Mario Vargas Llosa / Pětinároží

Knížku vracel v Knihovně Václava Čtvrtka kamarád, o němž vím, že má (alternativně zaměřený) kulturní rozhled, tak jsem si ji, ačkoli jsem vlastně původně nechtěl, odnesl domů. Vzpomněl jsem si na „veselou příhodu“, kdy jsem fotografoval vloni na pražském světu knihy muže, o němž jsem se domníval, že je to právě Mario Vargas Llosa, ale poté, co se mi nezdála podoba toho, koho jsem měl na snímcích, s podobiznami na internetu, dopídil jsem se svého omylu, když jsem zjistil, že jsem zachytil – neméně zajímavou – osobnost, totiž Alejandra Jodorowského.

A musím říci, že ono očekávání, vybuzené hvězdností peruánského spisovatele, nositele Nobelovy ceny, jehož více než deset titulů bylo přeloženo do češtiny, jenž „patří ke slavným autorům tzv. boomu latinskoamerické literatury 60. let“ (zadní záložka knihy), z nichž někteří i pro mě představovali literární zjevení (vzpomínám si na Vladimíra Binara, jenž mi už na počátku 70. let na tuto oblast literatury otevřel), se příliš nenaplnilo. Tedy ona „přidaná hodnota“, textové vrstvy nějakým způsobem vytvářející magii světa, který v takovém literárním díle, přesahujícím běžnou produkci,  zazáří v neotřelých obrazech či poznenáhla se v časových slojích odhaluje či co já vím ještě…

Tady to bylo příjemné čtení na jeden zátah, samozřejmě řemeslně dokonale zmáknuté, vpodstatě jedno vlákno souvislého příběhu, v němž se samozřejmě postupně, nicméně docela předvídatelně odhalují jednotlivé falešné motivace – vražda „bezskrupulózního bulvárního novináře Rolanda Garra“ (přední klopa přebalu), která následuje po jeho zneužití sady kompromitujících fotografií, na nichž je zachycen bohatý podnikatel, miliardář Enrique Cárdenas, „pro ženu a přátele Quique“ (s. 21) k vydírání a zveřejnění v jeho časopise Odhalení, a zinscenovaného obvinění recitátora a „zkrachovalce showbyznysu“ Juana Peinety, k němuž posloužily jeho bezzubé výkřiky, které se chtěly mstít za to, že mu právě Garro zničil kariéru. Přes několik peripetií se nakonec ukáže, že oním inscenátorem, který nechal Garra zavraždit, když se mu ten vymknul z bezpodmínečné poslušnosti, byl šéf tajných služeb, zvaný Doktor, jemuž měl být novinář k službám, kompromitujícím ty, které chtěl Doktor touto metodou dehonestace v bulvárním tisku. Vzepření se nynější šéfredaktorky Čudly, kterou Doktor dosadil na Garrovo místo, a usvědčení Doktora z mocenského komplotu pomocí nahraných magnetofonových pásků a odsouzení mi připadalo (ať to ve skutečnosti bylo jak chtělo) jako z druhořadého špionážního románu a když si teď (teprve po přečtení a vytvoření si vlastního názoru) procházím recenzi Markéty Šimkové na iLiteratuře s titulem Slabý jako bulvár?, kde říká, „v kontextu díla držitele Nobelovy ceny však vyznívá nečekaně lacině“, potvrzuju si tento názor. A vcelku nic na tom nemění jedna kapitola (kap. 20), v níž náhle autor použije, v prudkém kontrastu ke všemu ostatnímu, techniku cut-up, montáže či míchání částí textu, objeveném již avantgardou (J. Joyce, především se hovoří o Brionu Gysinovi a Burroughsovi), snad aby předvedl, že tohle také umí. Lesbická scéna hned na začátku románu, která by měla „zvýšit sledovanost“ (používám terminologii z hodnocení, zdůvodňující produkci mexických telenovel), mohla být „bombou“ před padesáti lety, ale ne dnes, kdy snad už všechny bariéry byly nejspíš překonány. Celé mě to překvapilo nejspíš i proto, že jsem kdysi s nadšením přečetl Llosův Keltův sen.

