Martin Jonáš, Veronika Jonášová / Příběh Berlín

Nepřehlédnutelná ikona berlínské televizní věže na obálce knihy s podtitulem Světová metropole odkrývá svá tajemství, jejímiž autory jsou Martin Jonáš a Veronika Jonášová, reportér České televize a jeho žena, kteří v německé metropoli několik let žili, představuje pro mě okamžité přeskočení jiskry vzhledem k mému vztahu k této zemi, jehož kořeny vyrůstaly od mého dětství přes studium a profesi, zahrnující rovněž, i když ne tak dlouhý pobyt v druhé německé metropoli, o níž je v knize rovněž řeč, v Drážďanech. Zajímal mě pohled Jonášových na naše nejbližší a největší sousedy, jakkoli to historicky byl i vztah kontroverzní a problematický, i časový posun, který představuje skutečnost, že pohled Martina Jonáše a Veroniky Jonášové je aktuálnější než ten můj, zahrnující v poslední etapě dobu „die Wende“ (převrat a poté sjednocení), takže můj zájem si knihu přečíst zahrnoval nejen konfrontaci našich zkušeností, ale zároveň i zvědavost na proměnu, k níž během těch více než dvaceti let nutně muselo dojít.

Musím říci, že v mnohém jsem „na stejné vlně“ jako autoři, také já jsem vnímal atraktivitu města, jak o ní hovoří Martin Jonáš (ve smyslu přitažlivost, touhu spojenou s překvapením, nikoli líbivou nádheru) na jedné straně, a zároveň obavy z „neatraktivní a nudné země“ (jak ji žel dosud vnímá celá řada Čechů, byť se i toto, zvláště u mladší generace mění), do které se ale i Jonášova žena nakonec zamilovala. Také pro mě byl Berlín první metropolí, kterou jsem v patnácti letech navštívil (tedy o několik desetiletí dříve než Jonáš, který tam přišel po pádu Zdi) a mohl vnímat tenkrát ještě rozdělené město (na Berlin, Hauptstadt der DDR, a West Berlin, politicky samostatný stát uprostřed „východního bloku“) z pohledu jeho obyvatel – tenkrát mi můj hostitel, jehož tatínek byl profesorem slavistiky na Humboldtově univerzitě – ukazoval (bydlel právě v oné čtvrti Prenzlauer Berg) směrem, zablokovaným v tom místě kamennou stavbou s ostnatými dráty, „tam, několik ulic odtud, žije moje sestřenice, a nemohu ji jen tak navštívit“. To bylo moje první, zcela autentické „politické školení“, stejně tak jako pozdější unikátní návštěvy míst, o nichž se v průvodcích příliš nemluvilo, znalci berlínské historie, a konečně později chvíle, když jsem vyrazil z Drážďan do míst, kde se začala, vlastně před několika hodinami, bourat Zeď, a s ní systém Evropy rozdělené takřka půl století na Východ a Západ. A o mnohých detailech, které jsem znal, jsem se dočetl právě v Příběhu Berlína, stejně tak, jako ještě víc o tom, k čemu se umí zaměřit novinář, a co v jeho (jejich) vyprávění „rozhodně stojí za přečtení“, jak říká jedno z doporučení (Pavla Poláka, zpravodaje ČRo v Berlíně) na zadní obálce.

Těžiště knihy tvoří – po úvodních textech obou autorů (Berlín v černé a bílé, Něco na tom Berlínu je…) třináct číslovaných kapitol první části, označené jako „Berlín“, druhá, kratší část, označená „Za branami Berlína“, doplňuje předchozí příběhem saské metropole, Drážďan či v úzkém (specifickém) pohledu vykreslenými portréty Hoyerswerdy, Budyšína, Rujány a Hamburku. Oním směrem doporučení zemi navštívit může podpořit 10 tajných berlínských tipů, stejně jako 10 tajných tipů za Berlínem, jakkoli na některých z nich (třeba Königstein) nic tajného nevidím (navíc bych uvedl dalších dvacet podobných typů jak v Berlíně, tak po Německu, které by stály přinejmenším rovněž za návštěvu – bohužel třeba Beate Uhse Erotic Museum v Charlottenburgu, svého času největší na světě, bylo před třemi lety zavřeno, takže třeba Checkpoint Charlie na švu dvou kdysi rozpojených měst, barokní park Muskau kousek za našimi hranicemi či Herkules na Wilhelmshöhe nad Kasselem, abych dal náhodné příklady). Nic ale proti tomu, Spreewald je rozhodně skvělý tip, zvláště v době, kdy jsou lidé, kteří pochybují o existenci Lužických Srbů (skutečně jsem slyšel jednu pedagožku, která tvrdila, že jde o vymřelé Slovany).

