Magazín Hrot / 2

To je opravdu potěšení, číst tento magazín. Poznamenal jsem to už minule, je to náboj pozitivní energie, v době eskalace na všech stranách (třeba jen v posledních několika dnech ty urputnosti kolem Bartoše a Pirátů) něco, co – použiju ta slova, byť je to už hodně otřepaná fráze – „pohladí po duši.

Číslo říjen 2024
Vlastně jsem nečekal, že mně přijde další číslo, musím se dcery zeptat, jaký že balíček abonmá mně vlastně objednala – tak jsem rovnou zavolal a říká mi, že onu českou architektku Evu de Peutrec, která je na obálce s titulem Stavitelka mrakodrapů, zná přes kamarádku z Nové Paky (narodila se v Hořicích, ale v Nové Pace studovala gymnázium). Tak jsem rychle těch půldruhého sta stránek prolistoval a jdu číst. Šéfredaktor Tomáš Otto v editorialu spojuje jméno zmíněné architektky s faktem, že žádný z jejich mrakodrapů nestojí u nás. Protože to, podle Ottova kamaráda-architekta nikdo u nás neumí (a neumí to proto, že se u nás nestaví). Vzpomněl jsem si na někdejší NDR, kde velká sídliště, třeba v Halle-Neustadt, které vzniklo jako rozsáhlý architektonický koncept, vypadala – na rozdíl od našich „škatulí“ – zajímavě, protože ty stavby byly individualizované, zahrnovaly parkové plochy, a tento jejich tvar působil tak proto, že tamější architekti „uměli rohy“. Další věc ohledně „výšky“ byla záležitost Západního Berlína, jehož magistrát na rozdíl od toho „východního“, oficiálně Berlína – hlavního města NDR, kde se na Alexandrově náměstí tyčil výškový hotel (naproti kousek dál pak byla jedna z dobových televizních věží, ta největší byla v Moskvě). Jiný střípek k tématu – v Praze ony „zuby“ na horizontu (nevím v jakém stavu jsou realizace), zatímco na La Defence v Paříži si Francouzi také stěžují, že je odlidštěné, nicméně když jsme tam, ještě před dostavěním Grande Arche, byli, byli jsme fascinováni jednak tou samotnou architekturou, integrující jednotlivé struktury do jednoho celku, jednak ideu zrcadlení s historickým obloukem v centru města. S myšlenkou „patnáctiminutového města“, kterou Tomáš Otto text začíná a končí, jsem se seznámil v devadesátých letech na konferencích Tvář naší země, kde se zdůrazňovala tehdejší praxe rozrůstání center a neekologických brownfields a výhody tohoto modelu nejen v dostupnosti všeho, co je v každodenním životě potřeba, ale i jeho nízkoenergetičnosti – a odstranění komplikací se zácpami aut. Vidíme to ostatně na každém kroku, a jestliže si „točvolanti“ stěžují, jak Otto říká, poslal bych je do háje, byť máme „demokracii“ a oni mají na svůj názor určitě legitimní právo.

Nevím, kde jsem ten příběh Evy Le Peutrec už četl, ale je to nedávno. Ten motiv, že „Za všechno může Paul Newman“ ve Skleněném pekle, ale i některé další okolnosti jejího životního příběhu se nyní dozvídám v rozšířenější podobě (nebo výběrem trošku jinak), například, že její strýc navrhoval vysoké komíny po celém světě a v širší rodině byli stavitelé (jako dítě v jedné vile jimi navržené bydlela), velký vliv na ni měl otec konstruktér. Také motiv návsi u babičky a světové parametry, které představují mrakodrapy, tedy ten protiklad je mně nějak povědomý, aha, už vím, z článku o ekonomce Zuzaně Havránkové, která se dostala „z vesnice“ do Berkley (Napadá mě u toho, že – prolistování tohoto čísla to potvrzuje – má časopis určitou dramaturgii, v níž se opakují určité žánrové struktury či rubriky, třeba Čtyři věci, které vás rozhodně ve škole nenaučí, stejně jako určité intence, např. důraz na chytré a úspěšné ženy, což bych ale ani náhodou nenazval feminismem. Ale zpátky k  Evě Le Peutrec). Vedle Skleněného pekla hovoří také o šedi měst u nás v osmdesátých letech a o odvaze dívky po maturitě vydat se do Anglie jako au-pair, o níž hovoří autor slovy, že „zaslouží poklonu“ (a já se musím ještě jednou vrátit ke své dceři Martině, která se takto odvážně vydala do Skotska, a poté, co se vrátila, to pak kopírovaly další dívky v rodině).