Vlastně teď už mohu odkázat na zmíněnou recenzi Markéty Šimkové, která onen bulvární styl románu, který se na základě toho „dobře čte“, podrobněji rozebrala, včetně poukazu k zajímavé postavě Juana Peinety, tragické už proto, že se, původně recitátor a obdivovatel Pelipe Pingla, barda kreolské kultury, nechal nalákat na účinkování v podřadném televizním pořadu Tři komici. Prostřednictvím této postavy se dozvíme o básnících jako je Gustavo Adolfo Bécquer, jehož básně Juan recituje, a řady dalších osobností z místní kultury. A ovšem, jsou tu i další momenty, které odkazují k „našemu světu“, tj. nejen oněm politickým praktikám a společenské realitě oné doby, provázející obavy z teroristické organizace Světlá stezka či guerilly Revoluční hnutí Túpaca Amaru, jejíž jméno odkazuje k vůdci peruánského povstání v 18. století José Gabrielu Condorcanqui Noguerovi, ale i přítomnost skutečných politiků, Vladimira Montesinose alias Doktora a prezidenta Alberta Fujimoriho, důležitá je ale i  nostalgie po staré Limě, zvláště lokalitě Pětinároží, která se objevuje i v titulu knihy, tedy oné čtvrti Barrios Altos.

Pojďme tedy alespoň stručně projít text v dvaadvaceti kapitolách knihy, vydané 2019 v nakladatelství Argo (na článku věnovaném autorovi na české Wikipedii není v době tohoto komentáře ještě zmíněná), na kvalitním papíře s velkorysým vybavením (šitá vazba, několik listů v přední i zadní části knihy před textem, včetně několika patitulů a vakátů v barevném grafickém provedení černá, červená, bílá, z technických připomínek snad jen zbytečně nápadná paginace v kurzívě).

Marisu (kap. 1) překvapí reakce Chabely na projev její touhy, kterou se neodvažovala si připustit, když zůstanou samy v jednom pokoji v době, kdy hrozí, že se – při zákazu vycházení – Chabela nestihne vrátit domů. Její manžel, právník Luciano je, jak se ukáže, přítelem Marisina manžela Enriqueho. Lesbický románek se pak rozvine v společném výletu do Miami, který vymyslela Chabela se záminkou, že musí nechat něco opravit v tamějším bytě. Cárdenase navštíví jako ohavný a nevkusný „skřet“ vylíčený novinář Garro se svazkem fotografií, na nichž je Cárdenas zachycený před dvěma roky při orgiích s prostitutkami v Chosice. Nechal „se jako idiot“ „vlákat do pasti“ (s. 26), vzpomíná si na jakéhosi Jugoslávce jménem Kosut („Kosuk, Kosok nebo Kosut“, s. 41), který údajně chtěl nejdřív investovat do peruánských dolů, ale pak se „vypařil“. Je zřejmé, že jde o vydírání. Jedinou šancí pro něj nyní může být přítel Luciano Casasbellas, jehož navštíví.

V 5. kapitole se setkáváme v redakci Odhalení v Dantově ulici ve čtvrti Surquillo s Rolandem Garrem, který prostřednictvím fotografa Ceferina Argüella, což byl „vychrtlý míšenec neurčitého věku s přerostlými mastnými vlasy po ramena“ (typický postup bulvárního textu, líčícího „negativní“ postavy nelichotivě“, podobně už jako předtím u Garra) připravuje dehonestaci ženy s přezdívkou Pidlovočka, která „ve velmi populárním pořadu Magaly Mediny“ „prohlásila, že časopisy typu Odhalení jsou hanebnost a neměly by existovat, protože dějí pomlouvačné kampaně, diskreditují herce a šíří lži o jejich soukromí.“ (s. 45) Redaktorka Čudla na ni připravila pomluvu, že „šoustala v taxíku a chytila je přitom policie“ (s. 45), fotograf má dodat potřebné fotografie, Garro vyhrožuje i provozovateli kabaretu Monumental, v jehož show žena tancuje.  Dozvídáme se Garrově pohybné novinářské dráze.