Ale zpět k vlastní knize, která se opravdu dobře čte. Je psána z novinářské perspektivy, tedy často na základě setkání s nějakou ikonickou osobností, je přehledně členěná s dobře volenými podtituly kapitol, některé části jsou (graficky vyznačeny jinou barvou písma) formulovány jako „Osobní intermezzo“, jiné (rovněž graficky vyznačené, v žlutém poli) jako určitá charakteristická shrnující hesla, jaká známe i třeba z některých časopisů. A kromě toho je kniha aktuální i časově (vydala Mladá fronta, 2017), což se promítá i do u nás promílané utečenecké krize, hovoru o Angele Merkelové atd. Autoři se nevyhýbají brisantním otázkám nacistické minulosti (navštívíme celou řadu budov s ní spojených) i dnešním radikálním podobám některých (nejen nacistické) ideologií. A vedle toho třeba onen noční život, kluby a parties, o nichž se hovoří v souvislosti s největší odvázaností nočního života v evropských metropolích.

Možná, že by zde mohla kniha být „podrobnější“, jakkoli je to s dynamickou proměnlivostí města možná problém, stejně tak prakticky chybí zcela umělecká scéna (kromě oněch nočních klubů a jednom případu galerie v historickém bunkru), nicméně „pro začátek“ je to určitě dobrý úvod, přijatelný pro ty, kdo třeba o mnohém z pojednávané problematiky nemají ani tušení. Hodně se mi líbilo pojednání specifických berlínských fenoménů (currywurst) s přihlédnutím k historické a jazykové interpretaci (odkud věc pochází, případně kdy se poprvé vyskytla, jaké má přezdívky atd.).

Začíná se „Zdí“ a „pádem Zdi“, tureckým Kreuzbergem a paní Nuray, která zde čtyřicet let bydlí a jezdí na invalidním vozíku, ale v souvislosti s tím, jak vystřelily ceny dříve levných bytů, je pro ni bydlení zde neúnosné, nový majitel chce dvojnásobný nájem. „Co platí pro Kreuzberg v malém, projevuje se ve velkém v celém Berlíně. Tohle město si sáhlo na dno. Dnes je ale v kurzu jako nikdy dřív. Láká, roste, nabírá na síle i lesku. A přesto v něm možná něco důležitého právě umírá. (s. 17) Cílem autorů je předložit, jak „rozluštit Berlín“ (název podkapitoly). Na jedné straně (i záměrná) nenápadnost a dokonce omšelost, provinčnost a „kus ošklivosti“ místa kdysi „na samé hranici křesťanské Evropy“ „eko“ a „bio“, na straně druhé straně „metropole největší evropské ekonomiky, továrna na módní trendy a miláček kumštýřů i turistů“ (s. 17), která má „jedinečnou a pikantní příchuť“ (tamtéž). Historie místa „historicky vzato ošklivého káčátka, navíc pronásledovaného osudovými ranami, zničeného válkou a sadisticky zraněného rozdělením“ (s. 17).

„Chicago na Sprévě“, ještě v 19. století „hnízdo“ ve srovnání s centry v Porýní (či jinde, dodnes je tu výstavní nablýskaný Mnichov, Hamburg, též srovnání s Paříží), je výsledkem tažení germánských knížat, pohlcující Lužické Srby. V rámečku (a později ještě rozebráno, už jsem se bál, že to autoři přehlédnou) „Slovanský Berlín“, původně slovanská rybářská osada, pak Rixdorf (ve čtvrti Neukölln), česká enkláva (dnes problematická, berlínský Bronx, základna islámských radikálů, problémová mešita), éra Fridricha II. Velikého – rozkvět centra v okolí dnešní Humboldtovy univerzity, velkoměsto až po sjednocení 1871, „německé Chicago“, příšerní, nejhorší vládci – tělesně znetvořený Vilém II. a šílený Hitler. Přitom paradoxně velkolepé rozvrhy (např. S-Bahn, dodnes funkční). Populární starosta Klaus Wowerreit se svým coming outem („Ich bin swul – und es ist auch gut so.“) Prenzlauer Berg – nejoblíbenější čtvrť německé bohémy, dnes ale „de mode“, víc Neukölln. Tam dnes 49 národností. Heinz Buschkowsky – kniha „Neukölln ist überall“.