A architektka nešetří chválou na novou Fakultu umění architektury TU v Liberci, její výjimečnost. Následovala práce v San Francisku a s touto zkušeností uchycení v Číně, kde realizovala více než sto projektů, hovoří ovšem o tom, jak to nebylo jednoduché a co musela obětovat. Nyní žije s francouzským manželem v Nové Kaledonii, spolupracuje s kanadskou architektonickou kanceláří Allied Architects International, má vlastní studio, v Číně vyprojektovala dva tucty mrakodrapů, na velkých projektech pracovala i jinde, např. v Africe. V textu je zmínka o televizním pořadu GEN. Pak se hovoří o nových tendencích v architektuře, a ovšem také o Praze – a o obtížnosti takových projektů, mají-li jednotlivé funkce působit synergicky.

A architektuře a urbanismu je z velké části věnováno celé číslo Hrotu, jak už tak trochu naznačeno nahoře. Souvisí s nimi i Signal Festival, o němž hovoří jeho zakladatel Martin Pošta. „Festival světla a digitální kultury“, zdůrazňuje „hlubší průnik“ do českého výtvarného umění. Nejsou „galerijní festival“, ale „akce ve veřejném prostoru“.

Zapomněl jsem na Čtyři věci, které vás rozhodně ve škole nenaučí. Ono to jsou jednak „témata“, zároveň se jejími prostřednictvím představí čtyři osobnosti, které jsou fotograficky vyportrétovány nad oněmi čtyřmi odstavečky na příslušné dvojstraně: Ivo Mareš, Výkonný ředitel Prázdninové školy Lipnice, komentuje, co mu ve škole chybělo (rozvoj dovedností, kultivace postojů a hodnot, důležitost vztahů, názorová pestrost a pluralita, „zapomeňte“, „ani náhodou“, a co mu daly školy v Praze a Ženevě: „kritické myšlení a interpretační dovednosti“, žádná škola ale nenaučí „odvaze, odpovědnosti, naději nebo pokoře“. Vypisuju to podrobněji, protože je to možná to nejdůležitější z celého magazínu. Oční lékařka Lucie Valešová, primářka Oční kliny Neovize Praha: škola ji vybavila odbornými znalostmi, důležitost spatřuje, je přístup k pacientovi a týmovou spolupráci, obojí je předpoklad úspěšné léčby. Gabriela Brummelová, hlavní architektka anglického jaykového programu TOSCOOL, škola nenaučí poznat svoje silné stránky, „školní hodnocení často neodráží skutečné schopnosti“, měla problémy se slohovými pracemi a dnes se jazyky živí, protože „objevila svou schopnost naučit lidi cizí jazyk“. A konečně Jakub Švéda, vizuální umělec: „Chtít a usilovat o něco navíc vás ale škola nenaučí.“ A nepřipraví na komunikaci s lidmi (důležité, doplňuji si, že je tu otázka zprostředkování onoho světa, který je „jiný“, a ta objevnost se sice zjevuje v samotném díle, stejně tak jako vyvstane před ním ono tajemství, bloudění atd., nicméně umělec má ještě onu druhou komunikační kolej „s lidmi, kteří nevidí pod povrch každodennosti a módních mondénních trendů“ ) – pěkně to říká: „Škola nám nedá komplexitu vnímání. […] A je na nás hledat vztahy mezi předivy kořenů sekvojí a našimi neurony, našimi interpretacemi dojmů a jejich zobrazováním, vztahy mezi kapkou vody na listě a černými dírami či vztahy mezi naším nitrem, našimi intro nanodžuglemi a ekosystémy deštného pralesa.“ (Myslím při těch slovech na rhizomatiku a na vrstvy vědomí, odlišné od aristotelovských „stromečků“.)

Ještě jedna poznámka, kterou jsem minule „nedotáhl“. To, co jsem minule označil jako „reklamu“ (samozřejmě je to opravdu reklama), je zároveň také hodnotná informace, zvláště když upozorňuje na hodnotné věci, tedy produkty, design, umělecké výstavy atd. Zde výstava Magnus Art / Galerie J&T Banky, díla ze soukromé sbírky Leona Tsoukernika – („esa světového umění) Dubuffet, Hirst, Kandinskij, Matisse, Renoir, Signac, (a českého) Čapek, Filla, Mucha, Štyrský, Toyen, Zrzavý (v Magazínu Echo, číslo 39, 2024, je výstavě v oddíle Umění věnován komentář). Nová Škoda Octavia RS, -T- Business, podnikejte digitálně, spolu to zvládneme, Nový Nissan Qashqai, 602 („Zbavte se papírů, dokud je čas“, „digitalizujte svou firmu dřív než vás sežere papír“, „řešení od Software602“ – ježíšmaria, to jsou ty moje úplně první krůčky před třiceti lety, T602,kdy jsem pochopil funkcionalitu klávesnice, to jsem ještě neměl Windows, které mně nainstaloval posléze Hynek Zlatník). A ovšem, celá řada dalších aut a dalších fenoménů…