A vzápětí (vlastně coby protipól odporného Garra, kap. 6) přichází na scénu devětasedmdesátiletý Juan Peineto, i u něj se dozvíme něco z jeho života, padnou jména Josého Santose Chocana, Amada Nerva, Gustava Adolfa Bécquera, Juana de Dios Pezy, Juany de Ibarbourouové, Gabriely Mistralové, jejichž básně recituje, jakkoli jej pomalu opouští paměť, či „génia kreolské písničky“ (s. 53) Felipa Pingla, jenž je rovněž krátce představen. Zničila ho pochybná televizní kariéra, v níž se zaprodal proti vlastnímu umění, dorazily ho drby a pomluvy Rolanda Garra v pořadu rádia Popular „Na krev: pravdy a lži šoubyznysu“. Marně si Enrique Cárdenas nadává do debilů „na entou“ (s. 63, kap. 7), Lucianovy pokusy odstranit problém na schůzi předsedů Svazu podnikatelů a Unie těžařských společností selžou, Luciano hovoří i o tom, že za tím může být „zlopověstný Doktor“, „Fujimoriho poradce“ (s. 65), „silný muž vlády, ten, co po svém rozhoduje, dává i bere, skutečný pán Peru“ (s. 66). Na konci portrétu Čudly, tedy Juliety Leguizamónové, jak se její občanské jméno dozvíme později, s níž představí rovněž tradiční peruánský nápoj emoliente (a s ním někdější atmosféru celé čtvrti) je (v kap. 8) znovu upřesněna „ta vypečená záležitost  fotkami“ (s. 76). V následující kapitole pak dá Garro, který se znovu vnutí, Enriquovi obchodní nabídku, když ten odmítá a Garro drze pokračuje („Mluvíme tu o morálce, pane inženýre? O etice? O ohledech?“ s. 81), málem ho ze své kanceláře vykope. Garro mu doporučí přečíst si příští číslo Odhalení a vyděšený podnikatel jde znovu za Lucianem, připomíná si i únos Cachita, tedy Sebastiána Zaldívara, jenž je součástí současné společenské atmosféry (jak na to poukazuje několikeré opakování v textu, zmiňuje se hned na jedné z prvních stránek u erotické scény jeho ženy).

A po dalším přenosu pozornosti k Juanovi Peinetovi a Třem komikům (v kap. 10) dochází ke skandálu (i název kap. 11). Je popsáno, jak se bleskově šíří takováto zpráva, podnikatel se marně pokouší argumentovat, že fotky jsou fotomontáž, podvrh. A pozornost se opět na chvíli vrací k bývalému recitátorovi a jeho kocourovi Serafín, o nějž má Juan obavy (místní tuláci umějí dělat výborné „kočičí ragú“, kap. 12). V redakci Odhalení jsou (kap. 13) všichni znepokojeni, když se majitel čtyřiadvacet hodin neobjeví, ačkoli už měla být redakční porada. Julieta Leguizamónová je policistou, jenž ji večer navštíví doma, vyzván, aby identifikovala Garrovu mrtvolu. Enrique se nyní (kap. 14) pokouší usmířit svou ženu (na zvláštní obrat si ještě chvíli musíme počkat), Lucianovi musí nyní přesně popsat posledních 48 hodin (zatčení se ovšem stejně nezabrání).

Čudla má strach (název kap. 15), je zřejmé, že tím, co spustil Garro, nastal chaos (a on sám se stal jeho první obětí). Redaktorka se obává jít do redakce, přitom chce varovat fotografa, jenž se ovšem třese hrůzou. A investigativní novinářka si uvědomuje jednu věc (málem jsem to přehlédl), která nejspíš vedla k jejímu rozhodnutí na konci románu. „Na psaní přece Rolando Garro vsadil všechno, to psaní ho stálo život, ne, Čudlo? Přišel o život děsivým způsobem, protože dělal investigativní žurnalistiku a vytahoval na světlo špinavosti, které v téhle zemi bez zákonů a morálky beztrestně provádějí boháči.“ (s. 143) Byť je to jednostranné a samotná skutečnost je přece jen trochu jiná (a komplikovanější), vlastně se v tomto úryvku postihuje prakticky podstata tématu knihy. A důležitý (vzhledem ke zmíněnému závěru) je závěr kapitoly: „Čudla si najednou uvědomila, že se jí přestala klepat kolena. A že se usmívá.“ (s. 143)

