Magda Váňová / Když ptáčka lapají

Nejspíš kniha pro cílovou čtenářskou skupinou ženy. Anotace na zadní straně knihy hovoří o dějově bohatých a psychologicky napínavých příbězích, kniha autorky románů Tereza, Zapomeň na minulost, Sestra a sestřička, Když ptáčka lapají, S tváří beránka či Štěstí Aloise Peina, vydávaných někdy i podruhé či potřetí od roku 2003 v nakladatelství Šulc-Švarc, je opravdu čtivá. Hlavní hrdinka s exotickým jménem Jordana, které jí rodiče dali po dovolené u jižního moře, je vyučená květinářka (škola v Kopidlně možná trochu prozrazuje rodiště autorky, jímž je Chlumec nad Cidlinou) a pracuje nyní u otce v úspěšné pohřební firmě Charon ve Vokovicích, bydlí v rodině se sestrou a bratrem Markem, který říká otci „kostlivec“, a matkou, která by ji ráda viděla vdanou. To ji neuspokojuje, stejně tak, jako nepříliš uspokojivý život již pětadvacetileté ženy, která se občas stýká s Petrem, jemuž ovšem takový vztah vcelku vyhovuje.

Když pak, s určitým ostychem, využije nabídku televizního programového ředitele Janoucha, jemuž zemřela žena, a jde na konkurs televizní rosničky, o němž jí ovšem již dříve řekla bývalá spolužačka Marta, s níž se náhodou v Praze potkala, seznámí se s Vojtěchem Lambertem, o němž se dozví, že mu je „je dvaatřicet, je svobodný, bezdětný a momentálně nezadaný“, pracuje na letišti, ale není s prací spokojen. Doveze ji domů, protože jede stejným směrem (on bydlí na Letné), domluví se spolu, že se v šest hodin večer znovu sejdou a půjdou se vykoupat na Džbán, což má Jordana kousek za domem, původně chtěla jít s Petrem, ale nestihla mu zavolat proto, že ji otec zaúkoloval prací právě pro pana Janoucha, a nyní má dojem, že jí pravděpodobně je nevěrný. Domnívali se, že budou mít pro sebe klid, ale ze břehu sem vtrhli čtyři kluci a naskákali do vody. Po chvíli měl Vojtěch pocit, že není něco v pořádku, a skutečně, jeden kluk se topil, a kdyby Vojtěch ještě včas nezasáhl, vše by špatně dopadlo. Večer pak vše postupně vypráví starostlivé matce, také o Jordaně, která ještě o sobě neví, jak je krásná (netuctovou krásu jí záviděla i Marta).

Svatopluk Červinka, za nímž Vojtěch byl v televizi, je přesvědčený, že v konkurzu nejlépe uspěla Jordana Johnová. Jak ale dotud šlo všechno dobře, Červinka odmítl všechny argumenty svého spolupracovníka, že se Jordana na práci rosničky nehodí, rozhodující byla Janouchova přímluva, nyní to začíná být dobrodružné. Vojtěch totiž svému kamarádovi Červinkovi zavolá, že Jordana mu zatajila, že má epilepsii. Tuto lež si vymyslel i po rozhovoru s matkou, aby mu Jordana zůstala jen pro něj, po zkušenosti s předchozí známostí, zpychlou Olgou („rozmazlená, nafoukaná“, říká se někde později). Po rezolutní reakci má ale nyní obavu, že ztratí nejen kamaráda, ale i dívku, jejíž prostota a přirozenost ho okouzluje. Navštíví Sváťu v jeho malém bytě, v němž musí bydlet po rozvodu a poté, co z něj bývalá manželka právnička sedřela kůži.

Kamarád ho nechtěl pustit, takže Vojtěch dorazil domů pozdě a propásl to, že ho Jordana doma navštívila. Všechno spolu jistě probrali (oba Vojtěchovi rodiče jsou pedagogové), Vojtěchova matka jí poradila, ať zajde za jejich známým do Botanické zahrady. Zachráněný Honza přinese Jordaně květiny a hodinky, jeho otec se představí jako pan Holub. Jordana řekne, kdo byl Honzův zachránce a Holubovi jdou poděkovat Vojtěchu Lambertovi. Dosud jsme se domnívali, že – až na malé výjimky o tom vše svědčilo – se děj bude pohybovat lineárně. V tomto okamžiku se ale Vojtěchova matka rozpomene na podobné kytice, když končila práci ve škole a šla na mateřskou dovolenou.