Spolknout kameru v kapsli – dlouhá cesta (od osmdesátých let) Izraelce Gavriela Iddana k nové technologii, která překonává nedostatečnost endoskopu a kolonoskopie, jestliže umožňuje prostřednictvím kamery v kapsli, jak říká název, a která obsahuje vysílač, umožňující prohlížet si fotky z tračníku a tenkého střeva. „Od roku 1990 spolkly tabletku přes dva miliony pacientů a používá jí přes 5000 lékařských zařízení na světě.“

Boq architekti / Jana a Mirek Stachovi – cestování je pro manželskou a partnerskou dvojici inspirace, chválí Brno, jak se za pár let proměnilo a je „pro lidi“, o čemž se jim v Praze prý jen může zdát. „Rádi propojují svět architektury, designu a umění.“ Zmiňuje se Technologický dvůr v Č. Budějovicích, projekt rodinných domů Za Větrníkem v Dobříši, cateringové pulty pro Národní divadlo či revoluční systém magnetických polic do koupelen haptic.

Big Question: Klima, ekosystémy, voda, potraviny… Zachrání nás inovátoři? Ptá se Avi Jereš, izraelsko-americký spisovatel, autor knih Inovovati budeš a Co bude dál (Next). Zmiňuje studii pařížské výzkumné organizace Future Earth z roku 2020, „problémy, kterým lidstvo čelí – extrémní výkyvy počasí, úpadek životodárných ekosystémů, nedostatek potravin a zbývající zásoby sladké vody“ se vzájemně umocňují, popisuje jak. Zajímavé je porovnat si tento pohled s lordem Christopherem Walterem Moncktonem (Echo z 16. září 2024, s nímž Hrot přišel v jednom balíčku), který „klimaaktivisty“ označuje jako „komunisty dneška“ (a na to jsem už narazil ve 30 rozhovorech Echa 2024, viz příslušný komentář, u Michaela Shellenbergera, název „Je to kult. Ale může rychle skončit“), ten Moncktonův je opravdu, jak to říci, jeho portrét mně napovídá – „panoptikální“. Je čas jednat, shrnuje prezident Světového ekonomického fóra Børge Brende, hovoří se o jistém „časovém okně“. Vynálezce a futurista Ray Kurzweil nicméně říká: „Toto je zdaleka nejlepší doba v dějinách lidstva.“

Jana Zielinski, Krása jako existenciální otázka. „První dáma českého designu“, ředitelka Designbloku hovoří historii tohoto pozoruhodného projektu, dramatických začátcích a událostech, své nynější cestě do Japonska do chrámového komplexu Nikkó, kde je pohřben šógun Okugawa. Seběhlo se několik věcí, je řeč o loňském jubilejním ročníku festivalu a přípravě toho letošního či o knize, která o Zielinski právě vyšla – rozhovor s novinářkou Andreou Běhounkovou Křehká krása designu.

..U ilustrací jsem zbystřil, když jsem zaregistroval vázu Era pro Moser, jejímž autorem je Jan Plecháč, kterého letmo znám, je to syn Bedřicha Plecháče, který dělá léta poslechové diskotéky a bydli několik ulic od té, ve které bydlím v Jičíně já. Čteme historii Designbloku, „na sklonku 90. let ji začali pořádat David Řezníček, tehdejší zástupce značky Vitra pro Českou republiku a majitel Konsepti, studio Olgoj Chorchoj Michala Froňka a Jana Němečka, kurátorka Michela Kádnerová a Jiří Belda z Leopoldem Barešem firmy Siprak. Řezníček pozval tehdy čerstvou absolventku dějin umění (coby třetí školy, v níž se teprve našla), která zpracovávala pro Národní galerii cyklus Umělci v nových médiích (nová média, umění ve virtuálním prostoru a digitální grafický design, tedy nové, progresívní obory), a ona a Jiří Macek dali festivalu poněkud jiný směr. Málokdo věřil v jejich úspěch, nicméně podporovali je v té době již silné osobnosti jako Helena Koenigsmarková, ředitelka Uměleckoprůmyslového muzea, Maxim Velčovský, Libuše Šmuclerová, Olgoj Chorchoj, Liběna Rochová. Řeč je také o Akademii designu České republiky, která udílí ceny Czech Grand Design, Zielinski iniciovala Asociaci českého průmyslového designu, to vše pomohlo z původního komorního festivalu vybudovat fenomén dnešních rozměrů – účastnilo se „227 značek, designérů, studií, umělců i škol“, navštívilo jej takřka 42 tisíc lidí.

Následují krátká představení kolekce nábytku „Tectonia“ studia Balance is Motion pro českou značku Ekustik, „Písečná pouť“ značky Bohemian Rugstory (zal. Mariya Patrovská, dívám se na stránky, mnohé se teprve připravuje), křeslo One Page z dílny italské firmy Moroso, navržené umělcem Ronem Aradem (o něm je tady někde také řeč), jedné z nejpřednějších osobností světového designu, vázy Scarabea Vases sklářské designérky Mariety Tedenacové, konferenční stolek Dalmatian (podle skvrn) z odpadového plastu, jejíž autorky jsou Magdaléna Vojteková a Viktorie Laláková (zn. Master & Master a Palma de Alma), soubor pro domácí cvičení firmy Javorina, šperky Terezy Otáhalíkové či kolekce Vlastimila Šenkýře Poklad. Rovněž navazují „3 nová místa, kam vyrazit za českým i světovým designem“ – Salted Home (Karlín – Šiklové 8), C12 (Staré Město – Celetná 12), Studio Lavish (Karlín – Vítkova 8).