Příběh Zhořeleckého parku (Görlitzer Park). Kopule – osud budovy Říšského sněmu, skleněná kupole Normana Fostera, nové budovy nové berlínské Hlavní nádraží („Párek v rohlíku“, zatímco kousek odtud je zajímavé historické Hamburger Bahnhof), „Pračka“ (jedna z nových budov vládní čtvrtí, Kancléřství), Moltkeho most. Symboličnost jména Pařížské náměstí (hned za Braniborskou branou, vzpomínám na zážitek, když ji opravňovali, plachta s obrazem Eiffelovky, z druhé strany chrám Vasilije Blaženého).druhá kopule – nádherná Nová synagoga v Oranienburger Strasse (vzpomínám na výklad berlínského průvodce, historika, který mi říkal, že tato ulice je důležitější než ta viditelná Unter den Linden, hovořil tenkrát též o pasážích coby typickém fenoménu předválečné doby – známe je též z Prahy). Kopule číslo tři: „Berlínský fénix“ – Berlínský zámek naproti Dómu, zbořený 1967 a nahrazený enderáckým Palácem republiky. Ten dnes zbořen a od roku 2013 hrubá stavba rekonstruovaného Zámku.

Turečtí kavárníci (ten Jonášův), berlínská zvěř (vzpomínám na něco podobného v Drážďanech, kde se ve středu města neproháněly jen veverky, ale i králíci, a v zelených plochách kolem silničních tahů prý i divočáci), tady byly lišky. Hodně z historie válečné – „město bunkrů“, z jednoho, nedaleko Friedrichstraße, dnes Christian Boros (dá se najít i na mapě Berlína, je to asi sto metrů od kdysi u nás z televize slavného Friedrichstadt-Palastu). Zbytky Hitlerovy protiletadlové věže (v parku Humboldthain). Flakturm v Humboldthainu, další kryt, kde se točil Pád třetí říše, je kousek od Českého velvyslanectví na Wilhelmstraße (opačným směrem je onen známý betonový židovský památník).

Autor se také vrací k berlínským Čechům. Aleš One, výtvarník, působil v legendárním squatu Tacheles (2012 uzavřela policie). Zmíněn též Jiří Fajt (později ředitel české Národní galerie), Magdalena Kožená (českým novinářům se brání).

A pak – několikrát během knihy, včetně závěru – uprchlická vlna, srovnání s přistěhovaleckou vlnou po válce (Turci), zkreslení výroků Angely Merkelové médii („(Ne)pozvání aneb Merkelová a uprchlická mytologie“), jiný přístup Němců („napůl srdečně, napůl flegmaticky“, s. 85) a chybné interpretace jako odčinění zvěrstev nacismu. Historie příchodů – hugenoti, Gendarmenmarkt, nejkrásnější náměstí v Berlíně (já ho pamatuju ještě jako Platz der Akademie, ale po přestavbě prokouklo, je opravdu nádherné). Nejkrásnější berlínská mešita Sehitlik. Friedrich Kissinger (synovec někdejšího německého kancléře). A vzápětí – teroristický útok (a celá ta problematika, šátky atd.).

A pak (byl jsem zvědav, zda na to dojde) – „Ruský Berlín“ (kap. 6). Nejde jen o „hřbitov rudoarmějců“ či jejich pomník, jen kousek od Braniborské brány, ale o hlubší historii, totiž vztahy německého císařství s ruským carem (dnes v Postupimi tzv. Alexandrovka), ale také (na to v téhle knížce nemohl být prostor) historické vazby v hudbě a výtvarném umění (např. český výraz „Osvobozené divadlo“ je jen přes němčinu chybně přeložený výraz původního „odpoutaného“ divadla, přes Berlín byly vazby např. architektury, baletu, fotografie atd.), výraz Charlottengrad (název čtvrti Charlottenburg „poruštělý“), „Berlín je jedno z největších ruských měst mimo Rusko“ (žije zde čtvrt miliónu Rusů). Běžně z toho všeho člověk tuší něco jen podle názvu nejznámějšího náměstí Alexanderplatz (podle ruského cara Alexandra I., který osvobodil Berlín od napoleonských vojsk (!). Nabokov a ruské disko.

