí (mimésis) již u avantgardy, jejíž obrat spočíval v reflexi samotných uměleckých prostředků (tento aspekt byl i v dalších generacích, včetně Měkkohlavých rozvíjen) a propojením a rozšířením uměleckých oborů (v české avantgardě programově v Devětsilu), rozšiřovaným rovněž velmi výrazně v konceptuálních, landartových, bodyartových, minimalistických a dalších směřováních (jak již zmíněno), zároveň došlo k obratu, přítomnému již v některých realizacích v první čtvrtině minulého století (dada, T. Tzara, M. Duchamp ad.), odmítajícímu dosavadní standardy umění, ale – byť třeba v nonsensu – kladoucí fundamentální otázku po bytí uměleckého díla. Humor (satira, groteska etc.), tedy odstup je jedním horizontem (bez horizontu), vnoření při hledání podstaty (identity) druhým úběžníkem, zahrnujícím např. „koncept“ jakožto projekt či východisko i neuskutečněné (ale také třeba nerealizovatelné) aktivity nebo její záznam (třeba záznam snu), protože může být „nemateriální“ povahy (ovšemže vždy svým způsobem, procesuálnost cesty můžete zaznamenat kamerou), odklon od „galerie“ do přírody (byť zároveň velmi rychle došlo k návratu, přesto i dnes tření mezi obojím je zajímavé), zahrnutí samotného subjektu (těla, ale i mysli) do předmětu aktivity (jakkoli tam vždy, jen jinak, byl přítomen), jestliže se stává součástí „bytosti“ přírody, nebo naopak vyčlenění v performanci (mnohdy ovšem zase ve vztahu např. k nějaké konkrétní lokalitě, vytváření nového prostoru, site specific), nové přesahy mezi textem a obrazem a zahrnutí nových, velmi rychle (nabízí se: a zběsile) se vyvíjejících a proměňujících technologií, či vytváření nového jazyka. Ostatně paralelně s výtvarným uměním si podobné otázky klade literatura, divadlo či postmoderní filozofie (reinterpretace reality, pluralita perspektiv, změna konceptů „organizace“ reality v rhizomatice či přesazích u U. Eca, kritika vyprázdněných obrazů u Baudrillarda etc.), znovu tedy hledajících odpovědi na vibrace toho, co se dříve označovalo jako jev a podstata (ještě hlouběji do evropské historie, kamsi ke Kantovi, an sich jakožto dokonce nepoznatelnému či sporu o univerzálie mezi nominalismem a realismem, který byl tématem metafyziky, má klíčky u Platona a v různých podobách je aktuální dodnes – zdá se, že to jsou různé věci, ale úzce to souvisí).

Pro vystižení překročených kritérií a změně úběžníků není třeba samozřejmě jít tak daleko. Vedle zmíněného autodafé, které můžeme také označit jako meditaci o podstatě uměleckého díla, uveďme jako nezpochybnitelný příklad někdejší portréty Mariana Pally. Ten pokynul portrétovanému, aby se posadil na židli, vytvořil jeho „podobiznu“ na plátně, a když se pak dotyčný vzpěčoval, že se sobě vůbec nepodobá (nemohl se „podobat“, protože jeho zachycení spočívalo v jedné velmi prostě vyvedené obrysové čáře na ploše obrazu), Marian ho přesvědčoval, že to musí být on, neboť tam seděl a on jej maloval, samotný princip „aktu“ (i ve smyslu procesu) byl tedy naplněn.

To, co jsem napsal na začátku, totiž že prezentace Měkkohlavých v galerii na vltavském nábřeží je nejpozoruhodnější kulturní událostí svého druhu v tomto roce, kterou je ovšem v čilém kulturním provozu české metropole s událostmi, přitahující na sebe pozornost svou zaběhlou ikoničností (myšleno i v prvních významech, např. mediálním obrazovým šířením) snadno přehlédnout, stvrzuje skutečnost, že se jejím prostřednictvím na jednom místě setkávají pozoruhodné osobnosti, vedle zaznamenáníhodných uměleckých životopisů zahrnujících originální umělecké počiny a prezentace ve významných světových galeriích též pedagogickou činnost na uměleckých akademiích, literární tvorbu, vedení galerií či dokonce vinařství – to bych se musel vrátit k jednotlivým umělcům, aby bylo možné poukázat na jejich odlišnost a osobitost, kterou vlastně žádná výstava, byť sebesofistikovanější nejspíš nemůže postihnout.