Trochu zuřím (nemám toho pána moc rád pro jeho přepjatost, ovšemže vím, že mnohé fascinuje a že Indiana Jones je stylizace, v jednom filmu, nevzpomenu si, jak se jmenoval, se snažil dopadnout tuším únosce své dcery, tam ten jeho výraz byl funkční, působivý), když čtu, že hnědý plstěný „Indyho klobouk“ fedora, který byl na míru (pochopitelně) vyroben pro Chrám zkázy a figuruje i v dalších filmech, byl v Los Angeles vydražen v roce 2021 za 300 000 USD, a v roce 2024 prodán za 630 000 USD. Uklidňuje mě trochu titulek „Inflace? To je nic proti ceně Indyho klobouku!“

Splynout s mořem a větrem, Jakub Balada. Další pěkné dvojení, je známý z webscrapingové platformy Apify, kterou založil společně s Janem Čurnem (dohledávám, co to vlastně je, „technika automatického získávání, třídění a využívání dat z webových stránek“), vedle toho „se plaví po mořích“ na jachtě, hovoří o týmu Tři sestry sailing.

Jiný projekt, „finanční poradenství jinak“, Skupina Partners, mapka toho, co všechno tato parta, která šíří finanční gramotnost, u nás dělá. Plus popis, školy, senioři, azylové domy, dokonce věznice, certifikovaní lektoři atd. Tento a další příspěvky čistě ekonomického charakteru na zeleném papíře.

Článek Miroslava Zámečníka Produktivita v Česku – ztracená dekáda v zemi, která zabloudila? Ekonomická analýza ekonoma, kterého můžeme pamatovat jako dlouholetého člena NERVu či z publikování v Respektu nebo týdeníku Ekonom, a také ze spolupráce s některými politickými stranami (Zelení, TOP09) či dalších funkcí. Na prvním místě sleduje jako základní faktor ekonomiky produktivitu (vzpomínám na našeho profesora na SEŠ „Slávka“ Krupičku, myslím, že to viděl podobně), jednotlivé obory, srovnává. Pozoruhodná analýza.

Byty místo kanceláří. Rychle. Myšlenka architektonicko-designové firmy Gensler. Článek vybavený charakteristicky „vypíchnutými“ čísly v samostatném sloupci (1,78 mld. USD, čistý zisk firmy v loňském roce, 115 mil. m² plocha budov, na nichž se různou formou podílí, 584 developerů ve 129 městech po celém světě, 1200 kancelářských budov vhodných ke konverzi na bytové domy, jak je odhalil firemní algoritmus, 150 budov již tou proměnou prochází). Vlastně je to souhrnná informace v určitém formátu, můj problém je, že nemám paměť, možná představivost na čísla, na což vždycky narazím, když čtu třeba údaje o velikosti přírodních parků a neumím si jejich srovnání představit, u délky řek to je snadnější. Ale řekl bych, že je to jako „noty“, taky je to záležitost toho se je naučit a spojit s konkrétními obsahy. Tak to jen úvaha na okraj. Zajímavá je ta idea, tyhle věci mě zajímají (jako jsou v dalším článku pojednané „architektonické hříchy“ s pro mě překvapivou kritikou Le Corbusiera, pro mě ikony, a členění urbánního celku, jak si jej představovala moderna, tomu se dostanu; či odlidštění práce v kanceláře typu open space, princip start-upu, o němž jsme uvažovali v souvislosti s projektem revitalizace valdštejnských objektů v Jičíně, žel politickou reprezentací zmařeného, řada jiných, o nichž jsem četl či přemýšlel jindy a jinde).

