Marek Švehla / Magor a jeho doba (II)
13.10.2018 12:00Pokračuju v alespoň stručném shrnutí toho, o čem Švehla píše (propojuju text, který nechce být „recenzí“, ale komentářem k některým tématům, s „výpisky z četby“): Po propuštění v květnu 1974 dochází k další podobě koncertů Plastiků: hrají na svatbě Arnošta Hanibala v Postupicích, produkce má stále multimediální charakter (promítání filmů atd.) s účastí dalších hudebníků: Svatopluka Karáska (toho seznámil s Jirousem Brabenec, se svou ženou žil na hradě Houska), a Karla (Charlie) Soukupa. Jirous byl po výstupu z vězení – při vědomí, za jaké hlouposti se tam člověk může dostat – naopak ještě neústupnější. Autor popisuje praktiky policie, resp. celého represivního režimu, např. zásah proti loutkářovi Emilu Hauptmannnovi, jenž dostal v soudním přelíčení v Kroměříži dva a půl roku za výroky na loutkovém představení (s. 259 ad.) StB měla roztroušené informace, postupně je propojuje. Milan Knížák má další, předchozímu podobný incident (s. 263 ad.), snad ještě výraznější je nezakotvenost Jirousova života (s. 267), do něhož nyní vstupuje další žena.
Švehla líčí případ Juliany Stritzkové, dcery Josefa Floriana, „katolického myslitele z Vysočiny, podle některých mystika, každopádně svérázného intelektuála“ (s. 268), je rovněž popsáno vydavatelství ve Staré Říši (rozsáhlou, několikasetstránkovou diplomovou práci o něm napsal Andrej Stankovič, v Švehlově knize rovněž, ovšem na jiném místě zmíněný). Partner matky Juliany, kterého její otec odmítal, byl malíř Otto Stritzko, i on je nicméně „zaťatý katolický intelektuál“(s. 269). Kamarádka Juliany, „malířka Eva Lamrová navedla Julianu k Ivanu Jirousovi“, když (znala Brikciuse) do hospody U Zpěváčků vzala Julianu, která se tam pak seznámila s Jirousem. Zrodil se vztah, ovšem paralelní s Danou Němcovou, od níž se Jirous nedokázal odloučit. Juliana získala ateliér v Praze, následují další Jirousovy pokusy o odvrácení vojenské povinnosti, také nabídka práce památkářů Brabencovi „na zkultivování zámeckého parku v Měšicích u Prahy“ od (s. 277), k němuž se přidal i Jirous, problémy s dalšími koncerty (v Líšnici), který skončil tím, že kapela Umělá hmota hrála nakonec v bytě v Ječné. Text Zprávy o třetím českém hudebním obrození (na internetu je dostupný digitalizovaný originální strojopis), napsaná ve skleníku v Měšicích, prozrazuje zážitek z Líšnice coby bezprostřední impuls k jejímu napsání, Švehla Zprávu považuje za „klíčový esej“, který vedle Havlova Dopisu Gustávu Husákovi a Moci bezmocných téhož autora a eseje O povaze naší kultury Václava Černého (též z r. 1975) patří k zásadním textům vzniklým v Československu v době normalizace.
Švehla se podrobně zabývá textem proto, že Jirous zde vyslovil základní teze o českém undergroundu, mj.: „Stručně řečeno, underground je aktivita umělců a intelektuálů, jejichž dílo je nepřijatelné pro establishment a kteří v této nepřijatelnosti nejsou trpní a pasivní, ale snaží se svým dílem a svým postojem o destrukci establishmentu. Nezbytnými vlastnostmi těch, kteří si zvolili underground za svůj duchovní postoj a prostor, je zběsilost a pokora. Komu tyto vlastnosti scházejí, nevydrží v undergroundu žít.“ (s. 287)
Ovšemže se zde může vrátit téma úvah o vymezení undergroundu, alternativy, charakteru odporu a historických souvislostí toho všeho – nebudu se do té složité problematiky pouštět, nicméně alespoň jeden doklad o tom, že v tomto ohledu probíhají i dnes diskuse, je příspěvek Jana Vaculíka, syna známého spisovatele, při příležitosti výstavy Příběh Charty v Národní galerii v Salmovském paláci v minulém roce (březen 2017- leden 2018, vyšla i kniha Charta story: příběh Charty 77, autoři Petr Blažek a Eugen Brikciuis), který ukazuje na některé nevyjasněnosti. V každém případě je výstižná Švehlova formulace o tom, že ve Zprávě „Jirous […] popsal strategii nulového kompromisu.“ (s. 286) Na druhé straně ne všichni s Jirousem souhlasili. Diskutoval s ním Karásek (nakonec jeho argumenty přijal), nicméně Mikoláši Chadimovi, který s řadou věcí souhlasil, vadila „úmyslná cesta do uměleckého podzemí“ a v knize Alternativa říká: „Izolovat se od širšího publika je nesmysl a každá kapela by se měla snažit hrát legálně pro co nejvíc lidí. Pouze v undergroundu by měly hrát kapely, kterým opravdu jiná možnost nezbývala“, nesouhlasí pak s „nulovými ústupky“.