Poměrně podrobně se seznámíme s celým životem Anežky Holečkové, nyní Lambertové, rodiči jejího manžela Kamila, k němuž jako ke středoškolskému profesorovi vzhlížela, a doby, kdy si malý Vojtíšek mohl dělat, po komentářích tchyně o výchově, co chtěl. Sledujeme, jak mladá matka ustupuje tchyni i dominantnímu manželovi, u nějž muselo být vše po jeho, atd. atd., až po letní prázdninové okamžiky, kdy se na Sázavě utopil malý chlapec a otec se rozhodl, že Vojtěcha na učí plavat. Po prázdninách ale znovu nastoupila zpět do školy, a nebylo lehké splnit všechny požadavky, které na ni byly kladeny.

Nu a po odbočce se vracíme k Jordaně a Vojtěchovi, kteří sedí na břehu Sázavy, v Ratajích mají Lambertovi vilu. Je podivné, že je chodba rozdělená čárou křídou, prý pro neshody se strýcem, jenž se nestará o přízemí, které mu patří. Jordana dělá jídlo, Vojtěch ji neustále sekýruje, Jordana se domnívá, že je to vliv jeho matky, čtenář možná usoudí (po přečtení předchozí pasáže o poměrech v jejich rodině), že to bude jinak. Navštíví Vojtěchova kamaráda, který se podobně jako on shlíží ve vylepšování starých aut, opékají buřty, jdou na houby. Nicméně v jeho chování je stále více něco zlověstného, když ji neustále opravuje, nic mu není vhod, a nakonec jí řekne, že si musí vyjasnit, jaké má povinnosti, protože on je zvyklý na určitý „standard“ a není ochoten z něj slevit. „Servis,“ opravuje jej Jordana, ale ten to odmítá, je schopen si všechno zařídit sám, a poukazuje na matku.

Výlet na houby se zvrtne, stejně jako celá řada věcí, zdá se, že vedle toho, co bych nazval psychologie sporu, budou tyhle dějové zvraty zdrojem napětí v knize. Tentokrát se Jordana ocitne v nemocnici po uštknutí zmijí hned vedle hříbka, kterého našla, Vojtěch si při přeskakování příkopu zvrtl nohu, ale s kamarádem přes auta Jordanu nakonec dostanou do nemocnice. V textu si, právě v souvislosti s psychologií, můžeme všimnout toho, že autorka přechází z vypravování (er-formy) do okamžitých vnitřních monologů (tedy ich-formy) u řady osob, a tak z přímé linie příběhu se občas ocitáme u různých domněnek či interpretací („Nějak jsem se zamyslela,“ říká na jednom místě Jordana, čímž autorka upozorňuje sama na tento rys), a když jsme u struktury vyprávění, řekněme ještě, že občas se některé věci čtenář dozví zpětně, tedy formou retrospektivního vyprávění (tak tomu bylo se zdánlivě pouze odbočkou o paní Lambertové, která se ukáže jednou z důležitého ozřejmení věcí). A zároveň ještě tedy musím rovnou prozradit (protože obojí souvisí), že i samotná fabule (děj) není pouze lineárním pokračováním, nýbrž některé motivy, které se zdály být podružným, vedlejším detailem, se ukážou jako zásadní zápletka, která zúčastněným osobám řádně zatopí a posouvá děj k postupným odhalováním neuralgických bodů příběhu. Ale k tomu se ještě dostaneme.

