Marisa Blanes & Heroldovo kvarteto

Marisa Blanes & Heroldovo kvarteto
České doteky hudby 2014

Novoměstská radnice, 19. prosince 2014, 19.00
Marisa Blanes – klavír (Španělsko)
Heroldovo kvarteto
Petr Zdvihal – 1. housle, Jan Valta – 2. housle,
Karel Untermüller – viola, David Havelík – violoncello

Koncert Heroldova kvarteta a španělské klavíristky Marisy Blanes patří k oněm kompaktním, a přesto pestrým projektům na festivalovém programu, a to hned v několikerém smyslu. Všechny skladby patří svým duchem i dobou vzniku do 19. století, jejich autoři jsou významní představitelé českého a evropského romantismu, popř. novoromantismu, přičemž Smetana a Brahms jsou současníci, od sebe věkem nepříliš daleko (Smetana se narodil 1824, Brahms 1833, což si příliš neuvědomujeme, protože o Brahmsovi se ve vztahu k české kultuře hovoří spíš v souvislosti s Dvořákem), Schubert je pak o pouhou jednu generaci starší. Vše pak je komorní hudba v základním formátu smyčcového kvarteta, v posledním případě rozšířeného o klavír, tedy na kvinteto. Na druhou stranu jsou všechny skladby něčím v dílech svých autorů mimořádné: ta Schubertova je „pouhá“ kvartetní věta z nikdy nerealizovaného Smyčcového kvartetu č. 12 (posthumní opus D 703), v díle Bedřicha Smetany představuje jeho kvartet „Z mého života“ zcela zásadní dílo účtující se životem, Brahmsův kvintet je pak pozoruhodný tím, že jej později přepracoval do sonáty v téže tónině, ale určené pro dva klavíry.

Těmito slovy je charakterizován dramaturgický koncept koncertu španělské klavíristky Marisy Blanes a českého Heroldova kvarteta v materiálech ČDH a zveřejněn v katalogu.  Z jejich podání ve Velkém sále pražské Novoměstské radnice si mohl posluchač odnést zážitek právě oné celistvosti a zároveň pestrosti, v níž vynikala souhra španělského naturelu klavíristky a expresívního projevu českého komorního souboru. Právě kompaktnost zvukového celku, v němž jsou zároveň dostatečně plastické hlasy jednotlivých nástrojů, je jedním ze znaků kvality smyčcových kvartet, jak to vyplývá vlastně z podstaty tohoto po několik staletí ustáleného hudebního formátu. Myslím, že můžeme vzít v potaz skutečnost, že i v českém prostředí je nebývale výrazná konkurence mezi smyčcovými kvartety, jichž se v téže generaci zrodila poměrně dlouhá řada – ve stejném roce jako Heroldovo kvarteto (1998) vzniklo Bennewitzovo, o rok později Epoque Quartet (1999), na počátku této dekády pak Apollon Quartet (1993) či Nostitzovo kvarteto (1994) a mohli bychom jmenovat další (Filharmonické kvarteto, Kvarteto Jupiter aj.). I to jistě přispělo k tomu, že si jednotlivé soubory musely vybudovat svou vlastní identitu, polohu, směr vyprofilovat si svůj vlastní charakter. A o tom, že se to Heroldovu kvartetu podařilo, svědčí ocenění, která soubor získal, například získání prestižní Ceny Českého spolku pro komorní hudbu v roce 2001, úspěšná vystoupení v evropských zemích, ale i Japonsku, Brazílii, Austrálii či na Havajských ostrovech, spolupráce s řadou orchestrů a sólistů, či CD nahrávky.

Nu a jak se tato předúvaha promítá do koncertu ČDH v budově jejich sídla, ve Velkém sále Novoměstské radnice? Kvartetní věta c moll F. Schuberta patří do repertoáru kvarteta, podobně jako Smyčcový kvartet d moll D 810 "Smrt a dívka" téhož německého romantika, stejně jako oba kvartety Bedřicha Smetany, první a druhý. I když posluchači komorní hudby mohou znát i díla současných autorů (Lukáš Hurník, Otomar Kvěch), tvoří právě romantický repertoár (A. Dvořák, Mendelssohn-Bartholdy, P. I. Čajkovskij) těžiště repertoáru souboru. Mohli jsme slyšet hru s vervou a chutí, onu „perlivost“, příznačnou pro Schubertovy skladby. A Heroldovo kvarteto jeho muziku dokázalo rozeznít přesvědčivě v jediné větě.