Hlavní téma, totiž že „podstatou umělecké tvorby je svoboda“, nicméně můžeme vnímat i dnes v různých kontextech, jak v tom normalizačním, kdy nejde o to, jaký „směr“ představuje underground a jaké užívá prostředky, tak třeba i v tom dnešním, kdy se často překrývá umělecká tvorba pláštíkem pouhé zábavy či kdy se v různých kontextech (nejen české kultury) probírá komerčnost a nezávislost (např. debata o tom, že americký „nezávislý film“ už dávno není skutečně nepoplatný ničemu v komerční sféře). Podstatná myšlenka na místě o Zprávě ve Švehlově knize je, že samotné téma „přesahuje hranice umění“.
Zpátky ale k samotnému Jirousovu příběhu: Zděšením pro celé společenství (ale nejen pro ně) byl okamžik, kdy si Bohumil Hrabal, jeden z nejuznávanějších svobodných autorů, nasypal v komunistickém týdeníku Tvorba popel na hlavu, aby mohl publikovat. Reakce undergroundu: autodafé Hrabalových knih (s. 295). Fotky z pálení knih policie později použila při denunciační akci proti Jirousovi. Mezitím ale předváděla další demonstrace síly – na svatbě Milana Hlavsy a Jany, jedné ze čtyř dcer manželů Němcových, vzápětí při akci v klubu v Přešticích (s. 308). Na scénu vstupuje Miroslav Skalický (informace o objektu u Kamencového jezera u Chomutova), František Stárek („Čuňas“), Jirous se konečně rozvádí, setkává se s Václavem Havlem. Ten schůzku komentuje: „Cítil jsem, že jde o věc vážnou a opravdovou, o vskutku vnitřně svobodnou artikulaci existenciální zkušenosti, které musí rozumět každý, kdo ještě úplně neotupěl.“ (s. 316)
Ostatní vůči Havlovi neměli důvěru, protože prý hraje „dvojí hru“, především nebezpečí, jestliže policie se dozví o schůze Jirouse s Havlem, okamžitě začne underground vnímat už ne jako kulturní, ale politickou záležitost (přičemž Havel měl jinou pozici než „máničky“). Nakonec to nicméně byl právě Havel, který se Plastiků a celé nezávislé kultury v příslušnou dobu zastal. Na připravovaný úder policie ale (např. podle F. Stárka) prý schůzka neměla. Přišel v březnu 1976. Zatímco si na výletě do přírody Němcovi s Hlavsou a Pavlem Zajíčkem „pochvalovali, jak se vydařil Bojanovský festival“ (s. 318), začalo zatýkání s převozem do České Lípy (Zajíček, Hlavsa, Stárek, Soukup), pokračovalo v Praze (Janíček), na hradě Houska (Karásek), další den v Praze (Jirous), v nemocnici, kde pracoval, byl zatčen Brabenec. Julianu policie unesla přímo na ulici. Švehla podrobně líčí postup v procesu (včetně vsuvky o odsouzení překladatele Jiřího Ganse za „hanobení republiky“ na patnáct let, které si odseděl v nejtěžším kriminálu ve Valdicích), vzniku petice na obranu stíhaných (Havlova a Němcova iniciativa, též Šabatová, Uhl a další), Bondyho ochotné podávání všech informací tajné policii, kampani proti undergroundu v médiích, ale i situaci v národě („Žil tady milion a půl plně očištěných loajálních členů komunistické strany, tedy desetina obyvatel.“ s. 338), situaci některých zatčených ve vazbě (Karáskovi měli dvě malé děti), a výsledku procesu, jímž bylo – vedle trestu odsouzených za „výtržnictví v organizované skupině“ (pro Jirouse rok a půl, navíc ve druhé nápravné skupině, Zajíček rok, Karásek s Brabencem osm měsíců) – i skutečnost, že celý fenomén získal mezinárodní pozornost. „Stalo se zkrátka přesně to, co komunisté nechtěli. Kolem procesu s lidmi z úplného okraje společnosti, kterých se kvůli jejich zájmu o hlučnou hudbu, provokativnímu vzhledu a vysedávání po hospodách neměl nikdo zastávat, byl najednou nebývalý rozruch a publicita v cizině. […] k soudu se ale dostavili západní televizní štáby a zástupci Amnesty International.“ (s. 343–344) O procesu Havel, Věra Jirousová a Jiří Němec pořídili podrobný zápis. Švehla si všímá i komentáře českých médií, zvláště dehonestujícího článku Jana Krůty v Mladém světě, k němuž byl ovšem do značné míry vmanévrován.