Americkou firmu Gensler (založena v roce 1965) řadí do žebříčku vedle výrobce čipů Nvidia či dánského „hubnoucího zázraku“ Novo Nordisk míra inovativnosti (tu mají právě ty start-upy), začátek tohoto obratu je v roce 2020 (doba pandemie), kdy Steven Paynter přišel s myšlenkou této konverze prostoru. Ušetřením peněz a času je algoritmus, který na základě 150 kritérií takové budovy vytipovává. Čteme příběh (první úspěšné realizace v Calgary atd.) nového postupu, jehož záměrem/přínosem pro veřejnost pak je přivést lidi zpátky do centra měst. Jásám – to je to spojení nápadu, který může přinést třeba obrovské zisky, ale má zároveň důležitý přínos pro „zlepšení života“ (jak je jedno z hesel časopisu), na rozdíl od oněch „tunelování“, které se žel staly (i mediální) dominantou podnikání v naší zemi (v „divokých devadesátkách“). I v tomto článku je zaznamenán příklad právě takového „digitálního podnikání“, který vede pouze k rychlému zbohatnutí, a od nějž se popisovaná konverze funkce budov liší. Přitom tady hraje úlohu i udržitelnost, heslo ekologů (proti němuž se žel obracejí kritikové Green Dealu, to tady nechci rozebírat, to je žel podle mě ten problém, že se s řešením „planety“ nezačalo před půl stoletím, a samozřejmě to tady jde na vrub „kapitalismu“ utrženého ze řetězu s jedinou prioritou zisku), takže znovu jásám nad tou pozitivitou, které bych rád uvěřil, jak je předkládána. Hovoří se například o tom, že design ovlivňuje společenské aspekty, například (další přesah) „sociální izolace dětí v nehostinných předměstských oblastech, lepší integrace vzdělávacích zařízení do městského kontextu“, což je možné měnit spoluprací s dalšími institucemi, architektonickými společnostmi.

Sellier & Bellot. Předkládána pouhá čísla (výmluvné bez komentáře), miliardy zisku společností zbrojního průmyslu u nás v posledních letech.

Jednoduchost a flexibilita, nic víc. Markéta Malá rozebírá, „co je nutné udělat, aby Česko nedominovalo žebříčku nedostupného bydlení“. Za kolik ročních platů si koupíte byt, tabulka: Amsterdam – 15, 3, Praha (na druhém místě) 13, 5, pak deset dalších měst, j. Atény, Bratislava, Dublin, Bělehrad, Budapešť, Londýn atd. Řím na konci 6,9. Nárůst ceny od r. 2015 150 procent (trojnásobně), srv. nárůst mezd 62 procent. Úplně mě děsí číslo 120 400 Kč/m² (měl jsem, pravda, možná před dvaceti lety zafixované číslo 27 tisíc). Čteme: „Bytů je málo, staví se pomalu, povolovací proces je strašně dlouhý [v jiném článku jsem četl, pro developery práce na projektu 17 let, samotná stavba 2 roky, v tomto článku dále se uvádí 10 let], digitalizace stavebního řízení ztroskotala a vše je přeregulováno. To jsou ty největší kameny úrazu.“ (Jen letmo doplňuji, za poslední rok této vlády objem stavebních prací klesl já nevím o kolik procent.) Novinářka uvádí aktuální praxi miliard dotací pro nové byty (požadavek Ivana Bartoše), projekt Oprav dům po babičce, zahlcení administrativou na stavebních úřadech, které by mohly leckde pomoci atd.

Další, krátké články – o expanzi Knihobotu Dominika Gazdoše do Německa, „zázračný“ lék Ozempic v Dánsku (již zmíněná firma Novo Nordisk).

V oddílu Story série začíná dvojstrana Město / Aby se lépe žilo, všechno do sebe musí zapadnout, článek Tomáše Otty a Tobiase Steina začíná větou „Město je živý organismus, celek, který funguje jen díky jednotlivým částem, které do sebe zapadají.“ Tak samozřejmě, výraz „živý organismus“ je metafora, i když některé sociologické teorie ji vnímaly doslovně, ale tak to pánové nemysleli, to je z textu zřejmé. A že jsou důležité detaily, že to platí o domech, čtvrtích, parcích atd., to je také jasné, už v úvodu magazínu byla řeč o patnáctiminutovém městě. A úloha „architektů, urbanistů a projektantů“, kteří „tuhle skládačku dávají dohromady“, je nepochybná. Přitom mně ovšem tane na mysli skutečnost, že ne všechny urbánní celky jsou přísným výsledkem urbanistických projektů (znovu zdůrazňuju, aniž bych tu úlohu architektů zpochybňoval), porovnejme Paříž s jeho programově stvořenou strukturou ulic (baron Hausman) a „nahodilost“, dokonce jistou chaotičnost Londýna, který přesto nějak funguje, a skutečnost, jak tento protiklad nějak odráží povahu, „ducha“ těch dvou národů, ten „klasicismus“ Francouzů a „svobodu a zároveň pragmatičnost“ Angličanů. Ale k samotnému textu: Je o lidech, „kteří město dokážou vylepšit a posunout dál“.