Nejen jako veřejná událost je výstava Měkkohlavých ve SmetanaQ Gallery plná paradoxů. Je jí veskrze i pro mě, v mé osobní perspektivě, už proto, že jsem zde poprvé uveden jako umělec. Na jedné straně je to srozumitelné v kontextu předchozích prezentací Měkkohlavých, které byly realizovány po letech od doby svého společného vystoupení ⁶ , navíc organizovaných z úhlu galerijního pohledu, akcentujícího vystavování „obrazů“, které jsem jednak samozřejmě nemohl nabídnout, jednak tyto prezentace proběhly v době, kdy jsem se prakticky vizuálnímu umění už jako autor nevěnoval. Na druhé straně je to ovšem paradox, protože právě v době založení skupiny jsem sice v Čechách nebyl (na autodafé na Zebíně spálila mé „dílo“, které jsem poslal jakožto „drážďanský korespondent“, Ivona Raimanová, a v důsledku toho jsem se s některými Měkkohlavými, zatímco s jinými jsem se dobře znal, osobně setkal až po letech), ale právě předchozí desetiletí jsem se, do značné míry také pod „brněnským impulsem“ věnoval právě experimentální či vizuální poezii, problematice autorské knihy, zásadním tématem přitom bylo užití psacího stroje jako nikoli pouze záznamového prostředku, nýbrž záležitosti fenomenologie psaní na něm (označoval jsem tyto opusy s užitím nejrůznějších postupů jako „práce na psacím stroji“.

Zatímco jsem svou autorskou tvorbu a teoretickou reflexi v té době vnímal také jako vzájemnou podvojnost jednoho vědomí, veřejně jsem (v Čechách a v Německu) své práce prezentoval spíše výjimečně (mnohdy dokonce jako výsledek souhry náhod, jako v Galerii Comenius v Drážďanech spolu s tehdy už známými českými umělci), dokonce bych dnes těžko dával dohromady, kdy se co v tomto smyslu odehrálo, jednak vzhledem k životnímu kvapu, jednak tehdejší turbulentní době. Věděl jsem, že bych jen obtížně mohl zvládnout skutečný umělecký provoz (fyzickou stránku přípravy výstav atd.) už vzhledem k tomu, že jsem měl zaměstnání, kterému jsem se poctivě a až s nadmírou nasazení věnoval (práce pedagoga na jičínském a semilském gymnáziu a poté jazykové škole v Drážďanech ⁷ ), takže veřejně jsem vystupoval především v oblasti teorie umění, v Německu v Düsseldorfu ⁸, v Čechách na konferencích a odborných seminářích v Praze či Kroměříži ⁹ na téma autorské knihy, a v tu dobu již také k problematice valdštejnského barokního krajinného konceptu ¹⁰. Po listopadovém převratu pak došlo i ke zvratu v mém životě, když si mě, po návratu z Drážďan, přitáhla regionální kultura (v Jičíně vznikal festival Jičín – město pohádky) a zcela pohltila hudba, jíž jsem se věnoval v řadě souborů od lidové muziky až po symfonický orchestr, a posléze jako editor a fotograf ve spolupráci s hudebními festivaly (regionální Dvořákův festival, pražské České doteky hudby). A konečně, na základě nových technologických možností, jsem začal psát „poznámky a komentáře“ na webových stránkách, které jsem si založil ¹¹. Vedle reflexe kultury (hudba, knihy, kulturní události) jsem se snažil reflektovat samotný způsob psaní, a také tento komentář, spojující vlastně dva nesourodé momenty (dvou různých perspektiv, v běžném literárním provozu něco vlastně takřka nepřípustné či přinejmenším nestandardní) je jedním z posledních pokusů tohoto „žánru“. Výstava Měkkohlavých mě tak donutila k této reflexi, s níž jsem původně vůbec nepočítal ¹².

