"Matička"

K velmi ranným obrazům z mého dětství patří detaily nejbližších míst domu čp. 90 a jeho okolí na Komenském náměstí v Jičíně, kde jsem se narodil. Kovová výplň obou křídel masívních dveří se zobrazením rodinných iniciál (H. Č.) a popisného čísla domu a pískovcové kvádry ostění domovního vchodu, hodiny na věžičce protější „průmyslovky“, školy, do které chodil kdysi můj táta, tenkrát ještě reálky, ostatní domy „naproti“, totiž Koruna, někdejší hostinec i „Poštův dům“, převyšující ostatní svými dvěma patry i celkovou mohutností, umocněnou architektonickým stylem doby, ve které vznikl, a především čtveřice rozložitých kaštanů ve středu náměstíčka poněkud uzavřeného rozestavěním domů, totiž vybočením Koruny z linie ostatní zástavby zužující se k Městským lázním, na druhé straně přilehlého k silnici vedoucí k jinému už výhledu, „k rybníku“ a vodárenské věži se slunečními hodinami naproti, za nimiž byl skrčený krámek, kam babička chodila s bandaskou pro mléko.

Mezi kaštany se v čtvercovém prostoru skrývala pískovcová socha, které jsme říkali „matička“. Jako dítě jsem zcela nechápal význam toho slova, respektive věděl jsem, že je to socha „Panenky Marie“, jak ji babička také nazývala. Zdrobnělina, tak jak ji (pro tento okamžik) uvádím malým písmenem, sváděla důvěrný význam slova kamsi úplně jinam, snad jsem si dokonce představoval, že je zde cosi uzavíráno, uzamykáno – a vlastně jsem měl pravdu, i když jsem nevěděl o zázracích ikony a skrytosti významů a souvislostí. O těch jsem se dozvěděl teprve daleko později. Něco mi dával tušit jen těžký osud maminky Oldřiška Svobody, za dob studií pak dobrého kamaráda a později lékaře, který mne dojímal. Matka mi v náznacích něco vyprávěla, když jsem se ptal, proč drobná paní Svobodová každý den otevírá malá vrátka železného zábradlí, chránícího celý objekt a vymezujícího jeho místo mezi stromy, a k soše Panny Marie klade ve sklenici čerstvé květiny.

Teprve jako student jsem se dostal k Menclově Historické topografii města Jičína, základní příručce o našem městě, teprve později jsem se dočetl o historii zázračného obrazu Panny Marie Rušánské, „východokřesťanské kopie“ slavného obrazu Madony vladimirské. Ta poslední slova mohu nicméně naťukat na tyto řádky teprve po dnešku, po přednášce Pavla Kracíka v jičínském chrámu sv. Ignáce, neboť tam se svým způsobem uzavřely mé chatrné vědomosti o „Matičce“ (abych to zdůraznil, píšu už velkým písmem). Totiž souvislost obrazu, který přivezli jezuité a umístili do jičínského kostela sv. Ignáce na dnešním Malém rynečku (změněné patrocinium podle svého zakladatele Ignáce z Loyoly, původně byl farní kostel vysvěcen sv. Jakubovi, později toto jméno převzala valdštejnská katedrála na náměstí), na místo Švédy ukradené sochy Panny Marie Foyenské, právě s Matičkou, která vznikla ještě navíc nikoli jako přímá kopie posvátného obrazu, nýbrž rytiny, kterou Jičínská beseda (organizace, kterou Pavel Kracík v Jičíně založil a v jejímž rámci se dnešní setkání realizovalo) zvala na přednášku.

Tak to je strašné souvětí, spletité, nepřehledné, ale přepisovat to nebudu. Možná, že je to duchem věci, tím barokem, do kterého jsem se na chvilku přenesl, zamotal. Chtěl jsem říci, že jsem si dal do správné souvislosti dva objekty, které jsem důvěrně znal od dětství, jejichž reprodukce jsem vídal v různých publikacích, totiž nádherný barokní objekt na Komenského náměstí (v mém dětství se ale ještě neskvěl zlatem jako dnes) a „milostný“ (zázračný) obraz v gotickém kostele sv. Ignáce.  Dozvěděl jsem se samozřejmě spousta dalších věcí, o nárůstu zázraků po příchodu jezuity Johanna Krause, o pramenech, v nichž je možno se celý příběh dočíst a tak dále, ale to tady přece nemohu já rozvádět.  A pak jsem chtěl říci, že je velikou zásluhou Pavla Kracíka, který na vysoké odborné úrovni a přitom pro publikum přitažlivým způsobem už po několik let organizuje a připravuje přednášky o našem městě, jeho dějinách, kultuře, hodnotách. Na přednáškách Jičínské besedy, kterou založil a jejíž náplní je regionální historie a vlastivěda Jičínska a která hlásí se k odkazu předválečného Musejního spolku, vystoupili známé osobnosti i regionální historici RNDr. Václav Cílek, PhDr. Jan Prostředník, prof. Vladimír Úlehla, Mgr. Eva Chodějovská-Bílková, PhDr. Jindřich Francek a řada dalších.

Je to činnost bohulibá, nedocenitelná. Schází se společenství lidí, kteří mají na srdci totéž: uvědomování si historie, identity místa je důležitý rozměr vztahu člověka k němu. Je to stejný důvod, proč člověk vnímá jako důležité ikony města, městský erb (nazývám to tak úmyslně, vím, že se říká městský znak), významné stavby, které jsou částí stavební substance, podstaty města, staré příběhy, pověsti, písně. Tím společenstvím jsem myslel jednak úsilí organizátorů (vedle Pavla Kracíka jsou to prof. Vladimír Úlehla, PhDr. Eva Bílková, Dana Rejmanová, Ing. Jan Kinderman a Ing. Jiří Balský, jejich krátké portréty najdete na webových stránkách, viz odkaz), jednak publika, jehož účast v hojném počtu dokládá, že o přednášky je velký zájem a že aktivita Jičínské besedy je opravdu smysluplná. Rozšiřuje spektrum v této oblasti, o kterou dosud pečovaly i jiné organizace, pro něž však nemůže přednášková činnost být ústředním úkolem – Regionální muzeum a galerie v Jičíně, Knihovna Václava Čtvrtka, Občanské sdružení Baševi.   

Kdysi jsem záviděl městu Cheb, že má své historiky a je schopné uspořádat třeba vědecké kongresy s mezinárodní účastí. Jičín v tomto ohledu udělal velký skok. Jičínské muzeum připravilo několik velice pozoruhodných výstav, měli jsme tu při příležitosti výročí nejvýznamnějšího rodáka Karla Krause dvoudenní mezinárodní sympózium, o významnou historii židovské kultury na Jičínsku… a máme Jičínskou besedu.

https://www.jicinskabeseda.cz

https://www.jicinskozpravy.cz/zpravy/2010/1/556-jicinska-beseda-si-pro-dubnovou-prednasku-vybrala-marianske-tema.htm

https://www.hrady.cz/index.php?OID=3508
https://cs.wikipedia.org/wiki/Tovary%C5%A1stvo_Je%C5%BE%C3%AD%C5%A1ovo
https://www.basevi.cz
https://jan-k-celis.webnode.cz/v-jicine/kulturni-instituce-spolky-a-media-v-jicine