Petr Hlaváček, náměstek primátora Prahy, Headhand studio. Oceněný Poctou České komory architektů v roce 2022 se rozhodl, že nepůjde cestou vlastních projektů, ale bude – a činí tak ve své funkci třicet let – podporovat veřejný zájem. Martin Hrouda U/U Studio, podtitul říká „Za veřejný prostor na kolečkách“. Studoval architekturu v Praze, Nizozemsku a na Tchaj-wanu, řeč je o „skajťáku“ „na Stalinu“ (na portrétu vedle, jestli se nemýlím), projekty mají mířit na všechny generace a různé funkce, tedy odpočinek, sportovní aktivity či setkávání. Janica Šipulová, Consequence Forma Architects (zal. 2016 spol. s Martinem Sládkem) opakovaně zdůrazňuje „poctivost“ a dotažení jednotlivých projektů, které „se zaměřují i na strategické projekty rozvoje sídel, urbanistické celky, veřejný prostor, parky, projekty pro bydlení, školství, ale i drobné intervence a zásahy ve veřejném prostoru“. Řeč je např. o řadě projektů v Brně. Boris Redčenkov, A69 architekti říká „Ať náměstí vypadá jako náměstí!“, tj. klíčová je podle pana architekta komunikace a zajištění všech potřeb obyvatel města, tj. potřeba se také těch obyvatel zeptat.

Dvojstrana, kterou bych označil jako jakousi grafickou mezipoznámkou, je několik vět, které zdůrazňují „Musí to být krásné!“ s citací verše Boba Dylana „Časy se mění“, čímž je míněna právě skutečnost, že, na rozdíl od „bezduchých satelitů“ některých předchozích desetiletí jsou požadavky klientů jiné, „chtějí, aby jejich nový byt či dům byl obklopen zelení, umní a příjemným prostředím“. A některé fotografie v další části magazínu – také v souvislosti s portréty osobností – právě tohle potvrzují, určitý akcent na estetiku, krajinný kontext ad., no, dostanu se k tomu vzápětí. Hned první je Dušan Kunovský, Central Group, který dostal „stipendium od anglického krále“, což je ovšem elegantní metafora, tenkrát to ještě byl totiž princ Charles. Kunovský připravuje projekty pro dostupné nájemní byty, na fotkách je Centrum Nového Žižkova, rezidenční čtvrť Tesla Hloubětín (v Praze 9), parková čtvrť na Novém Žižkově, která vzniká na místě velkého brownfieldu v severní části nákladového nádraží Žižkov, přičemž půjde „o rezidenční lokalitu s luxusními byty, zároveň zde má být i velké množství zeleně“. Zaznamenávám jednu architektovu větu o tom, že v této oblasti je „Polsko tygrem“.  Jan Řežáb, JRD, zajímavý osud „exota“, jenž se stal „průkopníkem. Paradoxem je, že tento mladý muž, jenž byl zařazen časopisem Forbes jako první Čech na seznam „na globální seznam 30 podnikatelských osobností mladších 30 let v kategorii marketingu“, jak se dočítám na Wikipedii, nedostudoval gymnázium, takže má základní vzdělání. I to čtení na Wikipedii je, z hlediska stylu přístupu k podnikání, zajímavé si přečíst (stejně jako nahlédnout na webovou prezentaci společnosti JRD), já si především prohlížím fotky projektu Pod hájíčkem v obci Vejprnice (pět kilometrů od Pozně), rezidence Bella Vista (pražská Trója), či Císařské vinice, rovněž v Praze. A sympatický mi je ten moment „ekologického nadšence“ (říká, že tyhle všechny momenty od trojdílných oken, rekuperace a zateplení, nemusím ty další opakovat, byly přítomné v jejich projektech už před patnácti lety), který zůstal v základu toho, co Řežáb dělá.

Jiří Ochetz, J&T Real Estate. „Postavit kvalitně dům nestačí,“ říká, důležité je to co je okolo (já jsem si v tu chvíli vybavil záběry ve filmu Panelstory či jiných dobových snímcích s rozbahněným okolím stavenišť, přes které vedly lávky…). A opakují se slova o tlaku klientů na kvalitu. A opět příklady, Archa v Praze na Smíchově, Trio Brno, Nová Zelená, odpočinková zóna v lokalitě Hradce Králové či Nový Rohan, který má být dokončen v roce 2027. Na další dvojstraně jsou projekty: IPR Praha Bubny-Zátory, Skanska-Praha, Habitat, Praha Lihovar či RT Torax Ostrava, Ostrava Tower Complex. Bylo by zajímavé, když budu mít trochu času a energie, podívat se na některé z nich v širším záběru. A na další dvojstraně Crestyl Brno, Dornych, Sekyra Group / IPR Praha Smíchov City, Serge Borenstein, Ralsko, Jabloneček, Karlín Group, Praha, Zigzag Haus, S-O-D Holding, Ostravice Beskydská brána.

V článku 3 hříchy stavitelů měst s podtitulem „Putování po zastávkách nefunkční, klikaté a předražené cesty do pekel, již po světě neúnavně dláždí dobré (a jiné) úmysly městského plánování. Tak trochu si říkám, jestli přece jen zaměření časopisu, označované nevím už kde za názorově „pravicové“ (na webových stránkách SPD Media, k nimž Hrot patří, se nicméně zdůrazňuje, že jsou nezávislá na politické lobby) nemá vliv na hodnocení urbanismu s jeho kořeny v modernismu, který samozřejmě byl „levicový“. V každém případě respektuju ten pohled, jakkoli intence Hrotu mají výraznou perspektivu, která mně je, jak jsem opakovaně poznamenal, sympatická energií, nadšením atd. Jen jsem, v době všemožného aktivismu (snažím se vnímat absenci tohoto aktivismu právě v tomto magazínu, podpora, kterou jasně vyzařuje, ještě není aktivismus) přece jen trochu opatrný.