V následující kapitole (kap. 18) autor knihy sleduje Jirousovo vězení, jeho důsledky pro ostatní, a také vznik Charty 77, Jirousovo propuštění a návštěvu na Havlově Hrádečku v Podkrkonoší v místě nazvaném „podle nedaleké zříceniny hradu Břecštějn“ (s. 383), jak víme, u Trutnova, kde proběhl festival s účastí Umělé hmoty II., Skalického The Hever & Vaselina Band, Karáska, Soukupa a poprvé i Vlastimila třešňáka a Jaroslava Hutky a dokonce i Marty Kubišové. Netrvalo ale dlouho a Jirous byl znovu zatčen – vlastně kvůli hloupé opilecké výtržnosti na vernisáži malíře Jiřího Laciny. Rozsudek: osm měsíců ve druhé nápravné skupině, po prokurátorově odvolání byl trest ale zvýšen na osmnáct měsíců „s propuštěním až na jaře 1979“ (s. 388) Není divu, že „pro Jirouse i Julianu to byl šok.“ (s. 388)
Švehla vysvětluje, proč se po festivalu na Hrádečku „StB rozhodla, že Plastiky víc přitlačí ke zdi“ (s. 390). Chtěli poslat „opět do vězení muže, který v propojování lidí viděl smysl svého působení a estébákům nejdéle ležel v žaludku“, ostatně podobně jako pak Milan Hlavsa. Bohužel se Jirousův spis nedochoval (zřejmě skartován v roce 1989), takže autor knihy popisuje způsob represe vůči ostatním, Kabešovi, Hlavsovi, v rámci akce Asanace. Pro mě je zajímavá metodika postupu, kdy si v závěru každého kroku policie vytyčila přesný cíl, k němuž pak používala nejrůznější prostředky (včetně těch neetických, úkol ve vojensky fungující organizaci je rozkaz, který musíte splnit za každou cenu). Zpracování informací z udání, tlak na vystěhování ze země, způsoby výslechu atd. Co se stane, když se úkol plnit nedaří („Nikdo si nemohl být jistý, jak daleko estébáci ve svém vzteku a pomstychtivosti zajdou.“ s. 403). Jak se při výslechu chovat? Do jaké míry mají informace a do jaké míry tápou? Odsouzení dalších osob za podpis Charty 77, další postavy ve Švehlově vyprávění. Následky – útěk „do soukromých baráků“ (s. 410, jeden z nich, v Kerharticích mezi Českou Lípou a Děčínem, jak je později řečeno, dokonce StB vypálila), nemožnost vydržet tlak a emigrace (např. Karásek, Zajíček). Jirousova esej Darovanému času na zuby nekoukej, odmítající emigraci – po předchozích Jirousových úvahách, že též odejde.