Po další erotické scéně sbližování je při návratu domů Enrique Cárdenas (byť ho později zase pustí), zatčen (kap. 16). V tuto chvíli je čtenář přece jen trochu (záměrně, je to rafinované v rámci pravidel detektivního žánru) maten: i když může být přesvědčen, že podnikatel není vinen, zatčení celou situaci přece jen zamotá. A spisovatel celou situaci může využít o dvě kapitoly později v té s názvem Nejdelší noc inženýra Cárdenase (kap. 18), kde popíše další sexuálně explicitní situaci, tentokrát mezi vězni, kdy jej jeden z nich donutí, aby jej uspokojil rukou. Přítel Juana Willi, jej k sobě pozve a nalézavě jej varuje, aby se skryl, protože mrtvola novináře se objevila před jeho domem, může v tom tedy být nějaký další záměr. Nyní si nechá přivézt Čudlu sám Doktor (kap. 19) do svého sídla (čtenář se instruktivně dozvídá o cestě Alberta Fujimoriho k moci, s. 183), ta, ačkoli se obává cokoli se dozvídat (Doktor se jí přizná, že nechal zavraždit Garra), je donucena ujmout se vedení časopisu.

Následuje onen zmíněný cut-up, střídají se repliky Quicua s Marisou, Doktora s Čudlou, Chabely se svou přítelkyní, objevuje se onen Jugoslávec Kosut, který tu nyní pořádá mejdan, Juana Peinety, jenž je nyní zadržen a posléze pro údajnou demenci předán do psychiatrického ústavu, rozjede se tu skupinový sex Marisy a jejího manžela, jenž po tom toužil, s Chabelou a na konec se redaktorka Julieta Leguizamónová znovu setkává s fotografem. Následující kapitola je „nevlastní“ (můj termín), dokumentární text, tedy „překopírování“ znění zvláštního vydání týdeníku Odhalení, kde se v několika částech prozradí celý průběh skandálu. Po úvodníku následuje rozhovor s Ceferinem Argüellem, „naším statečným fotoreportérem“, na němž se Čudla zřejmě předtím domluvila, autorkou je Estrellita Santibáñezová (zmíněná předtím v celém textu snad jen jednou), následuje Čudlin článek o vraždě a dalším rozhovorem Estrellity Santibáñezové o tajných nahrávkách, které Julieta Leguizamónová pořídila v rozhovoru s Doktorem.

Poslední kapitola (kap. 22) ve svém titulu Happy end? otazník. Odehrává se tři roky po oněch dramatických událostech, kdy hlavní aktéři nedemokratických praktik sedí ve vězení a oba přátelské páry si užívají na Miami, sledují televizní pořad Hodina s Čudlou, v současnosti nejpopulárnější v peruánské televizi. Všichni si pochvalují, jak se jim v trojici daří a že Luciano nic neví, ten nicméně všechny tři překvapí, když jim oznámí, že do Miami tentokrát pojede s nimi.

Poznámka na závěr: Oceňuji autorovu odvahu takto „napřímo“ napsat knihu v prostředí, kde by mohl mít obavy z fyzické likvidace. Skutečnost, že on sám kandidoval, byť neúspěšně v prezidentských volbách proti Fujimorimu, je jedna věc, druhá vytvořit (byť literární) portrét zkorumpovaného prostředí, v němž tento politik hraje jednu z hlavních rolí, není opravdu legrace.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sv%C4%9Btl%C3%A1_stezka
https://cs.wikipedia.org/wiki/T%C3%BApac_Amaru_II.
https://en.wikipedia.org/wiki/Felipe_Pinglo_Alva

Mario Vargas Llosa, Pětinároží, Argo, přel. Anežka Charvátová, 2019