Buďme ale konkrétní. 3 hříchy začínají neživotným, tedy formálně zajímavým, ale obsahově nefunkční realizací návrhu domu Ludwiga Wittgensteina, dokládající, že se jedná o „dva světy“. Z tohoto úhlu pohledu pak vychází kritika projektů, u níž se k pýše architekta přidá „ideologická nálož“, což platí pro poslední z uvedených příkladů, totiž pro čínská města, která „prostě nejsou města“, jak je to formulováno, ovšem ve vztahu k Niemayerovi. Kritizována je koncepce, rozdělení města „na úřednický, rezidenční, komerční a volnočasový sektor se ukazuje jako nepraktický“ (ještě mám před očima už nevím čí projekt, tuším, že to bylo z oblasti ruské avantgardy, kde na kresbě byl zelený pás oddělující právě dva segmenty města, jak jsem tenkrát jásal nad principem urbanismu, otázka je ovšem, co nyní s hodnocením předchozího vývoje, zda tedy „neorganizovanost“ fungovala podle nějakých ekonomických či prostorových, případně krajinných principů lépe, ovšemže je také otázka velikosti měst atd.). Čandígarh, hlavní město nově vzniklého indického státu Pandžáb, jehož podobu sídla rozděleného do sektorů (diskutované „modulární rozdělení“, např. sektor 17 je nákupní centrum, 35 jsou hospůdky a bary) vytvořil Le Corbusier na přání Džaváharlála Nehrúa, je od počátku kritizováno, podobně jako Brasília Oscara Niemeyera, otevřené v roce 1960. Tento architektonický princip či přístup je v článku nazýván euklidovské územní plánování, odkazováno je na Pantheos, americký server zabývající se městskou architekturou. Vytvářet jednoúčelové stavební celky je milé developerům, nicméně pro obyvatele je to nepříznivé. Další příklady (v samostatných odstavcích popisují „Izraelské zabité pobřeží“, kde turistické megaprojekty jako protireakci vedly k rozhodnutím, která zabránila přístup z města k plážím, „Peklo v Limě“ pak – trochu to odpovídá na mou předchozí otázku – absence územního plánování vedla v tomto městě k bezmoci úřadů k chaosu ve veřejné dopravě, zahlceným ulicím atd.) poukazují na další prohřešky, kterými jsou podle autora článku Daniela Deyla nahrazování jednoho zla zlem jiným a konečně lenost, jejímž důsledkem jsou nedomyšlené detaily kontextů, které nadělají ve výsledku pořádnou paseku.

Do ulic je dvojstrana s přelomovými daty zrodu města, které podle tohoto přehledu začalo v Mezopotámii, zmínka je o Jerichu, které mělo 2500 obyvatel, 400 př. Kr. Hippodamus, 50 př. Kr. Milionový Řím, 850 první Pouliční osvětlení, 1800 „Venkov nad město“ (bylo by zajímavé vidět graf té proměny), 1885 Mrakodrapy, 2013 Chytrá Čína, 2050 „Všichni do města“.

V oddíle GoodLife je tu Natalie Perkof, Zkoumat svět díky intuici, z výstavy v Galerii u Betlémské kaple kopíruji: „Natalie Perkof (1979) je vizuální umělkyně a designérka s africkými kořeny, pocházející z malé moravské vesničky u Vlčnova, která nyní žije a tvoří v Brně. Vystudovala malbu u Daniela Balabána na FU v Ostravě (1999–2005) a následně u Petra Kvíčaly a Petra Veselého na FaVU v Brně (2005–2007). V její tvorbě se spojuje senzitivní vnímání každodenních situací se zájmem o uplatnění nových materiálů (karbon, a-crystal, dřevěné dýhy...).“ V článku se dozvíme o jejím hledání identity, také cestě do Ghany, odkud pochází její rod. 

May Cafe, Jako na návštěvě u přátel je projekt Thu´Pham, nyní manželka „kavárenského podnikavce“ Jackie Trana, jehož podnik Cafefin na náměstí Jiřího z Poděbrad ji inspiroval k otevření dalšího podniku na Vinohradech. A popsána je opět „jinakost“ představ a realizace podniku, k jehož návštěvě článek láká.

A ještě jeden podnik z oblasti gastronomie. Richard Bielik: Nebát se inovovat (Alcron) – jinými slovy „překlopit do neokoukané podoby“ recepty, které jsme předtím dobře znali. Dobrá strategie, jsou popisovány její jednotlivé kroky.