Na vydávání časopisu Vokno (s. 419) se Jirous, jakkoli by si to byl přál, zpočátku nepodílel. U zrodu stáli Severočeši František Stárek a Miroslav Skalický, do práce se pustili sami, když byl Jirous ve vězení vzhledem k tomu, že o nápadu se hovořilo už od roku 1975. První číslo vzniklo na jaře roku 1979, druhé již neslo toto jméno a Jirous už do něj přispíval, třetí v roce 1980, vyhýbali se psaní o politice a Jirous v jeho kontextu napsal svůj zřejmě nejdelší text, totiž Pravdivý příběh Plastic People (má délku 150 normostran), došel do roku 1981. Sledujeme i Jirousův osobní život, zvláště přestěhování do Staré Říše, kde Juliana (která se sem už předtím přestěhovala z Prahy, kde přišla o ateliér) čekala druhé dítě, ale také o stupňování brutality estébáků, kteří např. v noci s léčkou, že je to „Ivan“, vtrhli k Zině Freundové v Ječné, zbili ji, vyhrožovali znásilněním a smrtí, a ostříhali jí vlasy. V roce 1981 pak státní policie (StB) rozjela rozsáhlou akci, když pozatýkala na dvacet lidí, začala s domovními prohlídkami, kdy pravděpodobně i podvrhl na místo marihuanu, a v červnu 1982 proběhl v Chomutově (Jirous trávil vazbu v Litoměřicích) soud.
Trest si Jirous odpykával ve třetí nápravné skupině v tenkrát nejtěžším vězení u nás, ve Valdicích. Vznikly zde později známé Magorovy labutí písně, vynášené ven v motácích. Název kapitoly (kap. 21) „Ten pán, to byl tatínek“ jsou slova jednoho z Jirousových dětí, s nimiž jej navštívila ve vězení jejich matka. Významnou podporou v této životní situaci postižených členů rodiny byly příspěvky Charty 77, Julianě Jirousové byly vypláceny i poté, co se manžel vrátil z Vězení (Václav Havel byl v té době rovněž vězněn, vrátil se na jaře 1983). Další kapitolou v hudbě undergroundu zatím byla nahrávka Hovězí porážky, pro niž vybíral nyní texty Václav Havel a hudbu skládal Mejla Hlavsa, v Praze na přelomu let 1984/5 začal vycházet další undergroundový časopis, Revolver Revue, jejímž představiteli jsou příslušníci již další generace – jedním z nich je Jáchym Topol, syn spisovatele Josefa Topola a Jiřiny Topolové, dcery spisovatele Karla Schulze, dnes ceněný autor řady románů, v pojednávané době též textař skupiny Psí vojáci, jejímž frontmanem byl jeho bratr Filip.
Po výstupu z vězení se Jirousova finanční situace výrazně zlepšila, přestože pracoval (v JZD) vlastně pouhé dva měsíce. Dostával peníze od Nadace Charty 77, z nově založené Ceny Toma Stopparda za básně z Valdic, o peníze si napsal i Sváťovi Karáskovi do emigrace (ten mu opakovaně poslal peníze, např. podruhé padesát tisíc korun) a postupně následovaly i další zdroje. Přestože musel pravidelně jezdit do Telče v rámci uloženého ochranného dohledu a narůstaly mu i dluhy z vězení, poměrně dost vysoké částky (později ještě vyšší) poměrně rychle rozházel (například si koupil koně) a dluhy zůstávaly neuhrazeny. Sám se v této době už stal legendou, dění kolem Plastiků sleduje jen z povzdálí, myšlenka undergroundu nicméně žije též v druhé generaci, je tu řada hudebníků a kapel (Mikoláš Chadima, Psí vojáci, Garáž, Ženy), básníků a spisovatelů (zmíněný Topol, Krchovský, Wagnerová, Petr Placák. Plastici sami, zdálo se, dostali ještě jednu, poslední možnost veřejně zahrát, totiž na Rockfestu v Lucerně, po delším lavírování jim svazák, jenž byl v pořadatelském týmu (Rockfest pořádal SSM, Svaz socialistické mládeže) před vchodem řekl, ať vypadnou, jinak zavolá policii.
Pocit některých lidí, že na konci 80. let došlo k politické „oblevě“, Marek Švehla rozporuje. V Praze sice vznikla celá řada nových skupin alternativního zaměření, které hrály, Plastiků se toto uvolnění ale netýkalo. „Pokud se něco měnilo, pak to byla očekávání nějaké změny, jež souvisela s nástupem Gorbačova, a také postupné ubývání strachu ve solečnosti. Od ledna 1988 vycházely samizdatové Lidové noviny, téhož roku proběhly v centru Prahy první politické protesty od roku 1969 za účasti několika tisíc lidí.“ (s. 474) Je to také doba konce Plastiků v období před Listopadem. Hlavsova neochota být pouze „symbolem odporu vůči moci“ a nemoci přitom „normálně“ hrát se ukazovala coby prohloubení názorových protikladů, Jirous, který za příběh kapely, u níž nešlo jen o „muzicírování“, ale o „chování svobodných chlápků, kterým nikdy nikdo nic nedal“ (s. 475), ručil „sedmi a půl roky života strávenými v kriminálech“, si uvědomoval, že pravdu mají obě strany, ale zůstával v této chvíli stranou. Hlavsa, který už předtím hrál některé skladby Plastiků v kapele Garáž, po tichém rozpadu kapely založil Půlnoc.