Pro interpretaci Smetanova prvního smyčcového kvarteta e moll „Z mého života“, které napsal klasik české hudby v roce 1876, tedy již jako hluchý, kvarteto zvolilo cestu, jak jej důvěrně známe, tedy s oním beethovenovským biografickým akcentem. Dramaturgicky to byla dobrá volba, neboť umožnila dramatický moment stupňovat v následující závěrečné skladbě, Brahmsově klavírním kvintetu f moll, op. 34. Ve zvuku plnějším o klavírní part naplno vyniklo výbušné podání i odstínění jednotlivých pasáží ve větších barevných možnostech, kterými disponuje pětičlenná sestava. Zaujal mě sametový zvuk violy Karla Untermüllera v kontrastech se (případně unisono) sforzaty, mohutné přívaly zvukové hmoty, zpěvné první housle Petra Zdvihala i kultivované druhé housle Jana Valty, který se ovšem místy (v některých svých „vynášených“ melodiích) projevoval ještě emotivněji než suverénní Zdvihal. Toho jsem si všiml již v druhé větě, kde posluchači sledovali melodickou souhru ve střídavém spojování jednotlivých nástrojů. U tohoto Brahmsova díla pak každého, kdo jej slyší poprvé, musí uvést takřka do vytržení průběh třetí věty, která z tanečního scherzo přejde do bouřlivého Allegra, kterým jako by už celá skladba měla vyvrcholit. Ale nevyvrcholí, a čtvrtá věta naopak začíná ztišeně a navíc jak z jiného (hudebního) světa, snad Stravinského, v neuvěřitelné jemné disonanci, než se vzápětí znovu rozbouří do finále, končícím v prestu, non troppo, jak předepisuje skladatel, tedy v prestu, ale ne prestissimo, ne přespříliš rychle. Výrazný zvuk violoncella Davida Havelíka právě v Brahmsovi pomohl vytvořit zvukovou intenzitu, která je součástí působivosti jeho skladby.

Myslím si, že i Marisa Blanes, jeden z vynikajících zahraničních hostů festivalu České doteky hudby, byla se spoluprací s českými interprety spokojena, neboť jsem mohl vytušit, že v ní hodlá pokračovat. Že jde o dlouhodobější spolupráci, lze vysuzovat i z toho, že s Heroldovým kvartetem ve Španělsku v lednu 2013 uvedla právě Brahmsův klavírní kvintet, který měl českou premiéru v tomto společném podání právě na tomto pražském koncertu.

Zatímco Heroldovo kvarteto patří i na našich pódiích ke známým interpretům, španělská klavíristka vystoupila v Čechách poprvé.  Interpretka, u níž odborná kritika oceňuje její vynikající profesionální kvality a označuje ji za umělkyni mnohostranného a mimořádného talentu, rodačka z Alcoy, starobylého i moderního města v hornaté krajině nad Costa Blancou, je dnes profesorka na katedře klavírní hry na Hudební konzervatoři ve Valencii, kde úspěšně působí od roku 1991, v tomto městě obdržela na fakultě krásných umění Polytechnické univerzity diplom doktora hudebních věd. Kromě její suverénní hry mne zaujala u Marisy Blanes jedna zvláštnost, totiž to, že svůj part hrála z partitury. Ze studijních důvodů (ne snad proto, že bych se pokoušel tu obtížnou hudbu hrát) jsem si materiál vyfotil a představa, že interpretka používá ty drobné opoznámkované noty, mě uvádí v úžas. Pražský koncert byl jedním z jejích vystoupení po celé Evropě, a české posluchače by mohla potěšit i její slovy chvály a obdivu krásy naší metropole, která má v těchto předvánočních dnech, letos beze sněhové břečky, opravdu obzvláštní kouzlo.

Neměl bych zapomenout dodat, že jako přídavek umělci uvedli třetí větu (Scherzo-Furiant, Molto vivace) z druhého klavírního kvintetu, op. 81 (z roku 1887) Antonína Dvořáka. 

Jan K. Čeliš / prosinec 2014
Psáno pro České doteky hudby / Čtení o koncertech ČDH