Na stránce Co pít tento měsíc? uvádí Tereza Pospíšilová šest ležáků, na protější straně je Váza Hruška Lukáše Jabůrka pro Moser (znovu si připomínám Jana Plecháče, zmíněného v předchozím textu, jehož váza je určena rovněž pro Moser)

Sofistikované oděvní vize z Pařížské – Zuzana Kubíčková, dílo jedné z nejvýraznějších českých módních návrhářek označuje Sára Goldbergerová za „textilní skuptury“, je rozkročeno pro umělecká díla pro mola, ale i „do ulic“, obojí spojuje „vysoká krejčovina“.

Terroir Praha je takřka poslední příspěvek, před reklamou na Výpravy Jiřího Peňáse (a také na knihu Bůh je mrtev. Nic není dovoleno Terezy Matějčkové, jejíž texty čtu v radostí v Echu). Čteme o novodobé, ale i staré historii pražských vinic, z nichž některé lze vysledovat až do 12.století. Nad celostránkovými fotografiemi (v některých případech dokonce dvoustránkovými) jsou drobným písmem (podobně jako třeba u některých předchozích architektonických projektů) popsány některé z nich – Modřanská vinice (to je právě ona, jejíž datum 1178 nás přenáší do doby vlády knížete Soběslava II., dnes Jan Sedláček), Grébovka (jako pojem známe park, na fotce se soudkem na rameni Antonín Tureček), vinice Baba (Dita Jandová), vinice U Kláry v Trojské kotlině (u sudů na fotografii Martin Beránek) a na závěr vinice Na valech na Pražském hradě (na fotografii tým).

Na úplný závěr auto (ostatně podobně jako v už několikrát zmíněném Echu), tentokrát Range Rover Autobiography. A vlastně ještě jedna rubrika, málem jsem přehlédl (také jedna „podpůrná“ idea), totiž „proč se sem přestěhovat?“, přestěhovat do zahraničí (autor Tomáš Otto), tentokrát Bolzano, Klíč k ráji jménem Dolomity.

A nechtěl bych opomenout krátké portréty spolupracovníků magazínu, uvedené ovšem hned na jedné z prvních stránek, prostřednictvím citací textů z jejich článků v magazínu (jeden ze zajímavých způsobů propojení, charakteristických pro jeho formát). Informace o Pavlu Štruncovi, kreativním řediteli časopisu, nalezneme na Wikipedii (nejnovější data tam ovšem chybí). Ostatní kopíruju ze stránek Hrot24. Miroslav Zámečník: „Je absolventem vysoké školy ekonomické v Praze a Pew Fellow na School of Foreign Service na Georgetown University ve Washingtonu. V letech 1990–1993 působil jako poradce federálního ministra financí a poté jako vedoucí Centra pro ekonomickou analýzu Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla. V letech 1994–1998 byl zástupcem ČR ve Světové bance ve Washingtonu. Byl členem Národní ekonomické rady vlády. Od roku 2001 působí jako nezávislý ekonomický konzultant, pravidelně publikuje v médiích na ekonomická témata. V Hrotu je hlavním analytikem. Filip Magalhães: „Žurnalistice se věnuje šest let. Začal jako stážista v Hospodářských novinách, postupně přešel na pozici editora webu a částečně i printu. Přispěl několika texty Deníku Referendum, má za sebou stáž na webu TN.cz. Členem redakce Hrotu je od března 2024. Zajímá se o byznysové i politické dění, urbanismus a dopravu.“ A vlastně, Sára Goldbergerová na této adrese není uvedena, takže hledám dál, na LinkedIn je toto: „Pár slov o mně.
Už několik let mám to štěstí, že můžu říkat: »Živí mě psaní.« Od copywritingu a PR jsem se přesunula do žurnalistického pole, takže nyní navíc můžu psát o inspirujících lidech, krásných místech, podnicích, do kterých spoustu let chodím a vždy mě zajímalo jejich zákulisí, o české umělecké scéně a architektuře.
Ve Svoboda & Williams jsem stála u zrodu magazínu Selected, který jednou ročně vychází i v printové verzi, v CzechCrunch pak u založení gastronomické rubriky, jejíž součástí je newsletter Deli. Od listopadu 2021 tak každých 14 dnů vybírám to nejzajímavější z české gastroscény. V květnu 2024 jsem naskočila do měsíčníku Hrot, kde mám zodpovědnost především za lifestylovou část. Pravidelně tak čtenáře a čtenářky zásobím články o gastronomii, umění, cestování, designu, architektuře a dalších inspirativních oblastech.“

Zároveň tyto informace říkají něco o tom, jak se magazín, který se začal vytvářet nedávno (pod SPM media, kam patří Týdeník Echo a internetové Echo.24 a podobně Měsíčník Hrot a Hrot.24 a další mediální projekty, https://www.spmmedia.cz/ ). Na webové prezentaci můžeme pokračovat, nicméně je to spíš věc reklamy, přístup k jednotlivým textům mají čtenáři s předplaceným obsahem. Já si užívám ty papírové výstupy.