Jirous se v této době, kdy došlo k tragickému úmrtí Pavla Wonky ve věznici v Hradci Králové, „pustil do otevřenějšího angažmá“, když psal s Jiřím Gruntorádem dopisy generálnímu prokurátorovi ohledně dalších vězňů, Jana Staňka či Waltera Kanii a sepsal několik ostře formulovaných petic, které byly „přímým střetem se státní mocí“ (s. 579). Jirous byl zatčen, to už ale byla doba velkých spontánních demonstrací, byly sepsány petice naopak na obranu Jirousovu. A především tu už byly události listopadu 1989. „Havel přednesl požadavek na propuštění politických vězňů včetně Jirouse hned na prvním jednání s předsedou komunistické vlády Ladislavem Adamcem. […] Jirous vězení opustil a rovnýma nohama se octil ve víru revoluce.“ (483) Zajímavé je sledovat právě propuštěného vězně hned v prvních dnech nové doby, je totiž opět své – na jedné straně v jednom z provolání zdůrazňuje, že „naší zbraní je láska a nenásilí“ (což je přinejmenším v protikladu s některými jeho nejen dřívějšími excesy), na druhé straně odmítá Občanské fórum a hlásá návrat k Rakousku-Uhersku.
Ovšemže se Jirous stává nyní postavou v popředí kulturního dění, podobně jako Karel Kryl, Marta Kubišová a další umělci, kteří byli v kulturním ústraní, Jiří Černý moderuje v hokejové hale v pražských Holešovicích nabitý Koncert pro všechny slušné lidi. Švehla nyní popisuje události, které nicméně v pohledu na Ivana Martina Jirouse jsou provázeny nejen radostí ze setkání s řadou přátel po letech, ale i opileckými eskapádami, a také nejrůznějšími „alternativními“ momenty, když například vlekl z New Yorku hromadu šatstva nalezeného na ulici. Jirous nejen čte na různých besedách své básně, ale i píše nejrůznější výzvy, například k zákazu Komunistické strany či – později (s. 517) protest proti zavírání rockových klubů a vyklízení squatů (ovšemže tady vedle sebe kromě zákonů narážely dvě zcela protichůdné koncepce života – ta „undergroudová“ a „podnikatelská, komerční“), dokonce chce vstoupit do politiky. Peníze, které dostává a které už jsou ve značně vysokých částkách (ať už dary nebo půjčky, které ovšem Jirous nevracel, například padesát tisíc, tedy hodnotu tehdejšího ročního platu), Jirous zcela bezstarostně rozházel, podobně později honoráře z nejrůznějších vystoupení či televizních a rozhlasových pořadů. Částku, kterou měl stranou na opravu nemovitosti ve „Vydří“ (třicet tisíc), propil. Bydlet kde měl, vedle dalších darů měl od Karla Schwarzenberga, který byl v tu dobu tajemníkem prezidenta Václava Havla a dostal v zemi navrácenu velkou část rozsáhlého majetku, za symbolickou cenu pronajatý byt.
Nejrůznější zadržení pro opilecké výstupy, svlékání do naha na veřejnosti či napadání ostatních nicméně končily propuštěním Jirouse, zřejmě s pocitem policistů, že si předtím nezaslouženě vytrpěl už dost. S opilostí souvisela i nešťastná událost, která ale byla (musela být) posléze justicí kvalifikována jako trestný čin pohlavního zneužití dítěte (i v tomto případě Jirous ale neputoval do vězení). Jirous se v době nové svobody bohužel zcela zbavil jakýchkoli zábran, ani rodina nebyla tím, co by mu dávalo nějaké limity, o své dcery se přestal starat, Julianě byl spíš svými výstupy na obtíž. „Od začátku devadesátých let vedl dva paralelní vztahy se dvěma ženami, s nimiž se seznámil těsně po revoluci.“ (s. 506) Jednou z nich byla Dáša Vokatá, druhou překladatelka Daniela Degtěvová, s níž měl syna (o kterého se rovněž nestaral), v centru jeho pozornosti se objevila mladá modelka Helena Papírníková, měl další milenky (výčet na s. 406), nevyhýbal se ani nevěstincům.