„Hohenschönhausen aneb Mučírna Stasi“, samozřejmě, také tuto kapitolu není možné opomenout. Metody a velký byznys s lidmi (vězni), které využívaly ale západní firmy – za velké peníze. Velká historie „nejzajímavějšího letiště Evropy“, Tempelhofu (při pokusu o vyhladovění západního Berlína zde byl „letecký most“, v nejfrekventovanější době každých šedesát sekund přistávalo jedno letadlo. Dnes rozsáhlé hřiště. Teufelsberg a vysílače, špionáž a kontrašpionáž. Československý špion Karel  Köcher, dnes o něm několik knih.

Klubová scéna. Nejslavnější Tacheles. Kořeny dekadence, kabarety Výmarské republiky, dnes Oranienburger Straße. Dnes Berghain, vznikl v roce 2004, nahradil Ostgut (extrémní gay klub), jméno složené podle čtvrtí kreuzberg a Friedrichshain. Další bary – Green Door v Schönbergu, Soňa Schumann, která prorazila jako dýdžejka v Berlíně – kluby Watergate, Kater Blau předtím Kater Lonzig či Bar 25, Sisyphos, Club der Visionäre  Marcel Dettmann a Ben Klock. Ellen Allienová, Anja Scheiderová, Pan-Pot, Paul Kalkbrenner, Steve Gub aj.

Raphael Fellmer aneb „Berlín bez peněz i bez masa“, kniha Šťastný bez peněz, byl problém si s ním sjednat schůzku, nemá mobil, nemá auto, nechá se vozit, vybírá odpadky a darované šaty dává dál, poslední, co si koupil, byl baťoh, když má nějaký problém, vysvětlí to opraváři. Od roku 2016 skkončil s experimentem a nechá si za přednášky platit. Celé hnutí, režisér Valentin Thurn – dokumentární film Taste the Waste (česky Z popelnice do lednice). Další – 20 let nepoužívá peníze Heidemarie Schwermerová, založila Tauschring.

Kap. 12, berlínská kuchyně, soljanka, Currywurst (má i muzeum), Bulette (od hugenotů), Leberkäse, Soleier (zavařená vejce ve slaném nálevu), Currywurst vznikl v roce 1949 v bistru na Stuttgarter Platz. Berlíňané milují fastfoody. Bienenstich, vanilkový dezert s mandlemi, Rote Grütze, drážďanský Baumkuchen. Brot mit Mettwurst (u nás métský salám, podobný je čajový salám, u nás speciálně Maceška podle podnikatele, v Německu je též Teewurst). „Spargelzeit“ (nevím, co na tom chřestu Němci vidí, jsou z toho ale úplně odvázaní).

Poslední kapitola o módě, nebo spíš (ne)módě. „V Berlíně je dovolené všechno a v módě to platí dvojnásob. Fádní i odvážné. Nudné i provokativní. Lidé se na ulicích nepozastavují nad ničím.“ (s. 177) Hovoří se o „silných, nezávislých, provokujících a emancipovaných“ ženách, samozřejmě k nim patřila Marlene Dietrichová, „tanečnice, milovnice kokainu, mužů a zběsilých večírků“ Anita Berberová, jedna z ikon berlínské módy (zemřela v pouhých 29 letech), Käthe  Kollwitz či Hildegard Knefová.

V druhé kratší části se autoři věnují Drážďanům, poněkud zpochybňují mýtus zničení nevinného města (jakkoli to bylo zvěrstvo), město mělo válečný průmysl, možná se zkrátila válka o několik týdnů a na druhé straně ušetřily životy, dnešní historici říkají, že nebylo čtvrt miliónu obětí, ale nejspíš asi desetina. O neonacistech, baště skinheadů, a dnešním pohledu Němců. Drážďanská pegida. Pak ještě o dalších místech, jak už řečeno.

A na závěr ještě jedno slovo: Kiez (slovo dnes dokonce na mapách Berlína, ve starších příručních slovnících není), ale pozor: Kies (psáno s „s“ na konci) je jeden z hovorových výrazů označujících peníze.

Martin Jonáš, Veronika Jonášová, Příběh Berlín, Světová metropole odkrývá svá tajemství, Mladá fronta, 2017