Nu a ještě k vlastní vernisáži (z oné osobní perspektivy): Když mně Miloš Šejn zavolal, že se v Gallery SmetanaQ připravuje setkání Měkkohlavých, zareagoval jsem a Janě Písaříkové, kurátorce výstavy, jsem poslal text s omluvou, že toto sice není můj běžný způsob komunikace, že jsem zvyklý vyjadřovat se „slušně“, ale v tomto případě si dovolím užít poněkud jiný diskurs, neboť text takto spontánně vznikl, a komentářem, že jej může použít, jak je libo, v expozici, v internetové prezentaci či v nějakém tištěném výstupu. Přetiskuju tedy na tomto místě jeho znění:

Neplatonský dialog o měkkohlavosti

Je to prdel nebo to není prdel?
Tak trochu to prdel je, ale v zásadě to za prdel příliš považovat nelze. Záleží na tom, z jaké perspektivy se na to člověk dívá. Když přikročí k věci blíž, tak pochopí, že to, o čem si třeba mohl myslet, že s tím opravdu nejde nic dělat, tak to není tak ztracený, ale také je možné, ba dokonce pravděpodobné, že s tím nic dělat nejde, a že je to opravdu v prdeli.
Tak v tom případě by to ale moc prdel nebyla, kdoví ale, jestli ta perspektiva není od počátku nesprávně nastavená, což by znemožňovalo jakoukoli další rozumnou úvahu. Ale je pravda, že o rozumnou úvahu tady asi nepůjde, tedy v každém případě je potřeba nastavit nějakou míru měkkosti, pak všechno určitě poběží, jak má. Trochu to prdel bude a trochu nebude, každý se může rozhodnout, jak to celé pojme.
A když to nepojme, tak se taky vlastně nic nestane, prostě to zůstane nepojmutý. Možná i bez perspektivy, a možná i bez začátku a konce. A pak to třeba nebude úplně ztracený, jenom to nebude mít tu perspektivu, začátek a konec, možná taky smysl, důležité ale v každém případě bude, aby to mělo onu patřičnou měkkost.
Rozumnou úvahu to nevylučuje, je nepravděpodobné, že bychom nemohli dojít při určité míře měkkosti k diskutabilnímu závěru, který by bylo možné lehce zpochybnit, jakkoli by i ono zpochybnění bylo zpochybnitelné, ale to bychom došli k tomu, co bylo řečeno už na začátku, ale na druhou stranu by s tím bylo možné dělat všechno, i když by to zůstalo nepojmutý a nemělo to ani začátek ani konec. Jenom by to bylo ztracený.
To si snad děláš prdel.

Redakční poznámka
Zvláště důležitá je při takových úvahách stylová vytříbenost, etická vyváženost a jazyková čistota.

Zvláštní tisk při příležitosti setkání Měkkohlavých v Jičíně.
Léto 2023

Laskavý čtenář jistě zaznamenal, že v textu došlo, nejspíš v důsledku euforie (ale už jsem to potom neopravoval) k chybě (ostatně řekl bych, že to právě patří k věci), když jsem jako místo akce označil Jičín a nikoli Prahu.

V každém případě to byl jeden ze tří mých příspěvků k Měkkohlavým anno 2023. Tím druhým byl nápad provést nějakou alotrii při vernisáži. Deset dní před vernisáží jsem hovořil na Worldfestu, festivalu alternativní kultury ve Valdštejnské loggii s Vojtěchem Havlem, jenž hrál v kostele Všech svatých na Zebíně (k rhizomu události patří, že to je lokalita, kde se konalo autodafé Měkkohlavých) na violoncello, klavír a harmonium. V jeho skladbách je charakteristické užití prostředků, které jsou často za hranicí těch, kterých užívá vážná hudba, a také určitá repetitivnost či minimalismus. Mě vlastně nedlouho předtím napadla možnost hrát některé rychlé skladby, které hraju na housle, zpomaleně na violu.

To byl základ opusu, z něhož jsem pak část zahrál jako performanci ve SmetanaQ Gallery. Označil jsem ji jako Symfonii Čas, symfonii proto, že sonáta, jak je běžné označení pro hru na sólový nástroj, by to být nemohla, chybí totiž sonátová forma alespoň u jedné věty. Hrál jsem na svou violu s použitím smyčce, u něhož byly zčásti přetrhané žíně, spolu se maximálními časovými a výškovými posuny to muselo působit šíleně. Miloš Šejn, který v jedné ruce držel mikrofon, jenž působil zároveň jako zvukové zesílení a zároveň přikládáním ke strunám, jejichž zvuk chvílemi omezoval, jako prostředek preparovaného hudebního nástroje, druhou rukou pořizoval mobilem záznam. Performance nebyla předem oznámena.