Na posledních stránkách smutného líčení konce Magorova života je jednou ze světlých stránek líčení vydávání Jirousova literárního díla, s nímž přišel Zbyněk Hejda, kdysi redaktor Tváře. Michael Špirit shromáždil „zhruba šest desítek textů“ pro svazek esejů, jenž měl vyjít v Torstu. Jejich autor si sám nepamatoval, „co všechno vlastně napsal a kde ty texty hledat,“ vyprávěl redaktor Torstu Jan Šulc (s. 517). Postupně pak vycházely další a další knihy, stejně tak, jak zmíněno, Jirous vystupuje v televizi, v rozhlase, jezdí na besedy, objevuje se na rockových koncertech, v nejrůznějších novinách se objevují rozhovory s jeho někdy až bizarními názory na pokraji fole baviče, získává další přátele (výraznou postavou je katolický kněz Ladislav Heryán), dostává významná ocenění – Seifertovu cenu či cenu rodného města Humpolce, kterou vzápětí prodá náhodnému zájemci.
Přistihuju se, že Švehlova kniha, ale i samotný její hrdina, na mě vyvíjí takřka nátlak, abych formuloval nějaké hodnocení nebo možná spíš pochopení Švehlova protagonisty. Je to – při kontroverznosti Jirousovy osobnosti – pochopitelné. Nemám ale takovou potřebu jako Milan Knížák vyslovovat jednoznačná stanoviska jako on, navíc, byť se samozřejmě určitým úvahám nevyhnu, mi v tom brání už to, že znám něco málo z jeho autorských aktivit, ale už nikoli z nějakého bezprostředního setkání. Ohledně těch úvah – z knihy Johna Irvina Dokud tě nenajdu (koupil jsem ji naprosto nepoškozenou coby vyřazenou v jičínské knihovně za pouhých deset korun, poznamenávám, že je to kontextuálně zajímavé ve vztahu k tomu, o čem píše Marek Švehla), kterou čtu souběžně se Švehlovou monografií, vypisuji jednu větu, popisující otce hrdiny, který coby varhaník hrál prostitutkám, které si jej pak občas odvedly domů: „»Rozhodně si ho vážily,« pokračoval geniální chlapec – s autoritou, jakou má jen zázračné dítě nebo blázen.“ (Odeon, 2006, s. 104, kurzíva je moje)
K autorovi pak mohu říci (nezaznamenal jsem nikde, že by si toho někdo všiml), že – kromě pravdivostní míry (zacházení s druhotnými prameny atd.) knihy – je zdatný vypravěč, který dokáže čtivě a srozumitelně skloubit a propojit jednotlivé vrstvy příběhu, tedy „velké dějiny“, „příběh undergroundu“ a život Jirousův, v konkrétních souvislostech. K oné čtivosti patří určité postupy, vedle už zmíněné dobové vrstvy slovní zásoby, implikující hodnotící perspektivu (estébák atd.) tuto perspektivu (byť autor nepoužívá propojení promluvových pásem, jako je nevlastní přímá řeč či polopřímá řeč, oblíbená v beletrii) podporují například taková místa, kdy autor naznačuje, že pro Jirouse nejsou důležité historické momenty, které ostatní velmi živě vnímají, když uvádí jeho názor, že nemají čas se „zabývat se nějakým osmašedesátým“ (ovšemže je tu pak hrozba, že tento pohled bude zaměněn za nezaujatě vnímanou skutečnost, např. při charakteristice hudebního dění za hranicí undergroundu, resp. za jím vnímaným protikladem sebe a prorežimní zábavné hudby).