K řečené vrstvě psychologického napětí patří charakteristika postav, mezi některými pak nacházíme podobnosti. Otec Jordany je „důstojný, strohý a nepřístupný“, podobně jako byl pravděpodobně otec Vojtěchův, po němž Vojtěch rovněž podědil určitou dominanci (a zdání člověka bez poskvrnky, k němuž všichni v úctě vzhlížejí, zase trochu prozrazuji dopředu, jestliže řeknu, že i zde se proměňuje v průběhu knihy pohled na něj). Jordanin otec cítí vůči Vojtěchovi averzi a my si můžeme zprvu myslet, že je suchar. Řeč o rodinných vztazích se ukazuje nejen jako záležitost okamžitých sympatií či spíše antipatií, ale vedle banálních epizod životního běhu, jako je epizoda se sklízením jablek v Ratajích a cestě tam, kdy pes Fanda sežmoulá paní Lambertové v autě na zadním sedadle klobouk, se ukáže kostlivec ve skříni Lambertových, totiž milostná aféra Kamila, gymnaziálního profesora, Vojtěchova otce, s mladou kolegyní Klárou Stejskalovou, která s ním bude mít dítě, a protože se pan Lambert nechce rozvést, přijde mu udělat domů scénu, jíž jsou přítomni ostatní členové rodiny. Vojtěchův otec se, jak se postupně dozvíme, oběsí doma na lustru. Paní Lambertová pak z obavy, aby se Vojtěch nedozvěděl pravdu, vytvoří falešný mýtus o rakovině prostaty otce, a jeho matku umístí do domova důchodců, kde ji po čase postihne mrtvice a musí ji přemístit do léčebny dlouhodobě nemocných.

V průběhu čtení se k těmto neblahým skutečnostem dostáváme z různých perspektiv, zprvu na vše Jordana přijde náhodou, když objeví jméno Blažena Lambertová u věnce, které žena tohoto jména měla dát na hrob jiné ženě, z Motola pak je to nedaleko do Košíř, kde v LDN najde starou paní a ta označí Vojtěchovu matku jako „zmiji“, protože svému synovi dokonce jeho babičku prohlásila za mrtvou. Jordana probírá se svým bratrem Markem, co má dělat, nakonec si, aby neublížila svému milenci, nechá celou věc pro sebe. Jordana je jiná než ostatní dívky, je nezáludná, Vojtěch se, protože je neprůbojná, dokonce domnívá, že je naivní. Je to ovšem dívka, o níž se v nejrůznějších formulacích, ale i přímo z děje, dozvídáme, že „má srdce na pravém místě“. Postupné zrání dívky, Vojtěchovy milenky a později ženy, představuje jednu vrstvu příběhu, a také se zklamáním a pozdějším rozpadem jejího vztahu s Vojtěchem, dozrává k (ostatně nezbytné) samostatnosti, takže můžeme hovořit i o tzv. vývojovém románu.

V téhle chvíli useknu deskripci samotného příběhu (každý/každá si musí knihu dočíst sám), podstatné ve sdělení autorky je jednak v postupném rozpoznávání povahy osob, jako by se z neurčitosti postupně vynořovaly ostré kontury, teprve po desítkách stran (celý svazek obnáší něco málo těsně nad čtyři sta stran textu) dochází k přímému pojmenování (ne ovšem ve smyslu pojmenování autorkou, stále je tu hra různých perspektiv, tj. poznání z určitého úhlu pohledu samotných postav), tak o Vojtěchovi je řečeno, že je „ctižádostivý a bezohledný“, či dokonce, že je „domácí tyran“ (příznačným motivem, který je před námi od začátku je Vojtěchův úsměv, jakési cenění zubů, které je významově ambivalentní – také znamená hrozbu). To je až ono prozření, které známe už z antické literatury. A druhé vlákno, které na toto poznání navazuje, je v onom přísloví, které se dostalo do titulu, v tomto významu se v průběhu vyprávění rozvíjí, ale které zároveň zableskne v motivu šperku („ptáčka“), jenž se objeví na konci sedmé kapitoly a sehraje v příběhu určitou úlohu.  A další moment onoho poznání (a zároveň katarze) je skutečnost, že opona přetvářky, kterou jako by bylo všechno, co je Jordaně předkládáno, prosyceno, padne – všechny klamy a triky se nakonec ukážou ve své podstatě, dokonce s neočekávaností a zrychlujícím se děním, což dostává román Magdy Váňové do blízkosti dobrodružné literatury a detektivky (které mají podobné napětí).

V každém případě bych rád řekl, že pokud by měla tato kniha nastavit laťku čtení ženské literatury, lze konstatovat, že ta dnes zdaleka již nemusí být sentimentální prvoplánový příběh se sňatkem chudé dívky s továrníkovým synkem, jak tomu bývalo v někdejší „produkci“ tohoto žánru. Je pravda, že ono by to v dnešním světě, v němž mají ženy přece jen jiné postavení, asi nefungovalo.

Magda Váňová, Když ptáčka lapají, Nakladatelství Šulc-Švarc, Praha 2006