Měkkohlavá meditace o Času
I. Fragmenty vzpomínek a paměti. Melodie lidové písně Když jsem já chodil přes ty lesy, hraná melancholicky na spodních dvou strunách v dvojhmatech, po chvíli přerušovaná a vracená vždy znovu od začátku, skončit může po několikerém zkracování (ad libitum) několika málo tóny.
II. Zpomalení. Rychlá část Czardase Vittora Montiho hraná nejméně o strunu níže (v tomto případě tedy o osm celých tónů níže) ve velmi pomalém tempu, možná desetkrát i více pomaleji.
III. Přelétavost. Píseň Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra Motýl zahraná na spodních dvou strunách (jen úvodní sekvence), poté arpeggia na všech strunách, případně flageolety, simulující zpomalený let motýla.
IV. Snížení. Po úvodní citaci názvu básně Karla Hlaváčka Svou violu jsem naladil co možná nejhlouběji zazní na struně C lidová píseň Když jsem plela len a poté je struna postupně povolována až na hranici slyšitelnosti.

Původně jsem váhal, zda s něčím podobným vůbec vystoupit, a kdyby to měla být jakákoli jiná výstava, asi bych se zdráhal. Jakožto Měkkohlavý jsem ale takovou akci považoval za akceptovatelnou. Stejně jako v ostatních aspektech se ostatně tato věc opírá o cosi dlouhodobějšího, v tomto případě nejen o celoživotní hraní na smyčcové nástroje, ale i o někdejší happeningy v Jičíně, kde jsem – to bylo v dobách, kdy si něco podobného většina lidí nejspíš neuměla nějak zařadit, popřípadě kdy to bylo „nepovolené“, naštěstí v uvolněnějších létech před Pražským jarem – na různých místech, na rohu dnešního Valdštejnského náměstí, na kamenné stěně kašny Amfitrité či uvnitř budovy kašny označované jako Konvičková, na Husově třídě aj., hrál na housle, což byla jedna z podob mých tehdejších recesí.

Třetím mým příspěvkem byla ideová akce, kdy jsem s katalogem Měkkohlavých (oním starším, z roku 2009), do něhož sbírala italská kolegyně Miloše Šejna všechny podpisy členů skupiny, šel k Jiřímu Davidovi jakožto členu Trvrdohlavých, tedy skupiny, proti níž se před více než třiceti lety Měkkohlaví vymezovali, s žádostí o podpis, který by přidal k těm ostatním. Jak si tento moment kdo zinterpretuje, záleží na něm, podstatné je, že se Jiří David do katalogu neodmítl podepsat.

Mám-li to shrnout, „užil jsem si to“ (v uvozovkách nikoli jako ironii, ale jako odkaz k debatě, kterou o tomto anglicismu [enjoy] vedli na letošním Světě knihy na besedě o knihách Karla Hvížďaly a Jiřího Přibáně moderátor Petr Fišer, filozof Miroslav Petříček či Lenka Bradáčová). Po prezentacích osobností z různých koutů země v Plzni, Jičíně se sešli Měkkohlaví v Praze (ten podpis Jiřího Davida v katalogu jedné z účastnic jakoby to stvrdil) a bylo to setkání velice srdečné, když jsem pozoroval třeba Jiřího Šiguta (ale i jiné), byla to opravdu oslava, vyjádření opravdové radosti a měl jsem stejně příjemný pocit, jako když mi Václav Hudeček před čtrnácti dny napsal v mejlu: „Honzo, ty dokážeš člověka potěšit.“

Poznámky a odkazy

1 Katalog k výstavě Měkkohlaví. Koncepce a kurátoři výstavy: Václav Malina, Miloš Šejn, Marian Palla, Martin Klimeš, Jiří Šigut, Jiří Valoch texty: Jiří Valoch, Václav Malina, Miloš Šejn, obrazová část: Jiří Šigut, Galerie města Plzeň, 2009.  https://www.iumeni.cz/knihy-casopisy/katalogy/mekkohlavi-9788087289068/#priceGoods

2 Stručné aktuální informace o Měkkohlavých se lze dočíst na adrese https://artalk.cz/2023/09/25/tz-mekkohlavi-ve-smetanaq-gallery/ 