Jiným takovým prvkem, dodávajícím četbě na dramatičnosti, je naopak časový odstup v perspektivě z dneška, kdy autor prozrazuje budoucnost toho, co může být samozřejmé až dnes a co je tedy v perspektivě textu předjímání budoucího (a tedy vytváření čtenářského očekávání). Příklad: „Tahle zmínka je zajímavá i z obecnějšího pohledu: už brzy se nepovolené koncerty nebudou řešit jen na místním úřadě pokutou. Uspořádá se kvůli nim velký proces a aktéři budou posílání do kriminálu. Začátek sedmdesátých let, jakkoli nesvobodný, zastihuje represívní aparát teprve v pomalém rozjezdu k potírání podobných jevů, které režim vnímal nepřátelsky…“ (s. 222) Též kritizované zjednodušení Švehlova představení doby do dvou poloh můžeme vnímat jako (objektivní) nepřesnost, ale též jako určitou subjektivní perspektivu z pohledu lidí, nacházejících se v přímé polaritě „underground“ vs. většinová společnost. Problematické je i přes tento možný úhel pohledu hodnocení Egona Bondyho, když autor říká, že „Bondy ale nebyl tuctový udavač“ (s. 218) s odkazem na to, že byl též básník.
Na závěr bych měl ještě uvést skutečnost, že Švehlova kniha není jediným zpracováním tématu, totiž jeho hudební složky. Zmíněná recenze Jiřího Zahradnického uvádí, i v souvislosti s výtkami nedostatků v té Švehlově: „Jeho obsáhlá kniha navíc vyšla pouhý rok po Riedelově zasvěcené publikaci Plastic People a český underground a dva roky po novém vydání dvou dalších důležitých knih – Chadimovy Alternativy a Pospíšilovy svižné autobiografie Příliš pozdě zemřít mladý. To jsou díla o undergroundu a normalizační alternativní scéně, kterým je těžké konkurovat.“ Ty jsou ovšem jsou zmíněné ve Švehlově knize, nejnovější je pak Podzemní symfonie Plastic People Františka Stárka a Martina Valenty (Praha 2018), hodnocená vysoce i odbornou kritikou (článek o knize na www.literarky.cz, viz odkaz). Jejich četba může dnes doplnit tu Švehlovu a ostatní předchozí či být jejich korektivem.
Několik odkazů
https://bandzone.cz/pulnoc?at=info (text odkazuje na Vladimíra „Lábuse“ Drápala, vydavatele nakladatelství Guerilla Records, orientovaného na druhou kulturu)
Zpráva o třetím českém hudebním obrození
https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/ivan-m-jirous-zprava-o-tretim-ceskem-hudebnim-obrozeni/
Další
https://art.ihned.cz/umeni/c1-65658280-charta-story-vystava-salmovsky-palac-narodni-galerie?
https://blog.aktualne.cz/blogy/jan-vaculik.php?itemid=29127
https://www.ngprague.cz/exposition-detail/charta-story-pribeh-charty-77/
Recenze knihy
Josef Rauvolf, na ČT
https://ct24.ceskatelevize.cz/kultura/2327314-recenze-magor-a-jeho-doba-nejsou-bez-chyb
reakce Milana Knížáka
https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Milan-Knizak-Magor-a-jeho-doba-Pet-set-stran-pribehu-ktere-se-mozna-staly-a-nebo-ne-515713
Údajně chyby, popírá, že by Švehlova kniha byla vědeckou studií – tou ale (ani strukturou, tj. např. standardním poznámkovým aparátem, ale ani stylem vyprávění) být nechce. V něčem ale souhlasí i ostatní recenzenti:
https://vltava.rozhlas.cz/marek-svehla-magor-a-jeho-doba-diskuse-o-monografii-ivana-martina-jirouse-7154335
Tereza Šnellerová „Hlavními slabinami knihy, jež je recenzenty často kvitována jako příhodná středoškolská učebnice pro pochopení doby, jsou tak u autora-publicisty paradoxně nedůsledné ověřování faktů (zčásti jde také o věc redakce) a zacházení s prameny a sekundární literaturou.“
Ladislav Nagy
https://magazin.aktualne.cz/kultura/recenze-kniha-magor-a-jeho-doba-je-nejsilnejsi-kdy-autor-pis/r~8a761754e67311e7b6830cc47ab5f122/– mj. chvála první kapitoly
Jiří Zahradnický
https://www.fullmoonzine.cz/magor-a-jeho-doba-aneb-vzestup-a-pad-ivana-martina-jirouse
Hospodářské noviny
https://art.ihned.cz/knihy/c1-65937760-marek-svehla-magor-a-jeho-doba
Marek Švehla, Magor a jeho doba, Torst 2017
———
Zpět