3 SmetanaQ Gallery uvádí abecedně participující: Karel Adamus / Jan K. Čeliš / Martin Klimeš / Petr Kvíčala / Otis Laubert / Milan Magni / Václav Malina / Milan Maur / Marian Palla / Miloš Šejn / Jiří Šigut / Jiří Valoch. Celá anotace: „Polemická a dobově okamžitá reakce na skupinu Tvrdohlavých. Konceptuální umělci z periferií, kteří se v závěru 80. let rozhodli vypořádat s postmodernou. Autoři, jejichž společná senzitivita spočívala v nezobrazivé a procesuální reflexi přírody. Formou nadsázky a perzifláže předjímali témata institucionální kritiky a statusu umělce. Aktuální výstava tolik nepředstavuje skupinu Měkkohlavých (1988–1990), mnohem více je sondou do tvorby jejích členů, kteří se nakonec – každý po svém a sám za sebe – stali výraznými jevy mezinárodní výtvarné scény.“

V databázi artlist.cz jsou uvedeni jako členové/ky zařazení do databáze Adamus Karel, Chatrný Dalibor, Kvíčala Petr, Malina Václav, Maur Milan, Palla Marian, Valoch Jiří, Šejn Miloš, Šigut Jiří, ostatní členové/ky (nezařazení do databáze) Martin Klimeš, Otis Laubert, Milan Magni, Ivona Raimanová, Jan Rauner a Dezider Tóth.

4 Například Martin Klimeš založil sdružení Bludný kámen, Petr Kvíčala spolu s Marianem Pallou a Milanem Magnim zakládá hudebně-performativní skupinu Florián – Skupinu mlhy a skotu.

5 Když jsem se teď prohrabával archivem, když jsem hledal, některé doklady, narazil jsem, čirou náhodou, na kopii katalogu Tvrdohlavých s titulní stranou s obrázkem palice, zatloukající kamsi lebku a stránkou s zakládací listinou z 3. června 1987 s podpisy tuším deseti výtvarných umělců.

6 Měkkohlaví, Galerie města Plzeň 2009, viz https://www.iumeni.cz/knihy-casopisy/katalogy/mekkohlavi-9788087289068/#priceGoods  Galerie výtvarného umění Ostrava 2010, viz https://www.gvuo.cz/mekkohlavi_ed193, RMAG Jičín, viz https://jicinsky.denik.cz/kultura_region/jicin-mekkohlavivystava20101012.html (postihuje nejlépe aspekt grotesky), Dům umění města Brna 2011, viz  (https://www.artmap.cz/mekkohlavi/,  další dobové komentáře např. https://www.e15.cz/magazin/mekkohlavi-poprve-spolecne-849719 , https://www.bbkult.net/cz/events/81030-mekkohlavi-predstaveni-vytvarne-skupiny/

7 Tehdejší EOS Romain Rolland, dnes Gymnázium Romaina Rollanda.

8 Česká avantgarda a „Konstruktivistische Internationale“ v katalogu výstavy Konstruktivistische Internationale / 1922 – 1927 / Utopien für eine europäische Kultur, Kunstsammung Nordrhein-Westfalen, 1992).

9 6. trienále umělecké knižní vazby Kroměříž, viz https://search.mlp.cz/cz/titul/6-trienale-umelecke-knizni-vazby-kromeriz-1989/49243/#/getPodobneTituly=deskriptory-eq:4975-amp:key-eq:49243, předtím 5. trienále PNP Praha, 1985-6, informace o historii  https://vazba.wordpress.com/historie/20-trienale-umelecke-knizni-vazby-a-jeho-vyznam-pro-ceske-kniharstvi/ , moje prezentace tématu autorské knihy vycházelo ze spolupráce s J. H. Kocmanem, jenž je jednou z klíčových osobností oboru.

10 Na mezinárodní konferenci v Chebu v roce 1984 byli přítomní zděšeni, když jsem srovnával valdštejnskou komponovanou krajinu v Jičíně a land-artové realizace např. Michaela Heizera či českých konceptualistů, diapozitivy, které jsem promítal, mi půjčil Miloš Šejn, oba jsme v tu dobu byli v blízkém kontaktu s Brnem, kde Miloš Šejn vystavoval.

11 https://jan-k-celis.webnode.cz/

12 Vlastně jsem toto „ohlédnutí“ či stručné shrnutí toho, co jsem dělal, zaznamenal, možná po třiceti letech, poprvé.